Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila?

Premiéra Smetanovy Prodané nevěsty v Plzni 

Příznivci plzeňského divadla měli po dlouhá léta krásnou tradici. Nový rok, ale také začátky nové sezony vítali slovy Prodané nevěsty: „Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá!“ A samozřejmě závěrečným resumé – „…dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila!“ Krásná tradice! Dílo, které velký světový pěvec Fritz Wunderlich trefně nazval „výjimečným ohňostrojem melodických nápadů“ v rozhovoru pro Opernwelt, když natočil v kompletu  Prodané nevěsty v němčině výtečného Jeníka s Pilar Lorengar a dirigentem Rudolfem Kempem. Také přední němečtí muzikologové si cení Prodané nevěsty, je jimi pokládána za nejlepší komickou operu v době po Gustavu Albertu Lortzingovi.

Přece jen bych jim trochu oponoval, že včetně Lortzinga, ne až po něm. Ale o postavení Smetanova díla v kontextu světové opery obecně není pochybností.

Smetanovu komickou operu není třeba zajisté v Čechách zvláště představovat. Původní premiéra se konala v roce 1866 v Prozatímním divadle v Praze. Ale až třetí Smetanovo přepracování po 25. září 1870 ji uvedlo do nám dnes tak důvěrně známé podoby. Role Prodané nevěsty jsou u nás jasně vyhraněné hlasové obory. U konkurzů do angažmá obvykle nechybí árie Jeníka, Mařenky, Kecala či Vaška. Dokonce se předpokládalo, že tyto role musí každý adept u konkurzu znát, i kdyby tu kterou árii zrovna neprezentoval. Legendární šéf Bohumír Liška, když si nebyl u tenora jist jeho spolehlivými výškami, vyzval obvykle adepta: „Zazpívejte nám, prosím, ono místo: Ale má Mařenka, ta je pravý diamant, nejkrasší krááásenka.“ Když adept namítl, že Jeníka ještě nestudoval, následovalo jeho obvyklé: „Ale to přece nemusíte studovat, neříkejte, že to neznáte! Jen nám hezky to vysoké HÁ na krásence ukažte a pěkně ho podržte…“ Korepetitor byl hned připraven, znal ono místo samozřejmě zpaměti…Novou inscenaci v Plzni připravil a dirigoval nový plzeňský operní šéf, dirigent jistě zvučného jména – Oliver Dohnányi ve spolupráci s režisérkou Janou Kališovou a na scéně a v kostýmech Jany Zbořilové. Inscenace je směřována zřejmě dobově do období třicátých let první republiky. Této době právě vévodí Čézeta 175 ccm, slavný stroj, vyráběný ve Zbrojovce v nedalekých Strakonicích. Zde se na jevišti producíruje typ z roku 1934, kdy se tento nádherný lehký motocykl představil. No, lehký, on totiž vážil skoro sto kilogramů, Kecal má co dělat! Moje silné hobby od dětství až do dneška ožilo, kdyby paní režisérka nechala přijet na jeviště slavnou Škodu Popular z téže doby, byl bych již „v tranzu“. To bych ale leccos z nádherné Smetanovy hudby poté mohl přehlédnout, což snad opravdu nebylo cílem…Ale dost okouzlení s „mojí“ milou Čézetou, na které přijede hned na počátku Kecal. Tedy on, škoda, nepřijede skutečně, jen ji dotlačí. Ale půjdu postupně od bodu, který je pro mne nejpodstatnější a bez něhož by ani Čézeta 175 se světlometem o výkonu patnáct wattů neměla kam přijet. Totiž k hudebnímu nastudování.

Oliver Dohnányi je zkušený dirigent, který dokázal vypracovat orchestr na velmi dobrou úroveň. Jeho tempa občas překvapí živostí, ale v globálu vzato se drží tradice temp od dob Jaroslava Krombholce, obecněji vžitých a vždy živých. Zde byla také tempa živá, nabitá expresí. Občas se od nich odchýlí jak náhlým velice briskním zrychlením (například v Più mosso „V tom vězí ňáký podvod“ nebo na konci druhého dějství „Prodal svou milou za tři sta, neníť neníť věru drahá…“). Též ale ve výstupu Vaška s rodiči ve třetím dějství – „Á ta ta to byla…“. S nasazenými tempy, byť je jistě vše poctivě nazkoušeno, mělo jeviště co dělat, aby je „stíhalo“. Ale Dohnányi volí na straně druhé také tempa velice volná – například scéna s Mařenkou – Tempo di duetto – „Sám přísahal,  že celý svět by obětoval, za mne, za mne….“ Mařenka je tím nucena si oktávu s béčkem nahoře patřičně vychutnat… Ale reminiscence leitmotivu Věrného milování v orchestru zde vyzněla ve volném tempu moc krásně! Celkově vzato jde jistě o kvalitní hudební nastudování. Ocenil jsem  tempickou a dynamickou propracovanost sextetu – Lento, ma non troppo – „Rozmysli si, Mařenko, rozmysli.“ Pan Oliver Dohnányi prezentoval již mnohem dříve svoji erudici sbormistrovskou ve stylu a capella, s tehdy jeho zásluhou výtečným sborem Canticorum iubilo. Zřejmě by se divil, jak si ho dodnes pamatuji z Europy cantat 1987, kde jako mladý sbormistr zaujal v nácviku s amatéry. V Plzni se to projevilo v práci s profíky, bravo! Orchestr by mohl ale trochu dynamicky více mnohde „krotit“,  zněl mu trochu v doprovodech symfonicky, jak se říká „tlustě“, občas i zakryl sólisty (závěr duetu Mařenky s Vaškem, ale i pod duety v prvním dějství byl volen odstín dynamiky v doprovodu trochu naddimenzovaný).Režie, jak je výše řečeno, překládá děj do doby třicátých let minulého století, tedy obecněji vzato do doby první republiky. Je to jen zarámování děje obecněji známého ze Sabinova libreta, na jednoduše a prakticky volené scéně, která dobře umožňuje snadné proměny. Jinak jde o režii v zásadě tradiční, která nijak nemění vztahy postav děje, jen se je snaží okořenit. Chápu, že režie chce něco svého vymyslet, dodat. Čézeta, coby symbol doby slavného rozvoje českého průmyslu, tlačena několikrát po jevišti, by sama o sobě nestačila. A tak jsou zde špílce, někdy příjemné, někdy je beru s mírnými rozpaky. Ten vtipný špílec se mi líbil u Jeníkova slavného, výše zmiňovaného Há v dialogu s Kecalem – „nejkrasší krásenka“, kdy po obdivuhodné průbojné rezonanci výšky Aleše Brisceina vypadne motocyklu, na němž coby Jeník sedí, celý světlomet s onou žárovkou patnáct wattů… Rovněž není bez vtipu, když si Jeník polštářem zacpává uši při vysokém céčku Mařenky („nechci o tobě veděěět…“). Když ale Krušina po chvále Vaška Kecalem v prvním dějství opomene reagovat na hned čtyřicet a poté klidně jen třicet tisíc zlatých, divím se, ale třeba nemyslel ještě „tržně“, teorii o neviditelné ruce trhu prostě v téhle době neznal. Ale dlouhé ukazování portrétu Vaška rodičům na obrázku, coby údajně pěkného chlapíka, jde mimo posluchače. Oni fotografii nevidí. Sycení Jeníka láskou skrze žaludek při árii Mařenky – „Kdybych se co takového o tobě dověděla“ – se mi zdálo zavádějící, až jsem se bál, zda se Jeník „doopravdy“ nepřecpe a bude schopen s pružnou bránicí nasadit lehce ono g moll v Andante – „Jako matka požehnáním…“ Zouvání si holínek u Vaška v jeho tak půvabné charakterizující vstupní árii je také snahou vymyslet humor za každou cenu, kde to není třeba. Ono i setrvání Vaška na jevišti po výstupu, jehož vtip je právě v úprku od přesvědčování rodičů za půvabnou Esmeraldou, zcela proti pokynu ve Smetanově partituře, je pochybné. Ze sextetu je septet s nechápavou mimikou Vaška. Třeba chtěla paní režisérka dopřát Vaškovi poslech sextetu zblízka, zřídkakdy tak pěkně hudebně vypointovaného cizelérskou sbormistrovskou snahou pana Dohnányiho.

Z pěvců večera jsem již naznačil, že onu pomyslnou palmu večera si v Plzni odnesl Aleš Briscein. Navazuje na to nejlepší, co je v české operní tradici.Suverénně technicky zvládá prvooborové polohy partu Jeníka, který vůbec není snadný. Árie byla krásně interpretována, v kantiléně, s leskem příjemného témbru jeho tenoru. Vokál „Í“, který bývá Achillovou patou árie u řady Jeníků („láska lásku ocenííí“), je u Brisceina naopak předností, na které si pochutnal se zjevnou radostí. Rovněž zjevem i herecky je dnes ideální Jeník.

Druhým pozitivem večera byl pro mne Kecal Jana Šťávy. Jeho bas je voluminózní, plný, barevný, s dobrou dikcí a pevným rozsahem ošidných dvou Kecalových oktáv, které zvládá obdivuhodně. Herecký projev má neokázalý, ale musím zdůraznit, že velmi osobitý. Není Kecalem, bažícím po komice, jako byli třeba rtuťovití basisté Hanuš Thein či Karel Berman, ale není ani typ Eduarda Hakena. Byť se mu jevištní neokázalostí projevu spíše blíží. Je svůj a to ho právě povyšuje. O komiku neusiluje, proto se mu nenásilně dostavuje. Kdo se o ni v jiných místech této inscenace až příliš snaží, tomu moc nevychází. Takže bravo! Opravdu Kecal, který přináší radost ze smetanovsky přesvědčivé interpretace, to jest interpretace pěvecky kultivované, prosté hrubých komických nadsázek.Mařenka Ivany Veberové nám po interpretaci heroin trošku zpykničtěla, bylo zřejmé, že nejvíc je jevištně „doma“ ve třetím dějství v temperamentní razanci polštářového souboje s Jeníkem. Známá árie, končící zajímavě přímo v přichystané posteli a pod peřinou (symboly polštářů se vznášejí coby leitmotiv nad scénou), byla zazpívána kantabilně, s výrazovým citovým nasazením. Poté za ní nepřijde, leč spíše vleze Jeník jakoby po vzoru Lukáše z Hubičky, jen jsem čekal, že se splete a namísto „Mařenko má, ty hvězdo mého žití“  zapěje ono Lukášovo „Chachacha, teď začnem znova…“ Mařenka v posteli, tak by se text Hubičky hodil skoro víc… Ne, nestalo se, text i hudba proudila krásně, tak jak je ve Smetanově partituře. Ivanu Veberovou jsem vyzdvihl jako skvělou Giocondu i Tosku, její Mařenka je již hlasově více mladodramatická než lyrická, což je ale v pořádku. Podobně jako Jeník, může mít i Mařenka oborové spektrum širší a odpovídá to zcela interpretační tradici. Ivana Veberová zařadila do své galerie Mařenku jako další závažnou a úspěšnou roli.Vašek Tomáše Kořínka je sympatický, milý, pěvecky zvládá roli zcela suverénně a postavu Vaška se snaží držet v uměřeném podání. Za posuny ve smyslu aranžmá dané režie nijak nemůže. Zpěvák je ve vztahu k dirigentům a režisérům jen „dělnickou třídou“, plnící přání a příkazy.

Ve čtveřici rodičů vynikal hlasově, ale i přirozeným jevištním projevem Mícha Františka Zahradníčka. Jeho klíčová fráze, de facto resumé celé opery – „Dám vám své požehnání“ – kterou se pyšníval Mícha legendárního Zdeňka Otavy – připomněla nejslavnější interprety této zdánlivě malé role. V rolích rodičů účinkovali na premiéře Dalibor Tolaš jako Krušina, Iveta Koppová Žižlavská v roli Ludmily a Jana Piorecká coby rezolutní Háta. Milou, půvabnou Esmeraldou první premiéry byla Radka Sehnoutková, Principálem Jan Adamec, dobrým Indiánem byl David Cody. Opravdu není malých rolí. Nejen zde zazněla změna v textu, byla však na vícero místech, v drobných změnách slůveček. Zda to byl záměr v inovaci textů, či jen výpadky v paměti, těžko říci. Ale „tomu by ta medvědí kůže slušela, jako by mu byla vyrostla“, místo přirostla, docela zaujala. Ale bylo v průběhu večera takových změn v textu více. Nevím, zda záměrných či náhodných. O tom se přesvědčím na repríze, ale jde samozřejmě o nepodstatné drobnůstky, nikde ne o zásadní proměny textu libreta Karla Sabiny.Tradičně pěkně se uvedl jako půvabná apotheóza mládí na jevišti mladý baletní soubor Divadla J. K. Tyla v Polce, Furiantu i ve Skočné v choreografii Jarmily Leufenové. Bravo! Chápu, že Skočná se toužila ztvárnit jinak, než bývá zvykem. Někdy se zde opravdu až přehání mnohost výrazových prostředků. Tentokrát se mi spíše zdála realizace Skočné jevištně až moc střízlivá. Sbor opery J. K. Tyla zvládal své úkoly na solidní úrovni (sbormistr Zdeněk Vimr). Mužský sbor zněl v harmonii přesvědčivě, jen ta herecká etuda sboru s džbánky piva byla čímsi rádobyvtipným. Na tyto herecké akce sboru přece dosud nikdo v této půvabné scéně o pivečku coby nebeském daru dosud nepřišel. Prostě originál je nade vše, jak taky jinak?

Prodaná nevěsta byla vždy titulem pro mnoho let. U ansámblového typu regionálního divadla to byla samozřejmost, dnes skoro rarita. Vše se vyhraje na abonomá, tak jako právě teď pěkné Smetanovo Tajemství. A skončí na věky v historii. Prodaná nevěsta je výjimkou, je potřebná, aby po léta sloužila. Jistě sloužit bude, v první řadě hudebním nastudováním. A na první premiéře s několika opravdu výtečnými pěveckými výkony, srovnatelnými s tím nejlepším nedávné minulosti. A pokud by se snad mezitím Čézeta 175 porouchala, lze sáhnout po Jawě 250, ještě s atraktivní pákou ručního řazení rychlostí, předchůdci slavného „péráku“. Ještě nedávno jsem ji mohl ba i nabídnout. Škoda, je prodáno, jako ta Prodaná nevěsta. Symbolizovala vzestup českého průmyslu oné doby ještě pregnantněji než kouzelná použitá Čézeta. Jsem docela zvědav, pokud nám per futurum opravdu Pán Bůh zdraví dá, zda se bude tato Prodaná nevěsta, dejme tomu za pár let na Nový rok, hrát dále exaktně se všemi gagy, které zde byly vymyšleny, včetně Mařenky v posteli. Pro účely hostování pěvců, dříve tolik obvyklé, by to bylo aranžmá docela zajímavé. Ale to vlastně nehrozí, dnes až na pár výjimek jsou vlastně všichni hosté!

Hodnocení autora recenze: 80 %

Bedřich Smetana:
Prodaná nevěsta
Hudební nastudování a dirigent: Oliver Dohnányi
Režie: Jana Kališová
Scéna a kostýmy: Jana Zbořilová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Sbormistr: Zdeněk Vimr
II. dirigent: Jiří Štrunc
Choreografie: Jaroslava Leufenová
Orchestr a sbor opery a balet Divadla J. K. Tyla
Členové skupiny Žonglér o. s.
Premiéra 7. června 2014 Velké divadlo Plzeň

Krušina – Dalibor Tolaš (alt. Jiří Hájek)
Ludmila – Iveta Koppová Žižlavská (alt. Ivana Šaková)
Mařenka – Ivana Veberová (alt. Lucie Kašpárková / Kateřina Šmídová Kalvachová)
Mícha – František Zahradníček (alt. Pavel Horáček)
Háta – Jana Piorecká (alt. Jana Foff Tetourová)
Vašek – Tomáš Kořínek (alt. Aleš Voráček)
Jeník – Aleš Briscein (alt. Josef Moravec / Richard Samek)
Kecal – Jan Šťáva (alt. Jevhen Šokalo)
Principál komediantů – Jan Adamec (alt. Jan Ježek)
Esmeralda – Radka Sehnoutková (alt. Adéla Lučanská)
Indián – David Cody (alt. Roman Dušek)

www.djkt-plzen.cz

Foto Pavel Křivánek