Návraty do (nejen) Smetanovy Litomyšle

Zápisník Jindřicha Bálka (11)

Rád říkám, že na Smetanovu Litomyšl se nejezdí jenom za hudbou, ale že to je jaksi komplexní zážitek. Litomyšl se jako město od počátku devadesátých let snaží, aby vypadala co nejlépe a byla co nejopravenější. A zcela mimořádně se jí to podařilo. Velká rekonstrukce zámeckého nádvoří stále probíhá – ale to je vlastně až třešnička na dortu. Podstatné je, co všechno zůstává nějakým způsobem živé.Letošní 55. ročník začal Mou vlastí Bedřicha Smetany – s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. I když se okamžitě nabízí paralela se zahajovacím koncertem Pražského jara, má to na zámeckém nádvoří zcela jinou atmosféru a rozhodně lepší vzduch než ve Smetanově síni Obecního domu. Tam se navíc o přestávce člověk mačká v přilehlých chodbách, kde je obzvlášť vydýcháno. Tentokrát mohlo překvapit, že Má vlast přestávku neměla a hrála se v jednom celku. Zažil jsem to tak jenom jednou, právě s Bělohlávkem, když dirigoval Mou vlast v Berlíně s Berlínskými filharmoniky. Tehdy jasně říkal, že takto by to mělo být vždycky, protože přestávka se podle něj zařazuje jen proto, aby se hráči exponovaných dechových skupin vystřídali – a aby se o pauze zahajovacích koncertů Pražského jara stihl přípitek s prezidentem, primátorem a dalšími. Tak uvidíme, jestli si Bělohlávek, který s Českou filharmonií příští rok Pražské jaro zahajuje,  prosadí tak revoluční změnu. Jinak v Litomyšli by se dala přestávka strávit mnohem příjemněji.Pokud jde o samotné provedení, bylo sympatické, že dirigent neponechal nic náhodě. Na důvěrně známé dílo byly v Praze tři zkoušky a orchestr hrál s nasazením od začátku do konce a po oba večery. V partituře bylo slyšet množství detailů, všechna instrumentální sóla, i všechny nástrojové skupiny… Zejména Tábor a Blaník v pečlivě vedených detailech hodně ožijí. Fugato v Luzích a hájích jsme slyšeli ve vypilovaném pianissimu a Vyšehrad v pečlivě promyšleném tempovém plánu. Žádná letní generálka, ale nápadně odpracované provedení.Litomyšl, to ale není jenom Bedřich Smetana. Vloni tu reprezentativně uctili několika výstavami Julia Mařáka, druhého svého velkého rodáka 19. století. Svou stopu tu ale zanechal také Olbram Zoubek, jeden z čestných hostů zahajovacích koncertů. Když byl kvůli svému angažmá s posmrtnou maskou a hrobem Jana Palacha nepohodlný, musel odejít z Prahy a opravoval fresky na litomyšlském zámku. Dodnes tu má druhý domov a v Klášterních zahradách je kašna s jeho charakteristickými sochami. Pár jich je i jinde po městě a několik desítek v zámeckém sklepení. Klášterní zahrady byly opraveny v souvislosti s návštěvou pěti středoevropských prezidentů na pozvání Václava Havla v roce 1994 – v hotelu Hvězda jsou u vchodu dodnes vidět fotografie… A takto má více míst v Litomyšli své příběhy, které nějak pokračují.Před jednou ze škol stojí socha jiného rodáka, Zdeňka Nejedlého – po revoluci se přemýšlelo, jestli sochu neodstranit. Nakonec zůstala s dodanou pamětní deskou ve smyslu: obohatil i poškodil kulturu rodného města, pečujeme o dobré a zatracujeme zlé jeho skutky. Mám dojem, že těch zlých skutků bylo nakonec víc, než se traduje. Třeba jen úzce české národní vykládání Smetany, kterého vyzdvihuje proti všem ostatním, je spíš příklad omezenosti… O tom všem se dá přemýšlet v Litomyšli.Ale je sympatické se sem vracet a vždycky po roce potkávat stejné lidi, včetně těch, které nezná jménem. To je efekt malého města. Dodejme, že paralelní nehudební program bývá v posledních letech stejně bohatý jako ten hudební. Tzv. „Smetanova výtvarná Litomyšl“ vždycky nabídne několik atraktivních výstav. Letos v první řadě Václav Boštík v prostorách zámku, ale také Max Švabinský v Městském muzeu, dále Česká fotografie dneška nebo komornější sbírka Perly českého symbolismu a secese. Vždycky tu má člověk dojem, že je v kontaktu s něčím, co stále žije.V atmosféře zámku pak člověk může vidět i ty starší operní produkce, na které se v Praze bojí chodit. S úrovní české operní scény bohužel jeden krásný letní festival nic neudělá. Udržet takový festival, je velká dřina – a udržet v umění nějakou kvalitu je stejně pracné. Ve spojení s Litomyšlí a všemi jejími obrozeneckými i novějšími tradicemi si člověk vždycky nějak naléhavěji uvědomí, že se to nesmí vzdávat. Nemáme na to právo.
Autor je redaktorem České rozhlasu 3-Vltava

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat