Až se octnu před tváří Boha, chci mu říct, že jsem se snažil

Kdykoli přijede Manfred Honeck do Prahy dirigovat Českou filharmonii, je to svátek. Nejen proto, že z každé skladby dokáže vytvořit smršť barev a propracovaných detailů, umí také spolupracovníky strhnout svou energií a emocionalitou. Nevím, jak hlavního hostujícího dirigenta vnímají hráči České filharmonie, ale my novináři ho máme rádi. Není skoupý na slovo a otevřeně mluví i o velmi osobních věcech. Třeba o víře nebo o své rodině. A protože je slavnostní čas, stočila se řeč i na slavení Vánoc u Honecků v rakouském Altachu…
Jste devátým hudebním ředitelem Pittsburgh Symphony Orchestra. Od roku 2008, kdy jste nastoupil, vám byla smlouva dvakrát prodloužena, naposledy do sezony 2019– 2020. To musí být ale velká výhoda pro dirigenta, moci soustavně pracovat s jedním orchestrem tolik let…

Jsem velmi rád, že byla smlouva prodloužena. Mělo to své důvody: pracovat na jedinečném zvuku orchestru a charakteristickém způsobu hraní vyžaduje značný čas. To se nedá zvládnout v krátkém období. A když s nějakým orchestrem spolupracuji, chci mu vtisknout osobitou pečeť. U velkých orchestrů tradičně působili šéfdirigenti delší dobu. Jen v samotné Americe: Zubin Mehta u New York Philharmonic třináct let, Seiji Ozawa u Boston Symphony Orchestra dokonce devětadvacet let. Nu, ale časy se mění, máme jiné možnosti, vzdálenosti se zkracují a díky rychlým přeletům a dalším možnostem můžeme také častěji působit jako hostující dirigenti. Pro mě jsou však důležité výborná interpretace hudby a vytvoření pevného vztahu s orchestrem. Když mi v Pittsburghu podruhé nabídli prodloužení smlouvy, ptal jsem se sám sebe, zda to mám přijmout. A odpověděl jsem si, že bych měl. Ten orchestr je totiž vynikající a dokáže vyjádřit mé záměry.

Kolik času v roce s orchestrem strávíte?

Podle smlouvy by to mělo být deset týdnů. Ale ve skutečnosti je to mnohem více. Zhruba tak patnáct týdnů ročně. Jsou tu další mimořádné koncerty, turné, která obvykle trvají tři týdny, další povinnosti u orchestru… To se do deseti týdnů nevejde.Rok před příchodem do Pittsburghu jste nastoupil jako hudební ředitel opery ve Stuttgartu. Tohoto místa jste se ale záhy vzdal. Proč?

Když jsem přijímal obě nabídky, myslel jsem si – ale byla to iluze –, že obě povinnosti zvládnu. Lákalo mě jak dělat operu, tak vést symfonický orchestr. Posléze jsem ale zjistil, že je toho příliš. Potřeboval jsem – a chtěl jsem – být ve Stuttgartu delší dobu, ale nemohl jsem, protože mě volaly povinnosti do Pittsburghu.

Jak se liší pozice hudebního ředitele amerického orchestru od obdobných postů v Evropě?

Především se žádá podíl na zajištění financování instituce. Vedle zkoušek a koncertů se musím spolu s vedením starat o fundraising, tedy vyhledávat zdroje pro činnost orchestru. Ty jsou totiž v Americe závislé na soukromých prostředcích. Když jsem v Pittsburghu začínal, uvědomil jsem si, jak je to náročné. Vedle dirigování je to můj další úvazek. Mohu ho milovat, nebo ne, ale je zde. Rozhodl jsem se pro tuto práci dobrovolně.

Úvazek, který popisujete, jistě znamená i mít velmi dobré vztahy s managementem orchestru…

To rozhodně. Bez nich bych nebyl schopen těm požadavkům dostát. Je zásadní mít kolem sebe lidi, kterým můžete důvěřovat a na které se lze spolehnout. Ale tak je tomu ostatně v každé práci, v každé instituci, nakonec i v rodině. Pokud nefunguje spolupráce a dobrá komunikace, nic se nedaří.Jak byste popsal své vztahy s členy Pittsburgh Symphony Orchestra?

Nazval bych je zdravými. Víte, existuje určitý systém, jak vycházet s hráči. Představte si, že stojíte na zkoušce před sto lidmi a neustále je zastavujete a vytýkáte jim: „Vy jste nasadil příliš brzy, vy zase pozdě a vy jste byl o takt pozadu…“ Dirigent po hráčích pořád něco žádá, má spoustu nároků, staví před ně úkoly… A to vyžaduje velmi dobrý vztah k hráčům, řekl bych až pokorný. My dirigenti víme, že nejdůležitější je dát hráčům najevo, že nechcete jít proti nim, ale že interpretaci vytváříte společně. Čas od času se stane, že se muzikanti otážou, a proč to mám zahrát zrovna takhle? A vy jim musíte pomoci pochopit váš záměr. Musím říct, že pittsburští hráči jsou v tomto ohledu velmi pracovití, ba nadšení, chtějí být provokováni a zároveň umějí naslouchat. To mě povzbuzuje k tomu, abych byl co nejlépe připraven, abych se věnoval práci s detailem. Když to orchestr přijme, je to nádherné. Samozřejmě jsou orchestry, jejichž hráči si myslí, že stačí zahrát večerní koncert, a jinak se své práci nevěnují. Dobrá, je to jejich právo. Ale takové orchestry nejsou pro mě.

Při jednom z prvních setkání v Pittsburghu jste prohlásil, že byste orchestr rád naučil „vídeňské němčině“. Co jste tím měl na mysli?

Tento výraz je spojený s interpretací hudby. Je jen velmi malý rozdíl mezi hudbou Mozarta, Johanna Strausse, Schuberta, Mahlera… Jejich hudbu spojuje to, že mají melodie podobné řeči, kterou mluvíme ve Vídni. To je velmi důležité pro pochopení charakteru téhle hudby. Vídeňský dialekt je lehce plynoucí, měkký, mírně melancholický. Ostře se odlišuje například od severoněmeckého dialektu. A vezměte si Dvořáka nebo Janáčka. Jejich hudba je také blízká češtině nebo jejím dialektům. Totéž Čajkovskij a ruština, Sibelius a finština… A umíte si představit Porgy a Bess nebo West Side Story v němčině nebo ve francouzštině? Způsob, jakým tito skladatelé komponovali, je velice blízký jejich mateřštině. Pokud chcete porozumět vídeňským skladatelům, zaposlouchejte se do vídeňské němčiny. Její rytmus a melodické fráze se odrážejí v tamější hudbě.

Pro vaše mluvené vyjadřování je typická právě zpěvnost, melodičnost, měkké posazení hlasu…

Moc mě těší, že to říkáte. Víte, věřím tomu, že hudba vyvěrá z našeho srdce. Já jako dirigent, jako muzikant chci vyjádřit svoje city a pocity. To je pro mě zásadní. Pokud bych to nedokázal, byl bych nešťastný. Mé pocity se nemění, ani když teď spolu hovoříme, ani když stojím před orchestrem. Ani tam nejsem dirigentem – oficiální osobou, ale jsem to stále já – Manfred Honeck.

Opírá se to, o čem teď mluvíte, o váš základní životní postoj – vaši víru?

Víte, stále se hodně učíme. Já osobně na sebe kladu značné nároky. Ano, věřím v Boha, jsem spirituální člověk. Víra pro mě znamená opravdu mnoho. Náš život je krátký ve srovnání s věčností. Můžeme existovat bez víry v Boha? Samozřejmě, že můžeme. Ale stále se vkrádá pochybnost, jak bez víry v Boha žít? A další otázka je – jak se chováme? Zásadní je ptát se, co nastane po smrti. Je naprostý konec, nebo cosi pokračuje? Každý člověk na světě si tuto otázku klade. Domnívám se, že člověk, který věří, že jeho život má kontinuitu, se chová podle tohoto očekávání – a trochu jinak než ostatní. Protože jestli člověk věří v to, že existuje posmrtný život, chová se k druhým lidem s láskou. A v tohle já věřím. Ovšem – jsou lidé, kteří nevěří v Boha, a přesto žijí „podle přikázání“. Oni prostě „jen“ dodržují pravidla, uznávají takové věci, jako je spravedlnost, láska… A jsem si jistý, že žijí krásně. Ale vzato tak řečeno technicky – a prosím, rozumějte mi dobře, opravdu jen technicky – když skončí váš život, a vy si nepřipouštíte, že něco dále pokračuje, neocitnete se před tváří Boha, a není tedy ani žádná reakce na váš život. A proto se snažím být maximálně pravdivý. Samozřejmě, že se občas zachovám i špatně. Ale až se octnu před tváří Boha, chci mu říct, že jsem se snažil… Nikdo z nás neví, zda posmrtný život existuje. Ale to očekávání je nádherné. A díky němu vlastně přebíráme odpovědnost nejen za svůj život, ale i za životy druhých lidí.Zmínil jste odpovědnost jako zásadní rys lidského chování. Nezdá se vám, že se z života dnešních lidí vytrácí?

Souhlasím. Jen bych dodal, že v současnosti to není jen odpovědnost, ale i pokora, skromnost. To jsou podstatné charakteristiky našeho života. Jsme dnes vychováváni k materialismu, ba k egoismu. Kromě nás nic a nikdo není. Já se musím učit, já musím udělat kariéru… Vždyť i v mé profesi slyším: Ty musíš být hvězda, ty musíš být nejlepší… To přesvědčení, že na prvním místě je kariéra a až na druhém lidské kvality, je scestné. Musíme se naučit být pokornější a nezapomínat na to, že od té doby, co lidstvo existuje, je nejdůležitější láska. Když máte lidi rád, cítíte za ně odpovědnost, pomáháte jim, podporujete je a ztrácíte svůj egoismus. Ale žít takto je velmi těžké. Pokušení a lákadla jsou na každém kroku. A je otázka, zda uspokojují ty skutečné potřeby.

Co si myslíte o lidské potřebě kultury, kultivovanosti? Souhlasíte s názorem, že v dobách krize ustupuje uspokojení této potřeby do pozadí, protože lidé vydávají své výdělky za základní věci a na koncerty, knihy, divadelní představení už jim nezbývají peníze? Ve svém důsledku je ekonomická krize pro kulturu devastující…

To je důležitá otázka. A souhlasím s vámi. Ale představte si, že v počátcích krize lidé podle statistik navštěvovali koncerty mnohem více než předtím. Jako by měli po kultuře daleko větší hlad. I v dobách krize byly koncertní síně plné. Je však pravda, že vstupenky nebyly příliš drahé. Nyní však ceny vstupenek stoupají. A lidé, přestože mají po kultuře hlad, váhají, můžeme si to dovolit? Management se v dobách krize ptá, jak přilákat publikum. Za cenu snižování vstupného? Pokud si lidé nebudou moci dovolit zaplatit vysokou cenu, přestože budou chtít slyšet špičkový orchestr, budou si doma vyhledávat nahrávky na YouTube, pouštět si hudbu z přehrávačů, ladit různé hudební rozhlasové a televizní stanice. Ale to přece není totéž jako jít si poslechnout živou hudbu! Tyto okolnosti jsou v dnešní době velkou výzvou pro hudební management. Na druhé straně je pravda, že úlohu koncertů, divadelních představení a podobně převzaly různé sportovní události, show… A proto si stále častěji kladu otázku, je kultura pro člověka důležitá?

