Alexandre Katsapov & Tereza Podařilová: „Divadlem žijeme dál“ / „Užili jsme si to, nebrečíme“

V roli Valmonta a markýzy de Merteuil se první sólista Alexandre Katsapov a primabalerína Tereza Podařilová na začátku listopadu oficiálně rozloučili se svou aktivní taneční kariérou, za kterou se oba představili v mnoha předních hlavních rolích a stali se držiteli Ceny Thálie, Podařilová dokonce čtyřikrát a Katsapov jako první zahraniční tanečník v historii. V Baletu Národního divadla vystupovali přes dvacet let, na domácí scéně ale zůstávají, akorát nyní v roli baletních mistrů.

Jaké bylo vaše rozloučení na posledním uvedení baletu Valmont?
Alexandre Katsapov: Chtěli jsme si to pořádně užít, ne to druhý den obrečet. Uspořádala se oslava, na děkovačce lítaly třpytky, dostali jsme spoustu květin a dárků. Bylo to moc příjemné.

Tereza Podařilová: Moc jsem si to užila. A nejen derniéru, ale celou tu práci s Liborem Vaculíkem a souborem. Bylo to krásné, pohodové. Libor tvořil Valmonta pro nás, a to je obrovský dárek. Taky jsem ráda, že jsem na posledním představení tančila se Sašou, protože s ním to před těmi pěti lety všechno vznikalo, a že jsme to společně mohli i ukončit.

Kdy jste pocítili, že už se konec vaší aktivní taneční kariéry blíží?
TP: Když jsem čekala své první dítě, říkala jsem si, že už potom možná nebudu tancovat. Naopak mi to ale dodalo více energie a síly, a tehdejší umělecký šéf Petr Zuska mi vyšel vstříc a dalo se to skloubit. Tak jsem myslela, že skončím po druhém dítěti. Žena, co má děti, se cítí naplněná, a měla jsem pocit, že se kariéra chýlí ke konci. Když jsme tančili posledního Oněgina, oplakala jsem to. Bylo to jedno z mých nejoblíbenějších představení a brala jsem to tak, že tančím naposledy. Jenže pak přišly další role. Ve chvíli, kdy jsem si utrhla křížový vaz, jsem věděla, že to je definitivní konec, že už se nikdy nerozhýbu. Stalo se to přímo na scéně, můj partner Jiří Kodym mě odnesl z jeviště a bylo mi líto, že to neskončilo úplně nejšťastněji. Pak mě oslovil Libor Vaculík, že pro mě něco chystá a ať se rozcvičuju. Mně to přišlo nemožné, ale chtěla jsem se dostat znovu do kondice kvůli dětem. Nakonec se to podařilo a vznikl ještě Valmont.

Vy, Terezo, končíte v neuvěřitelných sedmačtyřiceti letech. Jak jste se udržovala v kondici?
TP: Záleží, jak člověk zachází s tělem, jak se připravuje, jestli cvičí správně. Mladším tanečníkům bych určitě poradila, aby se poctivě věnovali svému tělu a vyvažovali cviky. Přece jen je to hodně fyzicky náročná disciplína. Měla jsem ale také štěstí. Za svou kariéru jsem neměla žádné velké úrazy, až na ten utržený vaz, ale to přišlo až později.

Splnili jste si za svou kariéru vše, po čem jste toužili?
TP: Já jsem na sebe ani nekladla žádné požadavky, jaké role bych chtěla tančit. Mě prostě bavila ta práce a nešla jsem za ničím konkrétním. Splněným snem pro mě ale byl Oněgin. Jako dítě jsem na konzervatoři měla celou sbírku videokazet s balety, a jedním z nich byl Oněgin. Byla jsem jím úplně fascinovaná a říkala si, že to bych jednou chtěla tančit. Pak ale ubíhala léta, nastoupila jsem do divadla, kde byl jiný repertoár, a teprve po letech, když jsem odtančila Oněgina, jsem si uvědomila, že to byl přece ten balet, který jsem viděla jako malá! Takže to se podařilo. Jeden sen jsem si ale nesplnila, a to, když mě vybral Mats Ek pro roli Carmen, a já zrovna otěhotněla. To mě mrzelo. Čekala na mě ale jiná role – matky.

AK: Když zkoušíme s mladými tanečníky nové choreografie, říkám si, že by se mi líbilo si to taky zatančit. Dospěl jsem ale k tomu, že všechno se stihnout nedá a měl jsem tolik rolí, co mě pobavily a potěšily, že ve výsledku není důležité, že jsem neudělal tohle nebo tamto.

Oba jste držitelé Ceny Thálie. Je pro tanečníka důležité toto ocenění za svou kariéru získat?
TP: Když máte úžasné představení, roli, a ještě k tomu přijde cena, je to nepopsatelná radost, velká odměna, bonbonek na konec, ale i velké štěstí. Že bych to ale dělala kvůli ceně, to ne. Navíc je spoustu krásných děl a tanečníků, co by si Thálii zasloužili, ale neměli to štěstí a nedostali ji. Takže to není jen o ceně, přála bych jim ale ten pocit zažít.

AK: Když jsem Thálii v roce 2002 získal jako úplně první cizinec v tanečním oboru, mělo to pro mě obrovský význam. Bral jsem to jako ocenění, že to, co dělám, má smysl. Cena se ale vyvíjela způsobem, který mi nepřijde úplně spravedlivý. Dříve také bylo tanečních cen více, teď je už jen Thálie. Tanečníci ale nejsou popelky umění a mohli by být více uznávaní.

TP: Když Alina Nanu dostala letos cenu, měli jsme obrovskou radost a těšilo nás, že se Balet Národního divadla dostane více k lidem. Balet ale bohužel pořád je dost upozaděný.

AK: Já třeba v autě poslouchám rádio Classic. Mluvili o přenosu Thálie a vyjmenovávali, kdo co vyhrál, a za balet neřekli nic. Měl jsem chuť jim zavolat, proč na balet zapomněli. Jako kdyby byl něco podřadnějšího! Přitom návštěvnost Baletu Národního divadla je stejná jako u činohry.

V Baletu Národního divadla působíte přes dvacet let. Neměli jste někdy chuť na změnu?
AK: Tak určitě jsme si prošli nějakou ponorkou, to jo. Zájezdy ale vždycky přinesly svěží vítr. Bylo dobré vyjet ven.

TP: Ono se pořád něco dělo. Točily se role, měnili se šéfové… Otázka, jestli zůstat, nebo jít jinam, se objevila v době, kdy jsem měla tolik práce, přicházela jedna role za druhou, že se mi nakonec ani nikam nechtělo.

AK: A teď už jsme ve věku, kdy nechce nikdo nás (směje se).

Pod vedením Petra Zusky jste byli celých patnáct let. Jaké to je nyní s novým uměleckým ředitelem?
AK: První dva tři roky jsou vždycky krušné. Člověk hledá, formuje si kolem sebe tým, který rozumí jeho vizi. Je to vývoj.

TP: S novým šéfem je prostě všechno nové…

K jakým změnám za poslední dva roky pod vedením Filipa Barankiewicze zatím došlo?
AK: Filip přišel z Německa, kde je vedení souboru odlišné. Byli jsme na něco zvyklí patnáct let, a najednou je tu nová vize, jiné názory, repertoár se ubírá jiným směrem. Změna je radikální.

TP: Současný šéf má jinou estetiku, obměňuje tanečníky a soubor dostává novou tvář. Máme teď na jevišti „samý krásný kluky“ (směje se). Když dochází ke změnám, není to vždy pohodlné, ale každá změna vás vždy posouvá a soubor teď je na úžasné úrovni.

Jak se nyní cítíte v roli baletních mistrů?
AK: Když tanečník splní, co po něm chcete, je to radost a potěšení. Když tomu tak není, hledáte chybu u sebe, jestli učíte špatně nebo neumíte dobře vyjádřit, o co vám jde.

TP: Je to, jako kdyby člověk dával i kus sama sebe. Moc se mi ale líbí, že tanečník si vezme, co mu chci předat, přidá do toho něco svého, a vznikne z toho něco nového. To je krásné.

Našli jste se v tom?
AK: Je to náročná role. Tanečníci jsou citliví a hodně věcí si berou osobně. Musíte proto být tak trochu i psycholog a umět komunikovat s lidmi. Nejen s tanečníky, ale i choreografy, pochopit jejich vizi. Jste v kontaktu s lidmi z celého světa, každý člověk je jiný, chce to hodně porozumění.

TP: Člověk se pořád učí, neustále přicházejí nové situace. Snažím se, aby byla na zkoušce příjemná atmosféra a tanečníci nebyli ve stresu nebo pod tlakem. Toho stresu je v životě tolik, tak bych ráda, aby se cítili příjemně a měli z práce radost.

Dáváte si pozor, abyste nedělali to samé, co vadilo vám jako tanečníkům?
TP: Já úplně nesnášela, když jediné, co baletní mistr řekl, bylo „tak ještě jednou“. Nevěděla jsem, na čem jsem. Také jsou dny, kdy přijdete na trénink s dobrou náladou a jde vám to, a někdy jste vyčerpaná a musíte se zakousnout. To pak záleží, jak mistr zareaguje, jestli vás dokáže povzbudit. O to se teď snažím.

AK: Mě štvalo, že mě bud někdo hodně chválil, a tomu jsem nedůvěřoval, anebo do mě rýpali a měli pořád stejný připomínky. Pak vám ale dojde, že to často není o vás, ale o tom druhém. Není možné se zalíbit všem.

Balet je fyzicky náročná profese. Jak vám je po tak dlouhé aktivní taneční kariéře na těle?
TP: Samozřejmě, že mě něco bolí, třeba záda. Natolik dobře ale své tělo už znám, že vím, co je pro něj prospěšné. Na pohyb je tolik zvyklé, že cvičit nepřestanu. Když budu cvičit, možná mě bude bolet, když nebudu cvičit, tak mě ale bude taky bolet a celkově se budu cítit hůř.

AK: Je to sice namáhavé, ale fyzická zátěž přináší radost a po tréninku nebo představení přichází vždycky velká euforie. Tělo ale opotřebované je. Pět let mám velké bolesti zad, nevěděl jsem, jestli Valmonta třeba nebudeme muset zrušit. To je daň za tu radost.

TP: Určitou daň si to vzalo. Na druhou stranu se hýbeme celý život, a když vidím své vrstevníky – netanečníky, mám pocit, že jsme ve větší kondici.

Cítíte se tedy mladší?
AK: Když třeba v pětatřiceti hrajete Romea, nasazujete si masku, dostáváte se postavě pod kůži, to omlazuje. Hodně taky pomáhá, když se pohybujete mezi mladšími tanečníky nebo máte mladšího tanečního partnera. Primabalerína Margot Fonteyn například tančila s o dvacet let mladším Rudolfem Nureyevem a úplně jí to změnilo život.

Když jste nyní mimo záři reflektorů, máme pocit, že žijete „obyčejný, všední život“?
AK: Máme teď méně času. Jako tanečník si odtančíte a jdete domů, zatímco my pracujeme od rána do večera. Trénujeme jednu skupinu, ta odejde, ale my zůstáváme, protože přijde další.

TP: „Obyčejný život“ to je v tom, že stále pracuju a žiju divadlem, jen se má zodpovědnost primabaleríny vyměnila za zodpovědnost baletní mistryně. Především jsem ale mámou se všemi starostmi a radostmi, které tato role obnáší.

Tereza Podařilová se narodila v Praze. Vystudovala pražskou Taneční konzervatoř a absolvovala stáže na Tanzakademie Köln v Německu. V roce 1990 nastoupila angažmá do Baletu Národního divadla, kde byla v roce 1992 jmenována sólistkou. V roce 2003 získala statut první sólistky.
Pozornost na sebe upoutala v titulní roli baletu Sylvie, jako Kitri v Donu Quijotovi a Princezna Aurora ve Spící krasavici. Diváci ji mohli vidět v ústřední roli Popelky ve stejnojmenném Prokofjevově baletu, jako Margaritu v Dámě s kaméliemi, Svanildu v Coppélii, Antoninu v baletu Čajkovskij, Salome v Kruté hře.
K nejvýznamnějším úkolům jejího repertoáru patřily role Odetty a Odilie v Labutím jezeře, Marie a v Louskáčkovi, Julie v Romeovi a Julii, Isadory v Isadora Duncan – příběh slavné tanečnice v inscenaci J. Bednárika a L. Vaculíka, Taťány v Oněginovi, Raymondy ve stejnojmenném baletu, hlavní role v Hampsonově verzi Giselle a v roli snové Kláry v baletu Louskáček – Vánoční příběh choreografa Y. Vamose. O citu pro komediální nadsázku přesvědčila v představení Někdo to rád…, kde ztvárnila roli Sólistky taneční skupiny.
Doslova zazářila v inscenacích světoznámého choreografa J. Cranka jako Kateřina v baletu Zkrocení zlé ženy i jako Taťána v Oněginovi. Dlouhodobá spolupráce s akademickým malířem J. Kunovským ji inspirovala ke vzniku tanečně-výtvarného projektu Sirael uváděného na scéně Divadla Kolowrat.
Z moderního repertoáru tančila sólové role např. v choreografiích J. Kyliána Sinfonietta, Návrat do neznámé země, Stamping Ground, Petite Mort, P. Zusky Ways 03, Mezi horami, Ibbur aneb Pražské mystérium, Requiem a BREL – VYSOCKIJ – KRYL / Sólo pro tři, N. Duata Jardí Tancat, A. Aileyho River, I. Galiliho Through Nana´s Eyes a také v choreografiích G. Balanchina Who cares?, Divertimento a Čajkovskij, Pas de deux. V komponovaném večeru s názvem Baletománie tančila Medoru v Korzárovi – Pas de trois, v Grand pas de quatre na hudbu C. Pugniho nebo v slavné choreografii M. Fokina Umírající labuť na hudbu C. Saint-Saënse.
Tereza Podařilová získala v roce 1990 první cenu na celostátní baletní soutěži v Praze. Za rok 1993 obdržela cenu Philip Morris Ballet Flower Award, která je u nás udělována nejlepšímu baletnímu umělci v oboru klasického tance. Od roku 1999 do 2003 pravidelně získává Cenu nejoblíbenější tanečnice. Je držitelkou ceny Pushkin Legacy Award za roli Taťány v baletu Oněgin (2000), čestné plakety Národního divadla a ceny Komerční banky „Kobanadi“ za rok 2006.
Titulní role v Carmen jí vynesla Cenu Thálie za rok 1997 a role Kateřiny v baletu Zkrocení zlé ženy Cenu Thálie za rok 2003. Cenu Thálie za rok 2005 získala za ztvárnění role Taťány v slavném Crankově baletu Oněgin. V roce 2014 získala čtvrtou Thálii právě za roli Markýzy de Merteuil v baletu Valmont.

Alexandre Katsapov se narodil v dnešním Petrohradě, vystudoval Ruskou baletní akademii A. Vaganovové, poté byl v letech 1993–1996 v angažmá ve Státním akademickém divadle Musorgského. Zde mimo jiné tančil Alberta v Giselle, Modrého ptáka ve Spící krasavici, Prince v Louskáčkovi, Romea a Merkucia v Romeovi a Julii, Jamese v La Sylphide či titulní roli v Petruškovi.
Od sezony 1997–1998 se stal sólistou Národního divadla v Praze a v roce 2003 byl jmenován prvním sólistou. Stejnou měrou uplatnil jak výtečnou klasickou techniku, tak ojedinělé nadání pro ztvárnění charakterních rolí. K jeho největším úspěchům klasického repertoáru patří role Princů v Labutím jezeře, Louskáčkovi a Šípkové Růžence, Romeo a Merkucio v baletu Romeo a Julie, Abdérachman v Raymondě, Albert v baletu Giselle, Carabosse v Šípkové Růžence Javiera Torrese nebo v baletech Augusta Bournonvilla La Sylphide (James) a Napoli (Gennaro). Tančil také Otroka v Pas de troisz baletu Korzár.
Smysl pro ztvárnění charakterních rolí projevil již v inscenacích Libora Vaculíka v 90. letech: jako Liftboy-Smrt v představení Isadora Duncan – příběh slavné tanečnice, Johannes Friedemann v tanečním dvojvečeru Malý pan Friedemann / Psycho, I. kabaretiér v představení Někdo to rád… nebo jako Alfonso Aragonský v hudebně-tanečním příběhu Lucrezia Borgia. S Liborem Vaculíkem spolupracoval také na roli Fausta ve stejnojmenném baletu z roku 2010 nebo v roce 2014 na ztvárnění velké tanečně-dramatické hlavní role ve Vaculíkově baletu Valmont.
Ze současného světového repertoáru zatím vzbudily pozornost jeho výkony v choreografiích Jiřího Kyliána Dítě a kouzla, Sinfonietta, Polní mše, Návrat do neznámé země, Petite Mort a sólové party ve složených baletních večerech Amerikana, Motýlí efekt, Zpěvy země, Rodinné album, Mozart? Mozart!, Česká baletní symfonie I. a II., Extrém, Svěcení jara a Moonshine. Tančil v choreografiích George Balanchina Čajkovskij, Pas de deux a Theme and Variations, Christophera Bruce Rooster, Williama Forsytha In The Middle Somewhat Elevated. Na premiéře Amerikany II v lednu 2002 tančil po boku Darii Klimentové Oidipa v Tetleyho choregrafii Sphinx a za svůj výkon si vysloužil nadšené ohlasy odborné kritiky.

Byl vynikající Don José v Carmen Matse Eka, tančil v hlavních rolích v baletech světoznámého choreografa Johna Cranka Zkrocení zlé ženy a Oněgin, divákům se také představil jako v baletu Louskáček – Vánoční příběh a Rodrigo v Othellovi choreografa Youriho Vàmose, Jiřík v dětském baletu Zlatovláska a Mistr v baletu Čarodějův učeň Jana Kodeta, Princ v Popelce choreografa Jeana-Christopha Maillota. Tančí komickou travesti roli Matky Simone v baletu Marná opatrnost britského choreografa Fredericka Ashtona a Krále Petra v baletu Cristiana Spucka Leonce a Lena.
V představeních z dílny Petra Zusky Ibbur aneb Pražské mystérium ztvárnil postavu Já / pacient na psychiatrii a v Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři velmi sugestivně zatančil hlavní mužskou roli (nominace na Cenu Komerční banky). V roce 2014 ztvárnil také v Zuskově inscenaci Romea a Julie stěžejní roli pátera Lorenza.
V roce 1995 získal 2. cenu na mezinárodní soutěži Sanlam v jihoafrické Pretorii. V roce 2002 dostal Cenu Thálie za ztvárnění postavy Cara v baletu Ivan Hrozný choreografa a režiséra Libora Vaculíka a o rok později byl nominován na Cenu Thálie za roli Petruchia v baletu Zkrocení zlé ženy. Za rok 2003 obdržel hlavní cenu Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního umělce v oboru klasický tanec. Pravidelně hostoval v baletu Národního divadla v Brně a Bratislavě, účastní se řady turné a festivalů (Německo, Španělsko, Finsko, Itálie, Estonsko, Portugalsko, Malta, Rusko, Taiwan, USA).