Adèsův Anděl zkázy a také Camerata Salzburg s Ciaránem McAuleyem

Salcburský festivalový kaleidoskop 2016 (2)

Award Concert Weekend: Camerata Salzburg, dirigent Ciarán McAuley, soprán Albina Latipova, Mozarteum – Grosser Saal, 5. srpna 2016, 15 hod.
Následující postřehy prosím nechápejte ani tak jako recenzi, jako spíše jakýsi tip či doporučení, jak si i na salcburském festivalu užít „za málo peněz hodně muziky“. Jak už jsem psal v minulých letech, Salzburger Festspiele rozhodně neprobíhají jen v jediném slavném bloku budov na Hoffstallgasse; na mnoho skvělých uměleckých zážitků můžete narazit i v celé řadě dalších koncertních sálů, divadel, kostelů a chrámů. Při studiu olbřímí festivalové nabídky pak neuškodí soustředit se až úplně na její konec, tedy tam, kde se obvykle skrývají doprovodné programy, obsahující ve svých názvech slova jako „Project“ nebo „Award“. A zatímco v prvním případě se jedná o koncerty mladých pěvců v rámci projektu Young Singers Project, v tom druhém jde o záležitost ještě mnohem zajímavější.

Letos už sedmým rokem je totiž součástí festivalu ambiciózní dirigentská soutěž jménem Nestlé and Salzburg Festival Young Conductors Award. Pravidelně se jí účastní okolo sedmdesáti adeptů ve věku do třiceti pěti let a odborná porota, vedená Dennisem Russellem Daviesem a zaštítěná Plácidem Domingem, z nich následně vybere trojici finalistů. Každý z nich poté oddiriguje v rámci třídenní řady nazvané Award Concert Weekend svůj vlastní hudební program v budově Mozartea a na následném slavnostním koncertu Vídeňského rozhlasového orchestru, řízeného v budově Felsenreitschule loňským vítězem, je poté vyhlášen laureát ročníku letošního. Toho čeká odměna v podobě patnácti tisíc eur a angažmá na příštích Festspiele.

O významu soutěže svědčí mimo jiné fakt, že její vítězové se už dávno zařadili mezi nejslibnější světové dirigentské talenty: už v té první v roce 2010 triumfoval i u nás dobře známý David Afkham, následovaný v dalších letech Ainarsem Rubikisem, Mirgou Gražinyté-Tyla, Benem Gernonem, Maximem Pascalem a před rokem už poměrně renomovaným Lorenzem Viottim. A pro koho že se stal v tomto ohledu šťastným rok 2016? Když jsem se se vstupenkou za sympatických patnáct eur ocitl v pátek 5. srpna odpoledne ve Velkém sále Mozartea, byla zatím známa jen jména finalistů: Aziz Shokhakimov z Uzbekistánu, Alexander Prior a Ciarán McAuley z Velké Británie. Úvodní z koncertů „víkendu mladých dirigentů“ dal příležitost právě posledně jmenovanému maestrovi.

Nebýt skutečnosti, že se jedná o součást soutěžního klání, mohl by neinformovaný divák snadno propadnout dojmu, že se zkrátka ocitl na jednom z regulérních festivalových vystoupení. Vždyť orchestr Camerata Salzburg, založený roku 1952 původně jako komorní těleso studentů a profesorů Mozartea, se stačil stát ze šest desetiletí své existence respektovaným tělesem, na jehož šéfdirigentském postu se postupně vystřídali Bernhard Paumgartner, Sándor Végh, Roger Norrington, Leonidas Kavakos a Louis Langrée. A žádným polichoceným nováčkem už není ani pan dirigent Ciarán McAuley: momentálně působí jako rezidenční umělec u Malajského filharmonického orchestru a v minulosti spolupracoval například s BBC Scottish Symphony Orchestra nebo s operou v německém Kielu. To hlavní, co však zmíněný koncert odlišovalo od těch „regulérních“, bylo složení publika – v zaplněném sále sedělo mnoho mladých lidí, vesměs studentů a účastníků salcburských programů pro mladé umělce, dále přátelé a rodinní příslušníci finalistů soutěže a samozřejmě i zmínění dva finalisté osobně (Aziz Shokhakimov s přítelkyní dokonce hned vedle mě). Z toho vyplývá, že mezi návštěvníky vládla veskrze přející a příjemně natěšená atmosféra, na jakou většinou kupříkladu před představením v Grosses Festspielhaus nenarazíte…

Ve zhruba sedmdesátiminutovém koncertu bez přestávky poté Ciarán McAuley prokázal, že ho porota nevybrala mezi tři nejlepší účastníky soutěže náhodou. S Cameratou Salzburg nejprve citlivě a s velkým smyslem pro specifika raně romantického německého repertoáru interpretoval Mendelssohnovu Koncertní předehru č.4 Märchen von der schönen Melusine. Poté přizval na jeviště jednu z účastnic programu Salzburg Festival’s Young Singers Project, mladou ruskou sopranistku Albinu Latipovu. Úspěšná absolventka několika mezinárodních pěveckých soutěží předvedla v Mozartově recitativu a rondu A questo seno deh vieni – Or che il cielo a me ti rende překvapivě objemný hlas s velmi zajímavou barvou; myslím, že by mu více slušel dramatičtější repertoár, a doufám, že v něm někdy tuto talentovanou pěvkyni uslyšíme.

Tvorbu jednoho z prominentních hostů aktuálního ročníku festivalu, britského skladatele Thomase Adèse (o jehož zbrusu nové opeře Anděl zkázy bude ještě řeč hned vzápětí a jemuž věnovalo vedení Salzburger Festspiele i celou jednou koncertní řadu), reprezentovala vtipná kompozice Tři studie od Couperina z roku 2006. Trojice parafrází na hudební motivy francouzského barokního mistra se vyznačuje rafinovanou instrumentací i překvapivými dynamickými zvraty a na členech orchestru i na dirigentovi bylo znát, že se s tímto dílem vypořádali s neskrývaným potěšením. K německým romantikům se pak McAuley vrátil závěrečnou a patrně nejrozsáhlejší skladbou programu, Schumannovou Předehrou, scherzem a finale E dur op. 52.

Neposoudím, do jaké míry tvořily dramaturgii koncertu možnosti komorního orchestru a do jaké dirigentova přání, ale výsledný tvar působil jako velmi šťastná symbióza obojího. Britský dirigent zkrátka zanechal více než příznivý dojem – což pochopitelně potvrdily i reakce publika – takže nezbývalo, než mu přát, aby nabyla stejného přesvědčení i soutěžní porota (v níž zasedli kromě už zmíněného dirigenta Dennise Russella Daviese například pěvkyně Angela Denoke nebo bývalý ředitel salcburského Velikonočního festivalu Peter Alward).

Jak už dnes ale víme, vítězem Nestlé and Salzburg Festival Young Conductors Award se stal o dva dny později někdo jiný… „Slyšeli jsme během tohoto víkendu tři velmi dobré koncerty, řízené třemi vysoce talentovanými mladými dirigenty. Všichni mají před sebou nepochybně nesmírně slibnou budoucnost,“ prohlásil 7. srpna maestro Davies a konstatoval, že „ podle názoru poroty je tím, kdo je na ni v tuto chvíli připraven nejlépe, pan Aziz Shokhakimov…“

Už nyní je tedy jisté, že Vídeňský rozhlasový orchestr bude na koncertu dne 5. srpna 2017 ve Felsenreitschule řídit právě tento, tou dobou už osmadvacetiletý dirigent z uzbeckého Taškentu. Další dva finalisty soutěže – Ciarána McAuleye a Alexandera Priora – budeme ovšem v budoucnu na důležitých koncertních pódiích potkávat nejspíše také, stejně jako trojici, která vzejde z mezinárodního dirigentského klání v roce následujícím. Budete-li tedy mít příští rok v Salcburku štěstí na kterékoliv z vystoupení Award Concert Weekend, určitě neváhejte. Těch patnáct eur za to určitě stojí…

Hodnocení autora glosy: 70%
***

Adès: The Exterminating Angel (Anděl zkázy), Haus für Mozart, 5. srpna 2016, 19 hod.
Pokud se na koprodukci nějaké operní inscenace dohodnou tak věhlasné instituce, jakými jsou Salcburský festival, Královská opera Covent Garden v Londýně, Metropolitní opera v New Yorku a Královská opera v Kodani, je to skutečnost hodná pozornosti už sama o sobě. Ještě větším překvapením je pak zjištění, že se předmětem spolupráce těchto gigantů stalo dílo žijícího autora, které patrně v době uzavírání uvedených smluv ještě ani nebylo dokončeno… Kde se tedy vzalo tolik předčasné důvěry v tak nevyzpytatelnou uměleckou formu, jakou je – s odpuštěním – soudobá opera?

Těch důvodů ve víru v úspěch nového hudebně divadelního opusu však bylo v tomto případě více než dost. Za první je možné považovat už jméno skladatele: není jim nikdo menší než rodilý Londýňan Thomas Adès, jeden z nejrespektovanějších klasických komponistů dneška a autor úspěšných operních titulů Powder Her Face (1995 – dílo uvádí od počátku letošního roku i Národní divadlo v Brně) a The Tempest (2004 – tato adaptace Shakespearovy Bouře byla nedávno zařazena i do projektu přímých přenosů z Met a její inscenaci uváděla například i Vídeňská státní opera).

V některých případech sebou nese předzvěst úspěchu i sám název projektu: stačí ho jen vyslovit a zájem o něj se dostaví takřka automaticky. A The Exterminating Angel neboli Anděl zkázy – to už má opravdu svou váhu… Své o tom věděl i legendární režisér Luis Buñuel, který svůj film z roku 1962, jenž posloužil Adèsovi za předlohu, pojmenoval původně Trosečníci z ulice Prozřetelnosti. Osudová blízkost zmaru a katastrofy, jež ve filmu neustále rezonuje, však Buñuelovi vnukla nápad na nový titul, jemuž to snad nejlépe sluší ve španělském originále El ángel exterminador.

Děj tohoto kultovního skvostu světové kinematografie lze ve stručnosti vylíčit asi takto: manželé Edmundo a Lucia Nobileovi přivádějí po návštěvě opery do svého noblesního sídla na večeři skupinu přátel. Z paláce poněkud znepokojivě a bez zjevné příčiny prchá služebnictvo, takže o obsluhu společnosti se nakonec stará jen majordomus Julio. Aniž by návštěvníci – mezi nimiž je věhlasný dirigent, slavná pěvkyně, lékař, několik manželských párů nebo mladí snoubenci – znali důvod svého jednání, neopustí po celou noc nikdo z nich salon, v němž se nacházejí, a všichni tu nakonec přenocují. Ke své hrůze však přítomní včetně hostitelů druhý den zjistí, že nikdo z nich nedokáže z místnosti odejít… Jak utíká čas, propadají všichni skepsi a zoufalství, na povrch vycházejí ty nejhorší vlastnosti i nejskrytější vzájemné antipatie. Někteří umírají, jiní propadají šílenství a další neustále hledají viníky této absurdní situace.

Palác rodiny Nobile je ale stejně tajemný i zvenku: nikdo z ulice není schopen vstoupit dovnitř a jediní živí tvorové, jimž se to podaří, nejsou lidé, ale několik ovcí a dokonce i medvěd, chovaný domácími pány pro zábavu. Uvěznění „trosečníci“ pak přece jen přijdou na to, jak se dostat na svobodu: když přesně zopakují své chování ve chvíli, která předcházela jejich tragické situaci, nakonec se před nimi neviditelná brána otevře. Ani pak však není vyhráno: po katolické mši, sloužené za záchranu protagonistů, kněz zjišťuje, že opustit kostel není v jeho silách. Na ulici mezitím propukají nepokoje a násilí a k otevřeným dveřím chrámu míří početné stádo ovcí…

Příběh se surrealistickými prvky je obvykle interpretován jako podobenství o nedostatku vůle k samostatnému jednání. A ať už je tomu ve skutečnosti jakkoliv, film je od začátku do konce fascinující a dokonale napínavý, a to i navzdory – anebo snad díky? – absenci dějového rámce s racionálními základy. Thomas Adès a jeho libretista, irský režisér Tom Cairns, si zasluhují poklonu už za samu odvážnou myšlenku převést do operní podoby právě tento námět. Buñuelův film se mimochodem bez filmové hudby zcela obejde; konfrontace s původním soundtrackem se tedy skladatel obávat nemusel.

Nestává se často, aby tvůrci operního díla své dítě osobně uvedli v život, ale v případě světové premiéry Anděla zkázy na Salcburském festivalu se to skutečně přihodilo: Tom Cairns se ujal se režie a Thomas Adès partituru s ORF Radio-Symphonieorchester Wien osobně nastudoval. Nevím, kdy v rámci festivalu naposledy řídil některý hudební skladatel vlastní operu, ale právě osobní přítomnost slavného skladatele na premiéře i na každé ze tří repríz dávala celému projektu punc výjimečnosti.

A jakým dojmem ostře sledovaná operní novinka nakonec působila? Mám-li hovořit sám za sebe, označil bych výsledek za jakousi čestnou remízu. Cairns se ve spolupráci se scénografkou a kostýmní výtvarnicí Hildegard Bechtler celkem logicky dobral k jakési optimální kombinaci filmově realistického vedení postav v minimalisticky stylizovaném prostředí. Kromě sedacího nábytku s potahy se vzorem krokodýlí kůže a výsuvné stěny v designu šedesátých let (hrdinové příběhu se ve skříních, které obsahuje, ukrývají či prostě jen vykonávají potřebu) tvoří základ scény jen obří dřevěný vstupní portál, symbolizující hranici, jíž „účastníci večírku“ nejsou schopni překročit. Díky umístění na točně vidíme dění na scéně z různých úhlů pohledu; čitelné rozdělení světa na ten před i za hranicí umožňuje přehledně inscenovat i situace, které se odehrávají mimo palác.

Cairnsovo libreto sleduje děj původního filmu téměř doslovně. Původní počet postav je sice o něco snížen a některé detaily jsou vypuštěny, ale jinak je vlastně tento Anděl zkázy dokonalým holdem předloze. Scény, které Buñuel ve svém filmu z různých důvodů téměř identicky opakuje (příchod hostů do domu, Nobileho přípitek), se dublují i zde, téměř totožné jsou i dialogy, objeví se i proslulá useknutá ruka, bloudící po pokoji (videoprojekce Tala Yardena), a dokonce i živé ovce a promítaný medvěd…

Důkaz, že to, co fungovalo ve filmu, funguje i v divadle (a podle pozitivních reakcí diváků i v případě, že film neznají), se tedy podařil. Otázkou však zůstává, o jak velkou zásluhu se jedná, pakliže divadelní adaptace sama o sobě nic nového nepřináší a pouze kopíruje to, co už se podařilo dříve a zdařileji jinou uměleckou formou…

Opera je však především záležitosti hudby. Adès nepochybně vyvinul nemalé úsilí ve vybavení svého Anděla charakteristickým zvukem a zcela specifickou náladou. Věrný Buñuelovým osobním zvukovým obsesím zařazuje mezi hudební nástroje i zvony a bubny, pozoruhodné efekty vytváří i za pomoci Martenotových vln, kytary a různých elektronických nástrojů. Výsledkem je jakýsi svět tonálních, ale přesto znepokojivých hudebních motivů, mezi nimiž si pěvci razí cestu většinou dobře srozumitelným parlandovým a recitativním projevem.

Několika ženským postavám přiděluje Adès ariosní monology a velkou árií zpěvačky Leticie, která svým zpěvem vězně tajemného domu symbolicky osvobozuje, opera v podstatě končí. Vlastně ne tak úplně: místo finále v kostele zazpívají protagonisté několik pasáží z latinského Requiem; v tu chvíli se scéna začne zaplňovat dalšími a dalšími postavami a „portál nepřekročitelnosti“ se před ně pomalu sune tak, aby jich za sebou uvěznil co nejvíc… Hudebně i scénicky je závěr opery každopádně nesmírně působivý. Na otázku, má-li Adèsova partitura své vlastní autonomní kvality i bez spojitosti s vizuální stránkou projektu, však objektivně odpovědět nedokážu. Čistě hudební hodnotu každé nové opery konečně ukáže až čas, takže bude možná moudré si i v tomto případě na celkový soud ještě chvíli počkat.

Jednoznačným triumfem bylo ovšem v salcburském provedení Anděla zkázy jeho pěvecké obsazení. Aby se diváci dokázali ve dvaadvaceti (!) sólových rolích přesvědčivě orientovat, je nutné, aby je ztvárnili pokud možno výrazní představitelé. Nenapadá mne proto, co si přát pro takový účel víc, než uvedenou hvězdnou sestavu. Adèsova oblíbená pěvkyně, americká koloraturní sopranistka téměř neuvěřitelných hlasových schopností Audrey Luna, vytvořila ideální Leticii, skvělým hostitelským párem manželů Nobileových se stali Amanda Echalaz a Charles Workman. Zejména své sólové výstupy bravurně provedly Sally Matthews jako Silvia a Christine Rice coby Blanca; zcela samostatnou kapitolou bylo ztvárnění role smrtelně nemocné Leonory tak vynikající pěvkyní, jako je Anne Sofie von Otter. Její horečnaté arioso s doprovodem kytary a useknuté ruky zůstane v paměti ještě dlouho…Výrazné mužské postavy vytvořili John Tomlinson jako Doktor, na mnohem menší ploše i legendární Thomas Allen v roli dirgenta Roca či kontratenorista Iestyn Davies v úloze vyšinutého mladíka Francisca.

Salcburské uvedení Anděla zkázy svou roli velké kulturně společenské události dozajista splnilo. Skladatelovo jméno, atraktivní námět a přítomnost celého zástupu operních hvězd na jevišti určitě vytvoří z díla patřičnou senzaci i na scénách v New Yorku, Londýně a Kodani. Jestli se však časem ona senzace přetransformuje i v přirozenou součást repertoáru světových operních divadel, nic jiného než jistý časový odstup skutečně prokázat nemůže. Jedno lze ale konstatovat spolehlivě: co se týče kvalit původního Buñuelova filmu El ángel exterminador, jim zatím čas neublížil ani v nejmenším…

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Salzburger Festspiele 2016

Award Concert Weekend 1
Dirigent: Ciarán McAuley
Albina Latipova (soprán)
Camerata Salzburg
5. srpna 2016 15 hodin Mozarteum – Grosser Saal Salcburk

program:
Felix Mendelssohn: Das Märchen von der schönen Melusine op. 32 – Konzert-Ouvertüre
Wolfgang Amadeus Mozart: Rezitativ und Rondo für Sopran und Orchester KV 374 „A questo seno deh vieni“ – „Or che il cielo a me ti rende“
Thomas Adès: Three Studies from Couperin (2006)
Robert Schumann: Ouvertüre, Scherzo und Finale E dur op. 52
***

Thomas Adès:
The Exterminating Angel
Dirigent: Thomas Adès
Režie: Tom Cairns
Scéna a kostýmy: Hildegard Bechtler
Světla: John Clark
Videoprojekce: Tal Yarden
Sbormistr: Alois Glassner
Choreografie: Amir Hosseinpour
Dramaturgie: Christian Arseni
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Salzburger Bachchor
(koprodukce Salzburger Festspiele Salcburk/Royal Opera House Londýn/Metropolitan Opera New York/Kongelige Opera Kodaň)
Světová premiéra 28. července 2016 Haus für Mozart Salcburk
(psáno z reprízy 5. 8. 2016 19 hod.)

Lucía – Amanda Echalaz
Leticia – Audrey Luna
Leonora – Anne Sofie von Otter
Silvia – Sally Matthews
Blanca – Christine Rice
Beatriz – Sophie Bevan
Nobile – Charles Workman
Raúl – Frédéric Antoun
Colonel – David Adam Moore
Francisco – Iestyn Davies
Eduardo – Ed Lyon
Russell – Sten Byriel
Roc – Thomas Allen
Doctor – John Tomlinson
Julio – Morgan Moody
Lucas – John Irvin
Enrique – Franz Gürtelschmied
Pablo – Rafael Fingerlos
Meni – Frances Pappas
Camila – Anna Maria Dur
Padre – Cheyne Davidson
Yoli – Leonhard Radauer

www.salzburgerfestspiele.at