Až fanatické zaujetí pro dílo. Dirigent Zdeněk Košler v Olomouci a v Ostravě

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Návaznost na předchozí profil opery se projevila už výběrem nástupní Košlerovy inscenace. Iša Krejčí se s Olomoucí rozloučil inscenací Divadla za bránou Bohuslava Martinů, Košler si pro inauguraci vybral Janáčkovu Věc Makropulos, jež se v Olomouci dočkala svého prvního provedení. Byla to velmi šťastná volba, jak z dramaturgického hlediska, tak z hlediska prověření sil a možností souboru. A dopadlo to velmi dobře. Muzikolog a kritik Vladimír Hudec ve své recenzi mimo jiné na adresu dirigenta napsal: „Naprosté a suverénní zvládnutí partitury mu umožnily kontakt s jevištěm a orchestrem.“ A soubor pochválil za to, že pěvecké výkony byly velmi vyrovnané. V tomto duchu se nesly všechny kritiky, jež si rovněž chválily srozumitelnost téměř každého slova. Košlerovi se podařilo vytěžit ze souboru maximum. Zasloužili se o to sólisté všech oborů a věkových kategorií. Výtečně se s náročnými požadavky Janáčkova díla vyrovnali někdejší protagonisté souboru Karla Nedbala a posléze Iši Krejčího Milada Marková v roli Emilie Marty a Otto Kubín v roli Jaroslava Pruse. V mladší generaci jim velmi zdatně sekundovali především dva sólisté, kteří zůstali Olomouci věrní prakticky po celou svou kariéru a stali se přímo ikonami souboru. Byli to tenorista širokých interpretačních možností František Šifta a rozsahem hlasu i představitelskými možnostmi všestranný Josef Šulista v roli doktora Kolenatého. Z nejmladší generace se skvěle blýskla Vlasta Ployharová v roli Kristýnky.

Zdeněk Košler (zdroj archiv NDM Ostrava / foto František Krasl)

Zdeněk Košler zcela v duchu a stopách Karla Nedbala a Iši Krejčího soustavně pečoval o kvalitu souboru a jeho kompaktnost, což se mu výrazně podařilo. Měl v tom výtečné pomocníky v Emilu Františku Vokálkovi, velmi invenčním režisérovi se smyslem pro kompaktnost a logickou výstavbu inscenace, a zkušeném operním matadorovi Františku Preislerovi, vynikajícím odborníkovi především na italskou a francouzskou operu. Nejstarší z rodu Preislerů sloužil věrně olomouckému divadlu až do odchodu do důchodu v roce 1976 a poté ještě řadu let úspěšně reprezentoval české dirigentské umění ve slovinském Mariboru. Po jeho vzoru se velmi zdárně projevoval budoucí Košlerův nástupce v šéfovské funkci Pavel Pokorný.

Podobně, jako jsme to učinili v případě Iši Krejčího, připomeňme alespoň letmo opory Košlerova souboru. O některých jsme se již zmínili. V sopránech byly nadále stálicemi souboru Marie Hůrská-Vozková a Růžena Jelínková, v řadě rolí se velmi dobře prosadila Zdena Talpová a dvě nové členky souboru Agia Formánková a Jarmila Rudolfová, která ale brzy vyměnila Olomouc za Brno. Vedle Boženy Ministrové se výtečně uvedla mladá altistka Amalie Braunová.

V pánském souboru se vedle Františka Šifty v řadě rolí velmi dobře uplatnili Václav Eremiáš, Jan Pleticha a Konrád Tuček. Z barytonistů si výraznou pozici vydobyl Hynek Maxa, kterému sekundovali dlouholetý člen souboru František Bartůněk a Stanislav Zajíček. Velmi silná byla skupina basů, kde se podařilo Košlerovi získat dvě velmi silné individuality, zpěváky velkého hlasového rozsahu, kvalitně technicky vybavené a hereckým talentem obdařené, Karla Petra a Karla Hanuše.

Koncepčnost a cílevědomost Košlerovy dramaturgie nám jasně ukáže už pohled na premiéry jeho první olomoucké sezony. Vedle Věci Makropulos sám nově nastudoval Prodanou nevěstu a Mozartovu operu Così fan tutte, tedy díla svých oblíbených skladatelů, jejichž autorský rukopis dokonale ovládal. Vedle toho byly ještě uvedeny z českých oper Škroupův Dráteník a nové nastudování Dvořákovy Rusalky a dále Verdiho Otello a Prokofjevova komická opera Zásnuby v klášteře.

V další sezoně nastudoval tři průkopnické inscenace. Byly to Jeremiášovi Bratři Karamazovi, v nichž v hlavních rolích excelovali především Karel Petr v roli starého Karamazova, Josef Šulista jako Smerďakov a představitelky Grušenky a Kateřiny Marie Hůrská-Vozková a Jarmila Rudolfová. Inscenace se setkala s velmi příznivým ohlasem při hostování v Národním divadle.

O. Jeremiáš: Bratři Karamazovi – Divadlo Oldřicha Stibora Olomouc 1960 (zdroj archiv MD Olomouc)

Další zatěžkávací zkouškou pro soubor i pro diváky byl večer složený z Hradu Modrovousova Bély Bartóka v režii hostujícího německého režiséra Elvina Buggeho s dvojicí sólistů Miladou Markovou a Karlem Petrem a Orffovy Chytračky v titulní roli s Jarmilou Rudolfovou, kterou dirigoval Pavel Pokorný. A v téže sezoně do Olomouce dorazila úspěšně také Suchoňova Krútňava v titulní roli s alternujícími Jarmilou Rudolfovou a Marií Hůrskou Vozkovou.

V Olomouci se také Zdeněk Košler poprvé setkal se dvěma díly, jež jej poté provázela po celý zbytek jeho oslnivé kariéry, se Smetanovým Daliborem a Mozartovým Donem Giovannim. Vedle nich ale také připomeňme Preislerovo nastudování Pucciniho Tosky, v níž se soubor po letech vrátil k veristickému repertoáru a prokázal, že je schopen se s ním vyrovnat, Čajkovského Pikovou dámu a Smetanovo Tajemství v hudebním nastudování Pavla Pokorného.

S Olomoucí se Zdeněk Košler rozloučil inscenacemi Mozartovy Figarovy svatby a Wagnerova Lohengrina a zamířil do Ostravy, kde vystřídal Bohumila Gregora. V Olomouci ovšem zanechal skutečně trvalou stopu. Na něj a na inscenace z období jeho šéfování se v Olomouci dlouho vděčně vzpomínalo.

Zdeněk Košler (zdroj archiv NDM Ostrava / foto František Krasl)

Prvním studovaným dílem na novém působišti byla opera Sergeje Prokofjevův Semjon Kotko, s níž soubor vystoupil v Národním divadle na festivalu jevištních děl Sergeje Prokofjeva na jaře roku 1963. Režisérem inscenace byl Ilja Hylas a pro titulní roli si přivedl z Olomouce Františka Šifu a v téže sezoně ještě nastudoval Čajkovského Evžena Oněgina.

Podobně jako do Olomouce nepřišel Košler do Ostravy s tím, že by apriorně prosazoval své názory a požadavky za každou cenu. Eva Sýkorová ve své stati o opeře Státního divadla v Ostravě v Almanachu šedesátých let ostravského divadla píše:

„Spolupracovníky si získával jasným vědomím cíle, převahou uměleckého cítění, svými výjimečnými technickými znalostmi a vzbuzením pocitu naprosté umělecké důvěry. Ponechal si určitý čas k získání správné představy o stavu souboru a jeho reprodukční techniky.“

Našel velkou oporu v osobnostech tří dirigentů, kteří všichni byli především operními specialisty. Byli to Bohumil Janeček, Jan Štych a Pavel Vondruška, kteří na jevišti měli plnou podporu ve dvou kmenových režisérech souboru. Zkušený praktik Ilja Hylas, odchovaný Operou 5. května, a mladý, kreativní Miloslav Nekvasil byli sice v mnohém téměř protipóly, ale oba spojovala láska k opeře, znalost řemesla a také to, že oba dva jako bývalí sólisté, rozuměli herectví a zaměřili se na ně ve svých inscenacích.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat