Střípky z festivalu KoresponDance 2019 (2): Komika, minimalismus a nový cirkus

Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla ve Žďáru nad Sázavou přilákal navzdory studené frontě, která dolehla na město i zámek, množství diváků. Až takové, že na mnoho projektů se hlásilo více zájemců, než byla kapacita prostor. V tomto ohledu bylo krizové řešení se zimním stadionem vlastně geniální volbou, protože tam se dostalo vždy na každého.

V klášterním/zámeckém konventu v místnosti přestavěné na malý divadelní sál vystupovala dvojice Billy Mullaney a Niels Weijer v premiéře s komickou performancí Magic Show, v níž si vzali na paškál triky, a především talent pro obchod a show profesionálních iluzionistů. Jejich vystoupení mohlo divákům evokovat laciné televizní show i kabaretní vystoupení, prodejci iluzí ale místo pozlátka nabídli s nadsázkou odvrácenou stranu a pohled do zákulisí. Kouzelnické triky neumějí a ani je nepředstírají, jejich stylem je situační komika a sebeironie.

Přehnané sebevědomé pózy mají odvést pozornost od „nedokonalé“ produkce. Víme, že za zmuchlaným prostěradlem si performer zběsile převléká tričko, že kouzelnou lampu vypíná a zapíná kolega skrytý za šálou, škodolibě se bavíme jejich hrou, ale přitom bychom se tak rádi dali oklamat! Ukazují nám, jak moc chceme věřit v nemožné a že přesvědčivý výraz a gesto mnohdy stačí, abychom na pravidla hry přistoupili a nechali se ošálit (v druhém plánu se nás tito taškáři s úsměvem snaží přimět k zamyšlení, jak často se necháváme dobrovolně klamat i mimo zdi varieté v našich skutečných životech a vztazích). Ani nechceme vědět, jak dalece nás falešné triky matou. Scéna je plná umělého dýmu, papírových konfet a zasypaná falešnými kartami. Do toho diskotékové rytmy navozují tak autentickou atmosféru, až má jeden strach, aby zpoza šály nevyskočila Sandra nebo Petr Kotvlad. A je i cosi nostalgického v tomto absurdním divadle, něco, co přivolává vzpomínky na dětství. Není divu, že tato bezprostřední ironie budí nadšení. Humor je vzácný artikl a málokomu se jej daří používat bez pádu do pasti vlastní trapnosti.

Hodina minimalismu pro pokročilé diváky

V sobotu odpoledne se na stadionu uskutečnila performance, která patří k projektům uměleckým i komunitním a edukativním současně. Název Dance with Changing Parts odkazuje ke skladbě Philipa Glasse Music with Changing Parts, která byla inspirací. Autorkou projektu je choreografka Petra Fornayová, do Žďáru pozvala hudebníky z uskupení Cluster Ensemble, kteří Glassovu skladbu provedli celou živě. Prvních asi dvacet minut zněla pouze hudba v koncertním provedení. Pro některé diváky byl minimalismus příliš neobvyklým stylem, většina publika však trpělivost zůstat do konce měla a nechala se postupně vtáhnout. Hudba, kterou na sebe posluchač nechá působit dostatečně dlouho, začne brzy odhalovat skryté bohatství svých drobných odchylek a percepce se promění i v jakousi meditaci.

Čistě hudební expozice bez účasti performerů se zdála zprvu příliš dlouhá, ale pokud performanci vnímáme jako celek, ve skutečnosti byla vyvážená. Úvodní část měla svůj smysl, diváci se měli postupně mentálně naladit na hudbu Philipa Glasse, naučit se rozeznávat a vnímat drobné změny, téměř neslyšné nástupy nových nástrojů, které tok zdánlivě monotónní hudby mění a přetvářejí i její dynamiku. Lépe by se jistě soustředilo v koncertním sále než na sportovišti, ale posléze byli diváci odměněni. Na scéně hudebníky doplnila postupně skupina padesáti performerů, nejprve pedagogové několika Základních uměleckých škol, pak jejich žáci a nakonec také skupina seniorek. Všichni z místního kraje a všichni prošli workshopem Petry Fornayové.

Minimalismus v pohybu ani v hudbě neznamená pomalost nebo nevýraznost, naopak kratičké hudební intervaly lze tanečně zobrazit rychlými, velmi energickými pohyby. Základním prvkem či motivem bylo v tomto případě jen rychlé přenášení váhy z nohy na nohu, postupně doplňované různými úsečnými gesty, pohyby trupu, hlavy, s plynulými změnami. Skupina si změnu předávala jako v pozvolné vlně, sekce po sekci, jedna masa pohybujících se postav, z nichž žádné dvě nekopírují přesně tentýž pohyb ve stejném okamžiku, ale přitom jsou v harmonii. Modrý „dress code“ účastníků pak vytvářel iluzi lidského moře.

Tento projekt má nepochybně především sociální a edukativní přínos, jakkoli je vzácnou příležitostí i pro seznámení s hudbou Philipa Glasse. Na interpretaci ale nemůžeme klást estetické nároky, v tomto případě není rozhodující provedení, ale pochopení, prolnutí hudby s pohybem. V neposlední řadě jde o událost společenskou a ukázku spolupráce a jednoty.

Novocirkusová zastavení

Další program se nesl ve znamení pouličního tance a novocirkusových performancí. Francouzská skupina Cie Alexandra N’Possee přivezla hip hopový duet dvou mužských tanečníků ZIG ZAG. V centru jejich setkání je vcelku obvyklá rekvizita, lavička v parku. Netroufala bych si ve vztahu performerů poznat, že jde konkrétně o otcovsko-synovský vztah, ale princip navazování a odmítání komunikace je zřetelný. Oba tanečníci využívají jako nástroj slovník hip hopu a break dance, prvky vskutku virtuozní. Slouží k vyjádření vzájemného dialogu, který v prostoru rozehrávají, lavička je pak místem jejich setkání a pokusů o komunikaci, již jeden z performerů setrvale odmítá. Jde vlastně o obvyklý motiv, lákání a odmítání kontaktu je atraktivní k pohybovému ztvárnění (pokud jde o lavičku a tanečníky, baletnímu publiku se jistě vybaví Mariin sen Petra Zusky a pošťuchování čtyř tanečníků v balerínách). Komunikace mezi performery, jejichž lavička se může přehoupnout jako kolébka z jedné strany do druhé, a tak je přenášet i do jiného prostoru, je možná spíše záminkou k tanečnímu vystoupení. Tak aby jejich tanec nebyl jen tradiční battle, ale dalo se v něm nalézt jakési poselství. Těžko se u takových perfromancí odhaduje, zda byl první pohybový materiál a hledala se pro něj linka hlubšího sdělení, nebo byla první vytvořena situace, kolem níž vystavěl choreograf variace. Oba účinkující jsou skvělými tanečníky, kteří se zdají popírat fyzikální zákony, a skutečně se mezi nimi vytváří vztah a sblížení. Na letošním Festivalu tanečních filmů se hovořilo o tom, že street dance se vyvíjí do divadelní formy nebo proniká i ve své originální podobě na jeviště. Toto je právě ukázka, jakou cestou se může dát a překlenovat hranici mezi čistě společenskou funkcí tance a dalšími.

O komunikaci vyprávělo také akrobatické duo Amer & Àfrica, artisté Àfrica Llorens a Amer Kabbani, kteří spolu vystupují již osm let. Jejich duet s názvem ENVÀ se zabývá stavěním a překonáváním bariér, které symbolizuje věž z balíků slámy, kterou performeři nejprve staví, aby v závěru představení sestavili jako z kostiček lega raději slaměnou pohovku. Bariéry ale překonávají spíše mentální, a to ani tak ne mezi sebou, jako u svých diváků. Vystoupení je to velmi interaktivní. Pracují na bázi párové akrobacie okořeněné triky s lanem, které jim slouží i jako pomyslné laso na lapení dobrovolníků z publika, které zapojí aktivně do svých artistických kousků. Jde především o podívanou, která evokuje klasické cirkusové vystoupení. Dvojice pracuje tradičně – muž je oporou, křehká lehká žena naskakuje do jeho náruče, předvádí stoj na jeho rukou a ramenou, místo žíněnek slouží právě ony balíky slámy, do nichž se partnerka vrhá téměř s rozkoší. Diváci jsou nuceni vyzkoušet si také, jaké to je udržet ženu na ramenou nebo se sám postavit a nezřítit… Škádlení ze strany performerů útočí především na svědomí zbytku publika, jeho ztajenou škodolibost – i když jsou dobrovolníci patrně vybráni předem. Ne vždy je to, co najdeme mezi svými pocity a myšlenkami, tím, co jsme hledali a doufali nalézt.

Další novocirkusovou skupinou byla španělská Compañía de Circo “eia”, která uvedla představení pro čtyři akrobaty inTarsi. Jejich vystoupení je prokomponované a zaujme především scénografickým řešením. Kruhové jeviště s trampolínou a tyčí, na kterém jeden z performerů produkci zahajuje jako sólista, lze přestavovat do rozmanitých podob. Vystavět bariéry, štíty a vrcholky, sešikmené stěny, na nichž mohou artisté rozehrát nové variace, z bočního fragmentu lze vytvořit také teeterboard (houpačku, z níž se skáčí salta).

Variabilní scénu performeři přestavují průběžně, rekvizity jsou někdy funkční, jindy slouží více jako výtvarné objekty. Čtveřice artistů ztvárňuje různorodou skupinu mužů, jejichž vztahy sledujeme – přátelství, soupeření, podporování a „hecování“, kupodivu i lyričtější situace vzájemné podpory a křehkosti, kterou si dovolují. Herecká akce tedy přibližuje vystoupení divadlu, ačkoli ve středu zájmu stále je především perfektní fyzický výkon a samozřejmě i fantazie ve hře se scénografií. Přímo dramatickou linku ovšem hledat nemůžeme, novocirkusové představení zůstává především divadlem obdivu, divadlem pro výkon, pro údiv a zatajený dech. Snad jen není zcela strategické uvádět hodinové vystoupení až od desáté večerní hodiny, neboť pozornost publika může být narušena.

Go to Europe, Go!

Showcase Go to Europe!, která probíhala po dva dny, je sondou do rozmanité práce současných tvůrců z několika zemí světa. Má být malou ukázkou toho, kam se ubírá současná taneční tvorba v mezinárodním kontextu nebo čím se aktuálně mladí tvůrci inspirují a zabývají. Diváci jsou v zámku vedeni po různých stanovištích, kde mohou sledovat krátké výstupy účastníků mezinárodních projektů Roundabout Europe a Go to Europe! Roundabout Europe vytváří síť uměleckých rezidencí a festivalů outdorového umění se zaměřením na umělce či soubory, které jsou buď na začátku své profesní dráhy nebo by rádi své umění obohatili či posunuli novým směrem. Spojily se v něm festivaly KoresponDance (Česká republika), Imaginarius (Portugalsko), Out There (UK), Festival Passage (Dánsko) a Festival Spoffin (Nizozemsko), který je koordinátorem projektu. Go to Europe! je projekt Centra choreografického rozvoje SE.S.TA, který nabízí umělcům možnost rozvíjet techniky self-promotion a současně rozšiřovat svůj network.

V rámci programu jsem stihla zhlédnout dvě prezentované choreografie. Bonusem k performancím je vždy návštěvníkům i procházka interiéry zámku, protože každé vystoupení je lokalizované na jiném místě, v bludišti chodeb, schodišť a síní tohoto rozsáhlého areálu. Z uskupení Upswing vystoupili dva performěři v krátkém duetu s názvem Catch me. Začal energicky jako hra a silové zápolení, pak cestou vycházející z kontaktní improvizace. Muž i žena se pak usadili na židle a nastala fáze lyričtější a méně dynamická, s jemnými doteky, kterým jeden druhému dával impulz k pohybu, aby tanec postupně obloukem přešel do dynamičtější fáze. Podstatná je blízkost mezi tanečníky a jejich diváky, kteří sice mají úlohu přihlížejícího publika, ale performery doslova na dosah ruky a dechu.

Mladá tanečnice Roni Chadash předvedla sólo NO-body, ve kterém se jí v souladu s názvem podařilo vlastní tělo odosobnit a doslova zbavit lidskosti. Oblečena v černém trikotu a vleže na zádech na vyvýšené plošině jako na piedestalu nebo obětním stolci zůstala jako torzo. Pohyby a záškuby jím procházely, ale neevokovaly ženské tělo. Ruce objevující se nad černotou jako nad horizontem byly také jen objektem. Výstup byl krátký na to, aby bylo zřejmé, k jakému cíli výzkum směřuje nebo jaké konkrétní téma chce choreografka rozvíjet, nicméně odosobňování těla zvláštními úhly a izolovanými pohyby není neobvyklé, tanečníci jsou zřejmě k takové fázi přirozeně přitahování v touze potlačit estetiku pohybu.

Festival doprovodilo také množství workshopů pro veřejnost, které byly nepochybně navštěvovány stejně hojně jako představení. Diváci měli možnost v rámci svých vstupů na festival navštívit také Muzeum nové generace a prohlídkový okruh Po stopách Santiniho, umělci profesionálové měli příležitost ke společnému setkání, v sobotu proběhl taneční battle, byly prezentované výsledky projektu Škola tančí… Opravdu intenzivní tři dny, kdy byla výhodou také lokace – menší město, uzavřený areál, mnohem méně lákadel, než když festivaly probíhají třeba v Praze, kde návštěvník často jen na skok opustí svou práci a aktivity.

 

Magic Show
Autoři a interpretace: Billy Mullaney & Niels Weijer

Dance with Changing Parts
Koncept a choreografie: Petra Fornayová
Hudba: Philip Glass – Music with Changing Parts
Hudební interpretace: Cluster ensemble
Umělecký vedoucí, elektrické varhany: Ivan Šiller, Fero Király
Elektrické varhany: Zuzana Biščáková
Tenor a soprán saxofon: Nikolaj Nikitin
Klarinet a basklarinet: Branislav Dugovič
Elektrická kytara: Michal Matejka
Flétna: Veronika Vitázková
Vibrafón: Dalibor Kocián
Zvuk: Patrik Pálfi
Produkce: Asociácia súčasného tanca
Koncept a produkce komunitního projektu: Lenka Flory

Taneční interpretace
Učitelé ZUŠ: Marika Indrová, Lenka Jíšová, Veronika Kolečkářová, Pavlína Lipenská, Jiří Lössl, Hana Ludvíková, Dagmar Nejedlá, Dita Zahálková, Hana Zudová
Studenti ZUŠ Třebíč
Studenti ZUŠ Žďár nad Sázavou
Senior Point & Family Point Havlíčkův Brod
Senior Point & Family Point Jihlava
Senior Point & Family Point Žďár nad Sázavou

ZIG ZAG
Choreografie: Abdennour Belalit
Interpretace: Abdennour Belalit, Laurent Kong a Siou
Původní adaptace a aranžmá: Julien Thomas a Florent Ricci
Scéna: Patrick Bette

ENVÀ
Původní koncept a interpretace: Amer & Àfrica
Externí konzultace: Jorge Albuerne & Karl Stets
Světla: Ivan Tomasevic
Původní hudba: Karl Stets

inTarsi
Interpretace: Armando Rabanera Muro, Fabio Nicolini, Fabrizio Giannini, Manel Rosés Moretó
Režie: Compañía de Circo “eia” and Jordi Aspa
Původní hudba: Cristiano Della Monica
Světla: Sarah Filmer “SANKEY”
Scéna: Compañía de Circo “eia” and El Taller del Lagarto
Kostýmy: Fanny Fredouelle, Rosa Crehuet, Maru Shima
Choreografie: Michelle Man