Antonín Dvořák jako interpret (3)
Na konci minulého dílu našeho seriálu jsme Antonína Dvořáka opustili v době jeho dirigentských úspěchů v Anglii. Jako dirigent však vystupoval i v jiných zemích. Je nutno jmenovat především koncert v Budapešti (28. 3. 1888), na kterém zaznělo pod skladatelovou taktovkou oratorium Stabat mater, koncert v Dráždanech (13. 3. 1889) s 5. symfonií, Nokturnem a 2. Slovanskou rapsodií a zájezd do Ruska (březen 1890), kam Dvořák přijel na pozvání svého přítele, Petra Iljiče Čajkovského. Skladatel zde dirigoval koncert v Moskvě, na kterém provedl svoji 5. symfonii, Adagio z op. 44, Scherzo capriccioso, 1. Slovanskou rapsodii a Symfonické variace, o několik dnů později pak koncert v Petrohradě, kde byla na programu 6. symfonie a Scherzo capriccioso. V listopadu téhož roku provedl Dvořák na koncertě ve Frankfurtu nad Mohanem svoji 8. symfonii a koncertní předehru Husitská.
Desítky dalších vystoupení Dvořák mezitím absolvoval v českých zemích. Často a rád zajížděl dirigovat vlastní díla mimo Prahu, především na Moravu. Cílem jeho cest se staly Olomouc (jedenkrát Žalm 149, dvakrát Stabat mater, Requiem, Te Deum, Vodník a Zlatý kolovrat a čtyřikrát Svatá Ludmila), Kroměříž (dvakrát Stabat mater, Svatá Ludmila a Requiem), Plzeň (jedenkrát Mše D dur, dvakrát Stabat mater a světová premiéra Svatebních košilí dne 28. 3. 1885) a Chrudim (jedenkrát Serenáda E dur a dvakrát Stabat mater).
Stranou Dvořákova působení ovšem nezůstala ani Praha, kde skladatel až do svého odjezdu do Spojených států dirigoval celkem třiatřicet koncertů a operních představení. Z hlediska Dvořákova interpretačního přínosu lze za nejvýznamnější z nich považovat pětinásobné provedení Svaté Ludmily v Národním divadle (Národní listy: „Slavnostní premiéra [míněno pražská] Dvořákova oratoria Sv. Ludmila měla před vybraným obecenstvem skvělý výsledek. […] Provedení řízené skladatelem a také připravené sub auspiciis autoris lze nazvat ve všech částech velmi dobrým.“), světovou premiéru 8. symfonie (2. 2. 1890), pražské premiéry 4. symfonie (6. 4. 1892) a 7. symfonie (29. 11. 1885) a provedení opery Dimitrij v Národním divadle, o němž kritika mj. napsala: „O sobotním představení Dimitrije zmiňujeme se hlavně za tou příčinou, že překvapilo čilým tempem a svěžím provedením“. Vyvrcholením tohoto období se stal tzv. koncert na rozloučenou (28. 4. 1892) před Dvořákovým odjezdem do Spojených států. Kromě několika starších skladeb na něm skladatel představil pražskému publiku svoji novinku, cyklus koncertních předeher V přírodě – Karneval – Othello. Podle recenzentů „z provedení mluvilo jasné nadšení, vzbuzené osobním řízením slovutného skladatele.“
Zcela samostatnou kapitolu v historii Dvořákova dirigování představují koncerty, které skladatel řídil během svého dvouapůlletého pobytu ve Spojených státech amerických. Brzy po svém příjezdu se Dvořák newyorskému publiku představil jako autor i jako dirigent dvěma koncerty, z nichž na prvním byla provedena trojice předeher V přírodě – Karneval – Othello a kantáta Te Deum, komponovaná přímo k této příležitosti, na druhém pak zazněla 6. symfonie. Velkým úspěchem bylo také dvojí provedení Requiem v Bostonu. Řada amerických vystoupení je pak spjata s Dvořákovým působením na Národní hudební konzervatoři v New Yorku, neboť povinnost dirigovat koncerty studentského orchestru byla přímo zakotvena ve skladatelově smlouvě s touto institucí.
