Anastázie Youriho Vàmose v Plzni – katarze krásou

  1. 1
  2. 2

Výpravnost scén u carského dvora kontrastuje s jednoduchostí, strohostí reality. Důmyslně promyšlené přechody mezi těmito dvěma světy, jejich prolínání se, vytváří zvláštní napětí, a podporuje tak spád děje. Podobně jako spojení klasických a moderních prvků v choreografii i ve scénografii. Působivé a precizní nasvícení Klause Gärditze podtrhuje toto zvláštní pulsující napětí. Momenty, v nichž vidíte pouze dlaň v temnotě prostoru stoupající vzhůru, ruce hledající a mizející – i to jsou okamžiky, které podtrhují celkovou atmosféru. Nádherné kostýmy výtečně korespondují se scénou, obé navrhl Michael Scott. Nejsou vyumělkované, nejsou přezdobené, nejsou opulentní. Ze scény i z kostýmů vyzařuje elegance a krása. Rasputin, vystupující jen na začátku prvního dějství, je oděn černě stejně jako Osud. Obě postavy kontrastují s reálnými postavami jak carského dvora, tak berlínské ulice.

Anastázie, poslední dcera cara – Richard Ševčík (DJKT 2020, foto Irena Štěrbová)

Velká náročnost choreografie a rychlé střídání scén odlišného charakteru klade na tanečníky vysoké nároky. Po stránce technické i výrazové. Výkony všech členů souboru byly na premiéře mimořádné. Tančí se na kvalitní nahrávky několika světových orchestrů.

Dokonalá byla preciznost provedení jak sólových, tak sborových čísel. V titulní roli vystoupila Sara Aurora Antikainen. Vynikající po technické stránce, přesná v provedení. Jemná, křehká bytost vyzařující radost a klid se během sekundy mění v tápající osamocenou ženu, která nemůže najít své místo v životě. Její špičkový tanec a piruety jsou precizní, hovoří skutečně řečí těla. A je přesvědčivá i výrazově – i ze 14. řady zcela zřetelně zachytíte měnící se výraz a mimiku. Osud a roli Rasputina, přítele carské rodiny, ztvárnil znamenitý Karel Audy. Je mu vlastní taneční a technická jistota, preciznost provedení a přirozená elegance pohybu. Dává roli Osudu navíc po výrazové stránce laskavou vážnost a působivou aristokratičnost. Se Sarou A. Antikainen tančili v dokonalé souhře, excelentní závěrečné finále bylo dokonalé.

Anastázie, poslední dcera cara – Mami Hagihara (DJKT 2020, foto Irena Štěrbová)

Richard Ševčík v roli dospělého Alexeje mohl plně uplatnit nejen svou technickou suverenitu, ale i klukovský šarm a vtip, který tento všestranný tanečník dokáže svým rolím propůjčit. I celkovou bezprostřednost projevu. Tu zúročil ve scénách se sestrami i ve scéně s dětmi, kterou obdivuhodně tančili žáci divadelní baletní školy. Role Anastáziiných sester – Olgy, Taťány a Marie jsou příležitostí jak pro sólové taneční výstupy, tak pro výstupy společné. Bravurně je tančily Afroditi Vasilakopoulou, Abigail Jayne Baker a Lýdie Švojgerová. Ve svých vzpomínkách ovšem vystupuje Anastázie sama i její sestry rovněž v dětském věku. Anastázii-dítě kouzelným způsobem ztvárnila Kristina Kodedová. Choreografie ji nijak nešetří – náročnost partu nespočívá jen ve vlastním tanci, ale i ve vyjádření „dětské duše“, rozvernosti, třeba i příjemné znuděnosti, především nefalšované bezprostřednosti. Kristina Kodedová nezůstala nic z toho roli dlužna. A hravost vtiskla i výstupu v roli Modrého ptáka, který tančila s Richardem Ševčíkem jako Alexejem.

Podobné nároky splnily skvěle i tanečnice v rolích malých sester – Victoria Svetlana Roemer jako malá Olga, Kristýna Miškolciová jako Taťána a Corinne Cox jako Marie. Richard Ševčík, ovšem důkladně „zakuklen“ v kočičím kostýmu, spolu s Andronikou Tarkošovou tančil i vděčný tanec koček. Partnery pro starší Anastáziiny sestry byli v rolích šlechticů vynikající Vittorio Borio, Mátyás Szilveszter Sántha a Justin Rimke. Ruský tanec v naprosté souhře působivě tančili Ondřej Potužník, Miroslav Suda a Michal Lenner. Působivě, s grácií a noblesou ztvárnili carský pár Vojtěch Jansa a Martina Drbušková.

Anastázie, poslední dcera cara – Karel Audy (DJKT 2020, foto Irena Štěrbová)

Efektní a do nejmenšího detailu vypracované jsou sborové scény. Ať je to pivní tanec s neodolatelným lidovým podtónem, nebo velkolepé taneční scény v paláci. Nesmírně působivá byla ovšem rovněž scéna, v níž Anastázie hledá sebe sama. Devět tanečnic v identických kostýmech Anastázie, šedých, roztřepených šatech, v absolutní jednotě ztvárňuje její nejistotu, tápání a osamocenost.

Anastázie je inscenace výsostně estetická, hluboce sdělná. Napínavá. Dramatická. Křehká. Silná. Přináší zcela mimořádné taneční výkony. Je výpravná. Je klasická a současná zároveň. Je o tanci, ale i o útěcích a o hledání. A o tom, že slunná pohoda se během okamžiku může změnit v tragédii. U každého z nás. Vàmosova Anastázie lahodí oku. A klade otázky. Podněcuje k úvahám. Čajkovskij byl přesvědčen, že „balet je spíše ozdobou života, než jeho ztvárněním“. Ale Vàmosova Anastázie je obojím. Závěrečné pas de deux Anastázie a Osudu v má v sobě zvláštní silnou atmosféru labutí písně. Zlomek sekundy, v němž mizí nádhera vzpomínky na carský palác a na velkém, ztemnělém jevišti se stará žena choulí do ochranné náruče Osudu, bere dech. Dostavuje se silná katarze, kterou chcete zažít znovu a znovu. Ano. Katarze krásou.

Anastázie, poslední dcera cara – Andronika Tarkošová, Richard Ševčík (DJKT 2020, foto Irena Štěrbová)

Anastázie – poslední dcera cara
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Libreto, choreografie, režie: Youri Vàmos
Asistentka choreografa: Joyce Cuoco
Hudební režie: Matouš Pilný
Scéna a kostýmy: Michael Scott
Světelný design: Klaus Gärditz
Nastudování: Alexey Afanasiev, Uwe Schröter

Premiéra: 16. 8. 2020, DJKT, Nová scéna

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments