Možná přijde i kouzelník

Neustálé  diskuse týkající se současné situace v pražském Národním divadle, leckdy velmi vyhrocené polemiky, hrozby stávkové pohotovosti, celkově rozjitřená situace především v souboru (či souborech) opery, mne přivedly k tomu, že se stále ve svých úvahách k tomuto problému vracím.

Začal jsem se jím výrazněji zabývat už v době, kdy po  bleskovém odchodu ředitele Daniela Dvořáka z Brna se začala řešit situace v divadle, jež rovněž nese honosný, leč v brněnském případě ne zcela patřičný atribut Národní. Právě ve chvílích, kdy píši toto své zamyšlení, by mělo dojít k definitivnímu vyřešení spletité brněnské situace. A nám nezbývá než členům výběrové komise a Radě města Brna popřát, aby měli při výběru a následném jmenování ředitele šťastnou ruku, která přinese pro první chvíli alespoň trochu zklidnění nervozity a neklidu, jež už po měsíce v divadle panují. A  tomu šťastnému nešťastnému, jemuž budou klíče od divadla svěřeny, popřejme hojně pevného zdraví, sil a energie pro sisyfovské úkoly, které ho čekají,  a nervy ze železa, aby se mu podařilo alespoň nějak rozplést gordický uzel skládající se z propojení požadavků zřizovatele, jež jsou vymezeny především finančními možnostmi, přáními těch, kdo divadlo vytvářejí, a představami diváků. Sluší se popřát mu upřímně Zlom vaz!

Ale vraťme se do hlavního města republiky. Zhusta mívám pocit, že si zcela přesně neuvědomujeme absolutní specifiku pražského Národního divadla. Chceme mít v Praze špičkové divadlo, které bude produkovat inscenace svou úrovní srovnatelné s čelnými evropskými soubory, a vedle toho  vyjadřující, jak už to má konečně obsažené v samotném názvu, naši národní specifiku. Uvědomujeme si plně při tom, jak se snažíme „stanovit procesy“ fungování tohoto organismu, že divadelní konglomerát této velikosti a komplikovanosti nikde na světě neexistuje???Středoevropská specifika, vícesouborová divadla ve velkých metropolích (Berlín, Vídeň, Hamburg, Mnichov, Frankfurt, Vídeň, Drážďany, Lipsko, Curych atd.) buď nikdy v minulosti neexistovala, anebo došlo jejich rozdělení na samostatná divadla operního a činoherního typu, přičemž balet  je vesměs organizačně přičleněn k opeře. Vícesouborová divadla existují nadále v regionálních centrech, kde  by bylo jak organizačně, tak hlavně ekonomicky náročné přistoupit ke vzniku organizačně samostatných divadel. I v těchto případech jsou ovšem většinou vztahy mezi soubory velmi rozvolněny a v řadě z nich došlo ke  ztotožnění soubor = budova.

V Německu znám dvě města, která svou velikosti, resp. významem jsou svým způsobem srovnatelná s Prahou, v nichž existuje  organizační propojeni všech tří souborů. Jedním z nich je milionový Kolín nad Rýnem, kde ovšem jde o spojení značně volné a navíc divadla mají charakter městské organizace – Bühnen der Stadt Köln. Momentální režim fungování divadla je navíc do značné míry provizorní, protože budova opery je v dlouhodobé rekonstrukci a operní soubor je nucen hrát na náhradních scénách.

Nejvýraznější podobnost je mezi Národním divadlem Praha a Státním divadlem ve Stuttgartu (Staatstheater Stuttgart). Dovolím si na tomto místě ocitovat sám sebe. Ve svém článku Quo vadis, teatrum brunensis (najdete zde) jsem o tomto divadle sídlícím v hlavním městě spolkové země Badensko-Würtenbersko, psal. Stuttgart je město s více jak šesti sty tisíci obyvatel, má ovšem velmi lidnaté nejbližší zázemí, daleko přesahující milion obyvatel. Divadlo řídí čtveřice lidí. V čele stojí  geschäftsführende Direktor, jenž má na starosti organizaci, ekonomiku a provoz, a tři šéfové plně zodpovědní za umělecký profil svých souborů. Oproti Národnímu divadlu Praha má ovšem stuttgartské divadlo tři scény – budovu opery, kde sídlí opera a balet, budovu činoherní a Komorní divadlo, v němž jsou uváděna komorní představení  jednotlivých souborů. To je samozřejmě mnohem jednodušší režim než velmi komplikovaný, historickým vývojem a vyzkoušeným organizačním modelem daný systém provozu Národního divadla.Je mi jasné, že ti, kdož rozhodovali a rozhodují o budoucí podobě Národního divadla, ti, kdo připravili model jeho reformy, mají o daných faktech mnohem důkladnější a podrobnější informace, než jaké může mít předčasně penzionovaný ředitel dvou regionálních (byť velkých  a významných)  divadel. A jistě si také uvědomují, že funkční, a jak se dnes s oblibou říká, smysluplný model fungování koncernu zvaný Národní divadlo Praha není možné tvořit tak, že jednomu, byť sebezkušenějšímu člověku zadám termínovaný úkol, v němž ho pověřím tuto koncepci urychleně vypracovat a uvést v život.

Potřeba nové podoby Národního divadla je zdůvodňována (jak jinak!) především výraznými důvody uměleckými, ale připouští se, že svou určitou nemalou roli zde hrají i důvody ekonomické. Jenomže ať počítám, jak počítám, když sloučím dvě opery tím způsobem, že do jednoho organizačního útvaru propojím bez výrazných personálních zásahů dva dosavadní samostatné a přitom chci vyžadovat úroveň  srovnatelnou se špičkovými operními domy v Evropě, žádná úspora mi nevychází.

Navíc dojde rovněž  k navýšení výrobních kapacit a nákladů, protože výroba dekorací a kostýmů ve Státní opeře byla doposud řešena v jiném režimu, a mohl bych pokračovat v těchto kupeckých počtech dále.Znám Jana Buriana lépe než mnozí jiní a poznal jsem ho jako člověka divadlu oddaného, mimořádně erudovaného, zkušeného a schopného režiséra i manažera, navíc člověka nesmírně houževnatého, jenž dokáže být velmi tvrdý a cílevědomý v prosazování svých požadavků. Je velmi zdatný úředník a přitom má také nemalé diplomatické schopnosti, ale obávám se, že při neustálém nastavování různorodých procesů se může stát jejich obětí, tak jako se to stalo Ondřeji Černému a v posledních dnech Ing. Vladimíru Rösselovi.

A tak mne napadlo, zda by neměl být vyslán na patřičné školení do známé školy v Bradavicích anebo jestli by Ministerstvo kultury nemělo pořádat  o pomoc z tamních specialistů. Zatím mám z celé té šlamastiky pocit, že čekáme na zázrak á la „Možná přijde i kouzelník“.

Ostatně soudím, že problémů s Národním divadlem se jen tak rychle nezbavíme.
Autor je dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně.