Salcburský festivalový kaleidoskop

Tristan a Isolda – Favoritka – Fierrabras – Vídeňští filharmonici s Gustavo Dudamelem
Osm operních a sedm činoherních titulů, osmnáct koncertních řad a série dalších doprovodných programů: tak by se daly čistě statisticky charakterizovat letošní Salzburger Festspiele, které probíhaly mezi 18. červencem a 31. srpnem 2014. Nad řečí čísel je možné uznale pokývat hlavou, ale nenajdete v nich to nejpodstatnější: totiž onen těžko popsatelný vesmír půvabů, chutí a vůní Mozartova rodného města, díky nimž se patrně nejprestižnější hudebně-divadelní festival světa odehrává v kulisách takřka pohádkových. A protože v pohádkách se mají dít zázraky (jinak by to ani nebyly pohádky), dějí se samozřejmě i v Salcburku.

Pokud jste milovníky opery a klasické hudby, nemáte snad nikde jinde možnost vidět skutečné hvězdy oboru na vlastní oči v tak úctyhodném počtu a na tak malém prostoru. Jistě, každá radost něco stojí a zejména v tomto případě je třeba do výše jmenovaného vesmíru zahrnout i astronomické ceny vstupného. Festivalovou atmosféru si lze nicméně vychutnat i bez vstupenky v kapse. Za letní návštěvu stojí už samo slavnostně vyzdobené město a záznamy aktuálních i archivních představení a koncertů je možné každý večer sledovat zdarma na velkém plátně na náměstí Kapitelplatz s majestátní siluetou salcburského hradu nad hlavou. Nu a rozhodně není výjimkou, zahlédnete-li během dne v ulicích města známého pěvce či dirigenta nejen na všudypřítomných plakátech a bannerech, ale rovnou z masa a kostí. Osobně jsem tentokrát potkal na začátku a konci svého krátkého salcburského pobytu dvě velké operní osobnosti na jednom a témže místě. Ale nebudu předbíhat událostem…
Projekt Tristan und Isolde
Jak může souviset napjatá situace v Pásmu Gazy, Iráku, Libanonu a Sýrii s bezstarostně snobským ovzduším Salcburského festivalu? Pro někoho vůbec, ale pro mnoho jiných překvapivě úzce. Z Izraele, Egypta a uvedených zemí totiž pocházejí mladí hudebníci z tělesa, které založil před patnácti lety dirigent Daniel Barenboim a pojmenoval ho West-Eastern Divan Orchestra. Dnes dvaasedmdesátiletý maestro se podle vzoru Goetheovy básnické sbírky West-östlicher Divan o hledání klíče k vytvoření světové kultury bez předsudků pokusil takřka o nemožné. Talentované muzikanty z národů a etnik, rozdělovaných dlouhá desetiletí náboženskými či politickými předsudky, má pod Barenboimovým vedením trvale spojovat chuť společně vytvářet výjimečné hudební hodnoty. Ušlechtilá myšlenka je však jedna věc a životní realita druhá. Členové orchestru se totiž průběžně musejí vyrovnávat s aktuálním vývojem v zemích svého původu, a tak se zejména mezi izraelskými a palestinskými hudebníky po nedávném zahájení válečných operací v Pásmu Gazy vzedmula vlna snadno pochopitelných emocí. Plánované letní turné se zdálo být ohroženo, protože řada hráčů uvažovala o odchodu z orchestru. Barenboim se však ukázal být pro své svěřence skutečnou autoritou; po výzvě k „diskusi, k níž patří nejen svůj protějšek přesvědčovat, ale také mu naslouchat“, nakonec neopustil orchestr ani jeden z jeho členů.Do Salcburku dorazilo těleso po předchozím hostování v Barenboimově rodném Buenos Aires a ve švýcarském Lucernu. Program už tedy měl orchestr dokonale zažitý a vzhledem k bezproblémovému průběhu turné se zjevně podařilo zažehnat i všechna předchozí ohniska sporů mezi hudebníky. To vše bylo rozhodně ku prospěchu věci, protože Barenboimovo hostování patřilo k nejočekávanějším festivalovým událostem. Není divu: pro Projekt Tristan und Isolde zkombinoval dirigent předehru, celé druhé dějství a závěrečnou Smrt z lásky z Wagnerovy proslulé opery a jako sólisty si pozval atraktivní sestavu tvořenou pěveckými legendami (Waltraud Meier a Peter Seiffert) i hvězdami, které jsou momentálně na vrcholu kariéry (René Pape, Ekaterina Gubanova, Stephan Rügamer). Zklamání z absence onemocnělého Plácida Dominga, který se měl ten večer jen mihnout v roli Kurwenala, měl divákům původně vynahradit renomovaný barytonista berlínské Deutsche Oper Tobias Kehner. Krátce před představením se však Barenboim rozhodl Kurwenalův vstup vynechat úplně, takže o výkřik Rette dich, Tristan! (Tristane, zachraň se!) zůstalo publikum ochuzeno. Bez ohledu na tuto marginálii však čekal vyprodaný sál Grosses Festspielhausu (kde v publiku nechyběli například Rolando Villazón, Anna Samuil nebo Dmitry Belosselsky) v pravdě výjimečný večer.

Daniel Barenboim se uvedl poměrně energicky ještě před tím, než se vůbec chopil taktovky. Dirigentský stupínek se mu zdál být příliš blízko orchestru, a tak ho osobně odtáhl asi o metr dál… Jako by tím předznamenal i své aktuální pojetí Wagnerovy partitury. V pojetí mladých hudebníků z Blízkého východu se sice předehra vynořila z nádherných pianissim, ale poměrně záhy získala dramatičtější a rtuťovitější charakter, než bývá zvykem. Kdo čekal, že se Barenboim pokusí orchestrální úvod plynule propojit s následujícím druhým dějstvím opery, byl možná překvapen – dirigent vybudoval z ouvertury nečekaně efektní (a díky zvoleným tempům i relativně krátké) samostatné číslo, po jehož skončení si vychutnal zasloužené ovace publika.

Druhý akt Tristana pak tvořil zcela samostatnou část programu. Pro pěvce v něm bylo vyhrazeno vyvýšené pódium za orchestrem, a nutno poznamenat, že jim toto řešení akusticky nikterak nepomohlo. Projevilo se to hned vstupní scénou ženských protagonistek: vedle sytého a průrazného mezzosopránu Ekateriny Gubanovy v roli Brängany se stále ušlechtilý, ale přeci jen už méně znělý soprán Waltraud Meier v úloze Isoldy trochu ztrácel. Určitě se však vyplatilo „napnout uši“: pěvkyně má roli dokonale zažitou, umí odstínit a uvěřitelně podat takřka každou frázi, v jejím vokálním projevu je stále dost ženské smyslnosti, aby mohla být považována za jednu z největších představitelek této Wagnerovy postavy v celé provozovací historii Tristana a Isoldy.

Navzdory generační spřízněnosti s Meier je tenorista Peter Seiffert spojován s úlohou Tristana teprve od svého loňského debutu v roli ve Vídeňské státní opeře. Přesto vytvořil se sopranistkou téměř ideální dvojici: ve velkém milostném duetu zněl jeho hlas nádherně lyricky, aby ve finální scéně s Melotem zahřímal jako pravý heldentenor. Také pro basistu René Papeho je Marke jednou z parádních rolí; svůj velký monolog zrazeného krále předvedl nejen jako zkušený pěvec, ale i herec. Bolest a zoufalství opuštěného muže zkušeně vygradoval až do překrásného ztišení v závěru. K vynikajícímu dojmu z takto předvedené střední části Wagnerovy opery je třeba znovu připomenout Ekaterinu Gubanovu ve dvou „varovných“ pěveckých vstupech v průběhu dueta titulních milenců. Ruská zpěvačka je přednesla v zasněné poloze kopírující milostné rozpoložení Tristana a Isoldy, a to nikoli na pódiu, ale mezi hudebníky v orchestru. Typově i hlasově přesný pak byl výběr tenoristy Stephana Rügamera do malé, ale pro děj nesmírně důležité role Melota.Škoda, že po nadšeně přijatém druhém dějství působila Isoldina Smrt z lásky už jen jako krátký dovětek – přesto však dovětek naplněný svrchovaným mistrovstvím. Meier moudře hospodařila silami, takže se jí závěr podařilo dovést až do téměř extatických výšin; Barenboimův orchestr jí byl celou dobu spolehlivou oporou (zdálo se, že s pěvkyní doslova dýchá), takže představu Isoldina „rozplynutí do nicoty“ se podařilo naplnit téměř dokonale.

Jak bývá v Salcburku zvykem, odměnilo publikum pěvce, orchestr i dirigenta sice krátkým, ale o to intenzivnějším potleskem. Navzdory více než pozitivnímu dojmu jsem se však čistě subjektivně nemohl zbavit jistého smutku – přesně před rokem jsem na témže místě zažil obdobné koncertní provedení části jiné Wagnerovy opery. V prvním dějství Valkýry zde tehdy vystoupili Peter Seiffert, Eva-Maria Westbroek a Matti Salminen pod taktovkou Lorina Maazela a s doprovodem Vídeňských filharmoniků. Maestru Maazelovi jsem v následné recenzi (zde) optimisticky předpovídal dlouhověkost zděděnou po rodičích. Letos se bohužel ukázalo, jak moc jsem se mýlil. Melancholickou náladu, do níž mě tato vzpomínka uvedla, ještě utvrdilo tak trochu přízračné setkání: na můstku pro pěší přes řeku Salzach, zvaném Markartsteg, jsem cestou z koncertu potkal Mattiho Salminena, finského basistu, který stál před rokem Maazelovi po boku. Nerad bych tomuto setkání přičítal jakékoli metafyzické konotace, dospěl jsem však k přesvědčení, že jakékoli prognózy stran dlouhověkosti či zdraví kohokoli dalšího už si do budoucna raději odpustím…

Hodnocení autora recenze: 90 %
***

La Favorita
Den po téměř nočním zážitku ze scén z Tristana a Isoldy (koncert začal v devět hodin večer a skončil kolem jedenácté) se v Grosses Festspielhausu v odpoledním čase odehrálo další koncertní provedení operního titulu, tentokrát na první pohled stylově zcela protichůdného – Donizettiho Favoritky. Mezi Wagnerem a zmíněným hudebním dramatem italského komponisty však existuje přímá spojitost. V roce 1841 vzal tehdy ještě zcela neznámý německý skladatel, který se marně snažil prosadit v Paříži, zavděk zakázkou, od níž si sliboval změnu k lepšímu ve svém značně nelehkém živobytí. Pro hudebního nakladatele Maurice Schlesingera měl za částku jedenáct set franků zpracovat klavírní výtah, verzi pro sólový klavír, aranžmá pro smyčcový kvartet a řadu dalších aranží podle partitury čerstvého šlágru aktuální operní sezony. Samozřejmě: jednalo se o Favoritku Gaetana Donizettiho… Nejsem si jist, zda se ve Wagnerově vlastním životopise najdou i horší urážky než ty, které adresoval této „hloupé a povrchní opeře, kterou si Pařížané zamilovali kvůli několika líbivým kavatinám“, avšak hotový notový materiál nakonec budoucí bayreuthský gigant skutečně Schlesingerovi odevzdal (těch jedenáct set franků koneckonců opravdu nutně potřeboval). O plodech nedobrovolné spolupráce dvojice Donizetti–Wagner je se dnes možné přesvědčit například díky nahrávce společnosti Oehms Classics, která v roce 2005 vydala CD s Wagnerovou úpravou Favoritky pro dvoje sólové housle.

Výsledek nepostrádá jistý salonní půvab, ale mluvě o nahrávkách, je možná lepší poslechnout si Donizettiho operní originál. Studiový záznam původní francouzské verze vyšel poprvé v roce 1999 u firmy RCA a zmínit jej ve spojitosti s recenzovaným salcburským uvedením rozhodně není bezdůvodné. Zaprvé se na nahrávce i na koncertě představil týž orchestr – Münchner Rundfunkorchester – i pěvec v basové roli Balthazara Carlo Colombara. A zadruhé se pod taktovkou dnes již nežijícího Marcella Viottiho ukázalo, že dvě operní hvězdy, spojované do té doby především s Rossiniho operami a méně závažným belcantovým repertoárem, směřují pomalu ale jistě svou kariéru k přechodu k dramatičtějším úlohám. Tehdy se jednalo o Vasselinu Kasarovu a Ramóna Vargase, dodnes vynikající pěvce, kteří se však už pomalu blíží ke svému zenitu. Po patnácti letech se cestou bulharské mezzosopranistky a mexického tenoristy vydala jiná atraktivní dvojice, a opět s pozoruhodným výsledkem.

Aktuálnímu salcburskému provedení však předcházela značně nervózní atmosféra, způsobená poněkud kuriózními důvody. Vlastně si nepamatuji, že by se kdy podobná událost odehrála před jakýmkoli jiným koncertem či představením, natož v rámci Salzburger Festspiele. Ve chvíli, kdy měl koncert začít, bylo oznámeno, že autobus s částí návštěvníků čelil dopravním problémům, takže se začne s asi pětiminutovým zpožděním. Kam oni chybějící diváci patří, bylo zřejmé na první pohled – celá čtvrtá řada, tedy řada v nejvyšší cenové kategorii, zela prázdnotou. Vstřícnost vedení festivalu právě k těmto nedochvilným hostům se tak celkem logicky vysvětlila, nicméně to nakonec nebylo pět, ale téměř dvacet minut, než se otevřely dveře a početná skupina mírně vyděšených seniorů (kteří vůbec nechápali, proč a komu celý sál tleská) se začala usazovat na svých místech. A protože se jednalo o usazování dosti hlučné a chaotické, vzal si jeho řízení z pódia na starost sám festivalový intendant Alexander Pereira. Úkol zvládl poměrně rychle a s grácií rozeného pedagoga, a když za bouřlivého potlesku odpověděl na bučení a pokřik z balkonu slovy: „Až se opozdíte vy, taky na vás počkáme.“, mohlo představení konečně začít.

Na jevišti, obestavěném úctyhodným množstvím mikrofonů (pořizoval se záznam pro rozhlas, počítá se i s vydáním na CD), tedy konečně zazněla v podání Münchner Rundfunkorchester s dirigentem Robertem Abbadem předehra z Favoritky. Výkon orchestru působil od počátku poněkud matně a ploše; při vědomí vynikající pověsti Mnichovských rozhlasových symfoniků mě chlad, s nímž Donizettiho partituru prezentovali, poměrně překvapil. S příchodem pěvců jako by se však dirigent uvolnil a postupně přenášel své rozpoložení i na orchestr – v dramaticky vypjatém třetím dějství už symfonikům v dynamice ani souhře nebylo co vytknout, a ve čtvrtém aktu, který je v podstatě velkým duetem mezi Léonorou a Fernandem, získali oba protagonisté v tělese velmi citlivého partnera.

A tím se konečně dostáváme k oné „atraktivní dvojici“. Vidět Elīnu Garanču a Juana Diega Flóreze společně v téže opeře je už samo o sobě svátkem. Oba přistoupili k nelehkým partům, navíc v původní francouzštině, zjevně velmi zodpovědně; i na nich byla znát jistá nervozita, která odeznívala teprve postupně. Zdá se však, že pro Garanču by se mohla stát do budoucna Leonora de Guzman jednou z jejích velkých rolí, v nichž nepochybně vynikne i na jevišti. Má pro postavu milenky španělského krále Alfonse, která sdílí oboustrannou náklonnost s mnišským novicem a posléze chrabrým vojevůdcem Fernandem, nejen patřičně ušlechtilý vzhled a herecké nadání, ale především ideálně posazený hlas a dokonalou pěveckou techniku. Ve slavné árii O mon Fernand! tous les biens de la terre její mezzosoprán možná méně znělých hloubek, ale o to zajímavějších barev v ostatních polohách, ukázkově vynikl. V citově velmi vypjatém čtvrtém dějství, kdy žena, zavržená předtím Fernandem kvůli své minulosti, přichází prosit svého někdejšího snoubence do kláštera za odpuštění, předvedla Garanča herecky i pěvecky nesmírně emotivní výkon, takže její partner musel vyvinout nemalé úsilí, aby nezůstal v jejím stínu… Přesto se tak nestalo: Juan Diego Flórez sice oslňoval posluchače bezkonkurenční virtuozitou svého zářivého tenoru, nekonečně dlouhými frázemi, zpívanými na jeden nádech i pověstnými vysokými cé, ale pokusil se i o představitelsky uvěřitelný obraz Fernandovy postavy. Flórez nepochybně rozeným hercem není, ale charakter mladého zamilovaného idealisty, který teprve postupně přichází na kloub realitě, mu je evidentně blízký; po nádherně zazpívané (i prožité) árii La maitrese du roi? na začátku posledního aktu nabyl zjevně na sebejistotě a jeho scéna s Leonorou se stala skutečným vrcholem tohoto koncertního provedení.Vyniknout v dalších rolích se vedle Garanči a Flóreze mohlo podařit je výjimečným pěvcům. I na ty mělo ovšem salcburské publikum tentokrát štěstí: Ludovic Tézier se po malých krůčcích a v relativně dlouhém období vypracoval mezi současnou barytonovou elitu. Technická jistota i vzorové frázování ho předurčují ke ztvárňování velkých postav především francouzského romantického repertoáru; poslouchat krále Alphonse XI. v podání tohoto charismatického pěvce a navíc v jeho rodném jazyce bylo tedy z větší částí radostí, i když se občas uchyloval ke zbytečně silovému projevu. Sonorní bas a patřičnou důstojnost věnoval postavě Bathazara Carlo Colombara, jehož předchozí zkušenost s rolí se zde velmi zřetelně ukázala. Velkým překvapením a příslibem do budoucna se zdá být mladý americký tenorista David Portillo, který se v roli Dona Gaspara představil v Salcburku vůbec poprvé. Jeho zajímavě zabarvený hlas se dokázal výrazně prosadit i ve velkých ansámblových scénách. Zcela profesionální výkony podala i Eva Liebau jako Inés a Filharmonický sbor Vídeň pod vedením Waltera Zeha.Co dodat? Donizettiho Favoritka je rozhodně mistrovské dílo, které spolehlivě vynikne jen ve špičkovém obsazení – a právě toho se mu v Salcburku dostalo. Doufejme, že trochu rozpačitý začátek provedení (že by přece jen způsobený zpozdilými návštěvníky ze čtvrté řady?) nebude na vzniklém audiozáznamu znát a že se Richardem Wagerem tak nenáviděný francouzský originál této pozoruhodné opery dočká po patnácti letech další výtečné nahrávky.

Hodnocení autora recenze: 80 %
***

Fierrabras
Zatímco na pozadí příběhu Donizettiho Favoritky se odehrává válka proti Maurům, v o poznání méně známém singspielu Franze Schuberta s názvem Fierrabras z roku 1823 se týž dlouhodobý konflikt stává středobodem veškerého dění. Jinou spojitost bychom mezi oběma díly i skladateli hledali asi jen těžko. Na Salcburském festivalu však stačilo po skončení Favoritky překonat vzdálenost asi sta metrů, která od sebe dělí Grosses Festspielhaus a další festivalovou budovu s názvem Haus für Mozart, aby na příběh tragicky nenaplněné lásky Leonory a Fernada plynule navázal Schubertův epos o milencích Emmě a Eginhardovi, Florindě a Rolandovi a šlechetném Mauru Fierrabrasovi.

Genezi vzniku tohoto díla, jeho děj i stručnou historii jeho uvádění jsem už nastínil zde. Patrně postačí, když si připomeneme, že uvedení „hrdinsko-romantické opery o čtyřech dějstvích“ na text Josepha Kupelwiesera se autor hudby za svého života nedočkal a že k první skutečně seriózní premiéře Fierrabrase došlo až v roce 1988 ve Vídni zásluhou dirigenta Claudia Abbada. Jeho památce byla ostatně věnována i nová inscenace Salzburger Festspiele. A jak zapůsobil před čtvrtstoletím vzkříšený singspiel na diváky tentokrát?

Rozhodně jako velmi dramatické a hudebně zajímavé dílo, které si svůj jevištní život skutečně zaslouží. Režisér Peter Stein se rozhodl zamotaný děj prezentovat jednoduchým, ale přesto zajímavým způsobem. Inspiraci našel v černobílých rytinách a dřevorytech devatenáctého století s jejich charakteristickou „pruhovanou strukturou“. Přesně v tomto stylu vybavil scénograf Ferdinand Wögerbauer jeviště nejen stylizovanou oponou, ale ještě jedním falešným portálem, který veškeré dění na scéně zarámoval do podoby značně naddimenzovaného loutkového divadla. Z něj si tvůrci vypůjčili i zacházení s kulisami: kladením několika vrstev plochých prospektů za sebe vznikaly působivě prostorové hradní komnaty, horská údolí či orientální interiéry a exteriéry. Divákům patrně nejdéle ulpí v paměti průsvitná dekorace vězeňské věže, v níž jsou křesťanští rytíři vězněni na dvoře barbarského krále Bolanda. Díky nápadité práci se světlem (zasloužil se o ni Joachim Barth) je možné stavbu pozorovat jak zvenčí, tak zevnitř. Černobílý svět, který je osvětlením laděn střídavě do světle modrého a okrového odstínu, v divácích z České republiky musel nutně probudit ještě jednu asociaci. Tomuto jevištnímu řešení je totiž nesmírně podobné výtvarné pojetí filmů režiséra Karla Zemana – ulice a paláce arabského města ve Steinově inscenaci jako by z oka vypadly snímkům Na kometě nebo Baron Prášil. Jedná se o inspiraci vědomou, nebo je to jen shoda okolností? Jedno je jisté: efekt rozhýbaných starých grafických listů fungoval stejně dobře ve filmu na přelomu padesátých a šedesátých let, jako funguje v divadle na počátku jednadvacátého století…Černá a bílá převažují i v kostýmech Annamarie Heinreich – křesťanští rytíři a jejich dámy jsou laděni převážně do tónů bílých a stříbrných a mají i přiměřeně nabílené tváře. Umounění a záludní Mauři jsou pochopitelně oděni černě. Sám režisér pak s takto charakterizovanými figurami rozehrává v podstatě realisticky pojaté představení bez jakýchkoli pokusů o jiné či aktualizované výklady díla. U málo známé látky je to nepochybně ku prospěchu věci – Stein umožnil divákovi, aby se v ději co nejlépe orientoval, ale zároveň ho díky formální stránce inscenace nebral příliš vážně.

Se vší vážností však k partituře Schubertova Fierrabrase přistoupil dirigent Ingo Metzmacher; s Vídeňskými filharmoniky až průzračně jemně provedl lyrické pasáže díla a představil v nich posluchačům melodie s takřka „hitovým“ potenciálem (podle mého názoru ho nepostrádá například Eginhardova milostná serenáda z prvního dějství Der Abend sinkt auf stiller Flur). V plné síle a s netušeným leskem pak zazněly četné dramatické ansámbly a melodramatické pasáže – pokud někdo dosud pochyboval o tom, že Schubert byl schopen napsat životaschopné operní dílo, musel svůj názor razantně poopravit. Ve Firrabrasovi se zřetelně ozývají ohlasy Únosu ze Serailu, Fidelia i Čarostřelce, ale autor své německé singspielové vzory obohacuje i o hudební postupy z tehdy populárních Rossiniho vážných oper. Myslím, že Ingo Metzmacher odkryl ve svém hudebním nastudování kvality díla – které právě v široké škále svých inspiračních zdrojů prakticky nemá obdoby – možná ještě přesvědčivěji než kdysi Claudio Abbado.

Pěvecká sestava působila jako velmi kompaktní tým, v němž lze jen obtížně vyzdvihovat jednoho sólistu nad druhého. Především mozartovského tenoristu Michaela Schadeho zastihla titulní role v ideálním hlasovém rozpoložení; svého maurského prince navíc obdařil vizáží stále trochu přikrčeného a nervního hrdiny, jehož vnitřní ušlechtilost je vzhledem k jeho vzhledu v neustálém ostrém kontrastu. Světlý lyrický tenor výjimečných kvalit představil v komplikované roli nerozhodného rytíře Eginharda sólista Curyšské opery Benjamin Bernheim. Barytonista Markus Werba doplnil sestavu „bojovníků“ v úloze neohroženého reka Rolanda. Poněkud unylou postavu princezny Emmy pomohla kultivovaným pěveckým projevem i fyzickým půvabem oživit sopranistka Julia Kleiter. V protikladu k ní pak Dorothea Röschmann vymodelovala velmi působivý charakter maurské princezny – válečnice Florindy. Zaujala nejen temnějším sopránem, ale i jako znamenitá herečka ve velké melodramatické scéně ve druhém dějství, kdy z okna věznice popisuje pokus křesťanských rytířů o útěk. Dámskou sestavu pak doplnila v malé roli Florindiny důvěrnice Maragold skvělá švýcarská sopranistka Marie-Claude Chappuis. Další ze svých velkých panovnických rolí, z nichž je znám především z drážďanské Semperovy opery, vytvořil v úloze Karla Velikého basista Georg Zeppenfeld a odpovídajícím protějškem mu byl v maurském táboře Peter Kálmán jako Fierrabrasův otec Boland. O sborové pasáže se na obvykle vysoké úrovni postarali členové sboru Vídeňské státní opery pod vedením Ernsta Raffelsbergera.

Představení Fierrabrase, které jsem měl možnost zhlédnout, natáčela pro uvedení v televizi i následný prodej na DVD společnost Unitel. O působivosti Steinova a Metzmacherova pojetí neprávem zapomenuté Schubertovy opery se tedy bude moci brzy každý zájemce osobně přesvědčit. Bylo by zajímavé, kdyby tento pokus o schubertovskou hudebně dramatickou renesanci inspiroval i některé z našich operních dramaturgů. Nejen Fierrabras, ale i Alfonso a Estrella a další Schubertova scénická díla by v kvalitním nastudování a zajímavém scénickém pojetí jistě neměly o diváky nouzi. Najdou se ale v našich divadlech takoví „odvážní rytíři”? Nechme se překvapit…

Hodnocení autora recenze: 90 %
***

Gustavo Dudamel a Vídeňstí filharmonici
Svůj loňský článek o Salcburském festivalu jsem začínal popisem fasády mezi festivalovými domy Haus für Mozart a Felsenreitschule. Tehdy na ní visel banner s portréty obou velkých hudebních jubilantů roku 2013: Richarda Wagnera a Giuseppe Verdiho. Letos bylo totéž místo vyhrazeno jen pro jednoho slavného autora, totiž pro festivalového „otce zakladatele“ Richarda Strausse. Ačkoli – kulatiny by letos oslavil i další z mužů, kteří stáli v roce 1920 u začátků salcburské letní přehlídky. Autor kultovního dramatu Jedermann (hraje se během každého festivalového ročníku na scéně před salcburským dómem) a Straussův libretista Hugo von Hoffmansthal by se vedle svého skladatelského kolegy jistě také dobře vyjímal. Leč nestalo se, možná i proto, že ve festivalových domech na Hofstallgasse platí nepsané pravidlo „Prima la musica, poi le parole“. V Grosses Festspielhausu ovšem patřil k největším hitům letošního festivalového ročníku Straussův a von Hoffmansthalův Rosenkavalier, takže se zde na muže ve skladatelově stínu přece jen nezapomnělo.

Sobotní dopoledne v největší festivalové budově bylo ovšem vyhrazeno především hudbě Richarda Strausse beze slov, symfonickým básním Smrt a vzkříšení a Tak pravil Zarathustra. Konkurencí jim bylo mozartovské matiné v budově Mozartea na druhém břehu řeky. Jeho hlavní protagonista – Rolando Villazón – byl druhou operní hvězdou, již jsem měl tu čest potkat na můstku přes Salzach. Pokud někoho zajímá, jak vypadá superstar cestou na vlastní vyprodaný koncert, je to (přinejmenším v salcburském a Villazónově případě) poměrně všední pohled: obrýlený mistr v červeném saku a zabalený do šály si nese v jedné ruce oblek na ramínku a na druhé má zavěšenou manažerku…

Do Grosses Festspielhausu se mezitím z Domu pro Mozarta přesunul štáb společnosti Unitel, aby po včerejším Fierrabrassovi zaznamenal i koncert Vídeňských filharmoniků s dirigentem Gustavem Dudamelem. Populární bolivijský maestro je mediálně prezentován stále tak trochu s nálepkou „enfant terrible“. Na reklamních fotografiích a bookletech CD se momentálně třiatřicetiletý dirigent s bujnou kšticí vyjímá spíše jako potměšilý šéf pouličního gangu než hudební ředitel Los Angeles Philharmonic a Simon Bolívar Symphony Orchestra.Přesto toho dne před orchestr nastoupil distingovaný a seriózní mladý muž, který plně respektoval dopolední filharmonický dress code a na dirigentském stupínku působil zcela soustředěným a koncentrovaným dojmem. Obě symfonické básně dirigoval zpaměti a s dokonalou představou o jejich vnitřní logice i způsobu, jak ji tlumočit orchestru a následně posluchačům. Dudamel vidí ve Smrti a vzkříšení a Zarathustrovi zjevně především příběhy a podle toho je také prezentuje. První vypráví o agonii a smrti v téměř komorně pastelových barvách a ono zmrtvýchvstání přichází jako oslnivý kontrast v plném nasazení všech nástrojových skupin. Ve druhé se snaží nietzscheovského hrdinu představit od známých vstupních fanfár až po finále překvapivým střídáním temp a orchestrálních přechodů. Vídeňští filharmonici hráli znamenitě už předešlého dne v Schubertově opeře (zvláště v porovnání s aktuální zkušeností s poslechem West-Eastern Divan Orchestra a Münchner Rundfunkorchester jsem měl pocit, že se jedná orchestr zcela jiné kategorie…). Ve straussovském programu se mé nadšení z další živé zkušenosti s nimi jen prohloubilo. Zejména zvuk dechové sekce ve Smrti a vzkříšení a nádherná valčíková pasáž v Zarathustrovi v podání smyčců patří k zážitkům, na které se nezapomíná.Na programu ovšem nebyla jen zmíněná dvě Straussova díla. Ještě před přestávkou, po níž následovalo uvedení Zarathustry, zazněla skladba Time Recycling od skladatele a dirigenta Reného Staara (ročník 1951), jinak též dlouholetého houslisty Vídeňských filharmoniků. Přestože asi dvacetiminutovou čtyřdílnou kompozici (s atraktivními názvy jednotlivých pasáží Déja vu – Perpetua mobilia – Memories – Global Village) uvedl ve světové premiéře letos v květnu ve Vídni s filharmoniky Semyon Bychkov, působilo toto „zamyšlení nad fenoménem časem ve všech jeho podobách“ spíše jako autorův hold právě Gustavu Dudamelovi. Pokud totiž mohl dirigent během dopoledního koncertu skutečně naplno projevit svůj jihoamerický temperament, umožnila mu to právě Staarova eklektická, posluchačsky a dokonce i divácky vstřícná skladba. Po monotónním úvodu, zvedajícím se jakoby z mlh a představujícím v občasných nervně působících vstupech jednotlivé sekce orchestru, se spustil pravý gejzír hudebních citací, překvapivých dynamických a stylových odboček a vizuálního klaunství. Necítím se být kompetentní k tomu, abych odhalil všechny autorovy muzikantské špílce, ale přece jen jsem v celé té sympaticky schizofrenní smršti poznal citaci ze Straussovy Smrti a vzkříšení, Mambo z Bernsteinovy West Side Story i ohlasy tvorby Igora Stravinského a Johanna Strausse.

Koncertní mistr Rainer Kuchl si v jeden okamžik střihl s klavíristou a kontrabasistou pravé kavárenské blues, trumpetisté a další dechaři se zase proměnili v mexické mariachi. Aby toho nebylo málo, roztočili v jiný moment kontrabasisté své nástroje kolem osy a začali chuligánsky povykovat. Na to jim houslisté odpověděli vyzývavým povstáním celé sekce a odehráním pasáže z vídeňského valčíku ve stoje. A tak dále… Kdo chtěl toho dne vidět Gustava Dudamela poskakovat, tančit a dělat efektní dirigentská gesta, měl jedinečnou příležitost. Přesto si však nenechal Maestro následný – a řekl bych, že upřímný – potlesk publika pro sebe a pro orchestr, ale raději přivedl na pódium skromně působícího skladatele Reného Staara a nechal ho užít si ovace v maximální míře. Ve chvíli, kdy se mě zamyšlený soused na vedlejším sedadle zeptal: „A ten pán na jevišti – to je Richard Strauss?“, upřímně jsem se rozesmál, protože tím pro mne Staarova skladba získala konečně tu pravou závěrečnou tečku.

Hodnocení autora recenze: 80 %
***

Osm operních a sedm činoherních titulů, osmnáct koncertních řad a série dalších doprovodných programů… Větu z úvodu tohoto ohlédnutí za několika koncerty a představeními Salcburského letního festivalu uvádím jen proto, abych dokázal, že jsem měl z celé šestitýdenní umělecké přehlídky možnost zhlédnout jen její nepatrný zlomek. Přesto však „zlomek“ nesmírně umělecky hodnotný a po všech stránkách inspirativní. Cestou na salcburské nádraží jsem na Markart-steg už žádnou slavnou osobnost nepotkal, ale alespoň jsem se ještě na moment ohlédl. Panoráma starého města pod kopcem s pevností Hohensalzburg se totiž okouká jen málokomu. Většina návštěvníků Salcburku a jeho letního festivalu si naopak řekne: Doufám, že se sem zase vrátím. Nejpozději za rok…
Salzburger Festspiele 2014

Richard Wagner:
Projekt Tristan und Isolde
(Tristan a Isolda – výběr scén – koncertní provedení)
Dirigent: Daniel Barenboim
West-Eastern Divan Orchestra
21. srpna 2014 Grosses Festspielhaus Salcburk

Isolde – Waltraud Meier
Brangäne – Ekaterina Gubanova
Tristan – Peter Seiffert
König Marke – René Pape
Melot – Stephan Rügamer
***

Gaetano Donizetti:
La Favorita
(koncertní provedení)
Dirigent: Roberto Abbado
Münchner Rundfunkorchester
Sbormistr: Walter Zeh
Philharmonia Chor Wien
22. srpna 2014 16 hod. Grosses Festspielhaus Salcburk

Léonor de Guzman – Elīna Garanča
Fernand – Juan Diego Flórez
Alphonse XI – Ludovic Tézier
Balthazar – Carlo Colombara
Inès – Eva Liebau
Don Gaspar – David Portillo
***

Franz Schubert:
Fierrabras
Dirigent: Ingo Metzmacher
Režie: Peter Stein
Scéna: Ferdinand Wögerbauer
Kostýmy: Annamaria Heinreich
Světla: Joachim Barth
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Wiener Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Mitglieder der Angelika-Prokopp-Sommerakademie der Wiener Philharmoniker
22. srpna 2014 19 hod. Haus für Mozart Salcburk

Emma – Julia Kleiter
Florinda – Dorothea Röschmann
Maragond – Marie-Claude Chappuis
Fierrabras – Michael Schade
König Karl – Georg Zeppenfeld
Roland – Markus Werba
Eginhard – Benjamin Bernheim
Boland – Peter Kálmán
Brutamonte – Manuel Walser
***

Wiener Philharmoniker
Dirigent: Gustavo Dudamel
Koncertní mistr: Rainer Kuchl
23. srpna 2014 Grosses Festspielhaus Salcburk

program:
Richard Strauss: Tod und Verklärung
René Staar: Time Recycling
=přestávka=
Richard Strauss: Also sprach Zarathustra

www.salzburgerfestspiele.at

Foto archiv, Salzburger Festspiele / Marco Borrelli / Lelli, Salzburger Festspiele / Monika Rittershaus