Letitá pražská Traviata v Litomyšli

Po úspěšném zahajovacím koncertu přivedl další festivalový večer na druhém zámecké nádvoří v Litomyšli Operu pražského Národního divadla. Bohužel již poměrně starobylou inscenaci Verdiho Traviaty, která měla svoji premiéru v Praze roku 1998 a v Litomyšli byla provedena již v roce 2012.

Podotknu ihned, že nemám vůbec nic proti takzvaným operním trvalkám či „hitům“ pěvecké opery, je-li ta která inscenace obzvláště vydařená. Kašlíkova Rusalka či jeho Don Giovanni přečkal právě v Praze zdárně mnoho let a těšil se přízni diváků pro zcela osobitou režii. Samozřejmě i pro hudební nastudování, na němž nevyhnutelně svět opery leží. Nezdá se mi, že tato Traviata v režii Jany Kališové je na jedné lodi se jmenovanými inscenacemi. Režijně sice asi neurazí, ale také nenadchne. Navíc po tolika letech se již vloudí zajisté řada improvizací, k tomu prostor jeviště v Litomyšli se přizpůsobuje potřebám a není zcela stejný jako v daném divadle. Přes tato trochu omlouvající fakta je daná inscenace již „vousatá“, neobvykle konvenční a svého druhu i nudná. I pro mne, který tuto belcantovou operu miluje a viděl ji nesčetněkrát. Kupodivu ji mohu vidět a hlavně slyšet zase a opět mnohokrát, bude-li zajímavě pěvecky obsazena. Zvláštní druh hudebně pěveckého šílenství… Ale pokud někdo třeba viděl v uplynulém roce skvělou inscenaci Traviaty Musiktheatru v Linci v moderní, nápadité, ale Dumasův příběh nedeformující režii Američana Roberta Wilsona, ví, o čem hovořím. Ostatně recenze je k dohledání snadno zde.

V Praze chodí na opery hojně zahraniční turisté, jistě je lákají známé tituly, takže ekonomicky si patrně i tato inscenace přijde stále na své. Zajisté se dá obměňovat atraktivním obsazením, zajímavými hosty. Letos se v Litomyšli prezentovalo zcela jiné obsazení než před pěti lety, kdy jsem byl taktéž přítomen. U dirigentského pultu stanul letos jiný dirigent. Před čtyřmi roky to byl Ondrej Lenárd, letos Jaroslav Kyzlink. Oproti Marii Fajtové a Slovákovi Tomáši Juhásovi se v ústřední dvojici prezentovali Aleš Briscein a Simona Houda-Šaturová, otce Jiřího Germonta představoval místo Ivana Kusnjera barytonista Roman Janál.

Jak již vyplývá z textu, představovat operním příznivcům, neřku-li fanouškům opery, Verdiho Traviatu, vzniknuvší v roce 1853, tak jako Rigoletta či Trubadúra, bylo by věru nošení sov do Athén. Určitě také nechci čtenáře unavovat věčnými naivními poznatky o neúspěchu premiéry 6. března 1853, neb souvislosti těchto neúspěchů jsou něčím zcela jiným, než u soudobých děl, jak se namnoze prezentuje. Pravda, zní to leckomu libě až útěšně. Ale lásky a nelásky završované intrikami a atmosférou pomluv, zášti a nenávisti byly, jsou a budou. Motivace dílčích neúspěchů Verdiho, Smetany, Mozarta, či Bizeta jsou tohoto rodu. Svět opery byl ale ve své zlaté éře spíše světem soudobé populární hudby, s velkým okruhem příznivců, které intelektualizace hudby postupně začala poněkud odrazovat. Část těchto původních příznivců naštěstí opeře zůstala, zejména této takzvané pěvecké opeře.

Leč to jen na okraj namísto chronických historických lkaní o „hrozném neúspěchu“, ale brzkém průniku díla mezi přední operní hity. Sám maestro Verdi zajisté netušil, že se jeho Traviata bude hrát na Smetanově operní Litomyšli v roce 2012 i 2016, ba co víc, v téže obstarožní inscenaci! A ještě v obou ročnících bude beznadějně vyprodaná! Neb známé a velmi populární tituly v opeře stále táhnou, což kladla na srdce studentům velká dáma kouzelného světa opery – překladatelka oper ze tří jazyků – paní profesorka Jelena Holečková-Dolanská.

Hudební stránku měl na starosti dirigent Jaroslav Kyzlink, jehož pro operní žánr takřka předurčuje sbormistrovská zkušenost a členství v sboru Kantiléna, vedeného skvělým rytmikem Ivanem Sedláčkem. Na gestu dirigenta je tento vývoj k řemeslu operního dirigenta znát. Jeho gesto je přehledné, čitelné, dovede vyhovět pěvcům, soucítit s nimi dechově. Jak jsem pozoroval, má rád svižná, hybná tempa, ale dovede si pohrát krásně s detailem a labužnicky si ho vychutnat. Pod jeho exaktní taktovkou podává orchestr solidní výkon, ne však oslnivý, který by intonací a výrazem více nadchnul. Velmi pěkně vyzněla předehra ke čtvrtému dějství, upoutalo mne zvukově imponující klarinetové sólo těsně před vstupem Alfreda na jeviště ve druhém dějství v Adagiu, pod slovy Violetty, opravdu výborné v intonaci a plastice vytvářených frází. Báječné pohrání si s kouzelným detailem! Škoda, že podobných originálních detailů nebylo víc. Předpokládám, že si pan hudební ředitel Kyzlink volil pro Litomyšl současné optimum v pěveckém obsazení, které má k dispozici.

