Alfred Brendel – klavírista, esejista a básník

Alfred Brendel je všeobecně považován za jednoho z největších klavíristů všech dob. Narodil se 5. ledna 1931 v Loučné nad Desnou v okrese Šumperk v rodině nehudebníků. V tehdejším Československu žil do svých šesti let, potom rodina odešla nejprve do Záhřebu v Jugoslávii a pak do Štýrského Hradce v Rakousku. Na klavír hrál Brendel od šesti let, ve Štýrském Hradci studoval na konzervatoři a zde měl také v sedmnácti letech své první veřejné vystoupení. Později studoval ve Vídni na Akademie für Musik und darstellende Kunst. V jednadvaceti letech poprvé sólově nahrával ve studiu. Byl první, kdo nahrál kompletní klavírní dílo Ludwiga van Beethovena. Kromě něj se věnoval především tvorbě Wolfganga Amadea Mozarta, Franze Schuberta, Roberta Schumanna, Josepha Haydna či Franze Liszta. Od padesátých let žil ve Vídni, v sedmdesátých letech se usídlil v Londýně. Vystoupil ve všech slavných koncertních sálech Evropy i mimo ni a spolupracoval s nejslavnějšími dirigenty a nejlepšími orchestry. Vydal desítky nahrávek. S aktivní kariérou se rozloučil koncertem ve Vídni v prosinci 2008. Od té doby se věnuje přednáškám a mistrovským kurzům. Brendel není jen klavíristou, píše též eseje a básně a jeho velikými láskami jsou kromě hudby i literatura, malířství, architektura a kinematografie.

Mnohokrát vystoupil také v Praze. Po ukončení kariéry se nám představil i v jiných rolích. V dubnu 2014 uváděl v pražském kině Ponrepo přehlídku filmů nazvanou Mezi děsem a smíchem, pro niž osobně vybral osmnáct filmů, které „ukazují, že svět je absurdní“ a které v této „absurditě dle možností nalézají komično“, jak k tomu tehdy řekl. Brendelův výběr sahal od němého filmu přes surrealistický svět Jana Švankmajera (jehož obdivuje) až po intelektuální humor Woodyho Allena. V březnu 2019 proběhla v pražském Rudolfinu třídenní akce s názvem Hommage à Alfred Brendel, a to za Brendelovy osobní účasti. Kromě skladeb Bély Bartóka a Miroslava Srnky, které provedlo Quatuor Diotima, zde měl Brendel přednášku O interpretaci Mozarta a mistrovský kurz, na kterém s Triem Incendio pracoval na Schubertově Klavírním triu B dur, op. 99. A navíc ještě pokřtil a zájemcům podepisoval své knihy, které u nás vydalo nakladatelství Volvox Globator. Loni to byly hned dvě, Abeceda klavíristy (přeložil Martin Lauer) a svazek sebraných básní 2 x 2 = 13 (přeložil Vít Janota), které doplnily již dříve vydaný objemný svazek esejí a přednášek Hudba, smysl a nesmysl (přeložili Tomáš Jajtner a Martin Lauer, vyšlo v roce 2016).

Hudba, smysl a nesmysl
Brendel je posledním článkem linie, která pochází od samotného Beethovena. Byl žákem legendárního klavíristy Edwina Fischera, jehož učil žák Franze Liszta, jehož učil žák Beethovenův. Brendel vnímá hudbu v širokých historicko-kulturních souvislostech a dokáže zaujmout odbornou i laickou veřejnost. Jeho většinou anglicky psané eseje nepostrádají vytříbený literární styl ani smysl pro humor. Svazek Hudba, smysl a nesmysl (Music, Sense and Nonsense, 2015) shrnuje Brendelovu esejistickou tvorbu, původně vydanou v knihách Thoughts and Afterthoughts (1976), Music Sounded Out (1990) a Alfred Brendel on Music (2007) a doplněnou dalšími texty z posledních let. Esejistické tvorbě se Brendel věnuje již zhruba padesát let. V předmluvě ke knize k tomu píše: „Vedle své hudební existence jsem vždy rád pracoval se slovy. V některých svých esejích a přednáškách jsem se snažil pročistit si hlavu, vysvětlit leccos sám sobě, poradit sám sobě a poskytnout odpovědi na otázky, na něž jsem nedokázal nalézt uspokojující odpovědi v literatuře, která mně byla dostupná v době, kdy jsem je psal. Zároveň jsem v sobě choval naději, že z toho, co jsem se touto cestou naučil, budou moci těžit i ostatní.“ (s. 13)

V esejích se Brendel projevuje jako přemýšlivý intelektuál, hudební teoretik i praktik, pro něhož je však hudba přes všechny teoretické problémy a přemýšlení o ní především potěšením. Ve svých textech se věnuje „svým“ skladatelům, jejichž interpretací proslul nejvíce (Mozart, Beethoven, Schubert, Schumann, Liszt). Několik kratších textů je věnováno také skladateli a klavíristovi Ferrucciu Busonimu. Brendel se zamýšlí i nad jedním z mála děl 20. století, jež hrál, totiž nad klavírním koncertem Arnolda Schönberga. Jeden oddíl knihy se jmenuje Představení, programy, nahrávání; Brendel se zde věnuje praktickým problémům s koncertováním, sestavováním koncertních programů a s nahráváním. Poslední oddíl tvoří vybrané rozhovory s Brendelem, k nimž autor občas po letech přidal dovětek, protože třeba změnil názor na problémy v rozhovoru probírané. České vydání doplňuje předmluva klavíristy Jana Bartoše a fotografická příloha.

Brendel neprobírá jen jednotlivé skladatele a jejich díla, zamýšlí se třeba také nad humorem v hudbě, ale i obecně: „Humor ukazuje, že svět je absurdní a že s touto absurditou je snazší se vyrovnat, když se soustředíme na její legrační stránku,“ píše v eseji O humoru, smyslu a nesmyslu, která dala celé knize název (s. 399). V závěru této eseje je Brendelovo osobní, krásné vyznání: „Nejúžasnější požehnání, jež jsem na této planetě dokázal objevit vedle lásky, byly pro mě hudba a humor. Naplňují život smyslem (a nesmyslem).“ (s. 403)

Abeceda klavíristy
Zatímco velkou část esejí z knihy Hudba, smysl a nesmysl ocení přece jen spíše hudebníci, pedagogové či hudebně zasvěcenější čtenáři (v knize je i řada notových příkladů), útlá knížka Abeceda klavíristy (A Pianist’s A–Z, německy 2012, anglicky 2013, do češtiny přeloženo z autorovy anglické verze) je přístupnější daleko širší čtenářské obci, všem, kteří milují klavírní hudbu a zajímají se o techniku, historii klavíru a klavírní repertoár. Je to malá encyklopedie, erudovaná, vtipná, poučná i poučená, velmi osobní i zábavná. Brendel v knížce ve stručných heslech probírá témata jako akord, cantabile, cvičení, dirigent, emoce, fantazie, forma, harmonie, humor, interpret, kašel, klavír, koncert, láska, metronom, nahrávání, notový zápis, orchestr, pedál, píseň, prstoklad, repertoár, rytmus, tanec, temperament, transkripce, variace, virtuozita či zvuk. Své místo mají mezi téměř devadesáti hesly také skladatelé Bach, Beethoven, Brahms, Haydn, Chopin, Liszt, Schubert, Schumann se stručnými autorovými postřehy k nim.

Podle Brendela může být hudba „legrační, komická, vtipná sama o sobě bez pomoci slova či vystoupení“; problém podle něj je, že humor „může být vnímán dost odlišně – anebo nemusí být vnímán vůbec“. Hlásí se však k tomu, co napsal Plinius mladší: „Čas od času se směji, hraji si, žertuji, jsem člověkem.“ (s. 40-41) Vtipně píše Brendel o kašlání publika při koncertech; jednou přestal hrát a publiku řekl: „Já vás slyším, ale vy mě ne.“ A po zbytek recitálu se už nikdo ani nepohnul (s. 53).

Takto stručně a výstižně charakterizuje Franze Liszta: „Romantický suverén klavíru. Tvůrce klavírního díla s náboženskou tematikou. Kronikář hudebních poutí. Neúnavný tvůrce transkripcí a parafrází. Radikální předchůdce modernity. Zdroj hudby Césara Francka, Skrjabina, Debussyho a Ravela, Messiaena a Ligetiho.“ (s. 63) A takto píše o Franzi Schubertovi: „Stvořitel celého hudebního světa čítajícího přes 600 písní s velkolepými přírůstky do komorní hudby a symfonie. Velký mistr čtyřruční klavírní hudby. Schubert je dost možná nejúžasnější zjev hudební historie. Pestrost toho, čeho dosáhl za pouhých 31 let svého života, nemá obdoby.“ (s. 101)

A co Alfred Brendel doporučuje mladým klavíristům? „…najít si učitele skladby a zkoušet komponovat alespoň po nějakou dobu. Zkušenost vytváření a zapisování hudby, organizování skladeb a procházení si od první noty do poslední nám snad dopomůže nazřít na skladatelův zápis v jiném světle a s jinou úctou. (…) Kouzlo skladatelské zkušenosti, i když je jen krátkodobé, může ovlivnit to, jak bude hráč v budoucnosti tato díla posuzovat. Klást si otázku ,Jak bylo toto dílo zkomponováno?‘ bude užitečné při řešení té druhé, častější otázky: ,Jak by se mělo hrát?‘“ (s. 104)