Baborák a Galliano. Extra široký hudební záběr na Strunách podzimu

Radek Baborák již při úvodním výňatku z Mozartovy Serenády č. 9 D dur s poštovním rohem, K. 320 prokázal, že diriguje civilně a s lehkostí, stále však udržuje přímý kontakt a dialog s jednotlivými hráči. Zhruba třicetičlenný Baborák Ensemble pod jeho taktovkou hrál jistě, přesně a vyváženě, s pečlivým dynamickým odstíněním a kultivovaným zvukem vhodným pro studiovou nahrávku. Mistr akordeonu Richard Galliano předvedl své umění v taktéž Mozartově Koncertu pro klarinet a orchestr A dur K. 622 v úpravě pro akordeon. Tento nový sólový nástroj zajímavě modernizuje typický zvuk klasicistního orchestru, aniž by v něm působil cizorodě. Galliano nechává ve svém jednohlasém partu promlouvat nejjemnější nuance charakteristické jak pro klarinet, tak pro akordeon. Mezi těmito dvěma přístupy neustále organicky osciluje. Lehkost jeho hry i sehranost sólisty s ansámblem je až samozřejmá – není mnohdy jasné, kdo se vlastně řídí kým.

Doprovodný orchestr zde funguje tak, jak má: přichází do popředí a zase se citlivě stahuje zpět, zatímco potřebné linie a sekce vždy vystupují v pravý čas. Zbytečně na sebe ale nestrhává pozornost. Naopak dosahuje místy takové úrovně interpretační čistoty, že jej posluchač prakticky přestává vnímat – čímž jej však, řečeno s Martinem Heideggerem, adekvátně a plně prožívá.

Akordeon dodává Mozartově relativně spolehlivé hudbě onu jiskru nezvyklosti a určitý stylový posun: například ve druhé větě se dostane na lahodné, až středomořské filmové plochy (zřejmě v očekávání nadcházejícího Nina Roty). Ale vážně: jde o citlivou adaptaci, nikoli svatokrádež. Měly by se tedy takovéto produkce dělat častěji? Rozhodně! Tedy pokud, tak jako v tomto případě, nesnižují uměleckou a interpretační hodnotu díla.

Po mozartovském bloku přišel první zásadní kontrast večera: odlehčené a nanejvýš polystylové Divertissement pro komorní orchestr Jacquese Iberta. O celých sto čtyřicet let mladší skladba je zvukově samozřejmě bližší tvorbě „soudobé“, se sadou perkusí, ostře lomenou dynamikou, náhlými vpády nástrojů či útržky melodií.

Ibertovo svěží pojetí tradiční suity přímo srší hudebními vtipy. Ty pokaždé fungují i díky sehranosti instrumentalistů. Humor zde spočívá v karikatuře typizovaných postupů běžných tanečních forem a rytmů (vídeňského valčíku, dechovky, vojenského pochodu…), jejich adaptaci skrze hru s dobře známými tropy, klišé a zažitými symboly – a nakonec v totální dekonstrukci formy. Pro maximální efekt samozřejmě včetně návratu k počátečnímu stavu. Tato formule vyústila ve všeobecné uvolnění a zcela spontánní potlesk po „valčíkové“ části, respektive po výborně zvládnuté škodolibé deformaci původně elegantního párového tance náhlými rázy či úplným zastavením rytmu.

Dalším zastavením na cestě styly a inspiračními proudy byla Suita z hudby k filmům Federica Felliniho italského autora Nina Roty v úpravě Františka Šterbáka pro komornější obsazení osmnácti hudebníků. Radek Baborák se vedle jemného řízení ansámblu vsedě poprvé (a naposledy) ujal lesního rohu.

Vposled šlo o běžné takzvané medley filmových melodií v dobově věrném obsazení včetně harfy či bicí sady. Doprostřed tohoto bloku je pak ne zcela organicky vložena hlavní melodie z Coppolova Kmotra. Byla to především příležitost pro Baboráka prokázat své mistrovství horny. Důvěrně známé téma bylo po jeho působivém sólovém vstupu provedeno prakticky stejně jako na původní filmové nahrávce. Je zřejmé, že Kmotr byl nejdůležitější částí tohoto bodu programu. Nasvědčuje tomu i fakt, že téma bylo zahráno vcelku a patřičně ohraničené z obou stran, nikoli ve zbytku navzájem smíchaných motivů uvnitř jinak nepřerušovaného proudu.

Zde se však dostává ke slovu dotaz na dramaturgické hledisko. Polyžánrový přístup je jistě legitimní, hráčsky produkce též funguje bez nejmenšího problému, ale toto zařazení čiré směsi filmových melodií je poněkud sporné. Nejde o výpad proti filmové hudbě či Rotovi samotnému. Co ale nakonec bylo účelem tohoto večera? Tištěný program zmiňuje inspiraci populární hudbou, užití lidových nástrojů či potřebu bavit se. V pořádku, pokud je takto koncert definován, přesto: proč neuvést Rotovu jinou, méně známou a jistě neméně kvalitní hudební tvorbu – právě když už je zmíněna i v samotné brožuře?

Nejmladší kompozicí a zároveň vrcholem večera byl závěrečný Koncert pro bandoneon a orchestr „Aconcagua“ z roku 1979. Ástor Piazzolla, vynálezce a přední osobnost argentinského stylu nuevo tango, v něm přichází s hudbou velmi odlišnou od evropských – a především středomořských – kontextů, v nichž tyto nástroje známe. Nezvyklé jihoamerické rytmy zcela přirozeně promlouvají skrze hutný orchestrální part i Galliana hrajícího bez not, na nástroj obtížnější než akordeon, s nohou jako rocková hvězda furiantsky na židli od klavíru.

V silnějších pasážích počátku první věty se sólista beze zbytku integruje do celku zvuku, zatímco později se zvukově emancipuje. Části více či méně plného orchestru střídají sólové mezivěty, v nichž Galliano ze sebe i ze svého nástroje dostává bohatou škálu výrazů a hudebních poloh. Rozhodně nejde o bezduchou exhibici, právě zde platí ono známé „každý tón tu má své místo a svůj smysl“. Piazzollova seriózní, avšak laskavá, neustále proměnlivá, neustále živá hudba funguje jako série ucelených obrazů, které stále dávají smysl vzhledem k celku. Bandoneon je orchestru dosti rovnocenným partnerem, a to i v partech, kdy rytmicky zdánlivě kráčí opačným směrem.

Francouzská hvězda večera nakonec dvakrát přidávala: Sólové Tango pour Claude, svým charakterem spíše improvizační typ skladby pro akordeon, umožňující skladateli a zároveň interpretovi plně virtuózní, stále však nezaměnitelně lehkou hru. Definitivně poslední skladbou byl spíše scénický, taktéž autorský, kus Oblivion pro bandoneon a orchestr.

Úterní večer v Rudolfinu nabídl nezvykle široký záběr jak časový, tak výrazový, dynamický a v neposlední řadě i inspirační. Lehčí části adekvátně bavily, zatímco serióznější hudba dokázala publikum zcela upoutat a nenásilně získat absolutní soustředěnost všech zúčastněných. Nelze si přát nic jiného než více takto obsahově bohatých a interpretačně znamenitých programů.

Hodnocení autora recenze: 85%

Struny podzimu 2017
Richard Galliano & Baborák Ensemble
Richard Galliano (akordeon, bandoneon)
Dirigent: Radek Baborák
Baborák Ensemble
31. října 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

www.strunypodzimu.cz