O české hudbě ve světě, ale i balení kufrů a pevné vůli

Rozhovor s dirigentem Jakubem Hrůšou 

Zdá se, že jste doma k zastižení stále méně, ba že vaše pracovní tempo je stále rychlejší. Mýlím se? Kolik vystoupení vůbec během roku asi tak máte?

Je pravda, že jsem vytížený, ale nemyslím si, že by se mé pracovní tempo zrychlovalo. Vlastně i to hodnocení o mé přítomnosti doma nebude tak jednoznačné. Je ale pravda, že například v poslední sezoně jsem v Česku trochu méně. Pracuji intenzivně na mezinárodní scéně, proto se má aktivita takto jeví. Množství lidí je však daleko vytíženější. A jsem vděčen za svou práci!

Záleží, jak ta vystoupení počítáte, jestli jako nastudování, nebo jako všechny koncerty či operní představení. Pokud platí to druhé, pak je to zhruba něco málo pod sto vystoupení ročně.

V zahraničí docela často uvádíte český repertoár – aktuálně Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Martinů, ale třeba i Schulhoffa či Kabeláče. Jak obtížné je to prosazovat? Třeba Mou vlast u Melbourne Symphony Orchestra nebo Suka u Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra?

Česká hudba jako taková se prosazuje velice dobře – je to pro zahraniční pořadatele ideální spojení s českým dirigentem. Trochu horší je to s méně známými českými skladbami – stále znova se opakuje, že se žádají Vltava, předehra k Prodané nevěstě, Dvořákova Devátá (o něco méně Osmá a Sedmá), Violoncellový koncert, občas Slovanské tance – a tím ty opravdu frekventované požadavky končí. Nemohu si ale stěžovat. V poslední době, jak je mé jméno v zahraničí známější, se daří v českém okruhu prosazovat opravdu pozoruhodné věci. Jsem v tomto ohledu zejména hrdý na Martinů a Suka. V Tokiu se mi podařilo uskutečnit nebo uskutečním celé večery věnované těmto dvěma géniům českého skladatelství – a na programech najdete skladby jako Asrael, Pohádka léta, Kytice (Martinů!), Třetí a Čtvrtá symfonie, Hobojový koncert… A ano, za Kabeláče jsem obzvláště rád. Stačilo však, abych se za něho plnou vahou postavil – a nahrávka jeho Mysteria času přesvědčila ve zbytku. Je to mistrovské dílo! Ptal jste se pak ještě na Mou vlast – kupodivu s tímto dílem se jako s námětem setkávám čím dál častěji. Mívám spíš na srdci, zda by bylo možné pro ně vydobýt tu správnou příležitost, ne jen tak ledajakou.

Letos je mou hlavní aktivitou na tomto poli jakési projektové ambasadorství v trojčlenném cyklu Philharmonia Orchestra v Londýně, kde postupně uvádím celkem deset kompozic Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Leoše Janáčka. Ano, samozřejmě všechny Dvořákovy koncerty nebo Janáčkovu Sinfoniettu, ale také jeho Glagolskou mši či Žárlivost a Sukova Asraela, Pragu a Fantastické scherzo. K tomu všemu se připojují vzdělávací a propagační videa, předkoncertní rozhovory a jiné. Je to opravdu senzační projekt. Příští rok se tam sice budu věnovat hudbě Mocné hrstky a Čajkovského, ale v roce 2016 zopakujeme zase Čechy. Mým záměrem je pokračovat v Sukově velké tetralogii a propagovat Martinů. Je opravdu požehnáním, kolik kvality v naší hudbě je!

Poté, co jste před časem odstoupil od již dojednaného postu hudebního šéfa v kodaňské opeře, se vám rozvázaly ruce pro podpis případného jiného podobně prestižního angažmá. Je něco takového na obzoru? Toužíte po něčem takovém, nebo podobné věci necháváte jen a jen náhodě a uvažujete o nich, až když nabídka přijde?

Neformuloval bych věc tak, že po podobně prestižním postu „toužím“. Avšak obezřetně se rozhlížím. Některé nabídky jsem již dostal. Ale buď naše debaty nedošly k bodu dohody, nebo jsem prostě usoudil, že bych rád vyčkal, až budu opravdu vidět, že daná nabídka je po všech stránkách smysluplná. Právě kodaňská zkušenost mě naučila být velice opatrným. Rozhodně však věc neponechávám „náhodě“. To jsem v životě nedělal nikdy – a tedy ani v tomto případě.

Mimochodem – dokázal byste odhadnout, čím je vaše česká dirigentská generace, v současnosti venku reprezentovaná především trojicí Bělohlávkových žáků Hrůša – Netopil – Hanus, pro intendanty zahraničních orchestrů a divadel zajímavá?

Pevně věřím, že kvalitou práce a přesvědčivým uměleckým sáláním. A všichni samozřejmě vděčíme za mnoho bohatství české hudební kultury – bez ní bychom nemohli být jejími dobrými ambasadory.

K tomu bych ale ještě dodal, jak příjemné je, když někam přijedu a slyším, jak je senzační, že jsme taková kvalitní česká sestava. V tomto ohledu se pozitivně mluví často také například o finské škole. Oba mí kolegové jsou prostě a jednoduše skvělí kumštýři a lidé.

V tuto chvíli se také blíží vaše letošní vystoupení na Pražském jaru. Je to náhoda, že po předloňském koncertním veleúspěšném provedení Fidelia to letos bude další vokálně dramatické dílo – Dvořákovy Svatební košile? Jaký vztah k této partituře, které samotný Dvořák tolik věřil, máte?

To není vůbec náhoda – jak už jsme zmiňovali, v těchto souvislostech moc na náhodu nedám. Je to spíše naopak přesný záměr. Vystupuji-li s PKF – Prague Philharmonia během roku v mnoha orchestrálních programech, nabízí se, že když máme společně prezentovat něco zajímavého na festivalovém pódiu, mělo by to být něco opravdu mimořádného. Od počátečních debat s managementem Pražského jara v roce 2004 neustále kroužíme v oblasti, kterou jsem již před delším časem naznačil jako těhotnou zajímavostmi – v oblasti velkých vokálně-instrumentálních děl nebo dokonce koncertních provedení oper, která u nás zdaleka neslýcháme příliš často. Ostatně má to ještě jeden nevyslovený důvod. Na rozdíl od zahraničí se u nás nevěnuji opeře. Je to tedy i jisté mé splacení dluhu českému publiku v této sféře. Osobně práci se zpěváky všeho druhu miluji, jakkoli je náročná. Je ovšem především krásná.

A můj vztah ke Svatebním košilím? Miluji především jejich harmonii. Je to jeden z nejpoutavějších zjevů Dvořákova intuitivního, ale i pracně vybojovaného akčního génia. Jako mám rád například Slovanské tance pro jejich rytmičnost, energii a instrumentaci, Rusalku pro její křehkost, lyričnost a hloubku, básně podle Erbenovy Kytice pro jejich motivicko-tematickou vynalézavost a epickou dramatičnost (nemluvě o symfoniích!), obdivuji Svatební košile pro jejich harmonicky rozkošatělou monotematičnost. Je to učebnice zdravého citu pro chromatiku! A pak si nemohu pomoct, ale dojímají mě neskutečně moc sopránové sólové výstupy. To je něha a láska sama. Těším se v tomto ohledu na setkání s Bětkou Poláčkovou, kterou mám moc rád, ale bohužel jsme spolu zatím málo koncertovali.

Výběr sólistů a sboru byl na vás?

Jak sólisty, tak sbor jsme vybírali společně s Pražským jarem. Něco jsem navrhl já, něco oni. Myslím, že výsledek je výborný.

Dvořákovi na dotyčném pražskojarním koncertu bude předcházet Schulhoffův Koncert pro smyčcové kvarteto a dechový orchestr, tedy víceméně komorní záležitost. Co hlavně vás na ní zajímá, co vás přitahuje?

Musím zcela na rovinu říct, že na provedení tohoto díla je pro mě nejpozoruhodnější setkání s Haasovým kvartetem. Velice je obdivuji a všude, kde se v cizině octnu, na ně slyším ta nejpochvalnější slova. Není mnoho příležitostí, kdy se dirigent s orchestrem může umělecky potkat s komorním ansámblem na jednom pódiu. A protože mě Schulhoffova hudba baví (sám jsem nedávno zařadil na jeden z našich abonentních koncertů s PKF – Prague Philharmonia jeho Druhou symfonii), neváhal jsem ani chvíli.

Po svém pražskojarním koncertě opět míříte do zahraničí. Povězte upřímně, nejsou okamžiky, kdy by vám i přes vaše mládí ten kočovný život přece jen trochu vadil? Vyžaduje takový způsob existence hodně pevnou vůli? Sebekázeň? A co tomu říkají vaše rodinné „ambice“?

Ano, samozřejmě vadí. Není to však nikdy na zkouškách, natožpak na koncertech. Kupodivu mi vlastně nevadí drtivá většina chvil strávených venku. Těžké jsou však okamžiky loučení, a pokud chcete upřímnou odpověď, začíná mi lézt krkem proces balení kufru. Jsem totiž jednak náruživý čtenář, jednak spotřebuji hodně košil a obleků a tak dále a tak podobně – prostě nenaučil jsem se a asi ani nenaučím cestovat s malým kufříkem… V poslední době ale trochu více cestujeme společně s mou ženou a teď, i když o něco méně častěji, i s naší malou holčičkou. To sice přináší výzvy jiného druhu, ale o chmurách pak nemůže být řeči. Pevná vůle a sebekázeň však byly a budou v mém životě zřejmě natrvalo nezbytné. S tím jsem ale odjakživa srozuměn. (smích)

Díky za vaše odpovědi!Vizitka:
Jednoho z nejvýraznějších představitelů české dirigentské kultury Jakuba Hrůšu (1981 v Brně) zařadil renomovaný časopis Gramophone mezi deset mladých světových dirigentů, kteří mají před sebou hvězdnou budoucnost.

Po vystudování gymnázia v Brně absolvoval roku 2004 Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné pod vedením Jiřího Bělohlávka. V současné době zastává post šéfdirigenta PKF – Prague Philharmonia (dříve Pražská komorní filharmonie) a hlavního hostujícího dirigenta Tokijského metropolitního symfonického orchestru.

Již v osmnácti letech výrazně uspěl v mezinárodní dirigentské soutěži Pražského jara a v letech 2002 až 2005 byl asistentem šéfdirigentů České filharmonie Vladimira Ashkenazyho a Zdeňka Mácala. V roce 2005 se stal šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Působil také jako asistent šéfdirigenta L´Orchestre Philharmonique de Radio France. Jakub Hrůša doposud vystoupil opakovaně s mnoha významnými světovými orchestry, jako například s The Cleveland Orchestra, Los Angeles Philharmonic, The Philharmonia Orchestra, London Philharmonic Orchestra, lipským Orchestrem Gewandhausu, Ruským národním orchestrem či s Českou filharmonií, s rozhlasovými orchestry v Paříži, Berlíně, Amsterodamu, Stuttgartu, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Helsinkách či Stockholmu, pro stabilní spolupráci získal filharmonie a symfonické orchestry v Tokiu, Ósace, Hongkongu, Soulu, Sydney, Melbourne, Washingtonu, Houstonu, Dallasu, Seattlu, Cincinnati, Ottawě, Rotterdamu, Lucemburku, Barceloně, Lisabonu, Lyonu a stabilně spolupracuje rovněž doma s Českou filharmonií, Filharmonií Brno a Janáčkovou filharmonií Ostrava. Mnohokrát vystupoval na prestižních festivalech v Česku i v zahraničí, v roce 2010 zahájil s PKF – Prague Philharmonia jako druhý nejmladší dirigent v historii Pražského jara.

Jakub Hrůša pravidelně a úspěšně účinkuje také na operním poli. Mimo téměř každoroční aktivity v anglickém Glyndebourne (kde dirigoval postupně Carmen, Dona Giovanniho, Utahování šroubu, Bohému a Rusalku) a opakovaná vystoupení v Národním divadle v Praze (Příhody lišky Bystroušky, Rusalka) nastudoval Massenetova Werthera v Hongkongu, Musorgského Borise Godunova v Královském dánském divadle v Kodani a Janáčkovu Její pastorkyni ve Finské národní opeře v Helsinkách. V prvním operním domě Dánska se v roce 2011 stal designovaným hudebním ředitelem, avšak na tuto pozici z vlastního rozhodnutí z důvodu vážných koncepčních neshod s administrativním managementem v následujícím roce rezignoval.

V nadcházejících sezonách jej čekají debuty s rozhlasovým orchestrem ve Vídni a s Wiener Symphoniker, s Toronto Symphony Orchestra a Baltimore Symphony Orchestra. Stane se také garantem uvedení celého cyklu koncertů české hudby s The Philharmonia Orchestra v Londýně.

Jakub Hrůša natočil několik nahrávek pro nahrávací společnost Supraphon, Octavia Records a Universal. Všechny jeho dosavadní kompaktní disky se setkaly s mimořádně kladnou kritickou odezvou, přičemž výjimečnou pozici má především živý snímek Smetanovy Mé vlasti s PKF – Prague Philharmonia z Pražského jara 2010. Nelze také opomenout jeho nahrávku houslových koncertů s Nicolou Benedetti a Českou filharmonií pro společnost Universal či živý záznam Berliozovy Symphonie fantastique s Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem v Tokiu pro společnost Octavia Records.

Jakub Hrůša je prezidentem International Martinů Circle.

(Zdroj: webové stránky Jakuba Hrůšy)

www.jakubhrusa.com

***

Pražské jaro 2014
PKF – Prague Filharmonia & Jakub Hrůša
Dirigent: Jakub Hrůša
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Alžběta Poláčková (soprán)
Richard Samek (tenor)
Ivan Kusnjer (baryton)
PKF – Prague Philharmonia
Pavel Haas Quartet
Pražský filharmonický sbor
29. května 2014 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha

program:
Erwin Schulhoff: Koncert pro smyčcové kvarteto a dechový orchestr
Antonín Dvořák: Svatební košile, op. 69

www.festival.cz

Foto archiv Jakuba Hrůšy, Eric Richmond