Za tancem do Švýcarska (6): Světy vášně, absurdit, frustrace i rovnosti
Jedním z vrcholů festivalu byla inscenace 2020: Obscene choreografky Alexandry Bachzetsis. Taneční divadlo, u kterého lze sotva věřit, že stojí na pouhých čtyřech interpretech. Je multižánrovou kombinací tance, pohybového divadla, slova, živého videa a zpěvu. Balancuje na hranici únosnosti? Pro některého diváka možná ano, na jednu stranu je ale v něčem krotké a jeho názvu se není třeba lekat. Většina akcí, v jejichž středu je zobrazování vztahů, objektifikkace mužských a ženských těl, sexualita na jevišti, je pojímána s odstupem, který ostatně na jevišti symbolizují malé digitální kamery, z nichž se mnohé obrazy promítají na přiblížený horizont. Dalo by se říct, že je to spousta zpěvu, spousta křiku, spousta sexuálních narážek, a to všechno by mohlo zajít do krajností, které však zůstávají rafinovaně zahaleny, a to doslova. Explicitní nahota se nevyskytuje, a přece je zobrazeno mnoho intimních scén obsahově hraničících s pornografií. Žena nemusí být nahá, i přiléhavá látka a vyzývavě vykrojený kostým je dostatečně výmluvný. Stejně tak muži, kteří vlastně nikdy neukáží nic, i když právě o to jde, a jediný úd, který se objeví, je umělý.
Prostor vymezuje červený a žlutý pruh baletizolu, splývající ze zadní stěny scénické konstrukce, pak už postačí jen technika, mikrofony a dvoje bílé schůdky. Vystupuje žena vamp, naivka, namyšlený borec a seladon, všichni umí perfektně zpívat, tři z nich tančí. Nálada inscenace s stále proměňuje. Zprvu to vypadá na banální vztahový trojúhelník, který bude postavený na fyzickém tanci a opakování stejných útržků rozhovorů, které si mezi sebou budou performeři vyměňovat bez ohledu na pohlaví a kontext. Pak ale přeruší tok děje hra na neodolatelného, která je hraným zcizovákem, který naznačuje, že tady nejde o naraci, ale o absurdní divadlo.
Mnohé scény a srážky interpretů jsou zábavné, sálem se linou písničky populární i méně známé, například italská taneční hudba nebo hit Alphaville a Doly Parton. Každá část je dotažena do určitého znepokojujícího prvku, často náznaku hrozícího násilí, které ale nikdy naplno nepropukne. V ikonografii pak hraje roli publikace Seventies Glamour, jejíž zadní obálku s portrétem modelky Margaux Hemingway slouží v jedné ze scén choreografce jako falešná hlava. Na jevišti je to stejné jako v téhle publikaci – hodně lesku, hodně sexu, násilí a požitkářství. Artefaktů, které je možné na jevišti chápat napůl symbolicky je využito mnoho, od samotných mikrofonů, ať jsou to dlouhé vlasy, minisukně, voňavka, lahev, vysoké podpatky a jiné. Nechybí odkaz na divoký západ a kovboje, se vší protikladností, kterou tenhle fenomén v sobě obsahuje (protože dnes má vlastně dvojí mytologii, jedna buduje obraz rváče a milovníka žen, ale pak je tady Zkrocená hora). Všechnu pozornost nakonec strhne jedna dvojice svou milostně balanční variací se skleničkami na vodu, temná epizoda se stalkerem a v závěru nejvíce extatický tanec dívky, které se světlo odráží od třpytek na šatech tak, jako kdyby se proměnila v diskotékovou kouli. Je to ten typ inscenace, která má v sobě množství referencí, které by bylo potřeba nechat trochu uležet a nezahlazovat je hned dalšími podívanými, tím vlastně na festivalu trpí, protože nemá prostor k doznění.
Rapunzel, čili Locika, je kráska, která nikdy nezdomácněla mezi českými pohádkami, ačkoliv z příběhů bratří Grimmů se jich uchytilo mnoho. Dívka zavřená v nedobytné věži, za níž její věznitelka i potenciální vysvoboditel šplhá po dlouhé kštici, proto u nás není vnímána jako symbolická postava a nikdo s ní nepracuje a nevztahuje se k ní v současném umění, zato na západě se odkazy na dlouhovlasou krasavici objevují i v popkultuře. Původní pověst, ze které prostonárodní vyprávění přešlo z italštiny do francouzštiny a následně do němčiny, sahá do hlubší minulosti, ačkoliv právě tato pohádka nemá zřejmě tak brutální původ jako jiné Grimmy zaznamenané, kořeny má nejspíš až v předkřesťanské mytologii.
Choreografka a tanečnice Mélissa Guex vnímá tuto postavu jako součást určitého narativu a moderního mýtu (patrně především jako představu o krásce v nesnázích, která pasivně čeká na vysvobození) a oprošťuje pověst od vší romantiky. Snad i publikum, pro které je tahle „zlatovláska“ součástí pohádkového panteonu dětství, vnímá pak její performanci jako boření zastaralé iluze. Umělkyně zpodobuje ženskou postavu jako bytost v zajetí, ale zároveň rebelující a emancipující se. Může se tak stát snadno metaforickým obrazem. Její „věž“ připomíná spíše hlubokou kobku, studnu: v centru sálu stojí kruhová nádrž s trochou vody, nad níž jsou spuštěny šedavě provázky a jejich kruh ve stropě ohraničuje také jediná světla, z nich svítí většinou jen jedno, navíc spoře – jako paprsek slunce prodírající se poklopem. Žena, která stojí v tomto světle, má nabílo nalíčenou část obličeje a vlasy stažené tak, jako kdyby neměla žádné, stojí v póze připomínající sochu či chrlič kašny a i její nohy jako by byly pevně zapuštěny do podloží a nemohly se pohnout z místa. A tak jí nezbývá než vztahovat ke světlu své ruce, zatímco prostor kolem pohlcuje noisová hudba. Počínání performerky má několik částí, zprvu působí jako živá socha, její výraz a pokřivená postura se však proměňují. V jednu chvíli jejími pažemi a hlavou zachvívá třes a drobné trhavé staccatové pohyby. Její ústa se otevírají do ztichlého sálu s němým výkřikem, který trvá nekonečně dlouho, nenachází hlas v hlubinách zakletí – které může být čímkoliv, třeba okovy systému. Ne každá zeď je z kamene a malty, že ano. Žena také tančí v divoké vzpouře a protestu, zalije ji světlo rudé jako myšlenky na svobodu. Ale ani tanec nedokáže rozbít stěny vězení. Proto bere do rukou spletené provázky, ale nikoliv zlaté, ale šedé barvy, a roztáčí je jako zbraň, amazonka připravená k boji za svou svobodu. Nabourávání klišé západní mytologie už dnes neprovokuje a ani úplně nepřekvapuje, v současném umění je už spíše mainstreamovou záležitostí, ale stále může být novým pro další diváky, takže jistě má smysl takové performance tvořit. U nás by některému festivalu slušela a mimochodem mi formou připomněla Anomalii Evy Urbanové.
Svěcení jara je symbolem jevištního skandálu i 111 let po své premiéře. Mnoho autorů nachází stále nové cesty, jak tento balet vzít a napěchovat do nové formy, která překvapí a udiví znovu a znovu. Vídeňská choreografka Teresa Vittucci není českému publiku neznámá, loni se představila na Divadelní Floře jako sólová performerka s feministickým poselstvím, zde na švýcarské showcase však přišla s úlohou jinou. Od roku 2019 je „associated artist“ Tanzhaus Zürich a ve spolupráci s Anninou Machaz a souborem Theater HORA představila koncept inscenace emancipující ne ženu, ale tentokrát fyzicky znevýhodněné interprety.
Jejich Sacre! je šílená jízda absurdního tanečního divadla. Vyskytuje se v ní šaman v podobě příšery, nahá žena vyhnaná z jeviště policií a rituální tanec šesti mentálně postižených tanečníků. Samozřejmě, že choreografii dominují jednoduchá gesta a rytmus, ale vše vypadá naprosto přirozeně a v dobrém slova smyslu „normálně“. Choreografka se spolu s interprety, kteří si jevištní prezenci nesmírně užívají, může dopouštět neuvěřitelných fantasmagorií, včetně toho, že se celá inscenace odehrává u ústí jícnu (který mimochodem ale vypadá jako střevo), vyskytuje se tu pojízdný prst, performeři se mění na drezúrované lvy požírající vnitřnosti, z nebe se spouští křídlovka, zatímco jeden z aktérů třímá hrdě suzafon, do toho občas výhružně zahřmí a na závěr dojde také na lebku a střelbu, bez ohledu na to, jestli to dnes je nebo není vhodné… To ale vlastně není na celé věci tak podstatné, důležitý je ten samotný akt zrovnoprávnění „disabled“ a „abled“ na jevišti. V našem prostředí zatím mentálně a fyzicky znevýhodnění performeři nejsou na jevišti příliš vidět, přitom rozhodující je fantazie tvůrce a kvalita díla, tedy úspěch začíná z druhého konce. (Třeba inscenaci Adrienn Hód Harmonia se souborem Unusual Symptoms by těžko někdo mohl upřít, že jde o kvalitní celovečerní divadelní kus, který patří na scénu po bok dalších profesionálních děl, nebo jsme mohli na slovenských Dnech tanca 2023 vidět vystoupení Candoco Dance Company.)
Ani tady na festivalu nešlo o ojedinělý počin. V projektu Zer-brech-lich (Křeh-ké) dává choreograf Alessandro Schiattarella příležitost třem performerkám, z nichž každá má nějaké fyzické znevýhodnění. Pointou je, že ani jedna z nich žádný projev své odlišnosti nemaskuje. Rozehrávají pohybové divadlo na pozadí křehkých kulis divadelní scény, která se přeskupuje a rozpadá jako jedna z paralel tématu křehkosti. Z křehkosti a zranitelnosti se stává ústřední bod, převrací se perspektiva moderního člověka, který hledal ve věcech kolem sebe dokonalost a stabilitu, tváří v tvář faktu, že rozbití či rozpad čeká každou hmotu. Slabost není něco, co je třeba trpět a tolerovat, ale neopomenutelná, nevyhnutelná vlastnost každé proměnlivé formy.
Victoria Antonova, Alice Giuliani a Laila White postupně popisují, co je pro ně typické, odlišné, co na sobě vnímají jako pozoruhodné i krásné. Ať už za odlišností stojí nehoda nebo vrozený hendikep, s jejich existencí se pojí neviditelné aspekty, křehkost nejen vnější, kterou každý vidí, takže na ni může reagovat, ale i vnitřní, která přitom potřebuje stejné bezpečí, jako tělo oblečené do chráničů a helmy. Ustrojeny jako módní ikony, každá z žen má prostor pro svou píseň, pro pohybovou akci, ať už jde více o tanec, pohybovou hru nebo o manipulaci se scénou, která se pod jejich rukama neustále proměňuje. Ze dvou stěn z měkkých bílých kostek, tří ekranů a tři pojízdných podložek vzniká variabilní inventář, občas se podlaha mění v tektonické desky, vznikají útvary a obrazce, je vystavěna promítací stěna a také rafinovaný green screen. Ve virtuálním světě videa se pomocí tohoto již „starého známého“ triku mohou ženy stát v projekci hadem, ptákem v oblacích nebo mořskou vílou v korálové zahradě. Ony samy či hlas z reproduktoru stále popisují dění na scéně, aby se ho mohl zúčastnit opravdu každý a vytvořit si živý obraz, i když třeba nevidí. Nejde o násilnou inkluzi. Inscenace má pevné jádro a graduje. To, co poutá pozornost diváka, nejsou ve výsledku fyzické odlišnosti interpretek, ale to, jakým způsobem proměňují své prostředí – s důrazem na to, že nic není pevné a všechno se rozbije. Kulisy popadají, i stolek z úvodu inscenace bude rozložen na součástky, i balónek jako nejkřehčí a nejjemnější rekvizita praskne a je to tak v pořádku. To je cesta současné dramaturgie a režie divadla, ve kterém mohou tito interpreti plnohodnotně vystupovat, vše je v rukou tvůrců a na jejich fantazii.
Jiný druh křehkosti akcentuje Pierre Piton Open/Closed. Choreografie je v tomto případě abstraktní, soustředí se na člověka a jeho komunikaci a interakci s pevnými strukturami. Dlouho je to nejprve zeď, která je tanečníkovi partnerem: síla, kterou se do ní opírá, vrací se do jeho napjatého těla, do jeho stability a jistoty. Může ji využít pro dosažení různorodých, pomalu vystavěných pozic, do protažení i uvolnění s bezpečnou jistotou v doteku, v tlaku vytvářejícím protitlak. Přes určitou krkolomnost vyznívají pózy uklidňujícím dojmem. To, co narušuje meditativní atmosféru, jsou vibrující smyčce minimalistického doprovodu, který nabývá na intenzitě zvuku (hudba je však patrně elektronického původu), drobné vibrace se pak přenášejí i do performerova těla, které reaguje třesem. Ale pevný bod zůstává neměnný.
Po čtvrt hodině opouští tanečník bezpečí vertikály, v těle se zračí napětí, v prostoru bez opory je náhle nemožné udržet charakter pohybu a jeho princip, je třeba hledat partnerskou sílu jinde, tentokrát v pevné zemi. Diváci přehlížejí z bezprostřední blízkosti a mohou tak vnímat tenzi a uvolnění s sebou, pokusit se vcítit do pomalu se pohybujícího těla. Podlaha dovolí rozpuštění energie a převaly, z choreografického hlediska poutá pozornost manipulace s oděvem. Z hlediska dramaturgie je to konfrontování prostoru performera, který se pohybuje se zavřenýma očima, s osobními prostory diváků. Ve výsledku je choreografie kolektivní, jako by šlo o happening, a otevírá (mé oblíbené) téma svobody diváků a její zpochybňování či narušování v rámci inscenace nebo performance. Někteří tanečníkově pozemní variaci ustupují, jiní zůstávají na místě a na moment se stávají její součástí. Abstraktní stínové projekce udržují duch minimalismu, posléze naopak světelný design zdůrazní dramatičnost. Dialog se stěnou i s hudbou pokračuje k dynamičtějším sekvencím, rychlému pohybu v prostoru, se sílící vřavou zvuků a ploch. Jako by byl tanečník něčím štván a ohrožován, musí se zcela skrýt. Pocit pronásledování a úzkosti narůstá, je to performerova zpověď o ztrácení se v temnotách, o snaze vrátit se z nich a poskládat kousky sebe tak, aby vytvořily smysluplný celek. Naučit se vznést a plout, alespoň metaforicky, ať už s křídly nebo plachtami.
Když si diváci přečetli, že performance choreografa a tanečníka Trajala Harrella s tanečním souborem Schauspielhaus Zürich má trvat dvě hodiny, asi se nejeden orosil. Avizované vystoupení mělo vycházet z chůze po přehlídkovém mole, a kdo by se chtěl dívat na dvouhodinovou módní přehlídku, byť i více roztančenou a se spoustou převleků? Z show se však vyklubala divadelní událost, která diváky pohltila a neměli šanci se u ní ani na chvíli nudit. Hlavní sál Schauspielhaus Zürich je vlastně část bývalé továrny na stavbu lodí, tudíž stavba s vysokým stropem a velkorysým dlouhým prostorem, kde bylo pro tuto příležitost vytyčeno na zemi dlouhé přehlídkové molo, ale jen ve formě baletizolu potištěného ikonickým vzorem YSL a s několika bílými divany. Tento prostor patřil šestnácti tanečníkům, performerům, kteří rozehráli teatrální přehlídku charakterů a symbolů.
Už při vstupu prvních performerů, kteří mají pečlivě nastudovaný modelingový styl chůze catwalk, signalizují jejich šaty, že nejde o obyčejnou přehlídku. Společným znakem zdánlivě nahodilých skrumáží oděvů se stávají krajkové šaty v popelavě šedé barvě, které vykukují z kreací, a následně ještě průsvitná tílka s lakonickou citací: Král je nahý. Přehlídku přerušuje ladné intermezzo, v němž tanečníci postupují ve skupinové formacemi a s elegantně se vlnícími pažemi jako vlna celým sálem. Snad aby vytvořili předehru k následující dynamické sekvenci s politickým kontextem. Rozehrává se přehlídka, ale hudbu přerušuje četba Deklarace nezávislosti Spojených států, spíše vykřikovaná než přednášená, a oděvy tanečníků se postupně mění na kostýmy evokující přelom 18. a 19. století, politický apel však není jediný a poslední performativní akt. Mezi aktéry dochází k částečným interakcím, každý se do pohybového slovníku snaží vkládat charakterizaci sebe sama, ráznost, rozvolněnost, otevřenost, provokativnost, střídmost, svůdnost, podstatu. To vše stále podbarvuje hudební doprovod, který sahá od útržků klavírních skladeb přes folk, blues, jazz and blues, world music a dále. Nové hladivé intermezzo labutích paží předznamenává pasáž zřejmě enviromentální, soudě alespoň podle toho, že si performeři jako doplňky oděvů berou falešné kožešiny a podivné vycpané kusy tkanin připomínající mořské korály. Přehlídka přechází do glamour looku, pozlátka a extravagance, jako kdyby byla náhle opět skutečná.
Dlouhá poslední část performance je znovu klidnější a je skutečné dlouhá, předlouhá. Postupně se vytratí hudba do elektronického šumu a i šum se rozpustí do ticha, to vše ale trvá asi čtvrt hodiny. Současně se i stmívají světla a tanečníci se shromáždí na konci sálu do formace, v níž postupují se vztaženými pažemi v rituálním tanci z jedné strany haly na druhou. Krouží elegantně jako antické tanečnice, a než dojdou na protější konec, je už vlastně úplně tma. Poslední částí je obřadná úklona. Postupný příchod tmy je tak přirozený, že aktivuje touhu usnout, která ale neznamená, že by kus byl nudný. Kdepak catwalk, ale ani battle to nebyl, spíš série tanečních variací a exhibicí, které ukazují tělo jako knihu, ve které je možné číst o současnosti i minulosti, druhý zážitek aspirující na vrchol festivalu. (Ta show se jmenovala Monkey off my back or the Cat’s Meow, nechtějte po mně, abych se to snažila přeložit.)
Celkově se dramaturgický výběr festivalu Swiss Dance Days držel linie inscenací, které jsou divadelní podívanou a v nichž tanec a pohyb jsou podřízeny celku a na první pohled se zdá, že nejsou výchozím bodem tvorby, tedy že impulzem není tanec sám, ani pohybový výzkum, a už vůbec ne některá konkrétní taneční technika. Nejtanečnější inscenací z programu zůstává choreografie Efeu Thomase Hauerta a za ní L’œil nu (a konečně i Open/Closed). Ale není to myslím překvapivé, stále to jen potvrzuje můj dojem, že po stránce historie je tento region ze všeho nejvíce ovlivněn výrazovým tancem a tanečním divadlem. Občas překvapuje, povýtce pozitivně, tím, že neodhaluje divákovi vše (doslova) a dává mu prostor pro fantazii a domyšlení.
Pokračování možná zase někdy příště.
2020: Obscene
Koncept a choreografie: Alexandra Bachzetsis
Spolupráce, koncept a scéna: Sotiris Vasiliou
Spolupráce, koncept a dramaturgie: Dorota Sajewska
Tvorba a performance: Alexandra Bachzetsis, Owen Ridley-Demonick, Tamar Kisch, Sotiris Vasiliou / Konstantinos Papanikolaou
Zvukový design: Tobias Koch
Kostýmy: Christian Hersche, Ulla Ludwig, Laurent Hermann Progin
Produkce a propagace: Marlene Bürgi
Vlasy a líčení: Delia Sciullo
Technická režie a světelný design: Patrik Rimann
Technický tým: Alban Schelbert, Jon Brunke, Phil Hills, Valentin Biller
Koprodukce: Kunsthaus Zürich, Kaserne Basel, Dampfzentrale Bern, L’Arsenic – Centre d’art scénique contemporain Lausanne, ADN Neuchâtel, Tanzquartier Wien, Gessnerallee Zürich. This performance is a coproduction in the frame of the Programmers’ Fund of Reso—Dance Network Switzerland, supported by Pro Helvetia—Swiss Arts Council
Rapunzel
Koncept a choreografie: Mélissa Guex ve spolupráci s uměleckým týmem
Účinkuje: Mélissa Guex
Hudební design: Charlotte Vuissoz
Scéna: Lucie Meyer
Světelný design: Justine Bouillet
Dramaturgický doprovod: Selina Beghetto
Administrace, produkce, propagace: Milena Pellegrini, Amandine Bula
Produkce: Compagnie SUMO
Koprodukce: Théâtre Sévelin 36
Sacre!
Produkce: Theater HORA v koprodukci s Tanzhaus Zürich
podpora: Fachstelle Kultur Kanton Zürich, Stadt Zürich Kultur, Ernst Göhner Stiftung, Förderverein Theater HORA, Stiftung Züriwerk, Pro Helvetia
Od a s: Andy Böni, Matthias Brücker, Cécile Creuzburg, Matthias Grandjean, Frank Häusermann, Annina Machaz, Lucas Maurer, Serafin Michel, Teresa Vittucci
Koncept: Teresa Vittucci, Annina Machaz
Choreografie: Teresa Vittucci, Annina Machaz & HORA Ensemble
Divadelní pedagogové: Svenja Koch, Anna Fierz
Zvukový design: Samuel Savenberg
Scéna: Michela Flück
Kostýmy: Sophie Reble & HORA Ensemble
Asistent režie: Emma Bertuchoz
Asistent scénografa: Flora Bühlmann
Asistent kostýmů: Liv Senn & Andi Böni
Dramaturgické poradenství: Benjamin Egger
Outside eye: Yanna Rüger
Technická režie a světla: Robert Meyer / Micha Bietenhader
Produkce a propagace: Jörg Schwahlen
Umělecká ředitelka souboru HORA: Yanna Rüger
Zer-Brech-Lich
Koncept a choreografie: Alessandro Schiattarella
Choreografie a performance: Victoria Antonova, Alice Giuliani, Laila White
Autorka písní: Gina Eté
hudební režie: Richard Schwennicke
Scéna: Margarete Albinger
Kostýmy: Giulia Marcotullio
Světla: Uwe Wegner
Dramaturgie: Martin Mutschler
Produkce, asistentka režie, Off-Voice: Terry Blühdorn
Asistentka kostýmů: Katharina Leu
Kostýmy: Rebecca Stein
Asistent režie: Ge Lin
Xchange, pedagogika divadla: Matthias Brandt, Daniel Riedel
Zvuk, video: Leon Meier, Markus Schwieger
Rekvizity: Stella Kuprat, Ingmar Mühlich
Koprodukce: Opera and Schauspielhaus Hannover, Theaterformen Festival, ve spolupráci s Hamburg Theatre Academy
Open/Closed
Koncept, choreografie, performance: Pierre Piton
Hudba, performance: Simone Aubert
Světelný design: Marek Lamprecht
Produkční manažer: Maxine Devaud / oh la la – performing arts production
Fashion design, kostýmy: Marie Bajenova
Dramaturgie a pohybový výzkum: Romane Peytavin
External Eye: Lucia Gugerli
Dramaturgická podpora: Tanzhaus, Jessica Huber
Video: Carlos Tapia
Koprodukce: Tanzhaus Zürich, L’Arsenic, centre d’art scénique contemporain – Lausanne
Monkey off my back or the Cat’s Meow
Nastudování, choreografie, scéna, kostýmy, soundtrack: Trajal Harrel
Účinkují: New Kyd, Alicia Aumüller, Frances Chiaverini, Sultan Çoban, Adel Sze-Farragne, Trajal Harrell, Tabita Johannes, Thibault Lac, Nasheeka Nedsreal, Perle Palombe, Karin Pfammatter, Maximilian Reichert, Lena Schwarz, Stephen Thompson, Songhay Toldon, Jeremy Nedd, Thomas Wodianka
Režisér zkoušek: Ondrej Vidlar, Maria Ferreira Silva
Co-Soundtrack: Asma Maroof
Spolupráce na scénografii: Erik Flatmo
Světelný design: Stéfane Perraud
Dramaturgie: Laura Paetau, Tobias Staab
Produkce: Camille Roduit
Propagace: Art Happens, Björn Pätz
mezinárodní spolupráce: Productio Björn Pätz
Produkce: Schauspielhaus Zürich
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]