Je v tomto ohledu odlišná situace v Evropě a v Americe?

Domnívám se, že ano. Ten rozdíl vychází z odlišného pojetí školství. V Americe chybí hudební výchova. Pokud se děti už ve škole nedozvědí, kdo je to Mozart, Bach, Dvořák, je těžké je potom přivést do koncertních síní. Dokonce ani necítí potřebu na koncert zajít. Nevědí, jak může hudba obohatit jejich duši, netuší, že je to dar, z něhož mohou čerpat po celý život.Minulý týden jste na třech koncertech (18. až 20. prosince) provedl s Českou filharmonií Beethovenův Trojkoncert pro housle, violoncello, klavír a orchestr C dur a Symfonii č. 2 e moll Sergeje Rachmaninova. Proč jste zvolil právě tento program?

Tato dramaturgie je přitažlivá právě proto, že zahrnuje dvě velké skladatelské osobnosti. Beethoven patří vedle Wagnera k nejpřevratnějším komponistům, otevřel novou éru v práci s motivy, ve výstavbě skladby, začal používat nové orchestrální nástroje – trombony, pikoly, kontrabasy, v Deváté přidal sbor, bubny, cimbály… Převratný je i jeho trojkoncert, protože je to poprvé – a concerta grossa jsou jiný případ, kdy tři sólisté hrají za doprovodu orchestru. Skladba je zajímavá z pohledu barevnosti – tři nástroje mohou vyjádřit více odstínů, jsou to vlastně tři koncerty pro tři nástroje a z hlediska celku je to nádherná skladba. Samozřejmě jeden nástroj má vůdčí úlohu a v případě tohoto koncertu je to violoncello. Jeho part je velmi náročný, vyžaduje skutečně dobrého violoncellistu. Na houslistu klade obvyklé nároky, klavírní part je v tomto koncertu poněkud méně exponovaný (v Praze hráli Maximilian Hornung /violoncello/, Ye-Eun Choi /housle/ a Julianna Avdějeva /klavír/).

A Rachmaninovova Druhá symfonie?

Po mém soudu je to jeho nejlepší symfonie, plná citu, hudba, která vyvěrá z jeho srdce. Rachmaninov je skladatel, který je zcela pravdivý. Druhou symfonii napsal deset let po své První symfonii, kterou kritici rozcupovali. Druhá symfonie je velmi hluboká hudba. Vložil do ní spoustu citu a je to vpravdě romantická hudba. Když ji přijmete, když s ní souzníte, je to nádherné. Přiznám se, že nerozumím tomu, proč ji někteří posluchači, ale i odborníci odmítají. Říkají, že hudba by měla obsahovat filozofické poselství, měla by být schopna oslovit intelektuálně a ta, která tohle nesplňuje, je jen shluk líbivých zvuků a dlouhých bezobsažných frází. Takhle kritizoval Rachmaninova například Richard Strauss. Nerozuměl mu. Ba co víc – nechtěl mu porozumět, říkal, že to je sentimentální hudba. Rachmaninov, to je ale představitel významného stylu – romantismu, který spočívá na třech základech: duši, srdci a citech. A taková je i Druhá symfonie – velký zvuk, jímavá krása, klenuté fráze… i ten sentiment. Přijměme to a buďme k jeho hudbě tolerantní.

Na jaře provedete s Českou filharmonií Verdiho Requiem. Co pro vás toto dílo znamená?

Verdiho Requiem je moje milovaná skladba. Souhlasím s tím, co řekl Hans von Bülow, že Requiem je nejlepší Verdiho opera. Obsahuje mnoho výstavbových prvků, což je pro interprety i posluchače neobyčejně vzrušující. Když se skladatel rozhodne psát o smrti, má pro to osobní důvody. Mozart byl při práci na svém Requiem velmi nemocen, Dvořák před tím, než začal tvořit své rekviem – Stabat Mater, přišel o tři děti. To je obrovská životní tragédie. Velmi se dovedl vcítit do ženy, jíž ukřižovali syna. A Verdi měl také důvod takovou skladbu napsat – po smrti svého přítele. Mám toto Requiem rád ze dvou důvodů. Za prvé pro ono již zmíněné až operní ztvárnění obrazů, scén, textu. Působí až smyslově. Vezměte si Dies Irae. Poslední soud. V Mozartově pojetí to zní velmi dramaticky. U Verdiho na vás působí mnoho prostředků, které Mozart nepoužívá. Doléhá to na vás, mimo jeviště slyšíte poslední volání, Verdi využívá divadelní prostředky. Jen samotné slovo mors – smrt, které basista zpívá tím nejhlubším rejstříkem, ve vás zanechá omračující dojem. Druhá věc je, že Verdi měl cit pro teologický význam slov a tomu přizpůsoboval harmonii.

Také se velmi těším na jaro. Poprvé uvedu v Praze Verdiho Requiem a vnímám to tak, že je to velmi důležité a že pro toto uvedení nazrál čas.

Chystáte se uvést v Praze s Českou filharmonií také díla jiných českých skladatelů jako Janáčka nebo Martinů?

Ano, plánuji to. Mám Janáčka moc rád, je to nádherná hudba. V příští sezoně hodlám v Praze uvést Janáčkovu Symfonickou suitu z opery Jenůfa, kterou jsme vytvořili spolu s českým skladatelem Tomášem Illem. Už jsem ji uváděl letos v Pittsburghu a setkala se s velkou odezvou. Jsem zvědav, jak ji přijme pražské publikum.

Bude zajímavé porovnat vaši interpretaci s pojetím Jiřího Bělohlávka, specialisty na Janáčka…

To jistě bude. Dovolil bych si dodat, že bude lepší, když Janáček zůstane v jeho rukou.

Jsou tu opět Vánoce. Jak je s rodinou prožíváte a jaké dodržujete tradice?

V první řadě pro mě Vánoce znamenají překrásnou dovolenou, protože je trávím s celou rodinou. Dávat a dostávat dárky je nádherné, ale pro naši rodinu nejsou tím nejdůležitějším. Tím je zdobení vánočního stromu a jeho vůně. Vůbec – vůně Vánoc. V mé zemi – Rakousku – je zvykem, že se na horký plát rozprostřou plátky pomerančů nebo jablek, a tahle vůně vás provází celými svátky. V naší rodině se těšíme i z toho, že všichni společně upravujeme stůl, snažíme se prostřít co nejkrásněji k té velmi slavnostní večeři, kterou jako rodina společně zažíváme. Poté jdou děti spát a my se ženou začínáme zdobit vánoční stromek. O půlnoci děti vzbudíme a společně sejdeme dolů ke stromečku. Pro nás jsou Vánoce velmi důležité. Snažíme se z nich odstranit materialistické prvky, chceme je slavit nejlépe, jak dovedeme. Žádné odpolední dárky a pak jít na koledu. Tohle lze dělat kdykoli jindy. Třeba na narozeniny. Vánoce jsou zcela něco jiného. Tehdy se velmi soustředíte na svou rodinu, na děti, kterým musíte uchystat překvapení. Proto strojíme ten stromek až večer, když jdou spát. Je to kvůli tomu, že děti musí o Vánocích zažít překvapení. Samozřejmě zpíváme, hrajeme, společně se modlíme. Až potom rozbalujeme dárky, úplně nakonec. Nu, někdo jiný slaví Vánoce zase jinak. Ale vy jste se ptala na naše tradice.

Děkuji za rozhovor.
***

Janáček pro Pittsburgh
Epilog k rozhovoru s Manfredem Honeckem

Odpovídá Tomáš Ille, hudební skladatel a spoluautor Symfonické suity z opery Jenůfa


Kdo je autorem nápadu vytvořit suitu z Janáčkovy opery Jenůfa?

Napadlo to Manfreda Honecka. Vytvořil základní koncepci a hudební formu. Vybral části, které považoval v díle za nejzajímavější a které by se podle jeho mínění měly ve suitě objevit. Poté jsme společně dopracovali formu a já jsem už pak „jen“ instrumentoval. Jenůfa má totiž trochu jiné obsazení, ale Pittsburgh Symphony Orchestra je velký ansámbl, takže jsem neměl problém s tím, že by mi nějaké nástroje chyběly.

Co bylo na vaší práci nejtěžší?

Asi instrumentování do posazení jednotlivých nástrojů. A také přeinstrumentování zpívaných partů pro symfonický orchestr.

Jak jste se s Manfredem Honeckem podíleli na konečném tvaru?

Jak jsem už řekl, pan dirigent je autorem konceptu a hudební formy, to znamená sestavení jednotlivých částí, jak mají jít za sebou. I když tektoniku díla jsme také vytvářeli víceméně společně.

Jak jste s Manfredem Honeckem seznámili?

Seznámil nás hornista Radek Baborák, kterého Manfred Honeck požádal, zda by mu nedoporučil nějakého českého hudebního skladatele, který by zinstrumentoval pasáže z Janáčkovy Jenůfy. Pan dirigent trval na tom, že by to měl být Čech, což mi přišlo trochu paradoxní, protože my Češi se zrovna k Janáčkovi moc hezky nechováme. Ale já pocházím z Moravy, tak mám k Janáčkovi blízko.

Bylo pro vás jako pro skladatele těžké zmocnit se Janáčka?

Nebylo. Je to muzika, která vychází ze mě, moravská melodika mi je velice blízká. Nejsložitější bylo vytvořit hudební formu a tektonickou křivku. Máte-li totiž tříhodinové dílo nacpat do dvaceti minut, musíte přestavět celou strukturu díla. Ale nebyla to práce z nejtěžších, hlavně proto, že Manfred Honeck je muž znalý svého řemesla, a po nahlédnutí do partitury jsme si všechny pochybnosti okamžitě vyjasnili.

Jak jste postupovali technicky?

Tak jak je dnes běžné. Domlouvali jsme se mailem, telefonicky, prostřednictvím Skypu…

Jak se vám s Manfredem Honeckem spolupracovalo osobně?

Báječně. Lidi, kteří ho znají, vědí, že je to i přes své schopnosti neuvěřitelně skromný člověk, který myslí na druhé lidi. Není to jen skvělý umělec, navíc je to i skvělý člověk. A byť je Manfred Honeck velká autorita, není autoritativní. Nenutil mi svůj názor, ale zamýšlel se nad mými nápady a často je i přijal. Rozhodně se nestavěl do pozice mentora, který by se nade mě vyvyšoval. Ale proč by to zrovna on dělal?
*** 

Vizitka:
Manfred Honeck se narodil 17. září 1958 v Nenzingu v Rakousku a získal hudební vzdělání na Vysoké hudební škole ve Vídni. Mnoho let byl členem Vídeňské filharmonie a orchestru Vídeňské státní opery a také řídil Vídeňský mládežnický orchestr. Právě tato zkušenost zásadně ovlivnila jeho dirigování a přispěla k jeho specifickému dirigentskému stylu.

Svou dirigentskou kariéru začínal jako asistent Claudia Abbada ve Vídni. Poté byl angažován v Curyšské opeře, kde mu v roce 1993 byla udělena prestižní Cena evropského dirigenta. K dalším působištím v počátcích jeho kariéry patří Lipsko, kde byl jedním ze tří stálých dirigentů v rozhlasovém orchestru MDR Sinfonieorchester, a Oslo, kde se narychlo na jeden rok stal hudebním ředitelem Norské národní opery a po vysoce úspěšném turné po Evropě byl na několik let angažován jako hlavní hostující dirigent Filharmonie Oslo. V letech 2000–2006 byl hudebním ředitelem Švédského rozhlasového symfonického orchestru ve Stockholmu a v letech 2008–2011 hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie. Pozici hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie opět zastává od letošní sezony.

Manfred Honeck od sezony 2008/2009 působí jako hudební ředitel Pittsburského symfonického orchestru. Po dvou prodlouženích smlouvy s ním bude spolupracovat až do konce sezony 2019/2020. Jeho úspěšná práce v Pittsburghu je zachycena na CD japonské společnosti Exton. Zatím byly s velkým kritickým ohlasem vydány Mahlerovy Symphonie č. 1, 3, 4 a 5, Čajkovského Symfonie č. 5 a Život hrdinův Richarda Strausse. Nahrávka Mahlerovy Symfonie č. 4 získala cenu ICMA 2012.

Manfred Honeck dosáhl s tímto orchestrem významných úspěchů na pravidelných vystoupeních před evropským publikem. Od roku 2010 je každoroční turné přivedlo do mnoha evropských hudebních metropolí a na přední hudební festivaly jako Rheingau Musik Festival, Šlesvicko-holštýnský hudební festival, Beethovenfest Bonn, Musikfest Berlín, Grafenegg Festival, Lucerne Festival a BBC Proms. Těžištěm turné v roce 2012 byl týden ve vídeňském Musikverein. V srpnu a září 2013 koncertovali v Grafeneggu, Berlíně, Bukurešti, Paříži, Düsseldorfu, Frankfurtu, Lucernu a Bonnu.

V letech 2007–2011 byl Manfred Honeck hudebním ředitelem Státní opery ve Stuttgartu, kde dirigoval řadu premiér, jako je Berliozova opera Trojané, Mozartův Idomeneo, Verdiho Aida, Růžový kavalír Richarda Strausse, Poulencovy Dialogy karmelitek a Wagnerův Lohengrin a Parsifal, i řadu symfonických koncertů. Do širokého spektra Honeckových uměleckých aktivit náleží také operní interpretace: spolupracuje se Semperovou operou v Drážďanech, Komickou operou v Berlíně, Théâtre de la Monnaie v Bruselu, s Královskou operou v Kodani, na festivalu Bílé noci v Petrohradě a na Salcburském festivalu.

Jako hostující dirigent spolupracoval ve světě s řadou prvotřídních těles. Jmenujme například Bavarian Radio Symphony Orchestra, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Gewandhausorchester Leipzig, Staatskapelle Dresden, Royal Concertgebouw Orchestra, London Symphony Orchestra, Orchestre de Paris, Accademia di Santa Cecilia Rome a Vídeňská filharmonie. Orchestry, které řídil v USA, zahrnují Newyorskou filharmonii, The Cleveland Orchestra, Chicagský symfonický orchestr, Filharmonii Los Angeles a Bostonský symfonický orchestr. Je rovněž pravidelným hostem na Festivalu ve Verbier. V únoru 2013 úspěšně debutoval u Berlínské filharmonie; ze záznamu koncertu vzniklo CD s Anne-Sophie Mutter (díla Antonína Dvořáka) pro Deutsche Grammophon. V sezoně 2013/2014 Manfred Honeck mimo jiné znovu vystoupí v Bambergu, New Yorku, Los Angeles, Bostonu a Římě a bude debutovat u Philadelphia Orchestra.

V roce 2010 získal Manfred Honeck čestný doktorát na St. Vincent College ve městě Latrobe ve státě Pensylvánie. Kromě toho je již přes patnáct let uměleckým ředitelem Mezinárodních koncertů ve Wolfeggu v Německu.

(Zdroj: www.ceskafilharmonie.cz)

Foto Gottfried Stoppel, archiv, Jason Cohn

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat