Před sto lety se narodil skladatel a dirigent Zbyněk Vostřák

Skladatel a dirigent Zbyněk Vostřák se narodil 10. června 1920 v Praze a zemřel 4. srpna 1985 ve Strakonicích. Je autorem komorní hudby a skladeb orchestrálních, vokálních i elektroakustických, čtyř oper a pěti baletů. Patří k našim nejúspěšnějším poválečným skladatelům baletní hudby. Až do šedesátých let skládal hudbu v duchu pozdního romantismu a navazoval na odkaz české romantické hudby, pak se však seznámil se západoevropskými kompozičními technikami, přijal podněty Webernova serialismu a radikálně proměnil svůj styl; přimkl se k Nové hudbě a dodekafonii a věnoval se i elektroakustické hudbě. Technická zvuková média v některých skladbách kombinoval s živým instrumentálním a vokálním projevem. V období normalizace po roce 1969 jeho hudba prakticky zcela vymizela z českých koncertních sálů a byla uváděna pouze v zahraničí.

Zbyněk Vostřák byl synem známého pražského architekta. Po gymnáziu studoval na pražské konzervatoři dirigování u Pavla Dědečka a soukromě skladbu u Rudolfa Karla, jehož operu Tři vlasy děda Vševěda v roce 1947 dokončil a instrumentoval. Na Vostřákova vlastní jevištní díla měla vedle Karla vliv také tvorba Sergeje Prokofjeva. Za okupace mu v roce 1943 zemřel otec a jeho učitele zatklo gestapo. Stal se členem orchestru Českého rozhlasu jako hráč na bicí nástroje. Po válce vyučoval korepetici na pražské konzervatoři a hru z partitur na AMU. V letech 1959–1960 byl dirigentem opery v Ústí nad Labem, krátce působil i jako dirigent v Národním divadle v Praze. V letech 1963–1973 byl uměleckým vedoucím souboru Musica viva Pragensis, zaměřeném na soudobou hudbu.

Z tvorby komorní uveďme tato díla: Kontrasty pro smyčcové kvarteto, op. 27 (1961), Krystalizace pro 12 dechových nástrojů, op. 28 (1962), Rekolekce pro sólové housle, op. 30 (1962), Tři eseje pro klavír, op. 31 (1962), Afekty. Improvizace pro 7 nástrojů, op. 32, Elementy pro smyčcové kvarteto, op. 35 (1964), Kosmogonia pro smyčcové kvarteto, op. 38 (1965), Krásná zahradnice pro pět žesťových nástrojů, op. 48 (1973), Mahasarasvatí (Fair play) pro cembalo a šest nástrojů, op. 57 (1978) či Smyčcový kvartet č. 4 „Poslední večeře“, op. 59 (1979).

Z orchestrálních skladeb: Zrození měsíce pro komorní orchestr, op. 39 (1966), Metahudba pro velký orchestr, op. 43 (1968), Tajemství elipsy pro velký orchestr, op. 44 (1970), Tajný rybolov pro čtyři nástrojové skupiny, op. 49 (1973), Pyramidy hledí do věčnosti, pro orchestr, op. 53 (1975), Katedrála pro velký orchestr, op. 61 (1979-80), Kapesní vesmír pro flétnu, cimbál a smyčcový orchestr (nebo pro flétnu, cimbál, lesní roh, smyčce a bicí nástroje), op. 62 (1981), Krystaly pro anglický roh, smyčce a bicí nástroje, op. 65 (1983), Vítězná perla. Koncert pro klavír a orchestr, op. 66 (1984) či Tajemství růže. Koncert pro varhany, žesťové kvinteto a bicí nástroje, op. 67 (1985).

Z vokálních skladeb například Do usínání, písňový cyklus pro soprán a klavír na slova Františka Halase, op. 26 (1961), Dva japonské madrigaly pro ženský sbor na slova Renáty Pandulové, op. 29 (1962), Tři sonety ze Shakespeara pro bas a komorní orchestr, op. 33 (1963), Kantáta na text F. Kafky pro smíšený sbor, dechové a bicí nástroje, op. 34 (1964) a Sinfonia per orchestra e coro, op. 63 (1982). Elektroakustické skladby, například Oběť svíce pro tři nástrojové skupiny a tři kruhové modulátory, op. 52 (1974), Váhy světla, tape music č. 1 (1967), Dvě ohniska, tape music č. 2 (1969), Azot. Konkrétní hudba (1970), Jedno ve všem, tape-music č. 8 (1973) či Proměna II. Tape-music č. 9 (1974).

Opery
Zbyněk Vostřák je autorem čtyř oper. První z nich, komická opera o jednom dějství Rohovín Čtverrohý, měla premiéru v Městském divadle v Olomouci 3. července 1949. Libreto podle veselohry Václava Klimenta Klicpery z roku 1821 upravil do veršů Josef Bachtík. Děj se odehrává v hostinci na malém městě poblíž Pardubic a před pardubickou branou v první polovině 19. století. Vostřák „vytvořil malou operu-buffu, ve které používá drobných forem, vytvořených tradicí opery-buffy. Jeho orchestr je zvukově velmi pestrý a všude vtipně doprovází pěvecký part. Skladateli se podařilo, aby opera byla svou melodičností srozumitelná obecenstvu,“ píše Emil Ludvík v publikaci Opera – Průvodce operní tvorbou.

Josef Bachtík je autorem libreta i k druhé Vostřákově opeře o čtyřech dějstvích Králův mincmistr, která je adaptací hry Josefa Kajetána Tyla Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři z roku 1847. Premiéra opery se konala ve Smetanově divadle (dnešní Státní opeře) v Praze 25. února 1955. Děj se odehrává v roce 1493 v Kutné Hoře za panování krále Vladislava Jagellonského. Emil Ludvík charakterizuje dílo takto: „Králův mincmistr je operou navazující na typ velkých historických oper. Jejím podkladem je dosti známá hra Josefa Kajetána Tyla, ve které je zdůrazněn boj chudých havířů proti jejich utlačovatelům. Josef Bachtík upravil tento námět a vytvořil zdařile veršované operní libreto. Vostřák se s úspěchem přiblížil touto operou italskému melodramatu. Všechno dramatické dění vložil přímo do kantilény nebo do dramatického recitativu. Také sbory jsou místy nositeli dramatické akce. Autorova skladatelská technika, jeho dramatická zkušenost a znalost světových oper umožnila Vostřákovi napsat melodickou a působivou operu uzavřených čísel, operu, která by byla všem posluchačům srozumitelná v hudebním i vokálním výrazu.“ (Opera – Průvodce operní tvorbou)

Třetí opera Pražské nokturno na libreto Jana Weniga podle stejnojmenné povídky Františka Kubky vznikla v letech 1957–58 a premiéru měla 20. února 1960 v Divadle Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem. Přes příznivé, zejména kritické přijetí zůstalo toto nastudování jediným; jde o dílo inscenačně značně náročné. Je v něm znát skladatelův obrat k mnohem modernějšímu hudebnímu stylu, mizí i politicky a dobově podmíněná snaha po „lidovosti“ i návaznost na českou operní tradici. I tato opera se odehrává v přesně určeném okamžiku české historie, její příběh je však symbolický a prostředí Prahy poloviny 18. století tvoří spíš jen náladotvornou kulisu. Podle Emila Ludvíka se zde skladateli podařilo „vystihnout nejmodernějšími prostředky barokního ducha děje i barokní pražské prostředí“ (Opera – Průvodce operní tvorbou). Orchestr je stejně jako ve Vostřákových předchozích operách bohatě obsazen a má barvitý zvuk, současně však dosahuje větší průzračnosti; zpěvní melodie odpoutaná od orchestru je bohatší a barvitější. Jednotícím rysem opery je lyricko-baladická atmosféra, přitlumenost při vystižení situací jak drastických (ozvuky války), tak bujarých (plesy a zábavy francouzské společnosti). Podle Ladislava Šípa „všechno se odehrává jakoby za oparem mlhy, za závojem, v náznaku“ (Česká opera a její tvůrci).

Čtvrtým a posledním Vostřákovým operním dílem je Rozbitý džbán, opera o dvou dílech s prologem podle stejnojmenné komedie Heinricha von Kleista z roku 1808. Autorem libreta je Karel Jernek. Vostřák nebyl jediným skladatelem, kterého Kleistova hra inspirovala k opernímu zpracování. Nedlouho před svou deportací do Terezína napsal svou stejnojmennou operu Viktor Ullmann, dále například Fritz Geißler (1968/69) a Flavio Testi (1997). Ještě před prvním provedením byl Vostřákův Rozbitý džbán nahrán v Československém rozhlase Praha pod vedením autora. Nahrávka byla odměněna 5. cenou ve skladatelské soutěži pořádané roku 1962 Mezinárodní hudební radou při UNESCO a získala tak nárok na vysílání na dvaceti světových rozhlasových stanicích, které se soutěže zúčastnily. První vysílání tohoto záznamu u nás proběhlo 13. září 1962. O rok později Rozbitý džbán nastudovalo Operní studio AMU a v jeho Divadle DISK měla opera i scénickou premiéru dne 8. listopadu 1963. Brzy operu uvedlo i Divadlo opery a baletu Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem, premiéra se konala 15. února 1964. Téhož roku ji rovněž uvedla opera ve východoněmeckém Frankfurtu nad Odrou. Za normalizace (a ani později) již Vostřákova jevištní díla hrána bohužel téměř nebyla.

Vladimír Lébl o Rozbitém džbánu napsal: „Dílko na první pohled nenáročné a neproblematické je po hudebně reprodukční stránce poměrně velmi obtížné: v pestrém sledu se střídají uzavřená zpěvní čísla, různě členěné sborové partie, próza i místa melodramatická, hudební proud je většinou velmi rychlý a rytmicky často složitě členěný. Je to právě tato nervní rytmika, která zahrocuje celý příběh do ironicky úsměvného tónu.“ (Opera – Průvodce operní tvorbou)

Balety
Podle Vladimíra Vašuta v publikaci Svět tance a baletu (2004) je Vostřák „naším nejúspěšnějším poválečným skladatelem baletní hudby. Jeho Filosofská historie byla uvedena šestkrát, Viktorka sedmnáctkrát (nejvíce ze všech poválečných novinek) a Sněhurka čtrnáctkrát – a to nepočítáme inscenace v zahraničí…“

Zbyněk Vostřák napsal celkem pět baletů, z nichž ale první, Petrklíče o dvou dějstvích a osmi obrazech na libreto Gabriely Najmanové podle Svatopluka Čecha, komponované v letech 1944–1945, a poslední, Veselí vodníci o třech dějstvích na libreto Jana Reye, komponovaní v letech 1979–1980, nebyly dosud provedeny. Naopak další tři již zmíněné balety se dočkaly velkého úspěchu.

Balet o třech obrazech Filosofská historie na libreto Jana Reye podle stejnojmenné novely Aloise Jiráska měl premiéru v pražském Národním divadle 9. července 1949 v choreografii a režii Saši Machova. Dále byl uveden v Plzni (1950), Olomouci (1950), Opavě (1952), Liberci (1953) či v Brně (1975). Jan Rey je umělecký pseudonym profesora Jana Reimosera (1904–1979), baletního teoretika, historika, publicisty, překladatele, kritika, pedagoga a dramatika, který podstatně ovlivnil poválečný československý balet; na našich scénách bylo uvedeno 19 baletů s jeho libretem, nejčastěji podle literárních předloh, kromě tří Vostřákových například i Sluha dvou pánů Jarmila Burghausera podle slavné komedie Carla Goldoniho.

Taneční balada o čtyřech obrazech Viktorka na libreto Jana Reye měla premiéru v Národním divadle 30.června 1950 v choreografii a režii Saši Machova. Jak píše Vladimír Vašut, Viktorka „se stala nejúspěšnějším poválečným baletem – a stala se jím právem. […] Jednoduché, přehledné, baladicky sevřené a dramaticky skvěle vyklenuté libreto zpracovává s mimořádným zdarem tragickou epizodu z Babičky Boženy Němcové a vytváří jakýsi novodobý, ryze český, realistický pendant k Adamově a Gautierově romantické Giselle. Českost spolu s mocným dramatickým tahem jsou ústrojné kvality Vostřákovy partitury a Machovova prvního nastudování, které dalo dílu přímo ideální jevištní start.“

Vašut dále v publikaci Svět tance a baletu zdůrazňuje i výjimečný výkon, který v prvním nastudování Viktorky podala v titulní roli Zora Šemberová. Viktorka pak byla uvedena například v Olomouci a Plzni (1951), v Ústí nad Labem, Českých Budějovicích a Košicích (1952), v Opavě (1955), Ostravě (1961), Liberci (1962), znovu v pražském Národním divadle (1965), Plzni (1972) a v Liberci (1979) a dále v Brně (1992). Prošla také řadou německých jevišť.

Balet o sedmi obrazech Sněhurka na libreto Jana Reye podle známé pohádky bratří Grimmů měl premiéru ve Státním divadle (dnes Hudebním divadle) v Karlíně 17. května 1956 v režii a choreografii Jiřího Němečka; dirigentem byl sám skladatel.