Aix-en-Provence: Don José na léčení, Carmen jako psychoterapeutka
Carmen na festivalu v Aix-en-Provence jako lekce sexuální terapie
Ač se festivalovým inscenacím budeme podrobněji věnovat v pozdějších prázdninových vydáních Operního kukátka, novou inscenaci Bizetovy opery Carmen na letošním festivalu v Aix-en-Provence je třeba zmínit záhy po premiéře. Zcela svébytné pojetí ruského režiséra Dmitriho Tcherniakova, jehož inteligentní režie často vyvolávají rozporné reakce, zcela neguje dosavadní tradiční výklady jedné z nejoblíbenějších repertoárových oper a navíc zbavuje námět vizuálně zcela všeho hispánského.
Dmitri Tcherniakov je značně nekompromisní tvůrce, který se dokáže vzdálit od předlohy tak, až to může vést k soudnímu sporu – to se týká jeho inscenace Poulencových Dialogů karmelitánek v Bayerische Staatsoper (premiéra 2010), kdy skladatelova rodina kategoricky nesouhlasila se zásadně pozměněným závěrem díla v této inscenaci. Ve výčtu režijních prací u tvůrce jako je Dmitri Tcherniakov najdeme samozřejmě inscenace, které setkaly s tvrdým odmítnutím a hlasitým bučením části publika při premiéře (Verdiho La traviata v Teatro alla Scala v roce 2013 i Beethovenův Fidelio tamtéž o rok později). Zato některé další inscenace, jako například odcizená Bergova Lulu v Mnichově (2015), nadchly diváky i kritiky.
Český návštěvník operních přenosů z Metropolitní opery pak Tcherniakovovu práci zná ze spíše průměrné inscenace Borodinova Knížete Igora pro Metropolitní operu (2014, výběr z ohlasů v zahraničním tisku jsme přinesli zde), jež mísila realismus, naturalistické prvky i poetické pohybové divadlo ve scéně Poloveckých tanců spojené se silnou symbolizující vizualitou.
Jaká je tedy jeho zcela nová Carmen na proslulém francouzském festivalu (kde v roce 2010 inscenoval i koprodukčního Mozartova Dona Giovanniho, později přeneseného do Velkého divadla v Moskvě)? Podle prvních kritik musíme zapomenout na Sevillu zalitou horkým sluncem, tabákovou továrnu, nedalekou posádku i arénu. Ocitáme se v moderním, značně neosobním hotelu v blíže neurčené evropské zemi. Zde se frustrovaný Don José v obleku obchodníka snaží pomocí psychoterapie zbavit své závislosti na fiktivní (zřejmě pouze virtuální) postavě fatální ženy Carmen, aby zachránil své manželství s Micaelou, která přihlíží jeho nepříliš úspěšnému léčení. Carmen pak od svého prvního výstupu ztělesňuje mnohá klišé mužských erotických představ, a to až v groteskní podobě, a její podobu bere na sebe najatá psychoterapeutka (a zřejmě také sexuální terapeutka), která se ujímá léčení pacienta s komplexní psychiatrickou diagnózou. Nastává čas terapeutických hrátek na záchranu Josého mužných kvalit, ve kterých nechybí ani výměna rolí nebo sexuální orgie v hotelové hale.
Do příběhu se postupně zapojují zaměstnanci a hosté hotelu, kteří nesou jména postav z Bizetovy opery. Postava Dona José se pak v příběhu zdvojí. Riskantní terapie na hraně se ale nezdaří a skutečnou obětí není v závěru Carmen, ale zcela zlomený Don José, který přišel nejen o své manželství s Micaelou, ale i o svou integritu a zbytek životní jistoty. Vše (i bodnutí dýkou, v tomto případě divadelní zbraní) byla psychologická případová studie inscenovaná jako divadlo na divadle, která ale nevedla k žádanému psychologickému efektu. Tcherniakovův do detailu promyšlený koncept, který popsaný vypadá uměle a nevěrohodně, podle reakcí diváků i kritiků skutečně funguje. Režiséra zajímají mechanismy soudobého fungování milostných a manželských vztahů, jež často na úrovni popkulturní romantiky degenerují v závislosti a končí ve vztahovém selhání.
Vše španělské, co režisér (a zároveň autor scény i kostýmů) záměrně potlačil v inscenaci, se ozývá v temperamentním hudebním nastudování španělského dirigenta Pabla Heras-Casady. Ten dodal inscenaci značnou zvukovou smyslnost i velkou škálu pocitů, charakterizujících situace nového pojetí.
Dalším trumfem inscenace je vynikající pěvecké obsazení. Francouzská mezzosopranistka na vzestupu Stéphanie d’Oustrac dává titulní roli nejen vokální samozřejmost, ale také vynikající herecké prožití. Americký tenorista Michael Fabiano je znám jako vynikající herecký představitel a nelehké pojetí charakteru Dona Josého je pro něj zřejmou výzvou. Vokálně je to další zdařilý krok od ryze belcantových rolí k dramatičtějšímu repertoáru. Mladá lyrická sopranistka francouzsko-dánského původu Elsa Dreisig je neméně přesvědčivou Micaelou, která je budována jako romantický protiklad jiné ženskosti k postavě Carmen. Pěvkyně také směřuje k dramatičtějším partům, za rok by již měla v berlínské Staatsoper Unter den Linden debutovat jako Verdiho Violetta Valéry. Čtvrtou zásadní postavou nesmrtelného příběhu je americký barytonista Michael Todd Simpson, který charismaticky ztvárňuje svůdce Escamillia, jenž vyzkouší svůj šarm i na Micaelu.
Tcherniakovova inscenace, vzniklá v koprodukci s Les Théâtres de la Ville de Luxembourg, by asi neobstála na konzervativnějším jevišti jako repertoárové představení a již vůbec ne jako součást abonmá pro seniory. Hraje se totiž verze s recitativy, jejichž text režisér navíc důkladně pozměnil a přepsal. Ale jde o pozoruhodné festivalové představení pro vnímavého diváka, který nevyžaduje režijní šablonu. Festivalové ceny vstupenek se pohybují od 270 do 300 eur. Naplánováno je osm představení od 4. do 20. července 2017.
Úspěch Rihmova Jakoba Lenze v Berlíně
Druhá opera klasika moderního hudebního divadla, německého skladatele Wolfganga Rihma (narozen 1952) – komorní opera Jakob Lenz podle známé povídky Karla Georga Büchnera (autora Vojcka) Lenz, slaví velký úspěch v nové inscenaci Staatsoper Berlin. Jde o poslední inscenaci v Schiller Theater, než se operní soubor vrátí do renovovaných prostor divadla Unter den Linden.
Bohužel Rihmovo ceněné hudebně-dramatické dílo je českým divákům zcela neznámé, žádný jeho operní titul komponovaný na závažné texty světové literatury nebyl inscenován na českých jevištích, ač jeho opery pravidelně inscenují přední německojazyčné operní scény i festivaly. Die Eroberung von Mexico mělo například velký úspěch na letním salcburském festivalu roku 2015 (recenzi jsme přinesli zde).
Opera Jacob Lenz, napsaná v letech 1978/1979, vychází ze zhruba dvacetistránkové Büchnerovy povídky z roku 1835. Tento fragmentární text (vyšel až po Büchnerově smrti roku 1879) svojí literární technikou, přibližující se textové koláži, značně předbíhá tehdejší formální i výrazový stav německé literatury. Jeho „hrdinou“ je skutečný básník Jakob Lenz (1758–1792, mimo jiné také autor dramatu Die Soldaten/Vojáci, který je podkladem oper Manfreda Gurlitta a Bernda Aloise Zimmermanna) období německého hnutí Sturm und Drang, jehož život předčasně skončil v důsledku paranoidní schizofrenie.
Opera ve třinácti obrazech převážně formou osobní zpovědi divákům předvádí tísnivý příběh senzitivního mladého muže Jakoba Lenze, kterého k sebedestrukci nepřivádějí vnější síly nebo protivenství, ale vnitřní démoni neuspokojení, marnosti a zničující deprese i psychické nemoci – to vše jej vede k opakovaným sebevražedným pokusům. Velmi introspektivní příběh člověka na hranici šílenství (to spojuje Lenze právě s Vojckem) se nezdá až tak vhodným námětem pro operu, ale dílo, přestože předloha je stará více než sto osmdesát let, velmi rezonuje se stavy moderního člověka. Je jasné, že jakákoliv podoba této Rihmovy opery je závislá na interpretovi titulního charakteru.
