A co brněnské “Národní”?

Rezignace Daniela Dvořáka na funkci ředitele Národního divadla Brno může být vnímána jako překvapivý krok. Jestliže se zamyslíme nad celou problematikou hlouběji, zase až o tak překvapivý krok nejde. Nyní se vyrojí přečetné dohady, domněnky a bude se spekulovat o všem možném. A vlastně celá situace je prostší. Vrátíme-li se pár týdnů zpátky, je „brněnský případ“ zase jen další variantou toho, že u nás v řízení kultury (a bohužel, zdaleka nejen kultury), neexistuje žádná koncepce. Na současné brněnské kauze to lze, vzhledem k specifice brněnských poměrů, demonstrovat ještě průkazněji.

Je známý bonmot Miroslava Horníčka, že divadlo se hraje dobře, špatně a v Brně. S oblibou k tomu dodávám, že tento bonmot neplatí zdaleka nejen o divadle. Brno prošlo ve dvacátém století velmi specifickým vývojem, který, bohužel, v mnohém jeho vývoj poznamenal velice negativně. Po rozpadu monarchie Brno přestalo být proslulým předměstím Vídně. Stalo se ovšem hlavním městem Země moravskoslezské a důležitou spojnicí mezi Prahou a Bratislavou. Navíc v době první republiky mělo štěstí na osvícené „první muže na radnici“. Pak ovšem přišlo o německé a židovské obyvatelstvo, které bylo důležitou součástí života města a zejména jeho kulturního rozvoje. Zemské zřízení bylo v roce 1949 nahrazeno krajským (podle nikdy nerealizovaného plánu z roku 1919) a Brno se stalo jedním z třinácti krajských měst. Prahu nepočítám, Praha je stát ve státě. A v rámci všeobecného nedostatku koncepčního uvažování jsme se koncem devadesátých let vrátili k tomuto nepříliš smysluplnému systému. Brno, město, které vždy mělo velké a oprávněné ambice (o oblasti umění to možná platí několikanásobně) se stalo opět pouze jedním z regionálních center. To pochopitelně podpořilo a podporuje tradiční brněnský neduh, kterým je směsice ne vždy podloženého velikášství a mindráku, především vůči Praze. Když někdo na to kriticky poukáže , se zlou se vždy potáže – viz reakce na rozhovor profesora Cepla, který poskytl mediím při ukončení svého brněnského působení na Ústavním soudě.

Píšu tohle všechno, protože situace, která dnes v Brně je, není zdaleka jen důsledkem selhání toho či onoho, ale její kořeny jsou – a to opakuji s úpornosti jistého římského senátora – v nedostatku koncepce v celém veřejném životě této země.

Na konkrétní situaci, která dnes v brněnském divadelnictví je, se ovšem podepsali všichni, kdož s ní měli a mají co do činění. Bylo by nesmyslem házet všechnu vinu jenom na politickou reprezentaci a na to, že se brněnští politici chovají ke kultuře a kumštu jako lakomá Barka, jak to svého času charakterizoval v Právu J.P.Kříž. Brněnská radnice vydává na financování umění a kultury relativně velmi slušné peníze (v percentuelním porovnání s Prahou rozhodně mnohem více), jenomže to na pokrytí potřeb současné sítě profesionálních institucí v oblasti tzv. „živého umění“ (divadlo, vážná hudba) zdaleka nestačí.

Brno má ve své velikostní kategorii v počtu profesionálních souborů, které se věnují divadlu a vážné hudbě a stejně tak v počtu budov, které užívají, zcela nedostižný evropský primát. A prakticky všechna tato zařízení (až na školní scény JAMU, které jsou financovány z prostředků Ministerstva školství) jsou zřizovány a téměř kompletně financovány městem Brnem. Příspěvek, který na jejich činnost poskytuje Ministerstvo kultury ČR a Jihomoravský kraj, je prakticky téměř zanedbatelný.Pokud se týče přímo opery, je třeba si uvědomit, že současný způsob provozování opery je zcela jiný, než tomu bylo v minulosti, a pokud chceme, aby Janáčkova opera navázala na svou slavnou minulost a byla schopná konkurovat s výraznými operními scénami v zahraničí, muselo by průměrné vstupné na jejich představení být alespoň 1.000 Kč. V této souvislosti si dále uvědomme, že se rádi chlubíme tím, že jsme městem Janáčkovým, ale už zaplnit hlediště při čtvrté, páté repríze Příhod lišky Bystroušky dá dost práce a zdaleka nejpopulárnějším brněnským operním hitem je Verdiho raná opera Nabucco.

Musíme si všichni dohromady – vedení města, vedení divadel, prostě všichni, kdo byli či jsou za brněnské umělecké instituce zodpovědni, položit otázku, zda současná struktura brněnské divadelní sítě odpovídá dnešním potřebám a zda město Brno je v dané chvíli a v její dané podobě zajistit jejích řádné fungování. Bez radikálních změn to nepůjde. Ty ale nejde provést ze dne na den. Jestli chceme, aby v dohlédnutelném časovém horizontu vše slušně fungovalo, tak si uvědomme, že dvanáct již dávno odbila.

Jako bývalý ředitel instituce zvané Národní divadlo Brno se k spoluzodpovědnosti hlásím. Realizovat nějaké skutečné reformní opatření (nikoli pseudoreformu, jaká byla provedena v Národním divadle Praha a která bude jenom zdrojem dalších, ještě mnohem větších problémů), ale reformu skutečnou. Ona totiž bude bolet. Stačí si připomenout, co se dělo, kdy se provádělo převedení souboru operety do svazku Městského divadla. Přitom tento krok byl naprosto nezbytný a umožnil, že členům bývalého operetního souboru byly poskytnuty důstojné podmínky pro jejich další existenci. Argumentovat tradicemi atd. je sice hezké, ale v dané chvíli to nic neřeší. Diskutuje se o smyslu a poslání Národního divadla Praha. Tam je opravdu velký problém vzhledem k významu, který Národní divadlo mělo a svým způsobem dodnes má v mnohem širším smyslu, než  je samotné divadlo. V Brně tento problém není. Název Národní divadlo Brno je už jenom vyprázdněný pojem a jeho urputné udržování při životě je a bude jenom zdrojem dalších problémů.Patřil jsem k  menšině, která vítala příchod Daniela Dvořáka a slibovala si od něj patřičnou razanci. Minimálně v první fázi svého působení ji skutečně projevil a projevoval. Řadou nových mnohdy velmi mediálně působivých aktivit divadlo „zviditelnil“ a získal si mimořádnou přízeň vedení města a doslova nadstandardní podporu od pana primátora. Za to mu patří díky. Jiná věc je, že se striktně držel modelu pražského Národního divadla až do všech detailů. Model pražského Národního divadla je nepřenosný.Sám jsem působil ve vedoucích funkcích ve velkých čtyřsouborových divadlech v Ostravě, Plzni a v Brně. I když struktura těchto divadelních organizmů byla v podstatě analogická, všude to fungovalo jinak, což bylo dané mnoha faktory (tvářnost města, struktura publika, tradice atd).

Znovu opakuji, na současném stavu jsme se tím, že jsme se snažili nevyhrocovat rozpory mezi zbožnými přáními a tradicí na jedné straně a realitou na straně druhé a udržovat status quo, podepsali všichni – vedení města. Dvořák a jeho předchůdci včetně mne a do jisté míry i iniciativy vycházející zevnitř divadla a upozorňující na údajné finanční machinace. Výsledkem bylo, že pracovnice a pracovníci ekonomického oddělení už déle jak rok se místo své práce šťárají ve starých dokumentech a na veřejnosti se posílil dojem, že divadlo není podfinancováno – naopak, cpou se do něj až příliš velké peníze, které jsou potom ve velkém rozkrádány. V současné atmosféře se není co takovým názorům divit.

V Brně to navíc vede k velmi negativním názorům na financování brněnských uměleckých institucí ze strany sportovních fanoušků, kteří (a právem) postrádají přes neustálé sliby vybudované sportovní zázemí a větší podporu sportu. Brno má ve sportu rovněž mimořádně silné tradice a zázemí, i když mnou budou mnohé kolegyně a mnozí kolegové pro tento můj názor pohrdat. Veřejná podpora sportu je stejně nutná jako veřejná podpora kultury. Na to, aby umění i sport žily převážně ze soukromých zdrojů jako je tomu v USA, nikde v Evropě nebyly a v dohlédnutelné době ani nebudou podmínky.

V Brně teď nejde o to, jestli instituci zvanou Národní divadlo svěříme do opatrování panu A či paní B, ale o zásadní koncepci struktury sítě institucí ve správě města, zabývajících se profesionálním uměním. Dnes tak oblíbená škrtománie ve stylu „tomu vzala, tomu vzala, na všechny se vykašlala“ není a nemůže být řešením, bude jenom zdrojem dalších problémů. A nenajde se žádný Mesiáš či Godot, který při sníží veřejných prostředků a zachování současné struktury, vytvoří z Brna Mekku, kam se budou sjíždět špičkoví kumštýři z celého světa. A na sny o tom, jak vypadalo divadlo v minulosti, zapomeňme. Žijeme v přítomné chvíli a musíme se dívat do budoucnosti, nikoli nazpět, byť takový pohled zpátky je vždy milý. A taky trochu idealizující.
Autor je bývalým ředitelem Národního divadla v Brně a Divadla J.K.Tyla v Plzni