Anna Benháková: Najednou jsem zjistila, že jsem dost tak, jak jsem

Anna Benháková si ráda dělá věci po svém už od mala. Ve školce nechtěla spát, tak místo toho chodila na hodiny tance. Dnes je Anna nejen profesionální tanečnicí, ale hlavně choreografkou a uměleckou ředitelkou tvůrčí skupiny Dočasná Company. V našem rozhovoru jsme nejvíce probíraly její aktuální projekty a cestu, kterou si prošla od studia Konzervatoře Duncan centre až k sebevědomé umělecké tvorbě a nepřehlédnutelné pozici na scéně současného tance.

Na podzim jste měla plánované dvě premiéry, už máte obě za sebou?
Jak se to vezme. Temporaliter jsme už hráli, jen jsme to zatím nenazvali premiérou. Ještě jsme neměli šanci to uvést tak, jak bychom si přáli. Temporaliter se totiž skládá z fotografického workshopu, tanečního workshopu a představení. Je to takový balíček a já mám přesnou představu, v jaké formě ho chci dělat, a to se doteď nepovedlo. Oficiální plánovaná premiéra je tedy až teď na 11.–12. prosince v prostorách InDance Centrum v Hostivaři.

O čem Temporaliter je?
Jmenuje se to Temporaliter aneb Jak zachytit tanec ve fotografii a je to projekt, na kterém jsem úzce spolupracovala s Vojtou Brtnickým. Vojta je hrozně zajímavá osoba už tím, že se rozhodl fotit zrovna tanec. Tanec je pro fotografa šíleně náročná disciplína. Naprosto vším jde proti tomu, co fotograf potřebuje. To mi už samo o sobě říká, že takový člověk musí být trochu divný, v tom nejlepším slova smyslu… Vojta si fakt vybírá věci způsobem „čím těžší, tím lepší“. A i když to na první pohled vypadá, že je to představení o fotografovi, tak pro mě to je spíše poukázání na člověka, který si zvolil záměrně náročnější cestu, která ho nutí na sobě neustále pracovat a nikdy nepolevit. Myslím, že to v sobě nese poselství, které může zarezonovat i u člověka, který se fotografii, tanci ani jinému umění nevěnuje.

Jak bude ten balíček tedy fungovat?
Nabízíme fotografický workshop s Vojtěchem Brtnickým s kapacitou okolo pěti lidí. Potom taneční workshop, který má kapacitu asi patnáct účastníků. Člověk, který přijde fotit, má nejdříve tři hodiny s Vojtou o focení v divadelním prostoru, pak jde s Vojtou zkusit fotografovat ten taneční workshop, což je trochu rozdíl od focení v divadle. Další den je pak představení, kde mohou účastníci zase fotit. Představení začíná takovou iluzí vernisáže. Na jevišti jsou vystavené Vojtěchovy fotografie a začne v podstatě komentovaná prohlídka, kde Vojtěch mluví o svých fotkách, přibližuje divákům konflikt, který tato disciplína přináší, a postupně se příběhy konkrétních fotek přelijí do představení. Jako bychom se dostávali více do víru Vojtěchových myšlenek a pocitů a dál od faktů a technologických informací.

To je jak dělané pro festivaly.
Ano. Mně by se to líbilo pro školy. Uvidíme, jak to půjde. Je to teď kvůli covidu složitější. Tím, že se snažíme vlákat diváky dovnitř, být součástí, tak je to teď přímo proti všemu, co se má dodržovat.

Premiéru inscenace AMORální jste měla před pár dny. Čerstvé pocity?
Přiznám se, že to pro mě byl zvláštní zážitek. Většinou jsem šíleně nervózní, strašně nervózní. A po premiéře mám zpravidla depresi a říkám si, jestli vůbec budu ještě někdy tvořit. To jsem tentokrát neměla. Bylo to asi díky tomu, že jsem za sebou poprvé měla velký tým, schopné      produkční, dramaturga. Vojta dělal světla. Dostal se k tomu dost na poslední chvíli, v den premiéry byl velmi nápomocný a pak to dokonce i fotil. Cítila jsem, že zodpovědnost není jenom na mně a tolik jsem se nestresovala. Pak se to přede mnou odehrávalo a já jsem vůbec nevěděla, co cítím. Jediné, co jsem během představení řešila, bylo, jestli bude použitý jazyk nějak promlouvat k divákům. Dovolila jsem si jít cestou, která je pro mě jako pro tvůrce nejzajímavější, velmi citlivě, zaměřit se na detaily. Je to nejspíš nějaká má reakce na to, co mně osobě chybí v umění i obecně mezi lidmi. Citlivost, empatie. Myslím, že věcí, které kolem nás křičí, je tolik, že už nedokážeme rozpoznat vlastní myšlenky od těch, co nám znějí v hlavě jako ozvěna. V AMORální jsem se snažila vytvořit prostředí, kde si divák dovolí zpomalit a zasoustředit se. Nicméně, když se přede mnou odehrávala premiéra, vůbec jsem nevěděla, jestli to bude fungovat. Byla jsem fakt napjatá, jestli k divákům něco dorazilo. Jestli vidí věci, které jsem se tam snažila dát. Ale musím říct, že mi jejich reakce vrátila energii. Byl potlesk, který mám nejraději. Skončí představení, je ticho, a pak začne ten „bouřlivý“ potlesk. Byla jsem hrozně ráda, že to k lidem promluvilo. Sama za sebe nedokážu říct, jestli se mi to líbilo nebo ne, ale za diváky jsem byla vděčná.

Jaké myšlenky má představení AMORální předávat?
V programu píšeme, že se zabývá tenkou hranicí mezi láskou a manipulací. Během procesu tvorby přišel náš dramaturg Jakub Vaverka s dobrým slovem „negotiation“. Jde o to, že mezi tanečníky je neustále přítomné jakési dohadování o tom, kde jsou hranice. Kam si člověka připustím, a kam už ne a zda člověk něco akceptuje, nebo ne. Samozřejmě čerpám z vlastních zkušeností, ale myslím, že nejsou ojedinělé a mohou promlouvat k širokému publiku. V inscenaci mluvíme o lásce, která je pro většinu lidí neoddělitelná od určitých fyzických projevů. Erotika zde hraje též významnou roli. Zamýšlím se, co znamená ne a co je jenom negace jako součást erotické hry. Nechci dělat představení, ve kterém budu lásku idealizovat. Je to o tom, že člověk si musí být vědom, s kým má tu čest, aby neudělal něco, co by mohlo druhému hluboce ublížit. Já osobně mám se sexuálním nátlakem nejednu zkušenost, ale to, co jsem zažila, se v té době vlastně nehodnotilo jako znásilnění… Teď už se o tom už mluví mnohem víc a názor, že pokud člověk nedá souhlas, tak to znásilnění je, je slyšet víc. Nechtěla jsem ale z mužů udělat ďábly, sémě zla, nechtěla jsem to celé obrátit na jednu stranu. Myslím si, že je to historicky dané. A i způsob, jak jsme vychovávaní a na co jsme zvyklí, hraje významnou roli. Ženy jsou zvyklé, že když se usmějí a zaflirtují, tak dostanou, co chtějí. Ale to je proto, že jsme dlouhou dobu neměly šanci být chytré, vystudovat a svou pozici prokázat šikovností. Musely jsme používat jiné způsoby.

A stále je používáme, ne?
Právě že ano. Přesně. Setrvačnost. Kluci pak neberou tolik zřetel na to, že se něco stane, když si ta holka o to tak zvaně říkala. A mě to samozřejmě mrzí, protože jsem na druhé straně barikády. Když slyším od svých nejbližších mužů, že třeba Me Too naprosto zesměšňují a nadávají na herečky, že jsou kariéristky, tak mě to hrozně bolí. Protože jsem to sama zažila. Proto jsem se rozhodla tohle téma zpracovat, aby se o tom aspoň začalo mluvit. Znásilnění prostě není jen o tom, že vás někdo zatáhne v noci do křoví. Nejčastěji vám takto ublíží někdo, koho znáte. A to mi přijde minimálně stejně tak velký problém, jako ty extrémní násilné případy.

Je pro vás realizace představení způsob, jak se s takovým zážitkem vyrovnat?
Myslím si, že jsem s tím dost srovnaná. A domnívám se, že když se umělci něco takového přihodí, tak by to měl mít nejdřív zpracované. Protože když to zpracované nemá, tak jde pak o osobní zpověď a hrozí, že to nebude mít odstup. Je pravda, že jsem o tom díky představení začala mluvit. A jsem i mnohem otevřenější vůči sexualitě. Je to určitě proces nějaké katarze, ale nevylívám si srdce. Možná snaha vnuknout do choreografie tu extrémní citlivost, která pro někoho může být vnímána jako naivita, je pro mě způsob, jak se se svým zážitkem vyrovnávám. Asi je to mé nabídnutí určitého východiska.

Bude do konce roku ještě repríza?
Ano. Repríza bude 14. prosince v Divadle X10.

S tancem jste začala ve 4 letech. Děti, které začnou takto brzo a k tanci profesně inklinují, často skončí na baletních konzervatořích. Vy jste se rozhodla pro Duncan centre. Proč?
Nikdy jsem nebyla dobrá v disciplíně. Jednou mě mamka dala na gymnastiku, ale po první lekci bylo jasné, že tam nemůžu být. Vždycky jsem tíhla spíše ke kreativitě. Na balet bych se nehodila.

A jak jste byla na Duncanu spokojená?
Zpětně to hodnotím tak, že se dost obdivuji, že jsem to dotlačila do absolutoria. Myslím si, že bych nebyla šťastná na žádné střední škole. Ráda si věci dělám po svém a střední školy jsou o tom, že vás někam směřují. Spokojená jsem tak začala být až na vysoké, kde jsem sama zodpovědná za to, co chci a nechci dělat. Na Duncanu to pro mě bylo těžké. Neustále jsem válčila s pocitem, že mi to moc nejde, se srovnáváním s ostatními. Chybělo mi, aby někdo řekl ano, tohle ti jde. Můj problém také byl, že jsem si nepamatovala variace. Bála jsem se a možná i to byl důvod, proč jsem si tolik nepamatovala. Byl to každodenní boj sama se sebou. Dobrá zkušenost…

Duncan je vnímaný tak, že tam není takový dril jako na baletních konzervatořích. Takže to tak úplně není?
Ale ano, je to tak. Duncan je určitě svobodnější. Nikdo vás tam neváží, nikdo nenadává, že máte o kilo víc. To tam prostě není. Zažila jsem ještě paní Blažíčkovou a bylo strašně cítit, že má svůj záměr, filozofii, kterou nám chce vštípit. A bylo to až bych řekla s nadsázkou sektářství. Někdy si tak z toho děláme legraci, ale svým způsobem to tak bylo. Mají silnou myšlenku, kterou vám chtějí vštípit a vštěpují vám i to, jakým způsobem vnímat pohyb. Jste na čtyřech a snažíte se narovnat páteř tak, aby byla co nejvíc nejrovnější a musíte mít tisíciprocentní percepci těla. A to je pro patnáctiletého člověka tak strašně neuchopitelné, že vůbec neví, co se po něm chce. Je to náročné proto, že nevíte, co děláte dobře, nebo co máte dělat líp. A ke všemu vlastně ani moc netancujete. Člověk má najednou pocit, že tancovat ani nemůže, protože se neumí ani postavit. Ale s klasickou konzervatoří bych to nesrovnávala. Tlak tam je, snaží se z nás udělat profesionály a k tomu patří i tohle. Ne každý tu profesi může dělat. Člověk musí být schopný něco vydržet. A také si myslím, že teď už je Duncan dost jiný. Teď mají ti studenti mnohem větší prostor mluvit. Někdy mluví možná až „příliš“. Ale těžko říct, já už nejsem studentem Duncanu dlouhou dobu. Jen vím sama od sebe, že když jsem měla někdy s nějakým pedagogickým přístupem problém, zkusila jsem to přijmout, jak to je, a najít si v tom svou cestu. Často mě to pak nečekaně obohatilo. Díky tomu jsem například udělala své první vtipné představení či natočila svůj první taneční film. Lepší je vytáhnout z té příležitosti to nejlepší, co jde, než přesvědčovat dvakrát staršího člověka, že dělá svou práci blbě. Svět není černobílý.

Jaká byla první zkušenost ze zahraničí?
Bylo to super. Chovali se tam ke mně jako k profesionálovi. Přijela jsem do slovinského souboru EN-KNAP a přístup, který ke mně zvolili, mě udělal dospělou. Nebylo to o tom, že „musíš se to tendu naučit dělat líp, abys mohla na jeviště“, ale byla jsem brána jako hotový tanečník. Co neumíte, tak dopilujete. Byla jsem z toho úplně perplex. Najednou jsem zjistila, že jsem dost tak, jak jsem. A to mi pomohlo uvědomit si svoje kvality, uvědomit si, co mi jde, a pracovat na tom. Budovat to. Nikdo nechce univerzálního tanečníka. Chtějí spíše zajímavé lidi, kteří se hodí na konkrétní role.

Aktuálně dokončujete studium na HAMU, přineslo vám, co jste očekávala?
Šla jsem tam bez idejí. Pragmaticky. Řekla jsem si, že nechci tu školu skončit a zase nevědět co, jako se mi to stalo po Duncanu. Celou dobu jsem se soustředila na to, abych si už během školy budovala zázemí. Chtěla jsem odjet na stáž, což se povedlo, a když jsem se vrátila, tak jsem pomalu začala šířit svoji vizi o company. Jsem velmi vděčná, že jsem byla na HAMU přijata. Bez této příležitosti bych možná od profesionálního tance upustila. Jsem vděčná za lidi, které jsem na škole potkala, jak pedagogy, tak studenty. Bez nich bych byla chudší o spoustu znalostí a zážitků, které teď aktivně využívám.

A výsledkem vaší vize je Dočasná Company, ta sdružuje poměrně dost lidí, kolik aktuálně?
Trochu se to proselo. Teď nás je asi patnáct. Většina jsou tvůrci z oblasti tance a divadla, další jsou fotografové, pedagogové a tak dále. Ale jádro je tvůrčí. Chtěla jsem vytvořit partu lidí, kteří se budou podporovat a díky tomu budou mít některé věci jednodušší. Třeba získat granty, najít produkčního, najít dobrého technika a tak podobně. Všichni se naučíme něco, abychom si navzájem vypomohli. To se povedlo a teď fungujeme tak, že já jsem umělecká ředitelka, dále je tam Natálka Vacková, která má na starosti tok financí, a Vanda Hejnová řeší PR. Když vzniká nový projekt, tak se potkáme, bavíme se o tom, jak to zahrnout do dramaturgie company, jestli na to máme kapacitu a tak dále. A pak tam je spoustu dalších nepostradatelných a velmi nadaných a pracovitých lidí.

A jaké projekty chystáte na příští rok?
Natálka Vacková připravuje novou choreografii Lidé Antropocénu, což je o otázce neudržitelnosti tak, jak ji nyní aktuálně žijeme. Já chystám projekt, ve kterém chci propojit zpěv a tanec Extended Play. Zatím jsou to menší kusy, ale na příští rok bych chtěla udělat celovečerní inscenaci. První díl, který se jmenuje Báseň o nejistotě, plánuji uvést v Altě. A pak bych chtěla udělat ještě skupinovou choreografii Poutníci, kde vyzkouším na jiných lidech to, co jsem během uplynulých dvou let vyzkoumala. Jestli to funguje, i když to předávám dál. A také musím zmínit Jana Razimu, velmi talentovaný mladý choreograf. Připravuje pro Dočasnou Company choreografii Pobyt, kde budu dokonce i tancovat. Na to se těším. Dál budeme pokračovat s Dočasnými Workshopy. Příští rok chceme začít s dětskou produkcí. S Petrou Houškovou pracujeme na konceptu choreografie pro mladé publikum.

***
Anna Benháková začala s tancem ve čtyřech letech v Tanečním a pohybovém studiu Magdaléna, vystudovala Konzervatoř Duncan centre, v rámci studií absolvovala stáž ve slovinském souboru EN-KNAP a v italském souboru Déjà Donné. Aktuálně dokončuje poslední ročník magisterského studia choreografie na HAMU. Během vysokoškolských studií byla na stáži v Institut del Teatre v Barceloně. V roce 2019 založila skupinu Dočasná Company. Se svými choreografiemi se zúčastnila několika mezinárodních festivalů v Maďarsku, Belgii, Slovinsku a Japonsku.