Atleticky suverénní Menuhin, mladičký Gulda a dětsky ostýchavý Šostakovič

Texty Ivana Medka (11) 

Pokračuje Pražské jaro 1947, jak ho viděl, slyšel a ve svých referátech kriticky hodnotil dvaadvacetiletý hudební publicista – a intendant Talichova Českého komorního orchestru – Ivan Medek. Šestice koncertů, o kterých tentokrát píše, přinesla mimořádně zajímavá i provokující hudební setkání. Třeba s Yehudi Menuhinem, který působil brilantně, ale jeho vystoupení vyvolávalo otázku, jestli houslistova až atletická technická suverenita nejde ruku v ruce s nedostatkem vnitřní zaujatosti a přesvědčivosti? Anebo jestli za tím je přemíra koncertů jakožto velké pokušení u velmi žádaných umělců, která pak ovšem může vést k rutině a strojovosti?

Sedmnáctiletý Friedrich Gulda v Praze senzačně debutoval, superlativy se daly psát snad úplně o všech parametrech jeho hry; jasnozřivé a přitom věcné jsou závěrečné řádky Medkovy recenze, že z tohoto mladíčka „patrně roste jedna z největších současných pianistických osobností“.

Festival tehdy přinesl premiéru Martinů Páté symfonie, věnované České filharmonii. U Medka vzbudilo dílo jisté rozpaky: „Proti předchozím je tato symfonie dosti nesoustředěná a chybí jí snad i větší invenční výraznost, stejně jako přehlednější a hlavně přesvědčivější stavba.“ Velmi ostře pak hodnotil Arama Chačaturjana – jako vysloveně přeceňovaného autora. Stran jeho Cellového koncertu, postaveného na motivech arménské lidové hudby napsal: „Ale proč my zde musíme poslouchat tři čtvrtě hodiny dlouhý, celkem žádný smysl nedávající a diletantsky komponovaný koncert, když by tutéž práci mnohem lépe zastala prostá sbírka původních písní?“ Zajímavá je i poznámka k repertoáru Oistrachova koncertu přidaného po skončení Pražského jara: „Hodnota všech skladeb nebyla bohužel dosti vyrovnaná a zvláště u Sibelia těžko chápeme důvody, pro které je tento skladatel v cizině hrán mnohem častěji než například i Dvořák.“

Menuhin
Těsně před závěrem přinesl festival překvapení v samostatném koncertě Yehudi Menuhina, který společně se svojí sestrou Hephzibah provedl Mozartovu Sonátu B dur, Brahmsovu d moll a Beethovenovu G dur. Menuhin je z těch typů světových houslistů, kteří nenacházejí nikde žádné problémy a řeší každou technickou i přednesovou maličkost s naprostou lehkostí. Tento psychologický postoj ke skladbě je ovšem vedle úžasných technických předpokladů jednou z hlavních příčin až atletické suverenity, kterou Menuhin vyniká. Na druhé straně ovšem je právě tato oslňující sebejistota příčinou, že v jeho hře postrádáme větší vnitřní zaujatost a soustředěnost, která by teprve mohla tento reprodukční styl zbavit jisté strojovosti. Je přirozené, že na této lhostejnosti má značnou vinu přemíra koncertů, které tento umělec musí absolvovat, ale je přece jasné, že houslista Menuhinova formátu může klidně odmítnout nabídku, bez obavy, že nebude podruhé pozván. Technicky jsou jednotlivé složky jeho hry naprosto vyrovnané, jen bychom snad měli námitky proti místy dosti nevyváženému stavění frází. Menuhinova sestra Hephzibah co do temperamentu značně převýšila svého bratra, avšak chybí jí na mnoha místech smysl pro zvukovou a úhozovou kulturu.
(Kulturní politika – 6. 6. 1947)

Poslední festivalový úterek
Úvodem k poslednímu festivalovému úterku Umělecké besedy bylo provedeno Divertimento pro klarinet, harfu a smyčcový kvintet od K. Reinera. Tato skladba si zároveň odnesla primát celého úterku jak co do hudební zajímavosti, tak co do životnosti. Stručná, rytmicky i harmonicky průbojná skladba má největší klad ve stavebné soustředěnosti a zajímavém zvukovém cítění. Lyrický písňový cyklus Procitlá země od J. Kapra je převážně meditativního zaměření, pracovaný velmi ušlechtilými, vědomě konservativnějšími prostředky. Dvacáté šesté dílo L. Vycpálka, Sonatina pro housle a klavír, je skladbou jistě velmi solidně propracovanou, s typicky vycpálkovskou meditativní volnou větou. Postrádáme však na tomto dílku pravou sonatinovou nadlehčenost. Hlobilova Hudba pro violoncello a klavír vyrůstá v podstatě ze dvou velmi zpěvných, nástrojově cítěných themat, která jsou v průběhu skladby umně rozpracovávána. J. Z. Bartoše druhý Smyčcový kvartet je skladba technicky poměrně dobře zvládnutá, ale až na poslední větu invenčně nevýrazná.
(Kulturní politika – 6. 6. 1947)

Gulda, Philharmonia Quartet a Šostakovič
Největším překvapením a také jedním z vrcholných večerů letošního festivalu byl samostatný koncert sedmnáctiletého vítěze loňské ženevské soutěže F. Guldy. Gulda je vyzrálá pianistická osobnost, s dokonale vyrovnanými složkami hudebními i technickými. V jeho prostém a přirozeném hudebním cítění není ani stopy po pathosu či umělosti, které tak často charakterisují takzvané zázračné děti. Skladby staví s podivuhodnou bezprostředností, která svou spontánností vylučuje jakoukoliv naučenost. Rámcově řečeno je Gulda typ vysloveně reálného interpreta, který skladby neproblematizuje, ale snaží se o jejich objektivní a ovšem detailně dokonalé provedení. Na tomto Guldově zásadním postoji k reprodukci má ovšem nemalou zásluhu především velmi dobré školení, kterým pianista prošel. Po technické stránce byl Guldův výkon prostě dokonalý. Málokdy slyšíme tak úžasnou vyrovnanost jednotlivých technických složek i u největších pianistů. Totéž ostatně platí i o krásně znějícím a dostatečně diferencovaném úhozu, jehož mnohotvárnost mohl pianista krásně předvést ve svém obsáhlém pořadu z vrcholných skladeb J. S. Bacha, L. v. Beethovena, S. Prokofjeva a C. Debussyho. Nejlepším výkonem večera bylo provedení Prokofjevovy sedmé Sonáty, kde zvláště v poslední větě ukázal Gulda takovou celkovou uvolněnost a schopnost zvukového i výrazového vystupňování, jaké jsme v Praze již dlouho neslyšeli. Ostatně zmiňovat se detailně o jednotlivých přednostech mladého pianisty by znamenalo brzy vyčerpat mimořádný počet superlativů. Spokojíme se s konstatováním, že v Guldovi patrně roste jedna z největších současných pianistických osobností.

Komorní hudbu representoval na festivalu londýnský Philharmonia Quartet, který provedl kvartety B. Bartóka, W. Waltona a L. v. Beethovena. Hlavním a obáváme se, že ojedinělým kladem souboru, je smysl pro zvukové vypracování, ovšem pouze v pianové dynamice. Tento klad je přirozeně ještě podporován krásným zvukem nástrojů členů souboru. Jinak se reprodukce vyznačovala naprostou vnitřní neúčastností, odvržením veškerého temperamentu a tím také životnosti v provedení všech skladeb. K tomu přistoupil bohužel ještě nedostatek stylového odlišení, intonační a částečně i rytmická nepřesnost. Nevíme ovšem, do jaké míry byly tyto nedostatky zaviněny eventuální indispozicí souboru, avšak litujeme, že se nám nemohla jistě vyspělá anglická komorní hudba představit lépe.

Hrdinovi letošního Pražského jara, Dmitriji Šostakovičovi, byl věnován celý večer, který se hlavně Šostakovičovým osobním spoluúčinkováním stal menší atrakcí. Úvodem provedl autor spolu se zřejmě velmi indisponovaným Československým kvartetem svůj možno říci dvojrodý Klavírní kvintet. Charakter rychlých a pomalých vět této skladby je totiž zcela odlišný, čímž vzniká i jistá výrazová nesoustředěnost celku. Ostatně toto dílo nemůžeme posuzovat dosti objektivně, neboť reprodukce nám místy znemožnila sledovat vedení hlasů a tím také rozpoznat stavbu (zvláště ve druhé větě). Poměrně jednotnější – hlavně v krajních větách – je Druhá klavírní sonáta, jejíž střední část je však koncepčně velmi nejasná, i když zde nacházíme mnoho zajímavých detailů. Opravdu nejlepší částí večera a snad jednou z nejlepších Šostakovičových skladeb vůbec je Klavírní trio, které provedl autor spolu s D. Oistrachem a M. Sádlem. Čtyřvětá skladba má neobyčejně sevřenou formu, je pracována velmi úspornými prostředky a má i skutečnou bezprostřední sílu invence, které z ní činí dílo opravdu životné. Večer byl jako již při provedení osmé Symfonie přímo manifestací a Šostakovičova dětská ostýchavost nebyla obecenstvem brána na vědomí.
(Kulturní politika – 6. 6. 1947)

Závěrečný koncert
Za účasti pana presidenta a politických a diplomatických představitelů byl v přecpané Smetanově síni zakončen festival posledním koncertem České filharmonie, kterou řídil Rafael Kubelík. Úvodem byla vůbec poprvé provedena pátá Symfonie B. Martinů, věnovaná České filharmonii, jejímž byl autor kdysi členem. Proti předchozím je tato symfonie dosti nesoustředěná a chybí jí snad i větší invenční výraznost, stejně jako přehlednější a hlavně přesvědčivější stavba.

Jednotlivé části se tempově i výrazově mnoho neliší, i když třetí věta je svou rytmickou živostí a bezprostředností vrcholem celé skladby. K definitivnějšímu posouzení vyčkáme ovšem druhého a doufejme přesnějšího provedení.

Druhou (mimosovětskou) premiérou večera bylo provedení Violoncellového koncertu A. Chačaturjana. Po druhé Symfonii nám i tato skladba potvrdila, jak nesmírně byl přeceněn tento jistě úmyslně nenáročný ruský eklektik, který se vědomě nesnaží o nic jiného, než aby arménský hudební folklor, zpracovaný v duchu hudebního lokálního patriotismu z konce minulého století, přiblížil nejširším vrstvám. Jistě záslužná práce, pro Armény neobyčejně významná, ale proč my zde musíme poslouchat tři čtvrtě hodiny dlouhý, celkem žádný smysl nedávající a diletantsky komponovaný koncert, když by tutéž práci mnohem lépe zastala prostá sbírka původních písní. Koncert provedl tónově i technicky velmi vyrovnaně M. Sádlo, na jehož jindy přesnou intonaci měla zřejmě vliv vysoká temperatura v sálu. Závěrem byla provedena Janáčkova Glagolská mše, která se programově stala vyvrcholením celého festivalu.

Česká filharmonie zvládla za uplynulé tři neděle někdy až nesmyslně velký kus práce a je proto zcela přirozené, že všechny výkony nemohly být nejlepší. Není proto správné srovnávat a dělat žebříčky. Orchestr se snažil, jak nejlépe mohl, a nebyla-li tato snaha vždy korunována úspěchem, není to jeho vina. Ostatně úplně bez chyb nelze vykonat ani tu nejlepší práci, jakou letošní festival rozhodně byl.
(Kulturní politika – 6. 6. 1947)

David Oistrach potřetí
Budeme-li mít štěstí a podaří-li se na další festivaly získat opět nejlepšího ruského sólistu D. Oistracha, bude v Praze vždy zaručeno skvělé ukončení sezony. Je totiž jisté, že Oistracha nenecháme po skončení festivalu jen tak odjet. Nepochybně se podaří přimět ho vždy alespoň k jednomu koncertu navíc, jak to vloni učinila Česká filharmonie a letos Společnost pro kulturní a hospodářské styky se SSSR. Oistrach byl tedy již podruhé tím nejlepším naposled, protože pochybujeme, že by v červnu přijel do Prahy nějaký lepší houslista, existuje-li totiž. Na svém čtvrtečním koncertě provedl tento dnes snad největší oblíbenec pražského obecenstva spolu s prof. A. Holečkem skladby P. Locatelliho, J. Sibelia, E. Chaussona, M. de Fally, A. Skrjabina a Rimského-Korsakova. Hodnota všech skladeb nebyla bohužel dosti vyrovnaná a zvláště u Sibelia těžko chápeme důvody, pro které je tento skladatel v cizině hrán mnohem častěji než například i Dvořák. V provedení prokázal Oistrach znovu všechny své vynikající, čistě houslistické i hudební přednosti, o kterých bylo právě v nedávné době psáno mnohem podrobněji. Spolupráce A. Holečka jako vždy vynikající.
(Kulturní politika – 13. 6. 1947)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy