Alexander Pereira pohrozil…

… že se vzdá funkce intendanta Salcburského festivalu, kterou vykonává první rok. Tato zpráva se objevila před několika dny jako stručné oznámení. V interview pro kulturní a divadelní magazín „Bühne“ (č. 7–8) se Alexander Pereira svěřil s důvody, které jej k tomu vedou (kráceno).Čím se liší Salcburský festival od ostatních velkých festivalů?

Salcburský festival by měl – a o to chci v příštích letech bojovat, pokud se mi bojovat dovolí, –zahrnovat operu, činohru a koncerty, a také balet a taneční divadlo, protože je jediným pořadatelem na světě, který je schopen tyto umělecké formy pěstovat v takové šíři a na vysoké úrovni. Festival má za sebou devadesátiletou tradici a o dosažení jeho kvalit se snažili největší světoví umělci. To je jedinečné, ale zároveň to každému intendatovi ukládá, aby v boji o kvalitu pokračoval.

Ve vašem konceptu jsou téměř samé nové produkce, žádné obnovené inscenace. Proč? Zkušenost přece ukázala, že inscenace, které běží úspěšně několik let (jako Ponnellova Kouzelná flétna) přilákají také nové publikum.

To je momentálně můj velký boj, objasnit kuratoriu, čím je Salcburský festival ojedinělý. Důvodem, proč se objevovalo stále více obnovených produkcí, byl tlak úsporných opatření – to se dá doložit protokoly z osmdesátých let. Důsledkem byla ale masivní kritika v celém světě. Festivalu se vyčítalo, že se stále víc stává repertoárovým divadlem. A to platí až do roku 2011. Stát, tedy poskytovatel subvencí, vyrovnal během deseti let jen dvakrát zvýšení mzdových tarifů. Zaměstancům Salcburského festivalu se upřelo to, co v jiných branží pracovníci dostali. Na vedení festivalu se žádalo, aby to vykrylo samo. Pokud se v uměleckém provozu vyrovná zvýšení mzdových tarifů jen dvakrát během deseti let, pak se v těch deseti letech umělecký rozpočet zatíží asi pěti až šesti miliony euro a ty peníze pak scházejí na umění. Před odchodem Jürgena Flimma [Pereirův předchůdce] v roce 2011 byly pouze dvě premiéry a všechno ostatní byly obnovené inscenace. Nová produkce stojí mezi 700.000 až 800.000 euro. Vezmeme-li stav z roku 2010 a uvážíme-li zdražení do roku 2014, dostaneme se na dva miliony. Ty bych musel někde vyčarovat a to by bylo možné jen tehdy, kdybych seškrtal produkce. Do roku 2014 bych musel škrtnout dvě produkce, 2015 třetí. A nejpozději tehdy by už festival nebyl schopen nic vyprodukovat. Musím kuratoriu dokázat, že klidně přihlíží tomu, jak se festival řítí do katastrofy. Když jsem byl ustanoven intendantem, udělal jsem si analýzu a to, co jsem zjistil, mě k smrti vyděsilo. Proto jsem si řekl, že zase musíme do umění investovat, pokud má festival svou funkci obhájit. Mluvil jsem s mnoha lidmi a všichni mi říkali: Na co jste ještě pyšní? Don Giovanni už jede třetí rok, Figaro dokonce čtyři roky. Proč máme vůbec jezdit do Salcburku? V takové situaci musím světu – protože Salcburský festival není žádný lokální podnik, nýbrž světový festival – dát umělecky správné signály. A jeden z nich je, že bude v každém ročníku něco výjimečného. Neznamená to, že tu a tam nějaké obnovená inscenace nebude, ale nesmí to být základní princip, kterým se festival několik let zachraňuje a publikum je pak zklamáno, s tím souhlasit nemohu.Kuratorium před nedávnem odložilo rozhodnutí o rozpočtu na rok 2013 na červenec. Nejprve prý má padnout zásadní rozhodnutí o rozšíření festivalu. Jak chcete festival rozšířit?

Rok 2013 je zvláštní rok, který bude dražší než jakýkoli jiný, a sice ze dvou důvodů. Za prvé je tu 200. výročí narození Verdiho a Wagnera. Bohužel nenapsal žádný z nich symfonii [Wagnerova Symfonie C dur je rané, pro festival nereprezentativní dílo], proto musíme v koncertní řadě uvést opery v koncertantním provedení. Koncertantní uvedení opery s Annou Netrebko nebo s Domingem ale stojí pochopitelně víc než symfonický koncert. Vyšší jsou ovšem také příjmy, jenže to nechce kuratorium vzít na vědomí. Druhým důvodem je speciální projekt, který se jmenuje „El Sistema“. Byl jsem ve Venezuele a tam jsem viděl práci José Antonia Abreu a její rozsah. Abreu umožnil 386.000 venezuelských dětí učit se na nějaký hudební nástroj. Toto gigantické hnutí bych chtěl přenést do Salcburku, abychom světu ukázali, čeho se dá dosáhnout za obtížných sociálních podmínek. Plánujeme přivést do Salcburku kolem 1000 dětí a mladých, nejen Orchestr Simóna Bolívara, ale také orchestry různých věkových skupin, dechový soubor, nebo sbor postižených. Je to ojedinělý projekt a bude stát 2,7 milionů euro, které většinou získám od sponzorů. To není rozšíření festivalu, jde o výjimečnou věc. To si musí uvědomit i kuratorium. Richarda Strausse, který kromě oper napsal také hodně orchestrálních děl, už půjde roku 2014 připomenout v obvyklém festivalovém rámci.Co bude, jestliže se kuratorium k vašim plánům nepřipojí?

Někoho povolají, dají mu úkol postavit na nohy mezinárodní festival, vykládají mu úžasné věci, ale když jsou pak konfrontováni s důsledky, celá ta úžasně formulovaná odvaha se zhroutí. Nikdo ode mě nemůže žádat, abych vedl festival s vědomím, že skončí debaklem.

S Letnicovým festivalem za sebou máte úspěšný start. To přece musí kuratorium přesvědčit.

Zasedání kuratoria se konalo přesně den po skončení Letnicového festivalu. Nejdřív jsem si musel vyslechnout, že to, co chci o Letnicích dělat, je šílenství. V Salcburku se vůbec pořád říká: to jsme nikdy nedělali, to se neprodá, cizinecký ruch to neunese. Den po skončení festivalu, kdy jsme spolu s Cecilí Bartoli dokázali, že se z roku na rok dá dosáhnout zvýšení obratu z 550.000 na 1.100.000 eur, to kuratorium přijalo jen jako marginálii. Také toho, že se pro Letní festival zvedly asi o 20 procent objednávky, prodalo se o 24 procent víc vstupenek a počet zahraničních hostů stoupl o víc než 50 procent si možná někdo okrajově všimne, ale koneckonců to nikoho nezajímá.

Rakousko znáte. Opravdu vás to překvapilo?

Nepočítal jsem s tím, že se mi do obličeje řekne, jak moc se mi důvěřuje a přitom se mi ta důvěra odpírá. Všechno musím předkládat a dokládat pětkrát a přesto nakonec slyším, že to bude jinak.Do jaké míry můžete sponzoringem vyrovnat to, co se vám odpírá na subvencích?        

To je nejnovější argument. Když sháním sponzory, slyším, že dělám festival závislým na ekonomických zájmech. Doktor Haslauer [salcburský zemský hejtman] prohlásil v jednom interview, že jediní seriózní partneři jsou poskytovatelé subvencí a čím více bude sponzorů, tím více se stáváme míčem ve hře ekonomiky. Jenže ti, kdo vytvořili situaci, v níž potřebuji sponzory, jsou právě poskytovatelé subvencí, protože deset let nedělali svou povinnost. Je to jako bych si vyjel s kuratoriem na jezero. A ve člunu je zátka, a někdo z kuratoria, které vždycky musí hlasovat jednohlasně, tu zátku vytáhne. Do člunu teče voda. Já mám sice silné čerpadlo, ale kuratorium řekne, musíte použít hrnek. Taková je situace. Ten, kdo nevykonává svou povinnost, je stát, ne sponzoři. Věřte mi, že jsem možná nejznámější hledač sponzorů. Pro curyšskou operu jsem získal 250 milionů švýcarských franků. Ani jediný ze sponzorů se nepokusil ovlivňovat to, co dělám. Naopak. Je přece jasné, že v době, kdy může stát projekty obtížně financovat, se musí opět použít to, co bylo léta pravidlem a jen po druhé světové válce se to nedělalo, totiž solidarita státu, ekonomiky a soukromého sektoru – jen tak může být zachován hodnotový řád. Nemůžu hodit Monu Lisu do popelnice jen proto, že je drahé za ni platit pojistku. A u opery je to podobné. Musím se pokusit uvolnit energii uloženou v mistrovských dílech a k tomu potřebuju finanční prostředky. Sponzory nehledám jen v Rakousku, už teď je z hlavních sponzorů z Rakouska jen jeden jediný. Jezdím do Sao Paula, New Yorku, Šanghaje a Tokia a hledám sponzory pro Salcburský festival. A je to tak dobře, protože v Salcburku se děje něco, co může být kulturním vzorem. A pomyslete také na hospodářský význam pro region.

Myslíte, že je festival na rozhraní?

Ano. Co mi vždycky v Rakousku přišlo líto je myšlení, že postačí jen nějaké drobné úpravy, aby se zachoval nimbus. Teď však nastala situace, kdy už to nestačí. 
Připravila a přeložila Vlasta Reittererová