Adam Zvonař: Ve svých rolích chci být především věrný sám sobě (1)

Pandemická situace sice dvakrát nepřeje živému umění, zato přeje rozhovorům dlouhým tak, že odehrávat se v kavárně, už by vás z ní patrně dávno vyhodili. Ten s Adamem Zvonařem, prvním sólistou Baletu ND, odstartovala nevinná konverzace skrze sociální sítě krátce před tím, než poprvé ve své kariéře vystoupil coby Albert v romantickém titulu Giselle. A jelikož na sáhodlouhé odstavce zpráv většinou není nikdo ve světě bleskurychlé komunikace zvědavý, sešli jsme se následně jednoho lednového večera formou videohovoru, abychom podrobněji probrali celou řadu zajímavých témat od repertoáru, titulů a interpretace přes nástrahy filmových záznamů baletů a jejich živých přenosů až po taneční výuku a v dnešní době tolik oblíbené výzvy, kterých je potřeba i v uměleckém světě.

Když jsme si odpoledne telefonovali, abychom se domluvili na termínu rozhovoru, obratem jste navrhl dnešní večer. To mě, upřímně řečeno, docela překvapilo!
Já mám rozhovory rád. Mají na mě skoro terapeutický účinek. Člověk se musí koncentrovat, aby se co nejlépe vyjádřil, vysvětlil své postoje, obhájil názory, což nutně vede k utřídění myšlenek, a to považuji za prospěšné pro kohokoli. Některá otázka vás může konfrontovat s úhlem pohledu, nad kterým jste třeba do té doby neuvažovali, a rozšířit vám tak obzory nebo vás naopak utvrdit ve vašem přesvědčení. Už samotné zformulování a vyslovení myšlenky, jakkoli třeba zpočátku obtížné, je vlastně do určité míry osvobozující.

Tak doufám, že důvěru v nás kladenou já spolu se svými otázkami nezklameme. Každopádně scházíme se virtuálně, v době, kdy za sebou jako tanečník máte už téměř rok bez pravidelného kontaktu s jevištěm, kdy sice můžete zkoušet a pracovat, ale nevíte, s jakým výsledkem. Jak se v takové době hledá motivace?
Máte pravdu, že situace není jednoduchá. Oproti jaru, kdy jsme museli všichni zůstat doma, teď máme alespoň možnost chodit do práce, zkoušet sice v omezených počtech, ale přesto na něčem pracovat, ne se jen udržovat v kondici. Pomáhá si stanovovat nějaké krátkodobější cíle, abyste viděli světlo na konci tunelu, ke kterému směřujete. Na jaře to bylo třeba gala představení, které jsme ve spolupráci s Českou televizí připravili. Vznikalo sice v hektických podmínkách, museli jsme tančit v rouškách, ale bylo skvělé, že jsme vůbec měli možnost něco takového vytvořit.
Na podzim přijeli choreografové nazkoušet plánovanou premiéru Phoenix, která se sice nakonec nemohla uskutečnit, ale člověk alespoň mohl být na sále a tvořit. Poté přišly přípravy Louskáčka a jeho přímý přenos na ČT Art a přes platformu YouTube. Teď pracujeme na Spící krasavici… Takže se stále něco děje. Snažíme se dodržovat všechna nařízení, pravidelně chodíme na testy a snad se brzy dostaneme i do divadla.

Vraťme se do z tohoto hlediska nekomplikovaných dní loňského února. Poslední velkou premiérou, kterou Balet ND uvedl, byl Crankův Oněgin, v němž jste byl jedním z obsazení pro hlavní roli. Mnohokrát jste si ji na jevišti ale neužil.
To ne. Tančili jsme s Minhee Kang, což byla v jednadvaceti jedna z nejmladších Taťán v historii, kterou si v roli velmi přál vidět Reid Andresson ze Stuttgartu (jeden z dědiců Crankova repertoáru, pozn. red.) A prakticky hned poté, co jsme odtančili, se všechno zavřelo a přišel lockdown.

S Oněginem jako titulem jste měl již zkušenosti z angažmá v Mnichově, kde jste tančil Lenského. Pomohla vám znalost této role nějak při studiu samotného hlavního hrdiny?
Je rozhodně zajímavé moci si v jednom baletu zatančit více rolí a dívat se na příběh z odlišných perspektiv. Z tohoto hlediska mi možná Lenskij a jeho charakter připadá na interpretaci obtížnější. Stojí uprostřed konfliktu, prochází na malém prostoru obrovskou vlnou emocí a není jednoduché vše věrně ztvárnit.

Dá se říct, který z oněch dvou romantiků vám byl bližší?
Osobně asi Lenskij, jakkoli byla práce na něm složitější. Ale možná jde o zkušenosti, byl jsem mladší, kdežto tentokrát, když jsem se připravoval na Oněgina, zdálo se mi snazší jej vystihnout. Navíc v něm se navenek téměř po celou dobu baletu nic zásadního nemění, všechny emoce prožívá uvnitř, za maskou, na rozdíl od expresivního Lenského, a otevře se až v samotném závěru, v posledním pas de deux. Rozhodně je ale role mnohem náročnější po taneční stránce, jelikož duety jsou zde nesmírně technicky komplikované, ať už ten v prvním jednání z Taťánina snu, nebo ten finální.

Jste asi první člověk, který mi kdy řekl, že Oněgina považuje za herecky snadnou postavu…
Možná mi to tak přijde díky Crankovi, který po režijní stránce balet geniálně vystavěl, nastavil jasně paletu emocí, v níž se pohybujete. A k tomu je výborná i partitura Kurta-Heinze Stolzeho.

Přesto – Oněgin je původně literární postava, existuje řada jeho zpracování, jen Crankův balet za sebou má desítky let uvádění. Kde jste hledal inspiraci?
V případě Oněgina jsem čerpal zkušenosti z videí Ivana Lišky v této roli, od Filipa Barankiewicze, Jiřího Kodyma a Saši Katsapova, kteří jej tančili v Praze přede mnou. Osobně nejsem z těch, kteří by během studia role načetli všechny knihy, podívali se na veškeré filmy a podobně, chci zůstat co nejvěrnější sám sobě. Současně je potřeba si ale také uvědomit, že musíte naplnit požadavky, které na vás klade daná inscenace a choreograf prostřednictvím svých baletních mistrů nebo dědiců, vaše volnost není úplně bezbřehá a má určité mantinely.

Není to ale umělecky trochu degenerující?
Jde o to, nakolik jste ochotní se přizpůsobit a co už je pro vás příliš. Já si myslím, že pokud chcete tančit inscenaci určitého tvůrce, která má nějaké požadavky, měl byste je naplnit. Vždy vám do výkonu vstoupí vaše individuální interpretace, vaše osobnost, to je samozřejmé a nelze ji oddělit. Záleží pak titul od titulu, člověk od člověka, nakolik dostanete příležitost tvořit třeba nad rámec a kdy naopak musíte držet jistý standard.

Aktuálně zkoušíte Spící krasavici, která měla mít původně premiéru už během loňského května, poté byla odložena na letošní zimu. Předpokládám, že na tříhodinovém baletu je práce jako na kostele.
To taky je! Taky kdybyste teď přišli na Anenské náměstí, kde máme zkušebny, z každých dveří byste slyšeli hrát Spící krasavici. Což je tedy především dáno tím, že se nesmíme jako skupiny míchat mezi sebou, abychom dodrželi všechna nutná opatření.

Ve vaší kariéře jde o několikátou verzi tohoto baletu. Jakou roli zkoušíte a v čem je verze Marcie Haydée, kterou připravujete, odlišná nebo specifická?
Zkouším prince Désiré s Alinou Nanu jako mou Aurorou. A jestli má momentální situace nějaké pozitivum, je to čas a možnost soustředit se stoprocentně jen na jeden titul a opravdu jej dotáhnout k dokonalosti. Blížíme se tak vlastně americkému modelu fungování soukromých divadel a baletních souborů, které několik týdnů pouze zkouší jeden titul a následně několik týdnů téměř denně stojí na jevišti.

S tzv. blokovým způsobem hraní, který jste v odpovědi naznačil, jste se nicméně už setkal během svého angažmá v Mnichově, ne?
Ne tak docela. Protože jakkoli může soubor hrát po oněch blocích, v evropském kontextu to znamená třeba dva až tři balety v průběhu dvou měsíců, takže během zkoušek stejně přeskakujete z titulu na titul.

Ale zpět ke Spící…
Momentálně jsme prakticky ve finále. V polovině ledna přijel baletní mistr Pablo Aharonian Chille, aby zkorigoval, co jsme se naučili, a v únoru by měla přijet sama Marcia Haydée. Ta bude mít samozřejmě poslední slovo. Její inscenace totiž byla v průběhu let uváděna na mnoha jevištích a docházelo v ní k určitým změnám, my zkoušíme jednu z verzí, tak uvidíme, jak vše dopadne. Je možné, že i v Praze se paní Haydée něco zalíbí a přizpůsobí Spící krasavici přímo našemu souboru.

A co váš princ Désiré?
Z tanečního hlediska je moje role ve 2. jednání náročnější, mám zde čtyři variace! Jinak se jedná o v zásadě velmi tradiční pojetí bez výrazných změn. Alespoň co se klíčových scén týká. Nejzajímavější je zde z tohoto pohledu role Carabosse, kterou interpretuje muž, ale nejedná se o pantomimickou roli, nýbrž velmi taneční.

Když srovnáte své zkušenosti s různými verzemi tohoto baletu, je některá z nich vašemu srdci obzvláště blízká?
Neřekl bych, že je Spící krasavice mým nejoblíbenějším baletem, nicméně z inscenací, ve kterých jsem měl možnost si zatančit, nejraději vzpomínám na Šípkovou Růženku od Jaroslava Slavického, kterou jsem tančil ještě na konzervatoři, takže mě k ní váže trochu nostalgie. Přece jen, šlo o mou první sólovou roli. Ale upřímně si myslím, že šlo o velmi citlivě zpracovaný klasický titul, který byl navíc divácky přístupný.

To je obecně oblíbená otázka na umělce, aby doporučili něco ze svého oboru potenciálním divákům. Co tedy doporučujete vy?
Aktuálně? Aby se podívali na webu nebo stáhli aplikaci marquee.tv a dívali se na produkce největších a nejlepších baletních domů na světě! Z klasického repertoáru bych mohl zmínit Spící krasavici v podání Velkého divadla v Moskvě se Světlanou Zacharovovou a naprosto fenomenálním Davidem Hallbergem, které jsem tehdy naživo viděl tančit v obnovené premiéře.

Další oblíbenou otázkou na interprety je, zda mají nějaký svůj umělecký sen. Cítíte vy, ať už z hlediska určité role, titulu nebo třeba choreografa prázdné místo, které byste v repertoáru Baletu ND rád zaplnil?
Já nejsem typ tanečníka, který by v sobě příliš živil naděje a touhy po konkrétních baletech. Mám kolegy, kteří by byli schopní vysypat z rukávu řadu inscenací nebo jmen, já ale beru to, co přichází a soustředím se na věci tady a teď a na to, jak je zlepšit. Nejsem z těch, co by si dávali nějaké mety a přemýšleli nad coby kdyby. Ale když nad tím teď tak přemýšlím, vzpomínám na balet Choreartium od Leonida Mjasina, který se uváděl v Mnichově, když jsem byl členem souboru, a to bylo nádherné představení, to bych českým divákům přál!
Vice než konkrétní titul bych ale obecně ocenil, kdyby častěji přijížděli hostovat tanečníci z jiných souborů. Ti pokaždé přinesou něco nového, nečekaného, nabourají stereotyp, do kterého můžete upadnout, a obohatí inscenaci, která se už několik sezón uvádí.

Byl i to jeden z důvodů, proč si vás vybrali coby Alberta do své Giselle ve Wroclavi?
Myslím, že ano. V aktuální situaci všichni potřebujeme trochu rozvířit vody a přijímat nové výzvy.

Nazkoušet Alberta, se kterým jste ještě před tím neměl žádnou zkušenost, je tedy zatraceně výzva!
To je! Ale chtěl jsem do toho jít, chtěl jsem vyzkoušet něco nového a neustrnout. Na začátku roku, když jsme po vánočním volnu nastupovali opět do procesu zkoušení Spící krasavice, jsem se bavil s naším šéfem Filipem Barankiewiczem a říkal jsem mu, že cítím, že bych potřeboval nějakou novou motivaci, nějaký jasný cíl, k němuž bych mohl směřovat. Odpověděl mi, že ho za pár dní čeká schůzka, a pokud vše dobře dopadne, dá mi vědět. A pak mi najednou zvoní telefon a Filip říká, mohl bys za čtrnáct dní tančit ve Wroclavi Giselle. Trochu mě polilo horko, protože jsem hlavní mužskou roli v tomto baletu ještě nikdy netančil, ale současně jsem se začal těšit. Hned jsem se podíval na web divadla, kde vidím, že jsou vypsána tři představení. Až po příjezdu do Polska jsem zjistil, že se jedná o dvě generální zkoušky a pak živý přenos. A v té chvíli jsem šel do kolen! První Albert a hned na záznam…

Jak se jako interpret živého umění stavíte k fenoménu filmových záznamů divadelních představení?
Filmové záznamy baletů považuji nejen v momentální situaci za klíčové pro propagaci tanečního světa a jeho prezentaci novým divákům. Kvalitní zachycení představení na kameru ho může pozvednout a učinit třeba i z průměrné inscenace něco mimořádného. Ale samozřejmě to funguje i naopak, kdy nekvalitní záběry a necitlivá kamera pohřbí i sebekvalitnější taneční výkon.

Navíc konkurence i v prostředí záznamů baletů neustále roste. Ročně jich vznikají desítky a diváci jsou zvyklí dostat určitou úroveň.
Naprosto souhlasím. Ideální by bylo, kdyby v našem prostředí vzniklo studio, které by se specializovalo na záznam pohybového divadla, protože zachytit pohyb a tanec má svá specifika. Nejde ale o žádnou převratnou novinku, natáčení představení a jejich vysílání má tradici díky programům jako Balet v kině apod. po celém světě, takže inspirace, odkud čerpat, je spousta.

(dokončení příště)