100 let od narození Wagnerova vnuka Wielanda, velkého bayreuthského reformátora

Dětství a mládí prožili potomci Richarda Wagnera ve vile Wahnfried, což nepochybně silně ovlivnilo jejich budoucí životy. Otec Siegfried zemřel, když Wielandovi bylo třináct let, a strážkyní odkazu velkého skladatele se stala silně dominantní osobnost jeho matky. Angličanka Winifred se proměnila v dokonalou reprezentantku vyvolené rasy, odvozující svůj původ u bájných Nibelungů. Stala se vášnivou a oddanou stoupenkyní vůdce nového Německa Adolfa Hitlera, velkého obdivovatele hudby bayreuthského Mistra. Adolf Hitler se stal pravidelným návštěvníkem vily Wahnfried a doslova rodinným přítelem. Jeho kontakty s rodinou Wagnerovou a z toho vyvozované závěry jsou dodnes předmětem zájmu nejen seriózních badatelů, ale i médií všeho druhu. Naposledy se tak stalo loni v létě, kdy byl ve vile Wahnfried objeven krátký film, který při Hitlerově návštěvě natočil šestnáctiletý Wolfgang.

Strýček Wolf, jak u Wagnerů vůdci a říšskému kancléři říkali, si oblíbil i děti své ctitelky. Svou přízeň věnoval zejména výtvarně nadanému nejstaršímu Wielandovi, který studoval malířství a fotografii. Jeho mladší bratr Wolfgang se věnoval obchodním studiím. Po otcově smrti se od rodiny začala výrazně odpoutávat starší sestra Friedelind, jež nakonec na prahu války emigrovala do Spojených států, kde se aktivně zúčastnila protinacistické kampaně.

Wieland uplatnil své výtvarné schopnosti v roce 1937 v obnovené inscenaci Parsifala, kterou režíroval Heinz Tietjen, v té době umělecký ředitel festivalu, a dirigoval Wilhelm Furtwängler. Wieland v ní provedl úpravy v původním scénickém řešení tehdy již nežijícího Alfreda Rollera (zemřel v roce 1935).

Tehdy ale ještě nic nenasvědčovalo tomu, že Wieland z gruntu promění nejen výtvarné řešení oper svého dědečka. Podobně tomu bylo i v roce 1943, kdy pro jedinou inscenaci, která byla na Zeleném vrchu realizována v průběhu války, Mistry pěvce norimberské, navrhl v podstatě tradiční scénické řešení. Představení bylo tehdy koncipováno jako oslava bojovného německého ducha a výzva k podpoře režimu. Vrchní nacistický ideolog Joseph Goebbels charakterizoval Wielanda Wagnera jako nadaného amatéra.

V tomtéž roce se Wieland Wagner poprvé uplatnil jako režisér, když v provinčním divadle durynského města Altenburgu nastudoval celý Prsten Nibelungův.

Wieland, který se stal členem Národně socialistické německé dělnické strany, se v roce 1941 oženil s Getrudou Reisinger, jež mu byla později jako choreografka výraznou pomocnicí v řadě jeho inscenací. V manželství se narodily čtyři děti. Na základě přímého zákroku vůdce byl Wieland Wagner zproštěn povinnosti vojenské služby.

S divadlem se musel rozloučit v roce 1944, kdy musel nastoupit do zaměstnání v takzvaném Ústavu pro fyzikální výzkum v Bayreuthu, což bylo v podstatě zařízení koncentračního tábora Flossenbürg. První léta po konci války žil v nucené izolaci v Nussdorfu na břehu Bodamského jezera ve francouzské okupační zóně, kde čekal na výsledek svého denacifikačního procesu.

Toto období mělo pro další umělecký vývoj Wielanda Wagnera nesmírný význam. Zde se věnoval studiu knih, z nichž mnohé se podle jeho vlastního vyjádření ve vile Wahnfried nikdy nevyskytovaly. Velký vliv na něj měly spisy psychologů Sigmunda Freuda a odkaz švýcarského divadelníka Adolpha Appii, tvůrce moderního využití světla na jevišti.

V roce 1948 se mohl vrátit do Bayreuthu. Matka Winifred sice prošla denacifikačním procesem relativně beztrestně, ale bylo zcela nemožné, aby se ujala bayreuthského dědictví. O něm se dokonce těsně po válce vedly diskuse, zda by nemělo být divadla na Zeleném vrchu využíváno k uvádění představení například italských klasických oper. Wieland byl rozhodným protivníkem takovýchto a podobných záměrů. Prohlásil, že kdyby se tam měly provozovat opery Verdiho či Pucciniho, bylo by to, jako kdyby firma Persil vyráběla auta a Volkswagen čokoládu.

Spolu s mladším bratrem Wolfgangem se plně věnovali přípravě obnovení wagnerovské tradice. Wieland po umělecké stránce, Wolfgang, který sice rovněž měl umělecké ambice, ovšem začal je dávat více najevo až později, po stránce provozní a ekonomické.

29. července 1951 se divadelní budova na Zeleném vrchu otevřela po létech znovu veřejnosti. Na programu zahajovacího večera nebyla žádná opera Richarda Wagnera, návštěvníky uvítaly tóny Beethovenovy 9. symfonie, což se v prvních poválečných letech festivalu několikráte opakovalo. Dirigentem byl Wilhelm Furtwängler.

Následujícího dne se poprvé zvedla opona. Na programu, byl jak jinak, Parsifal, opera, která byla přímo pro festivalové účely komponovaná. To, co se na jevišti odehrávalo, vzbudilo v části diváků nadšení, v nemenší části ale stejně velké pobouření. Na scéně nebylo nic z toho, na co byli diváci zvyklí z přepychové výbavy Klingsorových zahrad či opulentního výtvarného pojetí kouzla Velkého pátku. Na prázdné scéně, kterou tvořila oválná podlaha, byly jenom nejnutnější rekvizity, zato hlavní roli mělo využití světel.

Žádné ostře pálící reflektory, jemně citlivé magické nasvícení vytvářelo atmosféru určité tajemnosti, v níž vynikl příběh a smysl díla. Wieland Wagner o tom zajímavě psal, když se vyjádřil v tom směru, že vlastně taková byla atmosféra premiéry Parsifala v roce 1883, když jediným druhem osvětlení, který byl v divadle k dispozici, byly plynové lampy, které právě svým specifickým zabarvením poskytovaly nejlepší tehdy dosažitelnou možnou atmosféru. Nešlo ovšem jenom o scénografii, která byla jako u Wielanda Wagnera vždy dílem režisérovým, a o nasvícení, ale o celkové pojetí díla včetně vedení zpívajících herců. Dílo bylo zbavené veškerého patosu, zdůrazněny byly psychologické rysy jednajících postav.