Antonín Barták, jeden ze slavných plzeňské opery

Při podrobnějším procházení kalendáře jubilantů v operním světě jsem si v tom množství jmen uvědomil, že by nemělo upadnout v zapomenutí jedno z nich, byť nevstoupilo do širšího celostátního povědomí a za tři roky uplyne už šedesát let od doby, kdy nás jeho nositel navždy opustil. Jedná se o dirigenta Antonína Bartáka, muže, který stál třicet let v čele plzeňské opery. Vykonával tuto funkci v časech nelehkých, jakými byly velká hospodářská krize na počátku třicátých let, která se v Plzni projevila s velkou intenzitou a velmi negativně ovlivnila chod divadla, poté v časech okupačních a ještě i v prvních letech po roce 1945.

Antonín Barták se narodil před sto třiceti lety, 15. listopadu 1886, na pražském Žižkově. Od dětských let se věnoval hudbě. Když mu bylo třináct, stal se posluchačem konzervatoře, kde studoval hru na flétnu a klavír. Těsně před absolutoriem byl v roce 1905 z konzervatoře vyloučen. Tehdejší striktní předpisy zabraňovaly studentům hrát ve veřejných produkcích, které nebyly považovány za vhodné a důstojné. Tohoto přestupku se Antonín Barták dopustil, když účinkoval při jakési produkci v Aréně.

Vyloučení ze školy ovšem nezabránilo tomu, aby byl angažován jako flétnista do České filharmonie, odkud po roce přešel do srbského Bělehradu. V roce 1908 byl angažován jako sbormistr a korepetitor do Divadla na Vinohradech, které bylo rok předtím otevřeno. Angažoval jej první šéf vinohradského zpěvoherního souboru Ludvík Vítězslav Čelanský, jedna z pozoruhodných, ale mimořádně kontroverzních osobností historie české hudby. Protože výrazně ovlivnil Bartákův životní i umělecký vývoj a navíc letos 27. října uplynulo pětaosmdesát let od jeho úmrtí, stojí za to, abychom mu v krátké odbočce věnovali také trochu pozornosti.

Tento mimořádně talentovaný hudebník pocházel z muzikantské rodiny v Horní Krupé na  Havlíčkobrodsku. Narodil se ale 27. října 1870 ve Vídni. Vystudoval učitelský ústav v Kutné Hoře a poté skladbu na konzervatoři a souběžně navštěvoval Pivodovu pěveckou školu a dokonce hereckou školu Národního divadla. V roce 1895 jej s velkými nadějemi angažoval Vendelín Budil do Plzně. Čelanský je svými dirigentskými výkony splnil. Kritik Pavel Nebeský po premiéře jeho prvního představení napsal: „Potlesk hromový, zřídkakdy slýchaný, zaburácel celým divadlem po skončené ouvertuře, takže mladý mistr dlouho se musel uklánět obecenstvu.“ Nicméně jeho neklidná, kontroverzní povaha vedla k tomu, že brzy musel divadlo opustit, i když Budil se k celému případu vyjádřil slovy: „… že byl pilný a něco uměl a něčemu rozuměl, přimhuřoval jsem oči, pokud to šlo.“

Tato situace se poté několikrát opakovala jinde. Čelanský působil v Záhřebu, zasloužil se o vznik opery v tehdejším haličském hlavním městě Lvově, kde v roce 1900 dirigoval i její zahajovací představení. V roce 1901, kdy se základě známé stávky orchestrálních hráčů Národního divadla proti Karlu Kovařovicovi zprofesionalizovala Česká filharmonie, se stal jejím šéfem. Po roce jej ale v této funkci vystřídal Oskar Nedbal a Čelanský šel opět do světa. Vrací se do Lvova, poté působí i v Kyjevě a ve Varšavě. Později dosáhl velkých úspěchů v Paříži, kde byl dokonce jmenován důstojníkem Francouzské akademie a dokonce mu bylo nabídnuto místo ředitele komické opery v New Yorku, které odmítl.

V roce 1907 jej ředitel Šubert angažoval na Vinohrady. Uvedl se opět výborně, ale ani tam nevydržel dlouho a po dalším putování se s ním opět setkáváme v Plzni, kam jej ředitel Veverka angažoval, když na funkci šéfa opery rezignoval Václav Talich. A opakovala se stejná situace jako za Budila před dvaceti lety. Čelanský opět odchází. V roce 1918 se dokonce na krátký čas stane znovu šéfem České filharmonie. Poté nějaký čas ještě diriguje, stačí založit orchestr zvaný Šakova filharmonie, věnuje se pedagogické činnosti, načež se stahuje zcela do ústraní a ve věku jednašedesáti let v Praze umírá. Dnes je Ludvík Vítězslav Čelanský v širším povědomí téměř zapomenut.

