Operní panorama Heleny Havlíkové (157)

Týden od 10. do 16. března 2014
– Skvostné trpění s Jonasem Kaufmannem
– Lucia di Wrocław
– Rozpaky v Rudolfinu
– Inspirace na dny příští
***

Skvostné trpění s Jonasem Kaufmannem
Newyorská Metropolitní opera uvedla v sobotu 15. března do kin celého světa své nové nastudování lyrického dramatu Werther francouzského skladatele Julese Masseneta (1842–1912). Opera vznikla podle Goethova (1749–1832) do značné míry autobiografického románu Utrpení mladého Werthera (1774), který tohoto německého spisovatele, právníka, ale i politika a stavitele proslavil a nadlouho ovlivnil celé generace romantiků (z nichž někteří zvolili stejný konec jako má Werther). Massenet komponoval Werthera již jako zralý padesátník s mnoha operními zkušenostmi a už z vídeňské premiéry německé verze (1892) bylo zřejmé, že jde o dílo mimořádných kvalit. Francouzsky zazněl Werther v Théâtre Lyrique v Paříži (1893) a postupně se prosadil celosvětově (v Met byl uveden už v roce 1894) – vedle Manon dnes patří k nejhranějším Massenetovým operám. U nás jej naposledy zařadila do repertoáru ostravská opera (2010), v pražském Národním divadle se hrál všehovšudy třikrát a od roku 1939 se v programu této scény neobjevil.

Werther je v této sezoně operních přenosů vedle Šostakovičova Nosu zatím tím nejlepším, co jsme viděli (zbývají ještě Bohéma, Così fan tutte a Rossiniho Popelka) – a to díky vzácnému souladu všech složek a vyrovnanosti tvůrců, bez dopadu změny, když původně ohlášenou Elīnu Garanču, obdařenou druhým mateřstvím, vystřídala po boku Jonase Kaufmanna v Met francouzská mezzosopranistka Sophie Koch. Ta ovšem Charlottu vytvořila na mnoha scénách (mimo jiné s Rolandem Villazónem v londýnské Královské opeře) a inscenace Pařížské národní opery právě s ní a s Kaufmannem je zaznamenaná i na DVD.Režií v Met byl pověřen filmový, televizní, divadelní a operní režisér Angličan Sir Richard Eyre (1943) – a byla to dobrá volba. Sir Eyre totiž skromně potlačil pudy dnešních režisérů po sebeprezentaci a zcela v souladu s posláním inscenátora posloužil Massenetovi – to je třeba ocenit. Sir Eyre nepodlehl pokušení udělat (v přímém přenosu do celého světa) „svou“ verzi Massenetovy opery, ale snažil se vyhmátnout to podstatné, co chtěl Wertherem Massenet sdělit – že opravdová láska může být i smrtelným nebezpečím. Eyerova místy až popisně vyjádřená logika příběhu, s níž na jevišti ukázal, co Massenet pouze hudbou jemně naznačil, přiměřeně „postavila na nohy“ Massenetův sklon k sentimentu.

Scénu a kostýmy navrhl Rob Howell, vyhlášený britský scénograf, kostymér a „designer“, významnou součástí inscenace byl i jemný světelný design Petera Mumforda a video-design Wendalla K. Harringtona. Tento tým názorně ukázal, jak lze i dnes klasickou operu přenést do současného vnímání tohoto žánru způsobem, který ctí a podpoří záměr autora. Už dlouho jsme neviděli tak promyšlenou scénu – s dráždivými „disonancemi“, kdy dokonalý vizuální obraz německé vesničky s kostelíkem v pozadí, přes smrt manželky městského správce a matky jejich mnoha dětí, idylický obraz této rodiny a honosný interiér měšťanské knihovny Charlottina domu je deformován, narušen „pochybností“, zda takto zobrazený svět není jen iluzí.

Inscenátoři přemístili děj opery z Goethovy doby o století dál, do věku Masseneta a vzniku opery – tomu odpovídají do nejmenších detailů propracované kostýmy, vhodně navozující charakteristiky jednajících postav. Scéna je zarámována perspektivně ubíhajícími „rámy“ architektonicky pojatých „oken“, která ale stále více opouštějí obvyklou perspektivu a svým náklonem dávají tušit, že perspektiva osudů protagonistů je „nejistá“ – scéna je navíc doplněna proměnlivými projekcemi přírodních scenérií v průběhu ročních dob se zneklidňujícím motivem havranů.

Eyre režijně využil i „intermezz“ během instrumentálních částí opery: hned úvodem „vysvětlil“ pozici Charlotty jako nejstarší ze sourozenců správcovy početné rodiny, když „odehrál“ matčinu náhlou smrt o Vánocích při zpěvu koled v rodinném kruhu a pohřeb. Podobně „instruktivní“ byla scéna plesu, které nemohla nechat nikoho na pochybách o vzájemném milostném vzplanutí mezi Wertherem a Charlottou. Ubíhající projekce domů za chumelenice pak provází Charlottin běh za Wertherem a zároveň vidíme, jak se zsinalý Werther ve svém skromném pokojíku odhodlává k sebevraždě. Opera začíná a končí dětským zpěvem vánočních koled – v tomto kontextu naděje na znovuzrození je tragické vyústění snesitelnější, ať již sebevrah bude pohřben na hřbitově, nebo někde u prašné cesty.

V posledním dějství se z hloubky scény postupně přibližuje chladně šedobílý interiér Wertherova skromného pokojíku, po jehož stěnách se rozprskne po osudovém výstřelu rudá krev. Massenet v duchu klasické operní tradice protahuje Wertherovo umírání téměř k nesnesitelnosti – a režisér nechá Werthera, smrtelně zraněného, vydrápat se ještě z posledních sil z podlahy do postele, aby si s Charlottou ještě stihli vyznat lásku. Díky mistrovství Jonase Kaufmanna a Sophie Koch však ani tyto scény nesklouznou do trapnosti. Závěrečný obraz, kdy Charlotta po Wertherově smrti sáhne po revolveru a scéna potemní a zmizí, je dokonalou ukázkou, jak rozpoutanou bouři emocí katarzí převést do působivého a věrohodného jevištního tvaru. Hudební nastudování je dílem renomovaného francouzského dirigenta Alaina Altinoglua, který ukázal, proč se Massenetův Werther stal jednou z klíčových oper, které formovaly hudební trendy sklonku evropského devatenáctého století se směřováním k impresionismu. Své pojetí založil Altinoglu na oblých liniích dlouhých frází „rámovaných“ delikátní proměnlivostí orchestrálních barev často v komorně pojaté instrumentaci.

Mohl se ovšem spolehnout na dokonalé obsazení všech rolí. Tak nebývale kompaktní obsazení je mimořádné i rámci Met. Osou inscenace je fenomenální výkon německého tenoristy Jonase Kaufmanna (1969) – těžko si představit lepšího. Kaufmann nás přesvědčuje, že „je“ Werther. Sebestředný básník, vtažený do pasti lásky k ženě, která patří jinému. Pohled jeho očí je snad stejně výrazný jako bravura jeho pěvecké techniky – je to charismatická osobnost a divadelní talent, který by snad ani nemusel zpívat – a přesto by kapesníčky dam zvlhly. Také Sophie Koch má roli Charlotty zažitou do poslední noty, slova, gesta na křehké hranici poslušné spořádané měšťanské ženy a dívky, která dá průchod svým potlačovaným citům – ve zpěvu usebraně jemné, ale i dramaticky rozpolcené.  Její mladší sestru Sofii jako rozvernou dívenku, která prochází svým prvním milostným zklamáním a začíná pronikat do hlubších tajů života, pak ztvárnila způsobem, který by se uplatnil i na činoherní scéně, kubánsko-americká sopranistka Lisette Oropesa. Také Charlottin manžel Albert v podání Davida Bižiće, basbarytonisty narozeného v Bělehradě, byl pro tuto roli vybrán typově dokonale – a nápad vysvětlit jeho nepřítomnost vojenskou službou byl vhodný a svou logiku tak dostala i krabice s revolvery. Takto je možné pokračovat i v případě Jonathana Summerse jako starostlivého městského správce a jeho dvou kamarádů „z mokré čtvrti“ v podání Philipa Cokorinose a Tonyho Stevensona – až po vydařené dětské role.

V pražském kinu Aero bylo nabito – a nelze se divit divákům, kteří cítili potřebu na závěr tak strhující inscenace tleskat, jakkoli to protagonisté v Met nemohli slyšel.

Hodnocení autorky: 100 %
***

Lucia di Wrocław
Zajet do tohoto hlavní města Slezska s dlouhou historickou tradicí má smysl, protože zdejší opera vedená dirigentkou Ewou Michnik nezklame. Je obdivuhodné, na jaké úrovni během svého už téměř dvacetiletého působení wrocławskou operu drží. A dokáže nadchnout pro své produkce, které se konají nejen v nádherně zrekonstruovaném divadle, ale i pro „megaprodukce“ v tak zvané Hale století nebo rozlehlých venkovních prostorách, lidi města o velikosti poloviční Prahy – nebo dvojnásobné Ostravy a přilákat do Wrocławi právě prostřednictvím opery další návštěvníky. Její Boris Godunov zasazený právě do Haly století, ale třeba i Pendereckého Ztracený ráj nebo Szymanowského Král Roger – to vše byly strhující operní zážitky.

Nejnovější wrocławská premiéra Donizettiho Lucie z Lammermooru potvrdila především kvality sólistického obsazení. Marta Brzezińská v titulní roli v blyštivých šatech jako princezna z pohádky excelovala nejen ve virtuózních koloraturách s bohatým zdobením opakovaných dílů svých árií, ale bylo až s podivem, kde se v této mladičké, útlé, teprve třicetileté polské sopranistce bere tolik dramatického výrazu a energie zejména pro velkou scénu šílenství.Výstižný portrét ambiciózního pánovitého Luciina bratra Enrica, který se výhružně ohání jezdeckým bičíkem a s nepokrytou zálibou se zhlíží ve veliké mapě svého panství, pro jehož udržení je schopný udělat cokoli, vytvořil mužně odhodlaným hlasem mladý barytonista Mariusz Godlewski. Až příliš válečnicky a sveřepě pojal Luciina tajného milence Edgarda Nikolaj Dorožkin, který se opíral do svého hrdinného tenoru s tak velkou silou, že ho ve výškách zrazoval. Díky tomu ovšem vyšel velmi plasticky kontrast s Lukaszem Gajem v další tenorové roli zde sebejistě nafoukaného, okázale bohatého, avšak tváří v tvář krvi a taseným dýkám slabošského hezounka Artura, kterého Edgar vnutí Lucii za manžela. A basista Tomasz Raff vystihl dvojí tvář kaplana Raimonda jako pokrytce, který svou péčí o Lucii podlomí její odhodlání vzdorovat bratrovi, a muže trápeného výčitkami svědomí, když vidí, co spoluzpůsobil.

Orchestr pod taktovkou Tomasze Szredera hrál – v porovnání s našimi poměry – spořádaně, soustředěně a disciplinovaně. Václavu Luksovi a jeho Collegiu 1704, ale i Raffaelle Milanesi by se možná takové pojetí jevilo jako málo „historicky poučené“, ale je třeba si uvědomit, že wrocławský operní orchestr denně střídá různorodý operní a baletní repertoár – a také slovutná Met ponechává pro opery vrcholného belcanta standardní novodobý orchestr.

Wrocławská opera si nepotrpí na divoké režijní experimenty. Hostující německá režisérka Anette Leistenschneider sice rozšířila historický záběr diapazon příběhu ze Skotska pozdního sedmnáctého století v šeru labyrintu kamenných zdí s úzkými průchody až někam do současnosti prostřednictvím úřednicky šedých kostýmků dámské části sboru, ale jinak se snažila provést diváky Donizettiho operou jako neodvratnou tragédií prostřednictvím ostře vyhrocených charakterů se zcela protikladnými zájmy. Umístění spleti zdí na točnu podtrhlo jejich spletitost a efekt umocnily proměny ve třetím dějství, když se začal celý točící se hrad zlověstně osvětlený měsícem v mracích zvedat a pod ním se objevil ravenswoodský hřbitov.Operní výlet do Wrocławi byl opět zážitkem s poučením, jaké výsledky přináší systematické a kvalifikované vedení souboru, který zvládá obsazení rozsáhlého repertoáru s třicítkou operních titulů (včetně například Červené Karkulky Jiřího Pauera, Wagnerova Parsifala, Straussovy Ženy bez stínu) převážně z vlastního sólistického ansámblu.

Hodnocení autorky: 80 %
***

Rozpaky v Rudolfinu
Poněkud nesourodý program představila v rámci svého orchestrálního cyklu 9. března ve Dvořákově síni Rudolfina Pražská PKF – Prague Philharmonia – Koncert pro lesní roh č. 4 Es dur, KV 495 Wolfganga Amadea Mozarta, Houslový koncert d moll, op. 47 Jeana Sibelia, a po přestávce pak kompletní verze zpívaného baletu Igora Stravinského Pulcinella. Takto sestavený program nebyl dán podle slov šéfdirigenta a hudebního ředitele PKF Jakuba Hrůši speciálním dramaturgickým záměrem, ale měl vyplynout ze spojení tří kontrastních skladeb světového repertoáru s tím, že využil možnosti v jednom večeru představit pětici mladých sólových hráčů a pěvců. Z hlediska špičkové umělecké kvality, na které si PKF tak zakládá, obstál jen proslulý a efektní Sibeliův koncert, v němž finská houslistka Elina Vähälä spolehlivě předvedla své virtuózní mistrovství.

V jejím stínu zůstala hornistka Kateřina Javůrková – i přes vítězství v soutěži Pražského jara přece jen výkony sólistů na tento nástroj jsou poměřovány Radkem Baborákem, který dnes patří k absolutní světové špičce, a v tomto srovnání se jistě talentovaná adeptka lesního rohu bude ještě muset hodně učit. Kompletní verze zpívaného baletu Pulcinella, která je označována za počátek neoklasického období tehdy osmatřicetiletého Igora Stravinského, nebývá – na rozdíl od autorizované orchestrální suity s pouhými osmi čísly (místo dvaceti plné verze) – uváděna tak často. Balet s jednou z typických postav komedie dell’arte zkomponoval Stravinskij na podnět Sergeje Ďagileva – premiéra se konala v roce 1920 v Pařížské opeře, v kostýmech a dekoracích Pabla Picassa a choreografii Leonida Mjasina. Předpoklad, že se Pulcinella stane vrcholem koncertu PKF, jak slibovala programová brožura, se nenaplnil. Odlehčený styl s inspirací v Pergolesim a citacemi ze skladeb, které byly tomuto mistrovi barokní buffy připisovány, hudební vtip a humor pod Hrůšovou taktovkou zněl v podání PKF těžkopádně, nemotorně – a to nejen v celkovém robustním zvuku, ale i kvůli přílišné délce staccat, zatěžkanosti a malé pružnosti frází a matnému kontrastu pestrých výrazově odlišných čísel. Zpěv trojice sólistů – britské sopranistky Mary Bevan, rovněž Brita tenoristy Sama Furnesse a jihoafrického basisty Vuyaniho Minda – s menšími, málo znělými až zastřenými hlasy zanikal pod masivním zvukem orchestru. Nikdo z nich bohužel nepřesvědčil, že právě on je pro Stravinského party vhodným představitelem.

Je na Jakubovi Hrůšovi, nakolik se nechá uchlácholit až freneticky nadšeným potleskem publika.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Inspirace na dny příští
Il Boemo – Josef Mysliveček. Mezinárodní konference o Josefu Myslivečkovi. Václav Luks, Raffaella Milanesi, Petr Václav – Tajemství Olympiády. Daniel Freeman, Mélanie Traversier, Stanislav Bohadlo – Il Boemo, muž a jeho doba. Pořádá Institut Josefa Myslivečka pro umění 18. století o.p.s., Francouzský institut (Palác Buquoy, Velkopřevorské nám. 2, Praha 1), pondělí 17. března 2014 od 10:00 do 17:00 hodin a Italský kulturní institut (Šporkova 14, Praha 1), úterý 18. března 2014 od 10:00 do 13:00 hodin.

Il divino Boemo. Vivica Geneaux. Collegium 1704, dirigent Václav Luks. Ch. W. Gluck: Sinfonia (opera Ezio), Ch. W. Gluck: Finchè un zeffiro soave (opera Ezio), B. Galuppi: A questa bianca mano (opera Penelope), J. Mysliveček: Sinfonia (opera Ezio), J. Myslivecek: Ti parli in seno amore (Farnace), Ch. W. Gluck: Le belle immagini d’un dolce amore (opera Paride ed Elena), J. Mysliveček: Noc questo ferro/Gemo in un punto e fremo (opera l’Olimpiade), W. A. Mozart: Sinfonia D dur Nr. 23 KV. 181, F. Bertoni: So che dal ciel discende (opera Tancredi). Koncert v rámci cyklu Hvězdy barokní opery, Rudolfinum, Dvořákova síň, úterý 18. března 2014 v 19:30 hodin.

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Dirigent: Robert Jindra, režie: Ondřej Havelka, scéna: Martin Černý, kostýmy: Kateřina Štefková, choreografie: Jana Hanušová, sbormistr: Martin Buchta, dramaturgie: Ondřej Hučín. Bystrouška – Lenka Máčiková / Alžběta Poláčková, Lišák – Kateřina Jalovcová / Michaela Kapustová, Revírník – Jakub Kettner / Svatopluk Sem, Rechtor, Komár – Jaroslav Březina / Jan Vacík, Farář, Jezevec – Jiří Sulženko / Luděk Vele, Lapák – Václava Krejčí Housková / Jana Sýkorová, Revírníková, Sova – Jitka Burgetová / Jitka Svobodová, Chocholka – Olessia Baranová / Michaela Šrůmová, Pásková, Datel – Yvona Škvárová / Lenka Šmídová, Harašta – Jiří Brückler / Jiří Hájek, Pásek – Vladimír Doležal / Jan Markvart, Kohout – Sylva Čmugrová / Jana Horáková Levicová. Orchestr a sbor Národního divadla, premiéry v historické budově Národního divadla čtvrtek 20. a sobota 22. března 2014 v 19:00 hodin.

Cappella Mariana – Tenebrae. Praha, kostel sv. Petra Na Poříčí, pátek 21. března 2014 ve 20:00 hodin.

Kapelník a císařovna. Koncert v rámci čtrnáctého cyklu Barokní podvečery Porta Bohemica. Johann Friedrich Fasch (1688–1758): Concerto in D, František Ignác Antonín Tůma (1704–1774): Miserere (Archiv Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze), Sinfonia in a, Antonio Caldara (1670–1736): Stabat Mater (Vídeň, c. 1725). Hana Blažíková – soprán, Markéta Cukrová – alt, Václav Čížek – tenor, Tomáš Král – baryton. Collegium Marianum, Lenka Torgersen – housle, koncertní mistr, Jana Semerádová – flauto traverso, umělecká vedoucí. Kostel sv. Šimona a Judy, Praha, pondělí 24. března 2014 v 19:30 hodin.

Jules Massenet:
Werther
Dirigent: Alain Altinoglu
Režie: Richard Eyre
Scéna a kostýmy: Rob Howell
Světla: Peter Mumford
Choreografie: Sara Erde
Videoprojekce: Wendall K. Harrington
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 18. února 2014 Metropolitan Opera House New York
(Met: Live in HD 15. 3. 2014)

Werther – Jonas Kaufmann
Charlotte – Sophie Koch
Albert – David Bizic
Sophie – Lisette Oropesa
Bailiff – Jonathan Summers
Schmidt – Tony Stevenson
Johann – Philip Cokorinos
Käthchen – Maya Lahyani
Brühlmann – Christopher Job
Hans – Richard Hausman
Gretel – Helena Abbott
Karl – Seth Ewing-Crystal
Clara – Kiki Porter
Fritz – Daniel Katzman
Max – Thomas White

www.metopera.org
***

Gaetano Donizetti:
Lucia di Lammermoor
Hudební nastudování a dirigent Tomasz Szreder
Režie: Anette Leistenschneider
Scéna a kostýmy: Paweł Dobrzycki
Choreografie Bożena Klimczak
Sbormistr: Anna Grabowska-Borys
Orchestr a sbor Opera Wrocławska
Premiéra 8. března 2014 Opera Wrocławska Wrocław
(psáno z reprízy 16. 3. 2014)

Lucia – Marta Brzezińska
Lord Enrico Ashton – Mariusz Godlewski
Sir Edgardo di Ravenswood – Nikolay Dorozhkin
Lord Arturo Bucklaw – Łukasz Gaj
Raimondo Bidebent – Tomasz Raff
Normanno – Aleksander Zuchowicz
Alisa – Katarzyna Haras

www.opera.wroclaw.pl
***

PKF-Prague Philharmonia
Dirigent: Jakub Hrůša
Mary Bevan (soprán)
Sam Furness (tenor)
Vuyani Minde (bas)
Kateřina Javůrková (lesní roh)
Elina Vähälä (housle)
9. března 2014 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert č. 4 Es dur pro lesní roh a orchestr, KV 495
Jean Sibelius: Koncert d moll pro housle a orchestr, op. 47
=přestávka=
Igor Stravinskij: Pulcinella (kompletní provedení)

www.pkf.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Metropolitní opera, Ken Howard, Małgorzata Chrastek/Opera Wrocławska, PKF-Prague Philharmonia