Adam Skoumal: Nejlepším kritikem mých skladeb je má žena
Jak jste prožíval jednotlivé vlny rozvolňování covidových opatření a následných lockdownů z pohledu výkonného umělce? Měl jste v otevřenějších mezidobích možnost koncertovat?
Vycestovat po delší době do zahraničí byl opravdu balzám na duši. To se mi poštěstilo díky spolupráci s vynikajícím houslistou Milanem Al-Ashhabem. Také jsem v období omezení cestování „vydělal“ na neochotě jednoho pianisty se očkovat, když jsem zaskakoval jako doprovazeč známého amerického houslisty Augustina Hadelicha v Belgii.
Na koncertě v Rudolfinu poprvé zazní vaše skladby Berceuse a Historky ze staré Prahy. Mohl byste nám o nich něco říct?
Kdysi před lety jsem jednoho večera hrál své ženě ukolébavku na dobrou noc. Levá ruka neustále opakovala dva akordy a pravá vymýšlela různé melodie, ornamenty a také docela krkolomné běhy – klavíristé se někdy rádi předvádějí. K nápadu jsem se vrátil uprostřed pandemie v roce 2020 a kromě manželky mě inspirovala také známá Berceuse Fryderyka Chopina.
S Historkami ze staré Prahy je to komplikovanější: V roce 2016 jsem napsal na objednávku soutěže Pražského jara skladbu Kejklíř. K mé radosti si několik pianistů skladbu ponechalo v repertoáru, a proto mě napadlo připsat Kejklíři další dvě postavy, aby na koncertech nemusel „vystupovat“ sám. Odteď mu tedy budou dělat společnost další středověcí kumštýři: Šašek a Alchymista. Vznikl tak cyklus se samostatným názvem.
Jakým způsobem probíhají debaty nad sestavováním konkrétního koncertního programu?
Když sestavuji program, jde mi o to, aby vše dávalo smysl jako celek – jak jdou skladby po sobě a aby navazovaly pokud možno i co se týče tónin. Tak jako má každá skladba svou vlastní strukturu, chtěl bych, aby i celý koncert měl nějaký začátek a konec.
Co v sobě musí mít jakákoli skladba jiného autora, aby vás jako interpreta oslovila, aby ve vás vzbudila chuť si ji zahrát?
To se těžko popisuje. Když si vybíráte partnera, je to podobné. Najednou vás zaujme něco, co jste nečekala. Určitě si nevybírám nějaké ultramoderní věci – atonální nebo dodekafonní. To není můj šálek kávy. Samozřejmě mám oblíbenější a méně oblíbené autory, ale skladby ze standardního repertoáru jsou všechny velmi kvalitní, takže tam člověk neudělá chybu.
Také jsem v rozhovorech s vámi četla, že máte rád matematiku. Řekl byste, že vás matematické myšlení ovlivňuje, co se týče zájmu o skladby? Zaujme vás třeba nějaký kus čistě kvůli technické formě?
To je pravda, matematiku mám rád, ale samozřejmě jen jako amatér. Moje dospívající dcera mi nosí domácí úkoly, kde zjišťuji, že jí začínám sotva stačit. Tak si to s ní všechno aspoň zopakuji (smích). V hudbě ale musí být všechno dohromady. Když je dokonalá jenom jedna složka, nikdy to nebude mít úspěch. Musí tam být jak forma, tak také obsah, pak se to povede. Kdybych bral hudbu čistě z matematického hlediska, měla by se mi vlastně líbit dodekafonie. Jenže mně se nelíbí. Takže ve skladbách musím vždy cítit i něco jiného, nejen technické parametry.
Jako klavírní interpret jste podle svých slov zastánce kreativního přístupu, kdy si hráč v případě potřeby může hudební materiál i lehce přizpůsobit. Dopracoval jste se k tomuto přístupu časem, během praxe, nebo jste jej zastával už během studií?
Když si poslechnete historické nahrávky, zjistíte, že si dříve interpreti často skladby upravovali. Doba urtextů přišla až zhruba před padesáti lety, do té doby byla každá edice už sama o sobě mírnou úpravou původní skladby. Já to samozřejmě nijak neobhajuji, ale existují dobová svědectví, že třeba Liszt hrál své skladby pokaždé jinak, někde si něco přidal, někde ubral. Člověk se snaží tvořit za pochodu – a taky se nechce nudit. To potom můžete pustit na koncertě reprosoustavu a pokaždé to bude znít stejně. Což asi není ta správná cesta.
Jen si říkám, jestli se to třeba na konzervatoři setkalo s pochopením.
Takhle, já si myslím, že je velký rozdíl, co si člověk u různých skladatelů může dovolit. Když si vezmete Beethovena, tam je potřeba být nekompromisní a hrát přesně to, co tam napsal. Beethoven si na tom zakládal a vypisoval každý detail. A když to analyzujete, dojde vám, že všechno, co tam napsal, má nějaký smysl. A měli bychom se pokusit to zahrát přesně. Ale když si vezmete Mozarta, u jeho skladeb se doteď vedou debaty – například jakým smykem nebo dynamikou co zahrát a tak dále. U baroka bylo přímo zvykem dotvářet si vlastní ozdoby a vyhrávky. Pak třeba u romantismu hodně záleží na vkusu, ale myslím, že si člověk často může dovolit něco změnit. Noty asi jen výjimečně, ale spíš dynamiku, frázování, tempa. Je potřeba dělat rozdíl mezi skladateli, co si můžeme dovolit a co už je nevkusné.
Dá se i při péči o rodinu najít čas na soustředěné cvičení?
U nás tu péči o rodinu převzala ve velké míře manželka, která je mimochodem houslistka. A v době lockdownu jsme se střídali, takže jsme to, myslím, zvládali dobře. Byli jsme na chalupě, mám tam i klavír, takže jsem mohl cvičit. Dcera je flétnistka, takže jsme po večerech hráli společně ve třech, jen tak pro radost.
Máte nějakou cvičební rutinu?
Nemám, protože můj čas se skládá nejen ze cvičení, ale i z komponování. Mám tím pádem různá období, kdy jedno nebo druhé trochu zanedbávám.
Jak vzpomínáte na své první skladatelské kroky? Komponoval jste už za studií, nebo to přišlo později?
Od té doby, kdy jsem začal hrát na klavír, bylo mým prvotním zájmem hlavně skládat. Na konzervatoř jsem šel až v osmnácti, byl jsem takový „zpožděný“ (smích). Předtím jsem si doma hrál podle sluchu to, co mi šlo. Zkoušel jsem hrát taky na varhany. Různě jsem se tím bavil.
Zároveň jste se úspěšně „dobavil“ na poměrně vysokou úroveň, protože pokud vím, na konzervatoř jste pak udělal zkoušky rovnou do třetího ročníku.
Ano, oni jednak ani neměli v prváku místo, ale také jsem už hrál na úrovni třetího ročníku. Musel jsem si pak ovšem dohnat teorii.
V hraní po sluchu jste měl nicméně obrovský hudební základ.
To jsem měl, protože jsem vlastně stupnice, akordy i základy harmonie znal, jenom jsem to všechno neuměl pojmenovat. Takže pak stačilo doplnit si názvosloví.
Což je ale možná ta lepší varianta, než když někdo k hudbě přichází nejdřív přes teorii a čtení not a pak pracně dohání samotnou muzikalitu.
Určitě. Hraní po sluchu je základ a myslím, že se to v naší době trochu zanedbává. Všechno by pak šlo rychleji, paměť funguje lépe a tak dále.
V rozhovoru pro OperuPlus z roku 2010 jste říkal, že impulzem ke skládání bylo „zahrát si to, co byste sám chtěl cvičit“. Vycházíte tedy na začátku často z nějakého technického jevu, který je potřeba procvičit, a najednou z toho vzniká strukturovaná kompozice? Nebo se váš přístup s léty proměňuje?
Konkrétně třeba Etudu pro levou ruku jsem napsal proto, že jsem na Pražském jaru hrál Ravelův Koncert pro levou ruku a říkal jsem si, že by to byl pěkný přídavek. Když totiž hrajete na koncertě celý večer jenom levou rukou a pak byste měla na konci něco najednou zahrát oběma, zjistíte, že ta druhá ruka je úplně nerozehraná – a to není vůbec příjemné (smích). Takže to mělo i takovýto důvod. Jinak většina skladeb, co jsem napsal, vznikla pro konkrétní příležitost, nebo konkrétního člověka. Psát do šuplíku mě moc nebaví.
Konzultujete někdy své skladby i s dalšími skladateli či pedagogy?
Mám jednoho kritika, se kterým většinu svých věcí konzultuji a který se nebojí mi říct i když je něco špatně: svoji ženu. Jako houslistka mi sice nemluví do možností klavírní techniky, zda něco jde, nebo nejde zahrát, ale dívá se na moje skladby coby muzikant, který má výborný vkus. Je hrozně důležité vidět každou skladbu z odstupu, což se skladateli těžko daří. On sám může věci vidět dost zkresleně. Když se člověk něčím hodně dlouho zabývá, ztratí odstup.
Jste v pozici, kdy máte zkušenost s hudebním dílem z „obou stran barikády“ – jako interpret i jako autor. Jak prožíváte poslech svých vlastních skladeb v interpretaci někoho jiného?
No, někdy i trpím.
Býváte překvapen?
Bývám překvapen, ale zatím jsem své skladby vždycky poznal (smích). Až na jeden případ, ten byl ostudný. Bylo to na jednom festivalu soudobé hudby, kde komise vybrala již zmíněného Kejklíře. Je to vlastně dost obtížné dílo, které jsem komponoval schválně tak, aby se soutěžící mohli předvést. A na onom festivalu to nastudoval tamní specialista na soudobou hudbu, který byl zvyklý, že si v podstatě může hrát, co chce, a nikdo to nepozná. Ale tahle skladba vyžaduje dost dlouhou technickou přípravu. No, ten člověk to dost podcenil a skladba opravdu nebyla k poznání.
On si možná neuvědomil, že hraje díla skladatelů, kteří jsou ještě živí, a můžou se případně bránit.
Moje hudba není úplně supermoderní, má dost klasickou formu i harmonii, takže tam to poznat je.
Jak vás samého lidsky i profesně obohacuje zkušenost hudebního pedagoga?
V době lockdownů mě to obohacovalo velice, protože moje koncerty byly zrušeny, takže bych byl neměl z čeho žít (smích). Ale samozřejmě práce na konzervatoři mě baví, pořád jsem ve styku s mladými lidmi, kteří mají ideály. Myslím si, že třeba práce orchestrálního hráče může člověka mnohem víc poznamenat určitým stereotypem, což na konzervatoři nehrozí. Tam mi chodí noví a noví žáci, kteří jsou nadšení a těší se, co v životě dokáží. Někdy jsou samozřejmě i trochu naivní, ale to k tomu patří. Dodává mi to energii a jsem s nimi rád.
Vzpomínáte si dodnes na nějaké zásadní rady či poznámky vašich klavírních pedagogů, které vám vytanou na mysli během hraní?
Samozřejmě, to člověku zůstane, pokud měl dobré kantory. Nebo naopak – pokud s někým nesouhlasil, řekne si: „Takhle ne, takhle nikdy nehraj!“
Jak se proměnila během dvou pandemických let vaše pedagogická zkušenost s online vyučováním hudby?
Moje zkušenost se vůbec nezměnila. Od začátku si myslím, že učit online někoho hrát na nástroj je peklo. Pro studenty je to velmi demotivující. Jediná pozitivní věc na tom je, že si studenti zkusí, jaké to bude v reálném životě bez profesora po skončení školy.
Jakou hudební a obecně kulturní zkušenost jste nabyl během pobytu v New Yorku?
Jel jsem tam tenkrát krátce po revoluci, takže to pro mě byl kulturní šok. Nejdřív jsem byl dva roky v Dallasu a až pak jsem šel do New Yorku. Jako první člověka naprosto ohromí neskutečná míra konkurence. Dnes už rozdíl oproti zahraničí není takový, svět se změnil, ale tehdy to pro mě bylo něco nevídaného. Škola, na které jsem byl, má velmi vysokou úroveň a konkurence je tam obrovská. Otevřely se mi oči. A taky jsem najednou viděl naši zemi z odstupu – nejen co se týče hudební kultury, ale i politiky.
Sledoval jste tamní hudební scénu nejen jako hráč, ale i jako posluchač?
New York je hlavně pro mladého člověka obrovská zkušenost. Po čase nicméně hrozí, že se v tom úplně utopí, protože tam probíhá tolik kulturních akcí zároveň, že si ani nemůžete vybrat, na jaký koncert nebo výstavu jít dřív. Ale také je pravda, že pro mě ty koncerty byly strašně drahé, takže jsem si musel hodně vybírat, na co půjdu. Slyšel jsem Marthu Argerich v Carnegie Hall, Jevgenij Kissin tam také hrál. To mě samozřejmě ovlivnilo.Kromě toho si člověk taky poprvé uvědomí, že se musí postarat sám o sebe, že mu nikdo nepomůže. Navíc to byla z mého pohledu dost romantická doba, protože nebyly žádné mobilní telefony a tady doma o mně nikdo nevěděl, kde zrovna jsem a co dělám. Takový pocit svobody, který už moje děti asi nezažijí.
Kdy je podle vás konkurence v hudbě potřeba a v jakém momentě už začíná být toxická?
To je individuální a je to spíš otázka pro psychologa. Někoho konkurence drtí a někoho naopak inspiruje.
A když byste to vzal podle sebe, jaké psychické vlastnosti podle vás musí interpret mít, aby byl schopen a ochoten se vystavit konkurenčnímu tlaku a nezapomenout, že nejde jenom o boj, ale především o samotnou hudbu?
V Americe jsem třeba každý rok bojoval o stipendium, protože pro nás, lidi z východního bloku, bylo naprosto nemožné zaplatit byť jen část školného – byly to astronomické částky. Ale obecně, ať si říká kdo chce, co chce, na pódiu je to vždy boj, protože každý má trému (přinejmenším na začátku koncertu) a musí si s tím nějak poradit. A od toho jsou soutěže, kdy musí hráč dokázat, že i pod tlakem umí zahrát kvalitně a muzikálně. A myslím, že kdo říká, že už je otrkaný a trémou netrpí, ten buď lže, nebo je to psychopat. (smích)
Děkuji vám za rozhovor.
Adama Skoumala zná publikum v Evropě, v USA a v Japonsku jako předního českého klavíristu a skladatele. (přečtěte si více…)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