Z tria hlavních rolí si vedl pěvecky nejvyrovnaněji, ale také představitelsky přesvědčivě lyrický tenorista, Aleš Briscein. Z obvyklé Áčkové role, kterou mají proto tenoristé z Verdiho literatury obvykle nejraději, se stala céčková tím, že tato inscenace otevřela málokdy hranou strettu (Allegro – Oh mio rimorso!). Navíc v leitmotivu za scénou v rámci hlavní árie Violetty si Aleš Briscein v reminiscenci duetu přidal rovněž nepovinné vysoké cé (Misterioso, misterioso altero, croce, croce è delizia…). Jeho hlasový fond zněl v prostoru Litomyšle ryze lyricky, imponoval řadou dynamických zjemnění do pian a pružnou hlasovou modulací.

Představitelka titulní role Simona Houda-Šaturová v prvém dějství trochu hledala akusticky samu sebe, propojení hlavového rejstříku do nižších středních poloh poněkud vázlo, čímž byly středy méně nosné. Ve zmíněné ústřední velkolepé árii Violetty se již začala pěvecky od Andantina nacházet. V Allegru brillante (Sempre libera) se ozvalo solidně i držené céčko, zatímco des shora v běhu ťuknuto vyznělo ne tak zcela perfektně. Podobně v dolce a piacere des na slůvku Gioir, gioir! Verdim nepsané tóny v závěrech árií být nemusí, pokud si je z vazeb okovů tradice pěvci a pěvkyně přidají, měl by pro tyto tóny být zřejmý důvod. V průběhu večera sopranistka nabývala na pěvecké jistotě, ale také na výrazové a herecké přesvědčivosti. Vrcholem výkonu Simony Houda-Šaturové byla v daném večeru (v obdobných obtížných rolích je logicky každý večer trochu jiný) klíčová árie ve čtvrtém dějství v Andante mosso (Addio del passato), kde se její kulatý, velmi příjemný typ lehkého sopránu rozezpíval do klenutých legatových oblouků, jak ji pan dirigent gesticky velmi hezky pohybem levé ruky inspiroval. Na vrcholovém Áčku árie si doslova vychutnala velice povedené messa di voce! Za tuto árii upřímné bravo!

Roman Janál představoval otce Jiřího Germonta, vzezřením, maskou obličeje mi na moment připomněl historickou osobnost legendárního Václava Bednáře v téže roli, ve vydařenější a kupodivu modernější inscenaci šedesátých let. Pěvecky na solidní úrovni, ale ne již na oné z minulosti trošičku naznačené. Známého barytonistu pana Janála jsem viděl v dané roli nikoliv poprvé, mám pocit, nejen z daného večera, že výrazově není tato role milujícího i chápavého Alfredova otce rolí, ve které by se cítil dobře, tak jako v jiných barytonových partiích. Byť ztišení druhé sloky známého “hitu” Germontovy árie v Andante piuttostu mossu (Di Provenza il mar) do hebkého mezza voce bylo tónově efektní a obtížná vrcholová Ges pěvci solidně prostorově vyzněla.

V menších rolích zaujala jevištním ztvárněním Flora Bervoix Kateřiny Jalovcové. Doktor Grenville Pavla Švingra na sebe upozornil citem prožitku pro děj klíčových vět. Pokud se tvrdívá, že úroveň divadla se rozpozná rychle dle obsazení menších rolí, pak na smůlu zrovna v tomto večeru by se Opera Národního divadla ideálně neprezentovala. Pokud její vrcholní činitelé prohlašují na vlnách rozhlasu i televize, jak se chtějí vyrovnávat Vídni i Mnichovu, vytýčil bych si zatím skromněji Linec. Alespoň co se Verdiho Traviaty současnosti týče. Leccos ale zachraňoval na tomto večeru dobře znějící sbor s velmi dobrou homogenitou zvuku, barvitostí hlasů, nosností v prostoru i uvolněným pohybem na pódiu. Občasné nepřesnosti v rytmu šly spíše na vrub prostoru, který je sice akustický, ale jiný, než jsou umělci po tolika reprízách inscenace zvyklí. Sbormistr Pavel Vaněk připravil sbor na velmi pěkné technické úrovni. Na akustické zkoušce si velmi pilně a důsledně hlídal realizaci obtížných rytmických momentů, což bylo velmi sympatické. Bravo, tak to má být.

Suma sumárum, přeji Praze vbrzku novou inscenaci populární Verdiho Traviaty. V nové zajímavější režii. Ale i v nacházení atraktivního pěveckého obsazování hlavního tria v operním díle vysoké posluchačské obliby. Abychom se kýžené Vídni a Mnichovu brzy přiblížili. Držím novému vedení v tomto směru palce.

Hodnocení autora recenze: 70 %

Smetanova Litomyšl 2016
Giuseppe Verdi:
La traviata
Dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie: Jana Kališová
Scéna: Miloň Kališ
Kostýmy: Jan Růžička
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Jaroslava Leufenová
Orchestr, Sbor a Balet Opery Národního divadla
Premiéra 21. února 1998 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 10. 6. 2016 Zámecké nádvoří Litomyšl)

Violetta Valéry – Simona Houda-Šaturová
Alfredo Germont – Aleš Briscein
Giorgio Germont – Roman Janál
Flora – Kateřina Jalovcová
Annina – Yvona Škvárová
Gaston – Václav Lemberk
Baron – Aleš Hendrych
Markýz – Zdeněk Plech
Doktor – Pavel Švingr

www.festival.smetanovalitomysl.cz
www.narodni-divadlo.cz