Žalmy na dva způsoby

Bernstein, Mendelssohn a Elli Jaffe. Kombinace izraelského dirigenta a dvou velkých vokálně-instrumentálních skladeb s texty ze starozákonních žalmů přinesla do programu pražských symfoniků a Pražského filharmonického sboru večer, který byl ve výsledku jedinečný. Svou duchovní jednolitostí a interpretační zaujatostí.

Koncert ve Smetanově síni patřil k těm výjimečným, protože byl od začátku koncipován monotematicky. Druhá symfonie Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, nesoucí podtitul Lobgesang, tedy Chvalozpěv, by mohla mít v jiném kontextu jako předskokana všelicos, spojením s Chichesterskými žalmy Leonarda Bernsteina však náhle vznikl úplně jiný, náročnější, nádherný a nevšední celek. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK připsal tento večer letošnímu stému výročí narození Leonarda Bernsteina. Jeho třívětá kompozice psaná pro uvedení v anglikánské katedrále při festivalu v britském Chichesteru zhudebňuje vybrané žalmy v hebrejském znění. Žalmy v německém překladu použil i Mendelssohn-Bartholdy, luterán z původně židovské rodiny. Navíc právě žalmy jsou to, co je společné v jednom dědictví jak židovskému, tak křesťanskému náboženství. Ale hlavní spojnicí všeho, ideově i fakticky, byl Elli Jaffe – synagogální zpěvák, jeruzalémský sbormistr a dirigent s mezinárodním renomé, počítající se díky účasti v mistrovských kurzech k Bernsteinovým žákům.

Jaffe, hlásící se ke své židovské identitě, vystupuje vždy s pokrytou hlavou. Vyjadřuje tak úctu náležející Hospodinu. S žalmy – oslavujícími jeho velikost a vyjadřujícími mnohé další krásné polohy hluboké víry – se to tentokrát pojilo dvojnásob logicky. Elli Jaffe hostuje v Praze, konkrétně s orchestrem FOK, od počátku devadesátých let pravidelně; byl s tímto tělesem i na zahraničních turné, včetně newyorského koncertu ke třem tisícům let Jeruzaléma. Dirigoval nyní obě díla zpaměti a s neutuchajícím zápalem, podněcoval nové a nové vlny pozitivně vyznívající hudby.

Zejména Mendelssohnova více než hodinová kompozice je z nich vystavěna celá. Spíše než o symfonii jde o kantátu, první tři instrumentální části nejsou vpravdě individualizovanými větami skutečné symfonie, ale rozsáhlou introdukcí, vstupem do čtyřicetiminutového oslavného chóru, vznešeného, velkolepého, ale přitom v patosu nepřeháněného. Vokální část Chvalozpěvu upomíná na Mendelssohnovo novozákonní oratorium Paulus, také především krásné a v dobrém slova smyslu zbožné spíše než dramatické; dramatismus svého druhu uměl skladatel také, vzpomeňme na starozákonní oratorium Eliáš; ale texty Chvalozpěvu ho vedly ke vznosnému, velebnému, výrazově nekomplikovanému stylu, k upřímnému vyjádření spokojených, vděčných postojů – děkování, dobrořečení. Niternější komornější pocity a výrazový kontrast vnášejí do určité míry snad jen sólové pasáže, v nichž dostali větší prostor dva pěvci – matnější Ruth Ziesak a příjemně zpívající Jaroslav Březina; menší prostor dal part Janě Horákové Levicové.

Mendelssohn ve dvaceti letech jako dirigent berlínským uvedením Matoušových pašijí vizionářsky vrátil do pozornosti publika Bachovu duchovní hudbu. O deset let později komponoval pro uvedení v Lipsku Lobgesang. Předobraz v barokní hudbě je zřejmý, romantická měkkost, méně kontrapunktu a bohatší instrumentace, které obecně odlišují Mendelssohnovy četné duchovní skladby od Bachových, jsou i zde zřetelné. Skladba stojí na výrazném chorálním tématu svěřeném hned v úvodu trombonům, motiv prostupuje celé dílo. Mendelssohnova monumentalita si zachovává cudnost, Elli Jaffe jeho hudbě rozumí dobře a s Pražským filharmonickým sborem Lukáše Vasilka byli skvělými partnery.

Bernsteinovy Chichesterské žalmy jsou jiného rodu – první část (s texty vyjadřujícími chválu Hospodinu) je výrazně rytmická, jakoby až příbuzná ráznosti, která se objevuje ve West Side Story, nenechá posluchače v klidu. Třetí část (v níž se zpívá o očekávání na Hospodina, o dobru a blahu) je naopak výrazně lyrická, ztišená, vroucná, až snově klidná. Sbor byl v obou polohách dokonalý. Střední díl (který je o dobrotě a milosrdenství a v němž je umístěno centrální vyznání „Hospodin je můj pastýř“ ze Žalmu 23) je vystavěn kolem nádherné melodie svěřené chlapeckému sopránu, melodie s potenciálem, který Bernsteina nezapře, melodie, jež se do mysli a do paměti musí už při prvním poslechu vepsat jednou provždy. Velkého sóla se zhostil Ondřej Mikuš skvěle, zněle, pevně, přesně, s citem. Škoda, že jeho jméno figuruje jen na webu, ve večerním programu k nalezení nebylo… Bernsteinovo dílo z roku 1965 je už klasikou dvacátého století, a tak také zaznělo: s jednoznačnou stylovou a výrazovou určitostí, s dokonalostí, s jasným poselstvím.

Obě skladby večera patří u nás k těm opravdu málo uváděným. Dramaturgie FOK je dala dohromady nápaditě a „starozákonní večer“ se stal ozdobou sezony.

Hodnocení autora recenze: 90 %

 

Bernstein 100 let
Dirigent: Elli Jaffe
Ruth Ziesak (soprán)
Jana Horáková Levicová (soprán)
Jaroslav Březina (tenor)
Ondřej Mikuš (chlapecké sólo)
Sbormistr: Lukáš Vasilek
Symfonický orchestr hl. m. Prahy
Pražský filharmonický sbor
17. a 18. ledna 2018 Smetanova síň Obecního domu Praha
(psáno z koncertu 17. 1. 2018)

program:
Leonard Bernstein: Chichesterské žalmy
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 2 B dur op. 52 „Chvalozpěv“ na text Bible pro sóla, sbor a orchestr

www.fok.cz