Atleticky suverénní Menuhin, mladičký Gulda a dětsky ostýchavý Šostakovič

  1. 1
  2. 2

Komorní hudbu representoval na festivalu londýnský Philharmonia Quartet, který provedl kvartety B. Bartóka, W. Waltona a L. v. Beethovena. Hlavním a obáváme se, že ojedinělým kladem souboru, je smysl pro zvukové vypracování, ovšem pouze v pianové dynamice. Tento klad je přirozeně ještě podporován krásným zvukem nástrojů členů souboru. Jinak se reprodukce vyznačovala naprostou vnitřní neúčastností, odvržením veškerého temperamentu a tím také životnosti v provedení všech skladeb. K tomu přistoupil bohužel ještě nedostatek stylového odlišení, intonační a částečně i rytmická nepřesnost. Nevíme ovšem, do jaké míry byly tyto nedostatky zaviněny eventuální indispozicí souboru, avšak litujeme, že se nám nemohla jistě vyspělá anglická komorní hudba představit lépe.

Hrdinovi letošního Pražského jara, Dmitriji Šostakovičovi, byl věnován celý večer, který se hlavně Šostakovičovým osobním spoluúčinkováním stal menší atrakcí. Úvodem provedl autor spolu se zřejmě velmi indisponovaným Československým kvartetem svůj možno říci dvojrodý Klavírní kvintet. Charakter rychlých a pomalých vět této skladby je totiž zcela odlišný, čímž vzniká i jistá výrazová nesoustředěnost celku. Ostatně toto dílo nemůžeme posuzovat dosti objektivně, neboť reprodukce nám místy znemožnila sledovat vedení hlasů a tím také rozpoznat stavbu (zvláště ve druhé větě). Poměrně jednotnější – hlavně v krajních větách – je Druhá klavírní sonáta, jejíž střední část je však koncepčně velmi nejasná, i když zde nacházíme mnoho zajímavých detailů. Opravdu nejlepší částí večera a snad jednou z nejlepších Šostakovičových skladeb vůbec je Klavírní trio, které provedl autor spolu s D. Oistrachem a M. Sádlem. Čtyřvětá skladba má neobyčejně sevřenou formu, je pracována velmi úspornými prostředky a má i skutečnou bezprostřední sílu invence, které z ní činí dílo opravdu životné. Večer byl jako již při provedení osmé Symfonie přímo manifestací a Šostakovičova dětská ostýchavost nebyla obecenstvem brána na vědomí.
(Kulturní politika – 6. 6. 1947)

Závěrečný koncert
Za účasti pana presidenta a politických a diplomatických představitelů byl v přecpané Smetanově síni zakončen festival posledním koncertem České filharmonie, kterou řídil Rafael Kubelík. Úvodem byla vůbec poprvé provedena pátá Symfonie B. Martinů, věnovaná České filharmonii, jejímž byl autor kdysi členem. Proti předchozím je tato symfonie dosti nesoustředěná a chybí jí snad i větší invenční výraznost, stejně jako přehlednější a hlavně přesvědčivější stavba.

Jednotlivé části se tempově i výrazově mnoho neliší, i když třetí věta je svou rytmickou živostí a bezprostředností vrcholem celé skladby. K definitivnějšímu posouzení vyčkáme ovšem druhého a doufejme přesnějšího provedení.

Druhou (mimosovětskou) premiérou večera bylo provedení Violoncellového koncertu A. Chačaturjana. Po druhé Symfonii nám i tato skladba potvrdila, jak nesmírně byl přeceněn tento jistě úmyslně nenáročný ruský eklektik, který se vědomě nesnaží o nic jiného, než aby arménský hudební folklor, zpracovaný v duchu hudebního lokálního patriotismu z konce minulého století, přiblížil nejširším vrstvám. Jistě záslužná práce, pro Armény neobyčejně významná, ale proč my zde musíme poslouchat tři čtvrtě hodiny dlouhý, celkem žádný smysl nedávající a diletantsky komponovaný koncert, když by tutéž práci mnohem lépe zastala prostá sbírka původních písní. Koncert provedl tónově i technicky velmi vyrovnaně M. Sádlo, na jehož jindy přesnou intonaci měla zřejmě vliv vysoká temperatura v sálu. Závěrem byla provedena Janáčkova Glagolská mše, která se programově stala vyvrcholením celého festivalu.

Česká filharmonie zvládla za uplynulé tři neděle někdy až nesmyslně velký kus práce a je proto zcela přirozené, že všechny výkony nemohly být nejlepší. Není proto správné srovnávat a dělat žebříčky. Orchestr se snažil, jak nejlépe mohl, a nebyla-li tato snaha vždy korunována úspěchem, není to jeho vina. Ostatně úplně bez chyb nelze vykonat ani tu nejlepší práci, jakou letošní festival rozhodně byl.
(Kulturní politika – 6. 6. 1947)

David Oistrach potřetí
Budeme-li mít štěstí a podaří-li se na další festivaly získat opět nejlepšího ruského sólistu D. Oistracha, bude v Praze vždy zaručeno skvělé ukončení sezony. Je totiž jisté, že Oistracha nenecháme po skončení festivalu jen tak odjet. Nepochybně se podaří přimět ho vždy alespoň k jednomu koncertu navíc, jak to vloni učinila Česká filharmonie a letos Společnost pro kulturní a hospodářské styky se SSSR. Oistrach byl tedy již podruhé tím nejlepším naposled, protože pochybujeme, že by v červnu přijel do Prahy nějaký lepší houslista, existuje-li totiž. Na svém čtvrtečním koncertě provedl tento dnes snad největší oblíbenec pražského obecenstva spolu s prof. A. Holečkem skladby P. Locatelliho, J. Sibelia, E. Chaussona, M. de Fally, A. Skrjabina a Rimského-Korsakova. Hodnota všech skladeb nebyla bohužel dosti vyrovnaná a zvláště u Sibelia těžko chápeme důvody, pro které je tento skladatel v cizině hrán mnohem častěji než například i Dvořák. V provedení prokázal Oistrach znovu všechny své vynikající, čistě houslistické i hudební přednosti, o kterých bylo právě v nedávné době psáno mnohem podrobněji. Spolupráce A. Holečka jako vždy vynikající.
(Kulturní politika – 13. 6. 1947)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat