Adam Zvonař: Ve svých rolích chci být především věrný sám sobě (2)

Přinášíme pokračování rozhovoru s prvním sólistou Baletu Národního divadla Adamem Zvonařem.

Jaké jsou vaše osobní zkušenosti s natáčením představení?
Mám za sebou za tento rok jarní gala, vánočního Louskáčka a teď čerstvou zkušenost z Polska, kde jsou i díky své vlastní platformě, na které divadlo vysílá představení, oproti nám neuvěřitelně napřed. V případě Louskáčka, který byl vysílán Českou televizí před vánočními svátky, jsem si říkal, že by bylo hezké, kdyby byl natočen filmovějším způsobem. S kamerou přímo na jevišti, střihem, komornějšími záběry, zachycením všech hereckých akcí. Ačkoli je mi jasné, že takový způsob práce je finančně mnohem nákladnější. Nicméně i kdybychom ponechali divadelní záznam, myslím si, že nebylo nutné dělat živý přenos, který je po technické stránce pro všechny strany náročnější. Pokud se však na výsledek podívám celkově, vše se moc povedlo a velké díky patří našemu baletnímu mistrovi Alexeji Afanasievovi za pečlivé nastudování a spolupráci na režii přenosu.

Živě však byla vysílaná i Giselle ve Wroclavi…
To ano. Ale nejdříve byly natočeny dvě generální zkoušky, jejichž záznam jsme my jako interpreti mohli okamžitě vidět, abychom měli zpětnou vazbu a měli možnost něco upravit, protože přece jen tančit a hrát pro kameru je podstatně jiná disciplína. A poté se tedy jelo naživo.

Když už mluvíme o záznamech, tak jako tanečník jste většinou zvyklý dostávat zpětnou vazbu od svého baletního mistra, nicméně s filmem můžete svůj výkon podrobit i vlastnímu kritickému oku. Jak to zvládáte?
Skoro nezvládám! Hodně mi pomáhá moje žena Radka, která mě zná, ví, co mohu zlepšit, čeho jsem schopný. Sám se ale sleduji velmi nerad, jsou chvíle, kdy raději zavírám oči, protože vidím každý detail, každou chybu, každou nedokonalost. Na kameře spousta věcí vystoupí na povrch, jindy ale může být i milosrdná a ledacos schovat.

Zastavme se ještě u toho, že jste se na svou roli musel připravit během dvou týdnů. Jak je to běžné? A jsou dva týdny hodně, nebo málo?
To jsou paradoxy dnešní doby. Máme Spící krasavici, kterou zkoušíme s přestávkami prakticky dvanáct měsíců, a pak přijde nabídka, kterou musíte zvládnout za čtrnáct dní. Kdybych za sebou neměl roky zkušeností, bylo by to mnohem složitější. Takto jsem třeba v prvním dějství mohl částečně tanečně čerpat z role Colase z Marné opatrnosti, ve druhém poté tak trochu z prince Siegfrieda z Labutího jezera.

Stalo se vám už někdy dříve, že byste musel roli připravit v šibeničním termínu?
Určitě. A ne jednou. Hned třeba v Oněginovi, o kterém jsme mluvili na začátku, jsem na roli Gremina měl před 1. premiérou jen tři zkoušky.  A potom například Labutí jezero v Plzni. Zkoušel jsem před letními prázdninami asi týden, poté jsem se vrátil do Mnichova, kde jsem byl v souboru, následně jsme jeli tančit na gala do Ruska a po příletu mě na Ruzyni rovnou vyzvedával šéf plzeňského baletu Jiří Pokorný a vezl mě do Plzně. Byl čtvrtek, v pátek byla generálka a v sobotu premiéra… Ale na druhou stranu šlo o roli, kterou jsem už tančil dříve.

Už vícekrát jsme se dotkli vašeho předchozího angažmá v Mnichově, kde jste strávil několik sezón, tančil ve skvělém repertoáru, dostával jste sólové příležitosti v baletech od jmen jako John Neumeier, John Cranko, Leonid Mjasin, Jerome Robbins… Člověk se chce skoro zeptat, proč jste odcházel?
Po mých prvních sezónách odcházel z pozice šéfa Ivan Liška, který mě a moji manželku Radku do souboru přijal, a na jeho místo nastoupil Igor Zelenskij. A šéf baletu je ten, kdo určuje, co budete a co nebudete tančit. Příležitosti jsem sice stále do nějaké míry dostával. Třeba jsem za zraněného kolegu musel během tří dní nazkoušet pas de deux z Plamenů Paříže, které bylo součástí na internetu živě vysílaného gala představení hvězd mnichovského baletu! Nicméně repertoár se v Mnichově tak dynamicky nemění, takže pokud zjistíte, že nejste obsazovaný, že se v hierarchii neposouváte, máte jen velmi omezenou šanci, že přijde najednou novinka, která vás dostane dál. Zůstávat na takovém místě pro vás jako tanečníka poté ztrácí smysl. Ivan Liška byl podle mě v tomto mnohem inovativnější šéf, uměl se obklopit skvělým týmem spolupracovníků a k tomu měl čuch na tituly a tvůrce.

Primárně býváte většinou obsazován do rolí klasického či neoklasického repertoáru, přesto v dnešní době se interpret nevyhne stylům napříč tanečním spektrem. Narazil jste ve své kariéře někdy na titul či choreografický slovník, o němž jste měl pocit, že nikdy nemůžete zvládnout, že se v něm nebudete cítit, ale nakonec vás vlastní tělo překvapilo?
Určitě ano. Když jsme byli s Radkou na konkurzu v Mnichově, kterým jsme úspěšně prošli, pozval nás Ivan Liška tentýž večer na premiéru nového baletu Unitxt Richarda Siegala. Sedíme v divadle, sledujeme představení, brady máme až na podlaze a říkáme si, prokrista, kam jsme se to vydali! Ti tanečníci jsou bohové, to jinak není možné! Vůbec jsem si nedovedl představit, že bych něco takového sám tančil. Nicméně stalo se, že během další sezóny, kdy už jsem byl členem souboru, se opět zranil jeden z kolegů a já musel roli v tomto baletu narychlo nazkoušet. Po pohybové stránce šlo o něco naprosto nového, co jsem do té doby nikdy nezkusil a nemyslel jsem si, že bych to mohl zvládnout. Zodpovědnost byla velká, jelikož se jednalo o představení, které bylo živě vysíláno na webu mnichovského souboru do celého světa a dostali se tak k němu i diváci v České republice. A díky nim jsem v následné anketě Opery Plus získal za svou interpretaci cenu za nejlepší výkon sezóny. Takže na tento balet mám moc příjemné vzpomínky.

Když už jsme u nových pohybových rámců a tanečních vyjádření, v létě jste už podruhé tančil se souborem historických tanců Hartig Ensemble v jejich inscenaci Prométheovi lidé. Jak jste se k tomu dostal a co vás přimělo na takovou nabídku kývnout?
Když měl tento baletu před několika sezónami premiéru, tančil tehdy hlavní role Prométheových lidí Jiří Jelínek s Jaime Reid. Následně však musel Jirka na operaci, tak oslovila choreografka Helena Kazárová mě, zda bych si nechtěl vyzkoušet něco nového. A jelikož mám rád výzvy, tak jsem si řekl, proč ne.

Co vám tato práce dala? V čem se lišila od toho, na co jste zvyklý?
Stačí už skutečnost, že tančíte venku, takže jste vystaveni napospas počasí, jako třeba letos v létě, kdy představení propršelo. Roli hrají i takové zdánlivé maličkosti, jako třeba podlaha. V divadle máme nejlepší možný baletizol, co ani moc neklouže, ani moc nedrhne, ale tady, na scéně Florea Theatrum, které má být replikou barokního divadla, najednou stojíme na obyčejných prknech.
Úplně rozdílná je samozřejmě pohybová estetika, do níž se tanec stylizuje a která nám není vlastní tak jako členům Hartigu, kteří se v historickém repertoáru pohybují běžně. My na své provedení musíme mnohem víc myslet, nejsme na spoustu specifik, která jsou nutná, zvyklí, v některých prvcích je třeba trochu ubírat, ale současně nesmíme vypadat směšně. V tomto profesorku Kazárovou opravdu obdivuji, protože má neskutečně dokonale vytrénované oko na styl, který vyžaduje a kterým žije.

Pokud mluvíme o stylu a taneční historii, v Mnichově jste se setkal s Alexejem Ratmanským, který s tamním souborem připravoval historicky poučenou rekonstrukci Paquity. Jaká byla práce na tomto baletu?
V Paquitě jsem tančil roli v Pas de trois, která je jednou z technicky nejnáročnějších. Spolupráce byla skvělá, zejména díky Ratmanského lidskosti, komunikaci a přístupu, který k nám z pozice inscenátora měl. Uměl nás namotivovat, strhnout a velmi dobře podat svou vizi, vysvětlit, proč chce, aby se některé prvky prováděly určitým způsobem, aby pózy končily v určitém tvaru tak, aby odpovídaly dobovému stylu. A když se nad tím zamyslím – má to něco do sebe. Z pozice tanečníků mohu říct, že jsme si spolupráci s ním užili a bavila nás, jakkoli následné kritiky výsledek příliš nepřijaly.

Přesuňme se opět do současnosti a k oněm krátkodobým výzvám a vedlejším projektům, kterým se věnujete. Kromě své vlastní kariéry jste totiž taky aktivní jako pedagog…
Tak předně se vůbec nepovažuji za pedagoga! Sice mám pedagogické minimum z konzervatoře, jsem diplomovaný specialista, ale už je to pěkná řádka let. Samotného by mě to možná ani nenapadlo, kdyby před pár lety nepřišly Taneční aktuality, které vybíraly skrze crowfundingovou kampaň prostředky na svůj nový web. Jako jedna z odměn byla lekce baletu se mnou, a když se uskutečnila, okamžitě se všichni ptali, kdy bude další. S ničím takovým jsem nepočítal, ale nakonec jsem se rozhodl pro tréninky jednou za měsíc, protože víc s kariérou v divadle nešlo skloubit.

V čem si myslíte, že mohou být lekce s vámi přínosem?
Snažím se v jejich rámci předávat mým studentům své zkušenosti, dávat jim tipy, které mi pomohly, motivovat je, aby některým z nich nešlo jen o cíl dokončit školu a složit úspěšně absolventský koncert, pokud mluvíme o studentech konzervatoří, ale o to, aby se dostali do divadla! Protože tam teprve všechno začíná. Nikdy bych si ale netroufnul učit třeba úplně malé děti nebo někoho od samotných základů. Na to jsou tady podle mě mnohem větší odborníci, kteří obor pedagogiky vystudovali.

Vaše jarní pravidelné lekce ale měly nezanedbatelný úspěch.
My jsme měli nesmírné štěstí, že jsme zareagovali opravdu okamžitě. Ve středu se zavřely školy, v sobotu jsme šli naposled do divadla a v neděli už jsme měli první vysílání. A jelikož děti do školy nechodily prakticky až do léta, byly naše lekce a jim podobné jediným způsobem, jak se hýbat, zůstat ve formě, posouvat se nebo se jen nezbláznit z náhlého lockdownu a nutnosti sedět doma.

Pro koho jsou vaše kurzy primárně určeny?
Úplně pro všechny. Nechci se zaměřovat pouze na vybranou skupinu, baví mě práce jak se studentem konzervatoře, tak s amatéry všeho věku. Možná jsou mi i amatéři svým přístupem trochu sympatičtější, protože u nich vidíte ohromné nadšení pro věc a zápal, se kterým se tanci věnují ve svém volném čase, zatímco pro studenta či mladého profesionála je trénink do jisté míry povinností.

Počkejte, takže učíte všechny výkonnostní kategorie najednou?
Přesně tak, dělíme jen podle věku na děti a dospělé. Není to snadné a každá lekce z mé strany vyžaduje pečlivou přípravu, jsem ale přesvědčený, že existuje cesta, jak ve výuce propojit tanečníky jakéhokoli věku i úrovně, a tu se snažím prošlapat a nadále zdokonalovat. Za normálních okolností vyučuji jednou měsíčně malou skupinu asi deseti účastníků, abych mohl všem věnovat dostatečnou pozornost. Spousta lidí se z počátku obává srovnávání vlastního výkonu s ostatními, já se nicméně snažím trénink koncipovat tak, aby se každý tanečník soustředil primárně na sebe, vnímal své tělo a potřebu ohlížet se na ostatní překonal. Věřím, že se tak tanec může stát skvělou terapií. Ostatně až se situace uklidní a budeme moci pokračovat, zvu srdečně kohokoli, kdo by si to chtěl na vlastní kůži vyzkoušet.

Aktuálně tedy v online kurzech nepokračujete?
Bohužel ne. Na jaře bylo možné udržet každodenní intenzitu i díky tomu, že celá společnost se přesunula do určitého režimu stand by. Nikdo netušil, co se bude dít, online výuka příliš nefungovala, home office také zpočátku ne. My jsme tím pádem lekcemi vyplnili volný čas jak svůj, tak našich studentů. Když jsme se však na podzim vrátili všichni ke svým povinnostem do divadla, do školy nebo do práce, onoho volného času ubylo. Navíc pokud strávíte u počítače celý den kvůli distančnímu vzdělávání nebo práci, už se vám asi nebude dvakrát chtít v sedm večer pokračovat tanečním tréninkem, což je nakonec pochopitelné. Jsem však rád, že se nám povedlo jaro, na které navázaly v létě, když to situace dovolila, intenzivnější kurzy s Ivannou Illyenko, která už je studovanou pedagožkou.

Jaký máte názor na výuku tance v online prostředí? Může fungovat?
Podle mě ano. Naše jarní každodenní kurzy toho byly důkazem, jelikož řada studentů díky nim udělala ohromné pokroky, což bylo skvělé sledovat. Samozřejmě s sebou tato forma přináší výzvy, kterým nečelíte na sále, ale rozhodně si nemyslím, že by byla nefunkční, či dokonce devastační. Každopádně studentům tanečních konzervatoří v dnešní době vůbec nezávidím, nedovedu si představit, jak dopadnou letošní maturanti nebo první ročníky, které ke studiu teprve nastoupily…

To bychom se patrně museli zeptat delfského orákula. Ale já věřím tomu, že nějaký uvědomělý malý student, jakým byl malý dvanáctiletý Adam v dokumentu ČT Děti baletu, který jste před Vánocemi nahrál na svůj YouTube kanál, a který by měl být pravděpodobně oficiálním propagačním videem Taneční konzervatoře, se určitě najde!
Já na ten pořad úplně zapomněl! Až jednou babička třídila staré VHS kazety a pustila mi ho, když jsem přijel na návštěvu za ní do Plzně. Okamžitě mi bylo jasné, že to musím mít a nahrát na internet!
Zejména po jarním humbuku, který způsobila knížka Baletky od Miřenky Čechové. Tak jsem chtěl přidat i trochu jiný pohled. Protože když vyjde jediná kniha za desítky let a vyjadřuje se tak nevybíravě, bez ohledu na to, zda jsou prezentované informace pravdivé, nebo ne, zda s nimi souhlasíte, nebo naopak, není to vůči instituci Taneční konzervatoře fér.

---

Adam Zvonař
První sólista baletu Národního divadla. Tanečník s elegancí a vynikající, ladnou technikou danseura noble, kterou zúročuje v hlavních rolích klasického repertoáru jak v náročných sólových variacích, tak coby precizní partner v pas de deux. Přirozený herecký projev mu pomáhá na jevišti utvořit uvěřitelné postavy se stejnou inteligencí jako interpretovat choreografie napříč pohybovými spektry. Prvním sólistou souboru je od roku 2018, profesní zkušenosti získal rovněž během svého zahraničního angažmá v Bayerische Staatsballett v Mnichově. 
Narozen v Plzni, absolvoval Taneční konzervatoř hlavního města Prahy. Vzdělání si rozšířil rovněž stáží ve Washingtonu D. C. u světoznámé primabaleríny Suzanne Farrell. Během studií se účastnil několika soutěží, v roce 2006 získal 3. cenu v kategorii junior na Mezinárodní baletní soutěži v Brně a 2. cenu v kategorii pas de deux a 3. cenu v kategorii professional na Prix Carpeaux Valencien.
Od roku 2009 byl členem souboru Baletu Národního divadla, v roce 2011 byl jmenován demisólistou, o rok později sólistou. Tančil např. prince Siegfrieda v Labutím jezeře, prince Désiré v Šípkové Růžence nebo hlavní pár v Theme and Variations G. Balanchina.
Mezi lety 2013 – 2017 byl demisólistou v mnichovském Bayerische Staatsballett. Tančil zde řadu rolí světového repertoáru, za všechny jmenujme např. Mercutia a Parida v Romeovi a Julii (Cranko), Gastona Rieux v Dámě s kaméliemi (Neumeier), Lenského v Oněginovi (Cranko) nebo Konráda a Aliho v Korzárovi (Liška, Fullington), In the Night (Robbins), Unitxt (Siegal) nebo Choreartium (Mjasin). 
V sezóně 2017/2018 se vrátil do Prahy, v roce 2018 byl jmenován prvním sólistou. Tančí stěžejní role repertoáru jako prince Siegfrieda (Labutí jezero J. Cranka), Solora (La Bayadère J. Torrese), Louskáčka (Louskáček – Vánoční příběh Y. Vàmose) nebo Colase (Marná opatrnost F. Ashtona) a titulní postavu v Crankově Oněginovi či Prince Leonce (Leonce & Lena Ch. Spucks. Ztvárnil rovněž role v baletech G. Balanchina (např. Serenáda/Timeless), P. Zusky (1. symfonie D dur), M. Cordera (Sněhová královna), J. Kodeta (Čarodějův učeň), L. Vaculíka (Valmont) nebo J. Kyliána (Petit Mort a Bella Figura/Mosty času) a G. Tetleyho (Svěcení jara/Timeless). 
Je držitelem výroční ceny čtenářů serveru Opera Plus za sólo v choreografii Unitxt, dvakrát byl nominován na Cenu Thálie (2012 a 2016). Se svou partnerkou Radkou Zvonařovou (Příhodovou) se účastnil několika soutěží. V roce 2010 získal hlavní cenu na Mezinárodní baletní soutěži Grand Prix Olomouc a prémii za vynikající individuální interpretační výkon na II. Mezinárodní choreografické soutěži v Plzni. Roku 2018 byli prvním zahraničním párem v televizní soutěži Bolšoj Ballet pořádané kulturním kanálem ruské televize.
Absolvoval několik turné po Španělsku, jižní Americe nebo Číně. V roce 2018 se účastnil gala představení v Karlsruhe (spolu se sólistkou Baletu ND Kristýnou Němečkovou) a Festival Internacional de Ballet de la Habana „Alicia Alonso“ na Kubě (spolu s první sólistkou Nikolou Márovou). 

Repertoár
Princ Siegfried (Labutí jezero), Louskáček/Policista Bobbie (Louskáček – Vánoční příběh; Vámos), princ Désiré (Šípková Růženka; Tores), Jiřík (Zlatovláska; Kodet), princ Siegfried (Labutí jezero), Toník (Čarodějův učeň/Krabat; Kodet), Vikomt de Valmont (Valmont; Vaculík), Káj (Sněhová královna; Corder), Solor (Bajadéra; Tores), Colas (Marná opatrnost; Ashton), Advokát (Kafka: Proces; Bigonzetti), Princ Leonce (Leonce & Lena; Spuck), Oněgin, Gremin (Oněgin; Cranko)
Čajkovskij pas de deux, Téma a variace, Serenade (Balanchine), Petit Mort, Bella Figura (Kylián), 1. symfonie D dur (Zuska), Aspects (Kozielská), Vertigo (Bigonzetti), Svěcení jara (Tetley)