S ohledem na naše téma je významné datum 30. 3. 1893, kdy Dvořák poprvé dirigoval díla jiných autorů. Jednalo se o koncert vítězných skladeb skladatelské soutěže, na němž pod Dvořákovou taktovkou zazněla Rural Symphony H. Schoenefelda a klavírní koncert J. Phippena. Také další dva koncerty uspořádané konzervatoří měly na programu jiná díla než Dvořákova: Dvořák poprvé (a také naposledy) dirigoval Beethovenova Krále Štěpána, Chopinův Klavírní koncert e moll, Mozartovu Symfonii č. 5 (vše 4. 12. 1893) Mendelssohnovu předehru Sen noci svatojanské, Lisztovu Uherskou fantazii, Arnoldovy Americké plantážní tance, Volkmannův valčík a scherzo ze Smyčcové serenády a vlastní úpravu Fosterovy písně Old Folks at Home (vše 23. 1. 1894). Zcela mimořádnou akcí pak bylo Dvořákovo vystoupení na tzv. Českém dnu během světové výstavy v Chicagu. Před početnou komunitou krajanů Dvořák za všeobecného nadšení provedl svoji 8. symfonii, výběr ze Slovanských tanců a předehru Můj domov.
Program koncertu na tzv. Českém dnu během Světové výstavy v Chicagu, Dvořák dirigoval program z vlastních skladeb (12. 8. 1893)
Již během prázdninového pobytu v Čechách, kterým na čas přerušil své americké působení, představil Dvořák domácímu publiku žhavou novinku, „Novosvětskou“ symfonii (13. 10. 1894). V době, kdy se skladatel vrátil do vlasti definitivně (jaro 1895), se ke svému naplnění právě blížil dlouholetý záměr české kulturní veřejnosti vytvořit stálé orchestrální těleso, které potřebám rozrůstající se metropole citelně chybělo. Zahajovací koncert činnosti České filharmonie byl stanoven na 4. 1. 1896 a o jeho řízení nemohl být požádán nikdo jiný, než právě Dvořák, jehož kult v té době v českých zemích kulminoval. Na programu byla opět 9. symfonie, dále prvních pět Biblických písní ve verzi s orchestrem, Othello a 3. Slovanská rapsodie. Podle kritiky není Dvořákovo „dirigentské umění nikterak nevýznamnou složkou jeho hudebního genia. […] Přáli bychom si uvidět, nebo lépe řečeno uslyšet Dvořáka, jak řídí Beethovenovy symfonie.“ Toto přání se pražskému publiku splní až o čtyři roky později.
Program koncertu, kterým zahajovala svoji činnost Česká filharmonie (4. 1. 1896)Mezitím absolvuje Dvořák návštěvu Brna, kde uvede svá nejnovější díla – symfonické básně Polednice a Zlatý kolovrat na náměty z Erbenovy Kytice, dále Karneval a 9. symfonii. Pokračuje dalším zájezdem do Londýna s premiérou Violoncellového koncertu h moll a se stejným dílem zavítá i do Budapešti, kde zároveň uvede svoje poslední orchestrální dílo, symfonickou báseň Píseň bohatýrská.
Dvořákovo poslední veřejné dirigentské vystoupení se uskutečnilo v Praze, 4. 4. 1900. Nepočítáme-li tři newyorské koncerty se studentským orchestrem, kterým přece jen nelze v kontextu Dvořákova dirigentského vývoje přisuzovat zásadnější roli, jedná se vlastně o jediný významný případ, kdy Dvořák interpretoval díla jiných skladatelů, navíc ve vlastní dramaturgii. Program tohoto koncertu je více než symbolický, výběrem autorů jakoby Dvořák označil to podstatné, co formovalo jeho skladatelské umění. Kromě vlastní symfonické básně Holoubek zazněla Brahmsova Tragická ouvertura, Schubertova „Nedokončená“ a Beethovenova 8. symfonie.
V příštím pokračování seriálu se zaměřímě na ohlasy Dvořákova dirigentství a na zhodnocení jeho významu.
Pokračování příští úterý
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]