Interpretem Lenze je v tomto případě rakouský barytonista Georg Nigl, jehož ztvárnění právě této role ve Stuttgartu v roce 2014 ho přivedlo k titulu Zpěvák roku v respektované anketě oborového časopisu Opernwelt. Georg Nigl se specializuje na party současné hudby a byl protagonistou mnoha světových premiér. Niglovo ztotožnění s rolí je totální, vokálně střídá Sprechgesang, diskant a další rozličné hlasové prostředky a styly. Herecky je zcela imponující v roli psychotika v aktivní fázi i v úplném útlumu. Velmi kvalitně jsou obsazeny i další dva podpůrné charaktery příběhu. Otcovského faráře Oberlina (což je skutečná postava z okolí básníka Lenze), pokoušejícího se Lenze zachránit, zpívá Henry Waddington, a cynického Kaufmanna pak tenorista John Graham-Hall. Všichni sólisté včetně vokálního sextetu jsou ale hostující umělci v Berlíně, předtím vystoupili již v premiéře ve Stuttgartu na podzim 2014 a na jaře následujícího roku v Bruselu.
Úspěšná a strhující inscenace režisérky Andrey Breth, která má k tématu osobně velmi blízko (v roce 2007 se vyznala v rozhovoru pro rakouský časopis Profil z potíží, které jí přináší vlastní onemocnění bipolární poruchou), tak dobyla již třetí významnou scénu a získala obdiv kritiků i diváků. Za vynikajícím hudebním nastudováním stojí přední propagátor současné hudby Franck Ollu, spjatý také s předním souborem Ensemble Moderne. Po premiéře 5. července následují další čtyři termíny do poloviny července v rámci festivalu Infektion! Festival für Neues Musiktheater 2017.
Tomáš Netopil dirigoval Mozartovu operu La clemenza di Tito v Essenu
Po premiéře 3. června 2017 a osmi červnových reprízách český dirigent Tomáš Netopil, místní hudební ředitel od podzimu 2013, řídil poslední reprízu tohoto Mozartova díla v sezoně 2016/2017 dne 2. července 2017. Operní sezona v Essenu trvá do poloviny července a Mozarta vystřídá jako hlavní operní titul Belliniho Norma.
Inscenace Frédérica Buhra (též autora takzvaného Raumkonzeptu vedle scénografa Thorstena Machta) inteligentně přenáší děj z antického Říma do naší současnosti do prostředí velkého mezinárodního letiště, kde režisér v uzavřených prostorech zkoumá mechanismy a hlavně rituály moci. Diváci jsou tak svědky obvyklých oficialit, známých z televizní obrazovky, vítání hlavy státu nacvičeným davem, potřásání rukama, představování členů vládní garnitury, přípitky a tak dále. V luxusní, ale neosobní letištní lobby se pak odehrávají peripetie milostného trojúhelníku Titus – Vitellia – Sextus.
Tomáš Netopil měl k dispozici výborné sólisty essenského operního souboru. Především ruský tenorista Dmitry Ivanchey, od sezony 2016/2017 nový člen essenského souboru, zpívá vládce Tita s ušlechtilým a stylovým tónem, působivou kantilénou i energií, kterou tato postava žádá. Již před několika sezonami zaujal v angažmá v Curychu v menších i větších rolích. Smyslnou a vokálně vášnivou Vitellií je mu britsko-kanadská sopranistka Jessica Muirhead, která v Essenu zpívá velmi rozsáhlý repertoár. Třetí stranou politicko-milostné zápletky je Sesto v podání mezzosopranistky Bettiny Ranch. Kritiky chválí jak Netopilovo stylové a živé hudební nastudování, tak pěvecké výkony, a většina recenzentů se pochvalně vyslovuje i o přehledném režijním pojetí.
Nahrávka týdne
Otakar Ostrčil – Honzovo království. Pěvecký sbor Československého rozhlasu, Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze, dirigent Václav Jiráček. Supraphon Archiv 2017. SU 4224-2 (2 CD).
Třesoucíma rukama otevírám zcela novou nahrávku Ostrčilovy opery, jedno z toužebných přání českých operních fanoušků se naplňuje. Další operní komplet z archivu Československého rozhlasu (v jehož licenci nahrávka vznikla) je takto veřejně přístupný. Česká opera po roce 1900 (kromě díla Leoše Janáčka) je přístupna v nahrávkách značně neúplně a právě opery Otakara Ostrčila, žáka Zdeňka Fibicha, zůstávají pro posluchače velkou neznámou (kromě Kunálových očí, uvedených v Plzni roku 2002).
Otakar Ostrčil, výjimečná osobnost české hudby, která vtiskla takřka na patnáct sezon tvář opernímu repertoáru Národního divadla v Praze (od 1919 dramaturg, od 1921 šéf opery), a vynikající i nekompromisní dirigent, měl kvůli mnoha povinnostem na vlastní kompozice jen velmi omezený čas.
Jeho několik, byť různorodých, oper představuje v české operní tvorbě první třetiny dvacátého století ale důležitý příspěvek, který vychází z hudebního a myšlenkového syntetismu. Poučen západoevropskou hudební modernou i klasickým operním odkazem došel k intelektuální tvorbě, jež snad postrádá vášnivost Leoše Janáčka, ale zdařile rezonuje kulturní proudy meziválečného období. Do Ostrčilovy hudby se neustále promítá jeho humanismus i vysoké nároky na propracovanost kompozice.
Jeho poslední opera, právě Honzovo království, je cenným dokladem myšlenkových proudů mladé Československé republiky. Zájem o pacifistické hnutí v rámci symbolistického pohádkového příběhu, o sociální smír i stále živé ideje tolstojovského mesianismu v tehdejší české kulturní společnosti, ale především myšlenkové bohatství operního libreta (z pera Ostrčilova švagra Jiřího Mařánka, autora historických a poetických próz) podle pohádkové povídky Lva Nikolajeviče Tolstého, v partituře pak sofistikované začlenění historických a folklórních hudebních forem do kompozice tříaktové opery, přináší do dějin české opery novou intelektuální kvalitu v hudební i textové složce. Opera s premiérou roku 1934 byla následujícího roku uvedena i v pražském Národním divadle, kdy několik měsíců po premiéře vyčerpaný skladatel zemřel.
Nahrávka, pořízená roku 1954 pro vysílání Československého rozhlasu, přináší výkony předních sólistů Národního divadla (kde byla opera po druhé světové válce uvedena v inscenacích 1947, 1949 a 1958). Výkony legendárních interpretů – Ivo Žídek, Přemysl Kočí, Jaroslav Veverka, Zdeněk Otava a Antonín Votava a též sopranistka Jaroslava Vymazalová (i když v nahrávce drží prim spíše pánové) jsou zde zachyceny v rozkvětu sil. Dva fakty v interpretaci okamžitě posluchače zaujmou: udivující deklamační přesnost a ve většině výkonů dokonalá srozumitelnost slova. Poctivá nahrávka Václava Jiráčka dává plnohodnotný obraz o díle samém. Booklet obsahuje český text i jeho anglický překlad, medailony pěvců i kratší stať o opeře a skladateli. Z obálkové fotografie na nás shlíží detail z inscenace s Ivem Žídkem a Přemyslem Kočím.
Takřka dvouhodinová opera je na nahrávce doplněna půlhodinovými variacemi pro velký orchestr Křížová cesta v nahrávce České filharmonie pod taktovkou Václava Neumanna. Jedná se o dílo zcela jiného ražení a ideového okruhu, jež vyžaduje posluchačské soustředění a nejlépe dvojí poslech, ale přináší další cenné informace o Ostrčilovi jako skladateli a intelektuálovi.
Hudební humor
25. února 1903 byl slavný italský skladatel Giacomo Puccini (1858–1924) vážně zraněn při noční autonehodě na cestě z Luccy do Torre del Lago. Utrpěl komplikovanou vícenásobnou zlomeninu stehenní kosti, zhmoždění hrudníku a další traumata, když jeho tělo uvízlo pod padajícím automobilem, ze kterého krátce předtím sám vypadl.
Zpráva o nehodě prošla veškerým evropským i zámořským tiskem. Když ho jako ležícího pacienta navštívili přátelé, kteří s údivem hleděli na jeho nohu zavěšenou v trakci, ani tehdy neztratil svůj humor. Na otázku, jak se mu vede, odpověděl více než optimisticky: „Výborně! Právě mi začali stavět pomník.“
Trochu udivení přátelé se začali ptát na podrobnosti, a tak jim již tehdy světově proslavený operní tvůrce vesele odpověděl: „Už je hotová jedna noha, jak právě vidíte!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
