Aleš Briscein: Dalibor chce racionální myšlení!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Často si to ani neuvědomujeme, ale slovenština je prostě jiná, než naše mateřská řeč. Je libozvučná, více tíhne k vázání slov a tím pádem i k italské deklamaci. Proto je pro ně Janáček jiný šálek kávy. A chápu, že ono strojové střihání slov a slabik pak není příjemné pro hlas a v blízkém horizontu může přinést i komplikaci.

Teď mi ale vysvětlete, jak to, že je Janáček v zahraničí pomalu oceňovanější a oblíbenější autor nežli u nás?

Osobně obdivuji hlavně umělce ze Skandinávie, kteří jsou velmi jazykově ohební. To samé u Američanů. Oni prostě pochopili, že Janáček je fenomén a jako unikátní meteorit představuje nový hudební svět. A cestu k objevení a uplatnění.

A. Briscein, L. Janáček: Výlety páně Broučkovy ND (foto Patrik Borecký)

Vraťme se ještě k Bohumilu Gregorovi. Pokud vím, vy jste s ním nestudoval jen Janáčka…

V čase, kdy byl hudebním ředitelem Státní opery, si mne zavolal s tím, že by mne velmi rád slyšel v roli Alfréda. A že ji se mnou nastuduje. Kolegové mne tehdy varovali, že – snad kvůli té janáčkovské „zátěži“ – on k italskému repertoáru přistupuje stejně a pro mne to nebude mít dobré následky. On to samozřejmě nemyslel zle, ale v představách deklamace šel tak nějak proti italskému vedení pěvecké linky: „To ´n´ musí být delší, to ´l´ musíte držet…“ Prostě studoval italskou hudbu českou optikou. Ale já si po báječné janáčkovské zkušenosti s ním řekl, co zkusit kompromis? Byl jsem si jist, že jsem schopen vstřebat, co mi předává. Dal mi důvěru a já tu roli měl v krvi podle italských nahrávek. A když měl faktické poznámky, já se pokaždé snažil italský vzor držet, jít svou cestou a zároveň nejít proti jeho názoru. A nakonec mi řekl: „No vidíte, že to jde!“

Tedy z vaší strany určitý druh pěvecké a sociální inteligence…? Dokázat rozkódovat, koho máte proti sobě a rozklíčovat, co přesně po vás chce?

Přesně… a ukázalo se, že on má vlastně naprostou pravdu, jen způsob a metodika prosazování byla pro některé kolegy nestravitelná. Jeho jazyk pro ně byl nesrozumitelný a někteří to pochopitelně odnesli. Jejich fonační aparát si prostě vytvořil jakési nepřirozené návyky a byl konec. Ta jména jsou známá, ví se, jaký dirigent se na kom podepsal… On byl samozřejmě svrchovaný odborník a profesionál. Ale rovnice: přijdu jako tabula rasa a madam, zasloužilá umělkyně a pedagožka mě určitě něco naučí a já budu skvělý, prostě nefunguje.

Bavíme se o pěvecké inteligenci, a ta je podle mne nezbytným předpokladem k tomu, aby zpěvák vydržel v plném zdraví a rozvíjel aktivní kariéru. Jednou z jejích složek je určitě i schopnost znát dobře svůj hlas, jako tělesný orgán, vědět, co mu svědčí a co ne. To za vás žádný pedagog neudělá, to si vypěstujete sám. Já vás před lety viděl v Rossinim, byl to samozřejmě profesionální výkon se vším všudy, ale měl jsem pocit, že kdyby se v budoucnu tento autor už neobjevil, až tak by vám to nevadilo…

To máte asi pravdu. Já mám toho autora rád, to musím zdůraznit. Ale abyste byl to, čemu se říká „rossiniovský interpret“, musíte neustále vylehčovat hlas a cíleně na to při tréninku myslet. A ta kategorie vás bude vždycky něco stát a do jisté míry omezovat. Vezměme si takového Juana Diega Floreze, který se narodil s fyziognomií předurčující k rossiniovskému zpěvu. Rozsah, koloratury, pohyblivost – tedy velmi specifický způsob zpívání. Florez se etabluje výhradně v tomto ranku. Jenže pak narazíte na krutou realitu ve chvíli, kdy se jako rossiniovský zpěvák chcete někam posunout. A nejde to. Jednak čistě technicky, jednak vás už lidé mají pevně zařazeného. Ano, když slyšíte Rigoletta od rossiniovského zpěváka, obdivujete bezpečné výšky, ale schází vám dramatičnost postavy. Já si zkrátka Rossiniho vyzkoušel a nevracím se k němu; není to vlastně ani nutné. Ale připomenu si ho občas jako hygienu, očistu, jako opravdu mimořádný dril.

Nejspíš by takové občasné návraty k tomuto stylu – třeba na základě lukrativní nabídky – byly obtížně realizovatelné, už jen pro potřebnou adaptaci hlasu…

Jistě, nelze v pondělí zpívat Prince a ve čtvrtek jít bez přípravy na Hraběte Almavivu. Udržovat pohyblivost hlasu je fajn, ale nerad bych setrvával po celou aktivní kariéru v jedné kategorii. Ale ten váš postřeh z mého výkonu je vlastně kompliment, pokud jste měl pocit, že směřuji spíše k lyrickému „spinto“ oboru.

Přesně tak to bylo, navíc už je to řada let, tuším, rok 2003…

Tak to si rozumíme, o něco horší by bylo, kdybyste byl před týdnem na Prodance a řekl mi. „…ehm, ten Rossini by vám ale seděl víc…“ Je zajímavé, v jaké fázi ten výkon sledujete. Vy máte nejspíš na mysli libereckou inscenaci Lazebníka…?

A. Briscein – Alexander Zemlinsky: Der Zwerg – Oper Graz 2017 (foto Werner Kmetitsch)

Ano, režisér Petr Palouš, dirigent Martin Doubravský, mimochodem na dlouhou dobu poslední liberecký Rossini před loňskou inscenací Popelky

Já měl tehdy extrémně vypjatou sezónu a Liberec mne doslova umluvil. A já potvrzuji to, co jste řekl o nezbytnosti hlasové adaptace! Tu jsem si tehdy nemohl dost dobře dovolit. Kdybyste byl rossiniovský pěvec a odbočil si k těžšímu repertoáru, měsíc pak nemůžete dělat nic než zpětně precizně vylehčovat hlas. Podobně jako specialisté na baroko. Pustí-li se do romantické opery, jen málokterý se dokáže zpětně vrátit třeba k oněm specifickým rovným tónům a intonační přesnosti.

A podobně bychom mohli mluvit třeba o mozartovském fachu, kde mi tenoroví hrdinové připadají dost podobní těm rossiniovským, charakterem zpěvu i typově…

On to je totiž dokonce mozartovsko-rossiniovský fach! S oblibou říkám, že ty party jsou „nahaté“. Máte-li v hlase nějakou nesrovnalost, je to, jakoby jste dělal na jevišti striptýz. U Janáčka, u Verdiho to tolik nevadí, v jejich frázi leccos přikryjete třeba zvýšeným forte. Ale zpívat Mozarta v indispozici je vražedná kombinace. Jeho čistý, instrumentální styl prostě technické výkyvy nesnese. Pak stačí jeden akt a přijdete o hlas. Občas mám pocit, že u nás je zažitá představa „hlasu tak akorát na Mozarta“ jako lehkého, subtilního, nevýrazného. Emočně slabého. To je ovšem naprostý nesmysl! Vždyť party Dona Giovanniho vždy zpívaly a zpívají dobře posazené, dramaticky znějící hlasy.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na