Operní panorama Heleny Havlíkové (104)

Týden od 14. do 20. ledna 2013
 – Festival Opera 2013
   – Festivalová La Wally z Ostravy
   – Budějovický Rigoletto ve svěrací kazajce osudu
 – Tradičně tradiční Bohéma z Královské opery
 – Dvě královny z Met
 – Inspirace na dny příští
***

Festivalová La Wally

Ostravská opera se ze své široké nabídky zajímavých titulů rozhodla přijet na festival s La Wally. Recenzi ostravské premiéry La Wally s téměř stejným obsazením jsme přinesli v jednom z předchozích Operních panoramat (25.9.2012 – najdete zde).

Wally je poslední opera italského skladatele 2. poloviny 19. století – Alfreda Catalaniho, Pucciniho současníka a ctitele Richarda Wagnera. Tato opera s dramatickým příběhem milostného čtyřúhelníku z tyrolských Alp, kde vedle poryvů lidských emocí hrají podstatnou roli i živly přírodní, se dnes se prakticky nehraje. V povědomí se udržuje díky jedné árii hlavní hrdinky. Tu má už dlouho na repertoáru Eva Urbanová, která dostala díky vynalézavé ostravské dramaturgii příležitost ztvárnit celou roli této hrdé, nešťastně zamilované i milované statkářky. Velice náročný part se Urbanové dařilo suverénně naplnit tam, kde ve střední sopránové poloze ve forte vyjadřovala hrdou, k sobě i k druhým přísnou ženu, která se brání milostným citům. Vyšší polohy jí ale i při festivalovém představení zněly ostřeji. Dokázala ovšem více nuancovat dynamické přechody a plastičtěji vyjádřit emoční vrstvy – jakkoli dějové zvraty jsou hodně příkré a v operní „zkratce“ nevěrohodné. Udatného lovce, do kterého je Wally dlouho tak beznadějně zamilovaná, na festivalu vytvořil Gianluca Zampieri, který má pro tuto roli dostatečně hutný dramatický tenor. A opět především barvou svého barytonu upoutal Svatopluk Sem jako beznadějně zamilovaný muž, ochotný pro lásku k Wally i vraždit.

Dirigent Robert Jindra v souladu s veristickým stylem akcentoval především hutnost a dramatičnost Catalaniho partitury a orchestr hrál s velkou energií. Nicméně až naivně popisná režie Václava Klemense i nešťastný výpadek titulkovacího zařízení v druhé polovině festivalového představení, který vadil tím spíše, že jde o neznámou operu, zapříčinily, že ani festivalové představení nevyznělo jednoznačně přesvědčivě. To však nic nemění na tom, že za příležitost poznat celou tuto Catalaniho operu zaslouží ostravský operní soubor ocenění.
Hodnocení autorky: 75 %
***

Budějovický Rigoletto ve svěrací kazajce osudu

Druhou půli festivalu Opera 2013 zahájilo Jihočeské divadlo z Českých Budějovic Rigolettem Guiseppe Verdiho – inscenací původně uváděnou před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově s několika koňmi, drožkami, ba i psem, jehož mohutný štěkot a neochotu spolupracovat musel zvládat Sparafucile. Rokoková Bellarie se hodila pro Gildin pokojíček. (viz Operní panorama ze 7. 8. 2012 – najdete zde). Nicméně i v interiérové verzi se zkušené režisérce Janě Kališové podařilo rozehrát Verdiho slavnou operu jako silný příběh šaška mocných, kterého dostihnou boží mlýny osudu. „Stačila“ jí k tomu jednoduchá scéna Jany Zbořilové s pojízdnými kovovými konstrukcemi schodů, molem a konstrukcemi na bocích a v pozadí jeviště potažených průsvitným materiálem.

Především Jana Šrejma Kačírková patří k nejtalentovanějším zpěvačkám mladé generace a její Gilda byla pěveckým i hereckým zážitkem – půvabná slečna v bílých šatech a růžové mašli, vzdorovitě trucovitá, když musí poslouchat otcovské kázání, a naivně zamilovaná. Podobně i Alexandr Beň dodal ironickému šaškovi i nešťastnému otci Rigolettovi velkou dramatickou energii – výkon hodný prken Národního divadla. Třebaže korejský tenorista Kisun Kim působil zpočátku jako Vévoda pěvecky nejistě, v průběhu večera přesvědčil, že má suverénní výšky – a naopak Jevhen Šokalo jako Sparafucile uplatnil své pověstné hloubky. Režisérka Kališová zvýraznila roli Gildiny společnice Giovanny, kterou Dagmar Volfová přesně vystihla jako mazanou kuplířku, chtivě počítající vévodovy bankovky. Kališové vyšlo finále, kdy Rigoletto vítězoslavně zabodává dýku do těla, o němž se domnívá, že je vévodovo, ve chvíli, kdy zazní vévodova rozverná písnička a Rigoletto zjišťuje, že vlastní rukou vraždí svou milovanou dceru, dceru, která se mu zjeví už jako duch, aby jeho zoufalství učinila nesnesitelným – a postavila jeho pomstu do mrazivých souvislostí chyb, kterých se bezstarostně dopouštíme. Rigoletto končí ve stejné pozici jako na začátku – na kolenou s hlavou skloněnou k zemi. V tomto ohledu byl Kališové výklad přesný a pěvecky i herecky je budějovický Rigoletto inscenací, která – v byť nesoutěžním festivalu – má šanci zamíchat polem vítězů.

Slabinou festivalového představení ale bylo podobně jako v Krumlově hudební nastudování. Tempa dirigenta (a hudebního ředitele budějovického divadla) Maria De Rose sólistům a souhře nepomáhala.
Hodnocení autorky: 75 %
***

Tradičně tradiční Bohéma z Královské opery

Královská opera znovu oprášila velice tradiční inscenaci Johna Copleye z roku 1974, diváky  zjevně milovanou. Ostatně i u nás už byla v roce 2010 k vidění – s jiným obsazením  – v rámci projektu  přenosů  CineMaestro, který se zaměřoval výhradně na londýnskou Královskou operu (viz Operní panorama z 12.10.2010 – najdete zde). Původně ohlášený Rolando Villazón, kterého diváci v kinech mohli vidět během přestávek v rozsáhlých záběrech ze zkoušek, nakonec pro nemoc odřekl – k lítosti mnoha fanoušků, kteří se na svého tenorového „idola“ velice těšili a v twitterové diskusi, k níž jsou při přenosech diváci vyzývání, se někteří s jeho „záskokem“ nemohli smířit. Je fakt, že ukrajinský tenorista Dmitrij Popov je zcela jiného naturelu – představitelského i pěveckého. Jeho básník není žádný eruptivní lamač srdcí, ale spíše nesmělý „ňouma“ ovšem s lahodným oblým, vláčně kantabilním tenorem. Mimi, také spíše cudně zdrženlivou, výborně zpívala Maija Kovalevska a extrovertně koketní Musettu Stefanii Dovhan. Diváci, kteří dávají přednost tradičnímu inscenování opery, byli jistě i díky dynamickému hudebnímu provedení pod taktovkou Marka Eldera spokojeni.

Hodnocení autorky: 85 %
***

Dvě královny z Met

Devatenáct dní po silvestrovské premiéře zařadila newyorská Metropolitní opera do svého programu přímých přenosů Donizettiho Marii Stuartovnu. Po listopadovém přenosu roku 2011 Anny Boleynové s Annou Netrebko v titulní roli tak Met pokračuje ve svém záměru uvést Donizettiho tudorovskou trilogii, kterou plánuje uzavřít operou Roberto Devereux.

Podobně jako Anna Boleynová, která definitivně Donizettiho proslavila jako mistra italského belcanta po boku Rossiniho a Belliniho, je i Marie Stuartovna pěvecky extrémně náročná, ne-li ještě obtížnější: titulní roli psal „na tělo“, resp. hlasový part upravil pro fenomenální Marii Malibran, která operu La Scale v roce 1835 premiérovala (prý v nepříliš dobré pěvecké kondici). Později v této roli excelovaly takové divy, jako Beverly Sills, Montserrat Caballé, Dame Joan Sutherland nebo Edita Gruberová. V druhé virtuózní roli této opery – královně Alžbětě I. – je možné na nahrávkách slyšet Brigitte Fassbaender, Rosalind Plowright, Agnes Baltsu nebo Annu Caterinu Antonacci. A v tenorové roli Roberta Dudleye vystupovali José Carreras, Luciano Pavarotii, Francisco Araiza, Joseph Calleja nebo Juan Diego Florez.

Donizetti se s Marií Stuartovnou dost natrápil kvůli cenzuře – původně plánované nepolské uvedení zatrhl po poslední zkoušce v roce 1934 sám Ferdinand II., panovník Království obojí Sicílie. Označovat anglickou královnu Alžbětu I. „odporným bastardem“ nebo zobrazovat na scéně královnou popravu bylo nepřijatelné. Děj totiž volně vychází z historie Anglie roku 1587, kdy Alžběta I., královna Anglie a Irska, tehdy třiapadesátiletá letá, po dlouhém váhání odsoudila k popravě Marii Stuartovnu, tehdyčtyřiačtyřicetiletou letou královnu Skotska. Jakkoli se tyto dvě panovnice podle historických pramenů nikdy nesetkaly, je libreto Giuseppe Bardariho s oporou v dramatu Friedricha Schillera založeno na dramatickém střetu obou královen, ale i na milostném trojúhelníku těchto panovnic a Roberta Dudleye, podle historicky doložených faktů Alžbětina favorita, ovšem nikoli Mariina milence. Právě vztah těchto dvou žen je nosným tématem celé opery: konflikt lásky k jednomu muži, vzájemná nevraživost, osobní čest i střet náboženského vyznání až po Mariinu popravu.Met se rozhodla celou sérii svěřit zkušenému – skotskému – režisérovi Davidu McVicarovi. Podobně jako v Anně Boleynové, také v Marii Stuartovně (byť s jiným výtvarníkem – Johnem Macfarlanem) zachoval jednoduchou scénu s propracovaným světelným scénářem a do posledního detailu zpracované dobové kostýmy. Jakkoli opona s rozzuřeným lvem a drakem, převzatým z rodových erbů, předznamenává hlavní dramatický konflikt opery, scéna ve westminsterském paláci královny Alžběty s červenými dřevěnými stěnami a pódiem/stolem uprostřed i park a posléze Mariino vězení a popravčí sál na hradě Fotheringhay v černo-šedých odstínech jsou strohé. Jen šašci na začátku při dvorské slavnosti připomínají, že se opera odehrává ve „zlatém“ alžbětinském věku, v předvečer nástupu Williama Shakespeara. McVicar tak ponechal prostor pro to nejdůležitější – hudbu a její širokou paletu výrazu v syntéze pěveckého a hereckého umění.

Z alternativ obsazení hlavních ženských rolí soprány nebo mezzosoprány, zvolila Met kombinaci mezzosopránové Marie Stuartovny a sopránové Alžběty I. Americké mezzosopranistce Joyce DiDonato se podařilo skvěle vyjádřit psychologicky komplikovaný portrét Marie Stuartovny jako sebevědomé královny, která neztrácí svou hrdost ani tváří v tvář své věznitelce ani smrti. Zároveň ji poodkrývala jako ženu, která touží po milostném štěstí, ale je i bytostí trýzněnou vlastním svědomím. A svou roli završila – v krvavě rudém oblečení – klidným odchodem po stoupajícím schodišti na popraviště. Záznam pro přímý přenos do kin zprostředkoval její výkon v mimořádně rozsáhlém virtuózním partu ve scénách střetu s Alžbětou, zpovědi před smrtí i přípravou na popravu jako vyrovnaný ve všech rejstřících s širokou škálou dynamiky i výrazu.„Sokyní“ jí byla jihoafrická sopranistka Elza van den Heever, která se nechala kvůli roli Alžběty I. dokonce ostříhat dohola. V souladu s režijní i  hudební koncepcí nepojala anglickou královnu jako elegantní dámu, ale jako drsně pragmatickou panovnici s dramaticky vypjatým výrazem a těžce kolébavou chůzí nejen pod tíhou komplikovaně zdobných renesančních kostýmů,. Pochybnosti o citech Roberta Dudleyho ji přivedou k rezignaci na milostné štěstí. Tenorový part tohoto královnina rádce zpíval s přehledem Matthew Polenzani, byť jeho lavírování mezi oběma ženami vlastně vyznělo chladně vůči oběma. Další z Alžbětiných rádců, George Talbot měl v podání Matthewa Roseho znělý pevný bas, nicméně zejména ve velké scéně Mariiny zpovědi při přenosu, který nemilosrdně rozkrývá herectví a mimiku do posledního detailu, působil jeho pohled vůči odsouzené nesoustředěně a neklidně.

Italský dirigent Maurizio Benini rozehrál perfektně hrající orchestr s plnou výrazovou energií tragického dramatu vypjatých vášní, střetů i intimních vnitřních vyznání.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Inspirace na dny příští
Gioachino Rossini: Příležitost dělá zloděje. Překlad a úprava Tomáš Studený, režie, návrh scény a kostýmů Tomáš Studený, Marek Mokoš a kolektiv, dirigentka Ema Mikešková. Klementina (milovnice nezkrotná) – Lucie Kašpárková / Jana Krajčovičová, Eugenio (strýček dobrotivý) – Tomáš Studený, Matyáš (milovník romantický) – Lukáš Hacek, Matěj (rošťák roztomilý) – Roman Hoza, Ernestina (milovnice melancholická) – Radka Hudečková / Aneta Petrasová, Bonifác (sluha protřelý) –  Aleš Procházka, Kupido – Marek Mokoš / Libor Stach.  VCHOD (Výzkumné centrum hudebního / operního divadla), Brno na festivalu Opera 2013, Divadlo Kolowrat sobota 26. ledna 2013 19:00 hod.

Miloš Štědroň: Palackého truchlivý konec. Loutková opera pro Ensemble Opera Diversa, volně podle stejnojmenné hry Huberta Krejčího. Dirigentka Gabriela Tardonová, režie Tomáš Studený, scéna a kostýmy Sylva Marková. Účinkují: Lucie Kašpárková, Hana Škarková, David Vonšík, Roman Hoza, Aleš Procházka a malý orchestr.
Ondřej Kyas – Pavel Drábek: Mluvící dobytek. Komorní opera z cyklu Labské horrorroperry aneb Tajemné kosti a další pardubické přízraky, volně podle povídky Huberta Krejčího a Aleše Rolečka. Režie Tomáš Studený. Účinkují: Lucie Kašpárková, Jana Janků, Jakub Tuček, Roman Hoza, David Vonšík, Zdeněk Nečas, Ondřej Kyas a malý orchestr.  Ensemble Opera Diversa na festivalu Opera 2013. Divadlo Kolowrat neděle 27. ledna 2013 15:00 a 19:00 hod.

Joseph Calleja: From Nessun dorma to Be My Love. Pocta Josepha Calleji Mariu Lanzovi. Nové CD & koncertní turné 2012-2013. Navarrský symfonický orchestr, dirigent Frédéric Chaslin. Smetanova síň Obecního domu čtvrtek 24. ledna 2013 19:30 hod.

Giuseppe Verdi: La Traviata. Dirigent: Lorin Maazel. Režie: Liliana Cavani.  Účinkují: Angela Gheorghiu, Tiziana Tramonti, Natascha Petrinsky, Ramón Varga. Záznam představení z La Scala v Biu Oko neděle 27. ledna 2013 15:00 hod.
***

Festival udebního divadla Opera 2013
Alfred Catalani:
La Wally
Hudební nastudování a dirigent: Robert Jindra
Režie: Václav Klemens
Scéna: David Bazika
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie:Daniel Jäger
Orchestr a sbor opery Národního divadla moravskoslezského
Premiéra 20. září 2012 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava
(psáno z festivalového představení 14.1.2013 Národní divadlo Praha)

Wally – Eva Urbanová
Stromminger – Martin Gurbaľ
Afra – Anna Nitrová
Walter – Agnieszka Bochenek-Osiecka
Giuseppe Hagenbach –Gianluca Zampieri
Vincerzo Gellner – Svatopluk Sem 
Il pedone –Michal Onufer

www.festival-opera.cz
www.ndm.cz

***

Festival hudebního divadla Opera 2013
Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Mario De Rose
Režie: Jana Kališová
Scéna a kostýmy. Jana Zbořilová
Sbormistr. Josef Sychra
Pohybová spolupráce: Jaroslava Leufenová
Orchestr a sbor Jihočeského divadla
Premiéra 27. září 2012 Dům kultury Metropol České Budějovice
(psáno z festivalového představení 20.1.2013 Národní divadlo Praha)

Vévoda mantovský – Kisun Kim
Rigoletto – Alexandr Beň
Gilda – Jana Šrejma Kačírková
Sparafucile – Jevhen Šokalo
Maddalena – Šárka Hrbáčková
Giovanna – Dagmar Volfová
Hrabě Monterone – Josef Škarka
Marullo – František Brantalík
Borsa – Aleš Voráček
Hrabě Ceprano – Pavel Švingr
Hraběnka Ceprano – Miroslava Veselá
Dvorní dáma – Zuzana Peschíková
Stráž – Josef Falta

www.festival-opera.cz
www.jihoceskedivadlo.cz

***

Giacomo Puccini:
La boheme
Dirigent: Mark Elder
Režisér: John Copley
Scéna a kostýmy: Julia Trevelyan Oman
Světelný design: William Bundy(original),John Charlton(revival)
Orchestra of the Royal Opera House
Royal Opera Chorus
Premiéra v roce 1976 Royal Opera House, Covent Garden Londýn
(záznam představení z 10.1.2013 – projekce 15.1.2013 Bio Oko Praha)

Rodolfo – Dmytro Popov
Mimi – Maija Kovalevska
Musetta – Stefania Dovhan
Marcello – Audun Iversen
Colline – Nahuel di Pierro
Schaunard – David Bizić
Benoît – Jeremy White
Alcindoro – Donald Maxwell

www.roh.org.uk
www.izive.net

***
Gaetano Donizetti:
Maria Stuarda
Dirigent: Maurizio Benini
Režie: David McVicar
Scéna a kostýmy: John MacFarlane
Světla: Jennifer Tipton
Choreografie: Leah Hausman
The Metropolitan Opera orchestra and Chorus
Premiéra 31. prosince 2012 Metropolitan Opera New York
(Live: Met in HD 19.1.2013)

Mary Stuart (Maria Stuarda) – Joyce DiDonato
Queen Elizabeth I (Elisabetta) – Elza van den Heever 
Robert (Roberto) Dudley – Matthew Polenzani
George (Giorgio) Talbot – Matthew Rose
William (Guglielmo) Cecil – Joshua Hopkins
Jane (Anna) Kennedy – Maria Zifchak

www.metopera.org

***

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto NDM Ostrava, Petr Neubert – JD České Budějovice,  Ken Howard – Met New York