První poválečná Libuše na CD

Jiří Fuchs, 13.10.2013 0:03

Proč si pořídit Radioservisem nově vydanou nahrávku?

Dovolím si výjimečně anticipovat odpověď hned místo úvodu. Doba je dnes rychlá a nechci riskovat, že laskavý čtenář si přečte jen titulek a řekne si jen: „Ále, zas ta nacionální Libuše s českým vlastenčením po vzoru Wagnerových ság, přejdu raději na jiné texty..“ Pořídil jsem si toto zajímavé CD přepisu rozhlasové nahrávky z roku 1949, vydané Radioservisem na sklonku roku 2012, pro jedinečný a de facto vlastně jediný zaznamenaný ucelený výkon Marie Podvalové v roli Libuše. Této zcela mimořádné legendy historie naší opery. Ač je to neuvěřitelné, je to realita. Opravdový, skutečný dramatický soprán, který splynul s rolí Libuše jako již nikdo jiný po této umělkyni, byl zachycen na vrcholu hlasových dispozic jen jednou. Díky dirigentovi Aloisu Klímovi, jednomu z pozapomenutých, avšak čelných poválečných symfonických dirigentů, pedagogovi Jiřího Bělohlávka! Do třetice dík výbornému projevu barytonisty Teodora Šrubaře v roli Přemysla. A zase jsem u dirigenta Aloise Klímy. Povolal v roce 1949 do nahrávky mladého, tehdy ještě pouze dvaatřicetiletého Teodora Šrubaře. Ač v tomto roce již zřetelně dominoval v Národním divadle v Praze jako Přemysl velmi disponovaný baryton – o dvanáct let starší Václav Bednář. Klíma učinil dobrý, vpravdě historický tah. Již nikdy poté, krom role druhooborového Budivoje v Daliborovi v roce 1950, nebyl tento barytonista opery Národního divadla přizván do Smetanových nahrávek. To víme jistě až dnes, Klíma to zajisté tehdy nemohl tušit. Ani Jaroslavem Krombholcem, ani Zdeňkem Chalabalou, kteří dílo Bedřicha Smetany pro firmu Supraphon natáčeli, nebyl již nikdy Teodor Šrubař do kompletů oper přizván. Alois Klíma dal příležitost Šrubařovi v historii nahrávek vlastně zcela ojedinělou! A za čtvrté. V obsazení se objevuje i legendární postava barytonisty Bořka Rujana, obsazeného Aloisem Klímou do druhooborové, nicméně výrazné role Radovana od Kamena mosta. Tento zajímavý barytonista (1899–1955), žák Bohumila Soběského, více hostoval na scénách v Brně a Praze, nahrával pro „fotogeničnost“ svého hlasu často pro firmu Ultraphon, pěstoval jako jeden z mála hojně písňovou tvorbu! Takže tyto čtyři prioritní důvody mne vedou hned v úvodu, de facto namísto onoho úvodu, k vřelému doporučení této nahrávky.Radioservis vydal nově rekonstruovanou a digitalizovanou nahrávku Smetanovy slavnostní opery Libuše na sklonku roku 2012. Ale vydané CD opery Libuše má hned dvě zvláštnosti. Tou první zvláštností je fakt, že tato nahrávka Československého rozhlasu v Praze se nedochovala v originále (!). Musela být pracně rekonstruována z prvních kopií dané nahrávky. V režii Jana Málka a s mistrem zvuku Miroslavem Marešem. Proč si právě toto CD pořizovat? Odpověděl jsem již zhuštěně, byť jistě částečně. Existuje přece novější nahrávka Jaroslava Krombholce z roku 1965, slavný snímek firmy Supraphon. Ale ta již právě nemohla zastihnout v plné pěvecké formě legendární Libuši Marie Podvalové, což byla Libuše, jak známo, zcela výjimečného formátu. Proto na této prvé nahrávce Supraphonu roku 1965 Marie Podvalová již není, ani být nemůže. V roce 1965 sice ještě veřejně zpívala, ale pěvecky již byla daleko za zenitem. Jediná ucelená nahrávka, která dokázala zachytit tuto opravdu zcela výjimečnou Libuši na vrcholu kariéry, v roce 1949, je tato nahrávka dirigenta Aloise Klímy. Když se firma Supraphon odhodlala pořídit teprve v roce 1965 Libuši jako poslední v řadě Smetanových oper, Přemysla zde stačil ještě zvěčnit, v hodině dvanácté, po svém šedesátém roce věku, legendární a pěvecky výjimečný Václav Bednář. Ale! Právě proto je nesmírně zajímavé, že šéfdirigent rozhlasových symfoniků si v roce 1949 k Podvalové přizval do studia tehdy mladého, nadějného barytonistu Teodora Šrubaře.Teodor Šrubař podal na snímku pod taktovkou Aloise Klímy vynikající výkon, který opravdu moc stojí za pozorný poslech. Jeho baryton zní pevně, mužně, bez náznaku vibrata. Dokonale na dechu postavený hlas s jeho typickým výtečným frázováním. Dlouhodeché fráze, které důsledně a promyšleně vede jakoby k poslednímu tónu fráze (což učil vědomě své žáky) a nikdy je ani o milimetr pomyslně nezkrátí, byly vždy Šrubařovou prvořadou parketou. Naopak, na této nahrávce Libuše poslední tóny frází, jistě v souladu s dirigentem Aloisem Klímou, často adekvátně prodlužuje. Hudební fráze jsou úžasně dotažené do detailů. Stadická scéna je hvězdná v celé opeře, nejvíce bych vyzdvihl třetí Přemyslův zpěv – Nuž pokoj s vámi, tiché otcův sady, kde mládí své jsem snil, kolébka stála má. Krásně ústí do vzorově vytvarované měkké fráze v mezza voce – V mysli často budu vraceti se k vám, jen k vám. Musím obdivovat vzácný Šrubařův smysl pro jemný detail. A to se vždy, jak pamatuji, v kuloárech dosti šířilo, že Šrubař tvoří tóny silově, s námahou, což mi kdysi sdělovala kriticky i profesorka Běla Chalabalová z Pražské konzervatoře. Asi později, tedy v sedmdesátých letech. A protože de facto tlumočila názory svého geniálního manžela, Zdeňka Chalabaly, tak o tom mluvím pro historii. Podle jejího osobního svědectví vyznával Chalabala jednoznačně projev Václava Bednáře. Potom je zde asi vysvětlení, proč se Šrubař na kompletech oper šedesátých let již neobjevuje. Čili vedle famózního výkonu Podvalové silný důvod mít toto CD ve své sbírce. Prvooborové barytony Smetanových oper pro Supraphon dirigenti Jaroslav Krombholc a Zdeněk Chalabala rozdělovali mezi barytonového fenoména doby – Václava Bednáře – ale také byl zván Přemysl Kočí. Alois Klíma jistě asi netušil, že povoláním Šrubaře do role Přemysla ze Stadic učinil vpravdě – z pohledu dneška – historické rozhodnutí per futurum! A jsme rádi, že tento doklad doby dnes máme.

Marie Podvalová byla velká zpěvačka, která doslova splynula na mnoho let s postavou Libuše. Bylo třeba ji vidět přímo na jevišti, její mohutný, skutečně pravý dramatický hlas může nahrávka zobrazit jen částečně. Impozantní postavu a herecký projev nám již CD, škoda, nemůže odhalit. Ale ono neodhalí ani velikost a mimořádnou znělost jejího hlasu, v prostoru divadla tak naprosto jedinečného. Tak jako samozřejmě tuto složku hlasového projevu neodhalí u nikoho z operních pěvců, jejichž stavovskou ctí je dosud neamplifikovaný prostorový projev, nespoléhající na technická zesílení. A nahrávky obecně nosnost a prostorovou impozantnost objektivně nezobrazí.Vlastní parketou Podvalové byla právě dramaticky neobyčejně vypjatá fortissima, spolu se strhujícím interpretačním uměním, čímž se stala právě výjimečným zjevem. Pro mne je až prazvláštní, že Podvalová, která natolik splynula s touto majestátní postavou naší hudební literatury, je zaznamenána pouze na této, navíc rozhlasové nahrávce! Nebýt totiž tak pracně rekonstruované nahrávky pro CD z rozhlasového snímku, neměli bychom výkon v roli Libuše v podání Marie Podvalové pro historii vůbec zvěčněn. V roce 1965, kdy se dostal konečně ke Smetanově Libuši, povolán firmou Supraphon, dirigent Jaroslav Krombholc, byla již Podvalová za zenitem. Dirigent proto přizval k realizaci již mladší dramatickou sopranistku Naděždu Kniplovou. Roli Přemysla zde ještě tak říkajíc v hodině dvanácté nahrál po šedesátce věku, ale hlasově stále v dobré kondici výše zmíněný Václav Bednář.

V recenzované nahrávce z roku 1949 zaujme rovněž již zmíněný Bořek Rujan jako Radovan pevným, jistým tónem i sugestivním výrazem. Z ostatních postav je to Beno Blachut v roli Šťáhlava, což sice není velká role, nicméně i zde ukazuje pěvec krásné měkké hlasové nasazení a vzácně oduševnělý projev. Přirozené mezza voce v mohylové scéně ve frázi – On s Krasavou hle, nám kyne blaha naděje, že smíří se… – dokresluje bezvadnou Blachutovu pěveckou techniku. Pravý profundní bas Jaroslava Veverky je pro roli Lutobora ideální v jadrné barvě a plně vyznívajících hloubkách. Karel Kalaš je pro mne překvapivým Chrudošem, pevným, jako by až do skály vytesaným. Překvapivým proto, že jsem pěvce znal ze scény Národního divadla více v seriózních rolích typu Gremina, Lutobora, Maliny či Žalářníka. Jako Chrudoš mi více utkvěl v paměti velmi temperamentní Zdeněk Otava nebo úžasný basový talent Zdeněk Kroupa, zvěčněný na Krombholcově snímku roku 1965. Rovněž ženské role jsou zde obsazeny předními pěvkyněmi tehdejšího Národního divadla, vysoce muzikální Ludmilou Červinkovou v krásné roli Krasavy a Martou Krásovou jako imponující Radmilou. Jen dodám, že Ludmila Červinková alternovala s Marií Podvalovou také roli titulní. Samozřejmě, že na této nahrávce má zcela jedinečný význam dirigent Alois Klíma.Dlouholetý šéfdirigent Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Praze, který tomuto významnému tělesu vtiskl pečeť své osobnosti. Vynikající symfonický dirigent jasně dokazuje, jak nelze dirigenty rozdělovat na různé žánry. Dostal možnost a využil ji, aby ukázal, jak grandiózní má smysl pro výstavbu veliké formy, jak dovede vést neomylně tektoniku k vrcholům, jak promyšleně pracuje s pevnými tempy, ale i s dynamikou a frázováním (Šrubařovo takřka ideální frázování je toho názorným příkladem). V závěrečné scéně Libušina proroctví Alois Klíma dokázal vystupňovat hudební výraz přirozeným instinktem ryzího českého muzikanta, bez přehnané okázalosti i patosu, k čemuž jistě atmosféra vzrušené poválečné doby sváděla. Marii Podvalové v jejích dispozicích dokáže skvěle vyhovět a její impozantní vrchol na vysokém Há (On pekla hrůzy slavně, slavně překoná), umožnil vychutnat sopranistce v plné kráse. Však byla ve čtyřiceti letech zřejmě na vrcholu svých pěveckých sil. Celý monumentální závěr – Český národ neskoná – v provedení Pěveckého sboru Československého rozhlasu v Praze s dirigentem Jiřím Pinkasem (přechodně působil jako výborný operní sbormistr v operním souboru Národního divadla v Praze), vyznívá s vystupňovaným dynamickým výrazem skvěle. Sborové scény obecněji imponují vyrovnaným zvukem, plností harmonie, dobrou dikcí. Nejen zmíněný impozantní závěr, ale i ve Stadické scéně působí sbory velmi svěže, vyváženě, s moc dobře zvýrazněnou vnitřní harmonií. Zdůrazním zde ono nepříliš často slýchané – s obdivuhodnou srozumitelností. Byť v tomto aspektu trošku asi nejsem recenzentem ideálním v tom slova smyslu, že v těchto klasických dílech znám zpaměti každé slovo i každý tón opery. Kdo slova nezná, nemusí to třeba cítit obdobně. Ostatně také ona častá specifikace dirigentů u nás bývá jen rámcová a dosti povrchní. Vždyť zrovna Jaroslav Krombholc po odchodu z Národního divadla právě do funkce šéfa bývalého Klímova Symfonickému orchestru Československého rozhlasu (jaká zvláštní shoda okolností), dobře prokazoval, jak báječným byl na sklonku své dirigentské kariéry také symfonickým dirigentem! Jeho interpretaci Smetanovy Mé vlasti mám spolu s nahrávkou Václava Neumanna osobně za nejlepší. A když už jsem vzpomenul zrovna „svého“ Václava Neumanna, kterého jsem měl vždy rád, pak právě v epilogu recenze nemohu nevzpomenout jeho krásnou operní nahrávku Dvořákovy Rusalky, kam s Gabrielou Beňačkovou neváhal v české tenorové krizi přizvat Poláka Wieslava Ochmana.

V závěru reference o Libuši z roku 1949 jsem chtěl jen poukázat na jistou relativitu zdánlivých dirigentských „škatulek“, ve kterých se často pohybujeme. A kdy zrovna vynikající dirigent Alois Klíma nám ukazuje, jak je to relativní. Možná nám někdy jeho slavný žák z pražské HAMU, Jiří Bělohlávek, prozradí o svém učiteli Aloisi Klímovi větší podrobnosti. Aby se nezapomnělo na velké osobnosti českého dirigentského oboru.Hodnocení autora recenze: 100 %

Bedřich Smetana:
Libuše
Dirigent: Alois Klíma
Symfonický orchestr Pražského rozhlasu
Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze
Nahráno ve Studiu 1 Československého rozhlasu Praha, duben 1949
Rekonstrukce původní nahrávky – Český rozhlas 2012
CD: CR0623-2 – 8590236062320
Celkový čas: 167:35

Libuše – Marie Podvalová
Přemysl – Teodor Šrubař
Chrudoš od Otavy – Karel Kalaš
Šťáhlav na Radbuze – Beno Blachut
Lutobor z Dobroslavského Chlumce – Jaroslav Veverka
Radovan od Kamena mosta – Bořek Rujan
Krasava – Ludmila Červinková
Radmila – Marta Krásová
Čtyři ženci – Miluše Dvořáková, Miloslava Fidlerová, Věra Krilová, Jaroslav Gleich