Vraťme se ale k Antonínu Bartákovi. V mládí se od Čelanského lecčemu přiučil a dokázal to rychle využít v praxi. Brzy se s Bartákem setkáváme jako s dirigentem operetních inscenací a podle svědectví kritiků si počínal velmi dobře. Přišel ale konec července roku 1914, císař pán vydal manifest Mým národům! a Antonín Barták musel narukovat. Tři roky sloužil v Salcburku, městě Mozartově. Za trest, protože „přetáhl“ dovolenku, byl přeložen do Plzně a hrozilo nebezpečí, že bude muset jít na frontu.

K příchodu Antonína Bartáka do Plzně se váže půvabná historka, která je uvedena v knížce Slavní plzeňské opery, již vydalo plzeňské Západočeské nakladatelství v roce 1986 u příležitosti znovuotevření rekonstruované budovy Velkého divadla. Dlouholetý důvěrný znalec plzeňského hudebního života, publicista, kritik a zejména jeden z nejpřednějších českých odborníků v oboru akustiky profesor Antonín Špelda ji popisuje takto:

„Jednoho letního dne ve válečném roce 1918 se potkali v plzeňské ulici dva vojáci. Vyšší šarže z nich, nadporučík rakouské armády, položil druhému velmi překvapivou otázku: ´Vy jste kapelník vinohradského divadla?´ Po přitakání se oba muži vzájemně pozdravili. Nadporučík byl v civilu ředitel plzeňského divadla, zpěvák a režisér Karel Veverka, nižší šarže pak kapelník Antonín Barták, jenž byl Veverkou po tomto rozhovoru ihned angažován jako druhý kapelník vedle Jana Janoty do plzeňského divadla.“

Nemám důvod pochybovat o pravdivosti oné historky, ale patrně v ní díky nepozornosti či tiskové chybě došlo k záměně data. Ve všech dostupných materiálech včetně jiných textů profesora Špeldy je jako datum Bartákova nástupu do Plzně uváděn rok 1917. V každém případě se tak stalo na doporučení Čelanského. A tímto nepřímým zásahem se na třetí pokus Ludvík Vítězslav Čelanský nakonec přece jenom výrazně o plzeňskou operu zasloužil.

Poté, co dirigent Janota odešel v roce 1919 do Brna, kde nejprve působil jako dirigent opery a posléze řadu let ve funkci šéfdirigenta Orchestru Radiojournalu, se stal Antonín Barták prvním dirigentem a poté šéfem plzeňské opery. Tuto funkci vykonával až do roku 1948. Ještě v sezoně 1948/1949 působil v divadle jako dirigent, pak odešel na odpočinek.

Sloužil divadlu a městu Plzni oddaně pod několika řediteli. Byli to především Bedřich Jeřábek (1922-1926) a do Plzně se navrátivší Karel Veverka (1926-1932), kteří se snažili v daných možnostech poskytnout Bartákovi prostor pro realizaci jeho záměrů a plánů.

Po Veverkovi nastoupil v roce 1931 jako ředitel do Plzně Ota Zítek, všestranný umělec a schopný organizátor, režisér prvního uvedení pěti Janáčkových oper, jehož umělecké cítění bylo Bartákovi v mnohém blízké. Jenomže hospodářská krize je oba nutila rezignovat na mnohé vytyčené cíle a přijímat i nepopulární opatření, což někteří pozdější hodnotitelé Zítkovi vytýkali jako podbízení se vkusu buržoazního publika a vyčítali mu asociální chování, aniž ve své bohorovnosti vzali na vědomí, že tím Zítek leckdy zachránil samotnou existenci divadla. Koneckonců, s jinými ideovými znaménky býváme leckdy svědky podobných postojů občas i dnes.

Antonín Barták od počátku svého plzeňského působení věnoval maximální pozornost české opeře, a to jak titulům v té době už klasickým, tak novinkám.

Ve dvacátých letech realizoval tři mimořádně náročné, v dnešní době prakticky nepředstavitelné projekty. V sezoně 1924/1925 to byl kompletní cyklus oper Bedřicha Smetany, v další sezoně pak cyklus Dvořákových oper včetně minimálně hrané Vandy (s výjimkou Mistrovy prvotiny Alfred) a v sezoně 1926/1927 cyklus šesti oper Zdenka Fibicha a jeho trilogii melodramat o Hippodamii. Vedle Bartáka se na představeních v hojné míře podíleli také dva mladí dirigenti. Byli jimi Jaromír Žid, pozdější dirigent v Olomouci a po roce 1945 šéf a zanícený propagátor české opery v nově budovaném českém operním souboru v Liberci, a plzeňský rodák František Dyk, pozdější dlouholetý šéfdirigent Symfonického orchestru Československého rozhlasu. Smetanovu Čertovu stěnu nastudoval pro smetanovský cyklus ve velmi působivé inscenaci velký znalec této opery, pozdější ředitel plzeňského divadla Ota Zítek.

Nemenší pozornost věnoval Antonín Barták dílům Josefa Bohuslava Foerstera (Debora, Eva, Jessika, Nepřemožení), Karla Kovařovice (Psohlavci, Na Starém bělidle) či Vítězslava Nováka (Zvíkovský rarášek, Dědův odkaz, Lucerna). Po příchodu Oty Zítka ve třicátých letech spolu vytvořili tři pozoruhodné janáčkovské inscenace, kterými byly Její pastorkyňa, Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky. Podílel se také na Zítkově janáčkovském experimentu, kterým bylo v roce 1943 scénické uvedení Zápisníku zmizelého. Vedle dvou pěvců, kterými byli Jarmila Winklerová a začínající slibný tenor Antonín Votava, spoluvytvářeli inscenaci dva herečtí představitelé. V roli Žofky vystoupila osmnáctiletá adeptka tanečního umění, pozdější výtečná choreografka, specializovaná především na folklorní tvorbu, Jiřina Kovaříková-Mlíkovská, a jejím partnerem v roli Janíka byl mladý činoherec Miroslav Horníček.

Z dalších děl tehdejší původní české tvorby připomeňme například Smrt kmotřičku Rudolfa Karla, Hippolytu a Strašidlo v zámku Jaroslava Křičky, Poupě Otakara Ostrčila, Vodníka Bohuslava Vomáčky, operu Mistr Jíra od Jaroslava Vogela anebo ve své době dosti populární Srdce Pikangovo od dnes zapomenutého skladatele Gustava Rooba na zeyerovský námět a dvě jevištní díla Oty Zítka, operu Dvě lásky a Balet o růži.

Mimořádnou pozornost Antonín Barták věnoval propagaci děl regionálních autorů. Především to byly opery nevidomého plzeňského skladatele Stanislava Sudy U božích muk, Lešetínský kovář a Bar Kochba. V roce 1927 uvedl původní premiéru Sudovy poslední opery Il divino Boemo (Božský Čech), věnované osudu skladatele Josefa Myslivečka, k níž se posléze znovu vrátil. Dále se díky Bartákovi objevily na plzeňském jevišti díla dalšího plzeňského rodáka Josefa Bartovského Píseň modrých hor, Václav z Michalovic, Žena v trojúhelníku a Biskupova neteř. A konečně uvedl i dvě opery rodáka z Mirošova na Rokycansku Emanuela Maršíka, hudebníka a po roce 1918 vysokého státního úředníka v Bratislavě, Černý leknín a Studentská láska.

Plzeň se díky Bartákovi dočkala také řady velmi kvalitních inscenací děl světové tvorby. Zvláštní náklonnost choval k francouzským operám, zejména k dílům Julese Masseneta, z nichž byly v Plzni provedeny Kejklíř u Matky Boží, Manon, Werther a v československé premiéře, kterou dirigoval Jaromír Žid, opera Thaïs. Z dalších francouzských oper jmenujme Maillartův Poustevníkův zvonek, Gounodova Fausta a Markétku, Thomasovu Mignon, Meyerbeerovy Hugenoty a Halévyho Židovku. Z německé operní tvorby to byly Wagnerovy opery Tannhäuser či Lohengrin, Lortzingův Zbrojíř a Undina anebo Weberův Čarostřelec, z moderní tvorby d’Albertova Nížina. Nechyběla pochopitelně základní díla Mozartova a ani Beethovenův Fidelio.

Za zvláštní zmínku stojí, že si tehdy v Plzni troufli kromě tradičních Čajkovského oper Evžen Oněgin a Piková dáma také na jeho Střevíčky a především na tak mimořádně náročná díla, jakými jsou Borodinův Kníže Igor a Musorgského opery Boris Godunov a Chovanština, která na plzeňském jevišti zazněla vůbec poprvé v češtině.

Na repertoáru pochopitelně nechyběla klasická díla italská (Verdi, Puccini, Mascagniho Sedlák kavalír, Leoncavallovi Komedianti). Z tvorby Ruggera Leoncavalla ale uvedl také jeho operu Zazà, a diváci měli možnost setkat se i s André Chénierem Umberta Giordana.

Přes obtížnou ekonomickou situaci se dařilo přilákat hosty zvučných jmen, kteří vysoce ocenili kvalitní Bartákův přístup ke studiu inscenací. Byla mezi nimi taková jména jako Ada Sari, Jarmila Novotná, Tatjana Menotti, Thyge Thygessen, Celestino Sarobe či Tino Pattiera. Hosté oceňovali Bartákovo dirigentské umění – Ada Sari například jej po svém vystoupení v roli Rosiny v Lazebníku sevillském pochválila slovy obdivu „ammirazione per la sua bravura“.

Po znovuotevření divadla v roce 1945 se Antonín Barták s plnou vervou pustil do pokračování ve své činnosti. Už 7. července 1945 dirigoval premiéru Smetanových Braniborů v Čechách. V první sezoně, kdy se uměleckým šéfem divadla stal dirigent Pavel Dědeček, byl jeho pilným a spolehlivým spolupracovníkem a v následujících dvou sezonách byl dále plně zodpovědný za chod opery.

Pod Bartákovou taktovkou měli tehdy diváci možnost slyšet například představení Evžena Oněgina, Její pastorkyně, Bohémy, Tosky, Fausta a Markétky a především jeho oblíbených titulů Massenetovy Manon, Fibichovy Šárky a Smetanovy Čertovy stěny, jejímž režisérem byl Jiří Fiedler. Zasloužil se o angažovaní amerického dirigenta Waltera Duclouxe, který se jako důstojník US Army zúčastnil osvobození Plzně a v Plzni nastudoval řadu vynikajících inscenací, jako byl Verdiho Macbeth, Mozartova Figarova svatba, Weinbergerův Švanda dudák anebo Beethovenův Fidelio v režii Alfréda Radoka.

Chloubou operních sezon byly v době Bartákovy éry takzvané Májové operní dny, které byly přehlídkou toho nejlepšího, co opera v dané sezoně nabízela, a těšily se mimořádné pozornosti a přízni publika. Pro dirigenta Bartáka byla charakteristická jeho maximální snaha o co nejdokonalejší interpretaci partitury se všemi nuancemi, i když přitom musel často překonávat překážky, o jejichž množství jeho kolegové z velkých scén neměli ani tušení. Krásně to charakterizoval Josef Bohuslav Foerster ve své recenzi na představení Fibichova Pádu Arkuna, když napsal, že: „… sólisté, sbor a orchestr, řízeni šéfem zpěvohry panem Bartákem, jevili pozornost přímo vzornou, takže si posluchač odnesl dojem povznášející“.

Velkou pozornost věnoval Antonín Barták také symfonickým koncertům, ať se jednalo o koncerty  divadelního orchestru či jiných těles, především orchestrálního sdružení, které v roce 1934 přijalo název Plzeňská filharmonie.

V Bartákových stopách šel, byť po poněkud jiné cestě, i jeho syn Bedřich, k němuž měl velmi vřelý vztah. Tento nadaný výtvarník byl po roce 1948 ve vykonstruovaném procesu odsouzen a strávil řadu let ve vězení jako oběť politické zvůle. Po různých peripetiích se stal úspěšným scénografem a autorem kostýmních výprav Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jeho choť, Anna Bartáková, byla vynikající operetní subreta teplického a posléze karlínského divadla, znamenitá představitelka špičkových rolí pařížské, vídeňské i berlínské operety.

Dejme na závěr opět slovo profesoru Antonínu Špeldovi: „U Čelanského získal Antonín Barták mnoho v dirigentské praxi i ve vnitřním formování své umělecké osobnosti, na které nemohl zůstat bez vlivu sugestivní a temperamentní dirigentský projev pana Čelanského. Stalo se tak tím spíše, že duchovně i svým niterným založením si byli oba umělci velmi blízko.“

Antonín Barták zemřel 10. června 1959 v Rokycanech ve dvaasedmdesáti letech a je pohřben na plzeňském ústředním hřbitově.