Pastorkyňa tady a teď. Janáčkovo Brno se po letech budí z těžkého snu

Jsou diváci, kteří chtějí vidět svou oblíbenou operu v takzvané tradiční podobě a obávají se jakýchkoli změn. Kdysi, roku 1918, Leoš Janáček jásal nad romanticky realistickým mlýnem, který mu připravili pro uvedení Její pastorkyně ve Vídni. Pokud by měla vypadat dnešní Pastorkyňa tak, jak se tehdy skladateli líbilo, asi by nás čekal nejspíš hyperrealistický obraz na jevišti. Inu, proč ne, jistě i k takové inscenaci časem znovu dojde. Když se takto může hrát Bystrouška, proč právě Pastorkyňa ne?! Někteří diváci mají rádi všechno tak, jak si oni operní inscenaci představují. Z duše jim mluví Rychtářka, když říká Kostelničce: „Páni si dělají všechno po módách, ale my tady na dědině.“ Ona by totiž k oltáři bez věnce a pentlí nešla. Nešla!

Většinou dokážeme připustit, že jsme každý jiný. A přitom bychom chtěli, aby se operní inscenace sobě podobaly jako vejce vejci? Vždyť je to proti přírodě! Když se vytvoří opravdový tvůrčí inscenační tým, pak jednotliví tvůrci mezi sebou zápasí o svou co nejpřesnější představu ideální podoby nové inscenace. Dirigent a orchestr, scénograf, výtvarník kostýmů, sólisté, sbormistr a každý člen sboru… Ale vůdčí osobnost musí být jediná – režisér, jenž by tuto různorodou skupinu měl moderovat tak, aby měla vůli společnou. A jen tehdy, neháže-li příliš jedinců písek pod kola, může vzniknout mimořádné divadelní dílo. Jak obtížné!

V Brně slaví padesát let od otevření Janáčkova divadla. Tehdy v roce 1965, s chutí přiznávám, jsem byla při tom a vychutnávala jsem si Jílkovu-Wasserbauerovu-Trösterovu Bystroušku, za niž by se její tvůrci nemuseli stydět ani dnes, to byla skutečná událost. V současné době nastoupilo do Národního divadla Brno po dlouhých letech svěží, generačně spřízněné vedení divadla i operního souboru, který byl celá desetiletí výrazně podvyživován. Šéf operního souboru režisér Jiří Heřman nabídl řediteli divadla, činohernímu režisérovi Martinu Glaserovi, zda by nechtěl režírovat Janáčkovu Její pastorkyňu. Ten přijal, ač tím vědomě vstoupil do jámy lvové. „Cizinec“, který chce nosit sovy do Athén! A navíc, když má za sebou pouhé dvě operní režie! Óóó!

Inscenátoři se rozhodli pro Mackerrasovu-Tyrrelovu verzi partitury, již vydala Universal Edition Wien roku 1996 a jež vycházela z Janáčkovy partitury z roku 1908, v níž nejsou zohledněny pozdější Kovařovicovy úpravy zejména instrumentace, ale nejenom jí. Marko Ivanović a Martin Glaser ve své inscenaci naprosto logicky vynechali Kostelniččinu árii z prvního jednání Aji on byl zlatohřivý…, jíž se sám skladatel právě roku 1908 vzdal, protože vycítil, že zbytečně narušuje dramatické napětí. Patřím k těm, kdo rádi souhlasí s touto syrovější, originálnější Janáčkovou verzí, již Karel Kovařovic pro Národní divadlo nechtěl přijmout a alespoň částečně ji romantizoval podle dobového vkusu a upravil k obrazu svému, aby byl schopen ji v roce 1916 konečně dirigovat. V této podobě pak kráčela světem a kráčí často dosud.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa – ND Brno 2015Hudebního nastudování se v Brně ujal šéfdirigent souboru Marko Ivanović a pojal je zcela po svém. V prvním jednání poněkud tlumil orchestrální zvuk ve prospěch jeviště – nikdy jsem neslyšela takto „bayreuthské“ pojetí Janáčkovy hudby, které dává přednost sólistům a sboru, dramatickému dění. Orchestr a jeviště jsou v brněnské Pastorkyni rovnocenní hráči, kteří společně promlouvají, aby se následně ve druhém jednání ještě úže, bezešvě propojili do vzácně celistvé inscenační výpovědi. Pro diváka, který toužil vidět jen a jen „tu svou“ tradiční brněnskou Pastorkyňu, nic, co by jej hladilo po srsti. Na scéně místo brambor jablka – je podzim, jevišti vévodí pomalu se zbarvující malovaný strom v pozadí, vepředu tři Jenůfky (ta pěvecká je zařazena do výjevu se Stařenkou Buryjovkou). Tři půvabné těhotné Jenůfky a tři šedí Lacové, kteří se k nim snaží citově přiblížit. Vesnické prostředí, v němž se sklízí ovoce a lisuje do tekutého stavu (calvados).

Jenůfky a Lacové. Jablko sváru, jablko hříchu, k němuž se každá z postav chová podle svého (Števa jablka vztekle rozdupává, ničí). Jenůfka není pasivně utrápená, ona si od Laci nenechá nic líbit. Znají se od dětství, jsou na sebe zvyklí. Jen mi zastrč tu voničku za kordulku – tak svedeš to, nebo ne?! Na Jenůfčině tváři se střídá odraz nesčetných pocitů, na Lacově zrovna tak. Citlivě reagují na každé sebemenší duševní hnutí toho druhého. Ano, Jenůfka se chce a nutně potřebuje za Števu vdát a dělá pro to všechno, i když cítí, že tu něco není v pořádku. Tím víc je Laca rozčilený, běsný, až Jenůfku zraní tak, aby ji ten povrchní zhýčkaný Števa nechtěl.

Dlouho jsem v Pastorkyni neviděla takto detailně a citlivě propracované charaktery postav a jejich střety, ani muziku tak vrostlou do jevištních akcí. Orchestr pojímaný jako integrální součást dění, dominující v těch pasážích, které tuto dominanci snesou, ba vyžadují. Dirigent, který Janáčkovu hudbu dokáže interpretovat jako nedělitelnou, integrální součást inscenace. Pěvci, kteří, pokud užijí sprechgesangu, pak na pečlivě vybraných místech. Přitom Kostelnička Szilvie Rálik nepotřebuje vykřiknout ani jedinou notu – všechny výšky (všechna obtížná místa) bez problémů zazpívá. (Nerozumím jen v kontextu této inscenace režijnímu výkladu postavy Stařenky Buryjovky, ani jejímu kostýmu. Vždyť říká o Lacovi: „Jsem u něho jen výminkářka, nepovažuje mne za hospodyň, natož za rodinu!“ – a přitom jako výminkářka vypadá.) Marko Ivanović přesně odstiňuje délku dramatických pauz před závažnými momenty. To malé odsazení připraví diváka na další dávku emocí (Kostelniččino „Co chvíla…“, Jenůfčina modlitba, Lacovo „Jenom se odvažte někdo se jí dotknout!“, závěrečné Jenůfčino a Lacovo „Odešli, jdi také…“ V prvním i v posledním jednání vynikne sbor pod řízením Josefa Pančíka – ten v sobě nezapře kus slováckého temperamentu.

Druhé jednání – čtyři totožné nízké klaustrofobické dřevěné světničky s křížem nade dveřmi, čtyři jednající postavy. Každá z nich je sama za sebe a jejich vzájemné kontakty zdůrazňuje a odměřuje i vzdálenost a postoj, v kterém k sobě mluví.Leoš Janáček: Její pastorkyňa – ND Brno 2015Za dveřmi zahlédneme dětskou postýlku, z ní Jenůfka vynese dítě v peřince a s červenou pupinou. Dveře se synchronizovaně otevírají a zavírají. Pouze v uzlovém okamžiku se otevřou a zavřou jenom ty jedny – to když Kostelnička vynáší Števušku a zabalí jej do svého šátku i s hlavičkou. Ona dítě nesnáší, po celou dobu se na ně ani nepodívala. Kdyby to dokázala, nikdy by nebyla schopná je zabít. Za světničkami visí bílá koruna stromu, který s koncem jednání stoupá vzhůru.

Třetí jednání – vrací se dřevěný rám, který byl na začátku náznakem jakési zahradní besídky a teď tvoří okruží nad svatební tabulí. Dominuje černá barva a stínové obrazy v pozadí – stále přítomní vesničané. Barva kostýmů se prudce proměnila – blíž k folklórnímu řešení, ke krojům, které nabyly překvapivých barev. Rychtářovic se Števou v ohnivě červené, Jenůfa spolu s Kostelničkou (a s Lacou i dalšími) v černé, sbor hrající temnými barvami od černé přes tmavomodrou, fialovou, temně zelenou, svítí se na ně modravým světlem. Když sbor opustí jeviště, zůstává v „besídce“ u stolu Rychtářovic rodina, která mizí i s náznakem interiéru v propadle. Na holém jevišti zůstávají jen Jenůfa s Lacou. Daleko od sebe, každý sám. Jenůfa nachází ve své nejtěžší chvíli lásku, „tu větší, co Pánbůh s ní spokojen“.Leoš Janáček: Její pastorkyňa - Jaroslav Březina (Laca), Pavla Vykopalová (Jenůfa) - ND Brno 2015Otáčejí se zády k obecenstvu a míří k náhle spuštěné vodní oponě. Ovšem, čeká je hodně nepohody. Ale napadá mně – jako by vstupovali na prostranství před Janáčkovým divadlem do současného Brna…

Režisér Martin Glaser užívá ve své inscenaci Pastorkyně jako pravý divadelník bohatě toho, co má k dispozici – herců v daném velkém prostoru, vynikající scénografie Pavla Boráka i kostýmů Markéty Sládečkové, tvárného a silně proměnlivého light designu Martina Špetlíka. Odkrývá hloubku díla, vyhledává situační souvislosti, hierarchizuje a vyvažuje vše do jednolitého celku. Postupuje od opulentní detailní scénografie s živými jablky přes téměř vězeňský interiér ve druhém jednání až k vyprázdněnému prostoru v jednání třetím a to vše za stálé nedílné spolupráce s dirigentem Markem Ivanovićem. Sehraný tým.

Největší a nejpříjemnější překvapení večera – brněnští diváci vstávají a nadšeně tleskají této Pastorkyni, která je vůbec nehladila a dala jim svou pestrou, ale přitom důslednou a cílevědomou poetikou pořádně zabrat. Báječné výkony zúčastněných (vyžadovaly by text, který by se věnoval jenom jim), kompaktní sdělný celek inscenace přesvědčil diváky o své pravdě. Opravdové operní herectví včetně mimořádných pěveckých výkonů – Laca Březinův, čistá Jenůfka Pavly Vykopalové, Juhásův Števa, Kostelnička Szilvie Rálik, tlumočící vnitřní tenze té pyšné ženy nejen hereckými prostředky, ale především bohatým vystínováním hlasovým – od téměř pianissimových pasáží až k fortissimu, Stařenka Jitky Zerhauové, Kusnjerův Stárek, Karolka Evy Štěrbové, další menší role v podání výborných členek sboru.

Padesát let od otevření Janáčkova divadla a padesát let práce sbormistra Josefa Pančíka se zdejším vyhlášeným operním sborem – vzácná umělecká kontinuita. Ještě po představení květiny a srdečná poděkování sbormistrovi od vedení divadla a souboru za jásotu přítomných. Janáčkovo Brno se po letech budí z těžkého snu. Čeká je také další Janáčkův festival, slibující přinést ty nejzajímavější inscenace skladatelových oper. Jen mít na hostování zahraničních souborů dostatek financí a dokázat z Brna udělat janáčkovské centrum! Krásná představa – jen najít v sobě dostatek velkorysosti a společné vůle k nepodporování žabomyších sporů uzavřené společnosti a vidět společný cíl. A to je to nejtěžší, nejen v Brně.


Hodnocení autorky recenze: 90 %

Leoš Janáček:
Její pastorkyňa
Hudební nastudování: Marko Ivanović
Dirigent: Marko Ivanović (alt. Pavel Šnajdr)
Režie: Martin Glaser
Scéna: Pavel Borák
Kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková
Sbormistr: Josef Pančík
Světelný design: Martin Špetlík
Choreografie: Mário Radačovský
Dramaturgie: Olga Šubrtová
Orchestr a sbor Národního divadla Brno
Premiéra 2. října 2015 Janáčkovo divadlo Brno

Stařenka Buryjovka – Jitka Zerhauová
Laca Klemeň – Jaroslav Březina (alt. Peter Berger)
Štefa Buryja – Tomáš Juhás (alt. Aleš Voráček)
Kostelnička – Szilvia Rálik (alt. Veronika Hajnová Fialová)
Jenůfa – Pavla Vykopalová (alt. Maida Hundeling)
Stárek – Ivan Kusnjer
Rychtář – Ladislav Mlejnek
Rychtářka – Jana Hrochová
Karolka – Eva Štěrbová
Pastuchyňa – Jitka Klečanská
Barena – Lenka Čermáková
Jano – Martina Králíková
Tetka – Ivona Špičková

www.ndbrno.cz

Foto ND Brno

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Její pastorkyňa (ND Brno 2016)

[yasr_visitor_votes postid="186088" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments