Dirigent Tomáš Hanus: Hlavní je mít partituru v hlavě a ne hlavu v partituře

Tomáš Hanus je od podzimu 2016 hudebním ředitelem Velšské národní opery v Cardiffu. Zde připravil s pozoruhodným ohlasem páteřní díla světového repertoáru a opakovaně též několik Janáčkových oper. Silné umělecké charisma jeho kreací mu otevřelo dveře do Wiener Staatsoper, Bayerische Staatsoper, Opéra National de Paris, Teatro alla Scale a mnoha dalších operní domů. Všude se snaží propagovat dílo Leoše Janáčka. Je pozoruhodné, jak často se pod jeho vedením inscenuje ve světě Janáčkova opera Věc Makropulos. Při přípravě inscenací je často partnerem světoznámého operního režiséra Davida Pountneyho. Tomáš Hanus zanechal svůj zřetelný umělecký otisk i v Národním divadle v Praze, v Národním divadle v Brně i na našich koncertních pódiích. Před jeho vystoupením se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK jsme Tomáši Hanusovi položili několik otázek.

Setkáváte se stále s novými uměleckými tělesy. V čem vidíte základ pro vytvoření dobré atmosféry spolupráce s orchestrem při zkouškách?
Dobrá spolupráce začíná většinou tím, že orchestr vidí dobře připraveného dirigenta, který je umí oslovit a k tomu prostě umí dirigovat. To orchestry umějí rychle poznat. A na základě toho se může přirozeně vybudovat vzájemná důvěra, což však není ani při dobrém začátku automatické.

Vidíte dnes nějaké zásadní rozdíly mezi českými orchestry a orchestry zahraničními?
Začínal jsem v době, kdy rozdíl mezi životem hudebníků u nás a v západní Evropě byl velmi markantní. U nás byly například nesrovnatelně menší platy, společenské postavení orchestrálních hudebníků, způsob a kvalita vedení orchestrů a divadel. Mnozí se hrozně nadřeli na živobytí a to ubíralo síly a motivaci pro každodenní práci v orchestru – zejména, když jim odpoledne začínala další “šichta” třeba v hudební škole nebo natáčení. Tento problém sice nezmizel, ale v řadě institucí se podařilo situaci zlepšit, zajistit důstojnější ohodnocení a přišli profesionálnější a odborně vybavení manažeři, ředitelé. Začali proces uzdravení vztahů, dochází k proměnám „uvnitř“. Dnes je zlepšení toho všeho v některých orchestrech hmatatelné a dává to velkou naději do budoucna.

Co se týká vlastního hraní, rozdíly jsou, a to nejen podél hranic mezi jednotlivými zeměmi, protože zvuk a „osobnost“ orchestru se předávají z generace na generaci, i když se ještě i samy dále vyvíjejí. Každý orchestr má v sobě něco osobitého a některé orchestry mají tuto osobitost a ojedinělost velmi silnou. Rozdíly mohou být konkrétně třeba v hraní “na dobu” nebo “po době”, ve zvuku, stylu, nástrojích a podobně. A samozřejmě v mentalitě, v chápání hudby.

Ve vašem programu koncertu 4. prosince se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK se objevuje výňatek z opery, koncertantní skladba a symfonie. Je tento program dramaturgickým záměrem, který vás má připomenout jako dirigenta mnoha uměleckých zájmů?
Tak to mě při sestavování programu vlastně ani nenapadlo. Chtěl jsem postavit vedle sebe tři veledůležité německé skladatele, kteří se navzájem tolik odlišují a jsou tak originální a působiví. A pokud Wagner ve své hudbě mluví o lásce (Liebestod) nebo Schumann o svém nekonečném hledání, pak jde o velmi osobní, intimní hudbu, která může nadchnout i dojmout a která má jedno společné – obrovskou sílu.

Máte v současné době nějaké dramaturgické preference?
Hudba je tak krásná, že mě nesmírně těší i velmi rozmanité úkoly. Ze symfonické hudby bych však chtěl zmínit Brucknera a Mahlera, z operní hudby pak Janáčka, protože tito skladatelé ovlivnili nejen tu hudební, ale i hluboce osobní rovinu mého dosavadního života. 

Z vašich nahrávek, které jsem vyslechl, dýchá plnokrevný hudební obsah postavený na pregnantní tempové koncepci. Vše vyvolává pocit logičnosti a homogenity hudebního proudu. Jaký je váš postup při studiu partitury?
Má odpověď bude vcelku jednoduchá. Snažím se dobře přečíst a pochopit každou partituru a také se to dobře naučit, abych ji uměl komunikovat vůči orchestru. Interpretace obecně pak často vychází z toho konkrétního člověka, jeho vnitřku. Každý jsme jiný (nebo jiná), a proto je to tak rozmanité.

Jaký je váš vztah k dirigování zpaměti?
Celkem pozitivní, přesto si noty na pultu nechávám rád. I když do nich třeba nekoukám (někdy obracím stránky jen tak přibližně). Důvody dirigovat zpaměti mohou být u různých dirigentů velmi odlišné, od lepšího kontaktu s orchestrem po touhu „dokázat to“ sobě i druhým. Sám za sebe kontakt s orchestrem považuji za důležitý, avšak partitura na pultě, do které se člověk občas podívá, v tom není zásadní překážkou. Jednou jsem slyšel moudrou myšlenku: „Dokud člověka v partituře něco inspiruje, nachází v ní něco nového, proč by nemohla ležet na pultu?” V tom smyslu jsem i přítelem dirigování z not. Hlavní je, jak se říká, mít partituru v hlavě a ne hlavu v partituře.

Jaké jsou vaše nejbližší umělecké plány?
Teď mě nejblíž čeká koncert s orchestrem FOK, na který se velmi těším, bude to setkání po mnoha letech. Potom Má vlast v Německu, debut v berlínské Staatsoper s Dvořákovou Rusalkou a Brittenův Peter Grimes ve Welsh National Opera. Ze vzdálenějších termínů mohu jmenovat třeba vídeňskou Staatsoper, Deutsches Sinfonieorchester Berlin a mnoho dalšího. V odpovědi na tuto otázku se vždy nějak objeví i moje rodina, protože právě ona je pro mě tak podstatnou součástí života, že nemohu přijmout všechna pozvání, abych vedle hostujícího dirigenta nebyl jen hostujícím manželem a tátou.
Děkujeme za rozhovor.