Balet jako obraz klimatických změn: Pražský komorní balet na Nové scéně
Večer začal dílem Jiřího Pokorného, tanečníka a choreografa současného tance, který byl v minulosti v angažmá v Nederlands Dans Theater a Kidd Pivot. Svět sedmikrásek měl premiéru v dubnu 2018, ještě spolu s Prolínáním Lukáše Timuláka. Choreografie je inspirována přírodou a jejími ekosystémy. Spíš než v abstraktní anotaci o černých a bílých sedmikráskách najdeme klíč k jejímu „čtení“ ve slovech, kterými ji loni popsal sám autor před prvním uvedením: „Celý večer je inspirován tématikou klimatu, a to zejména v jeho přirozeném chování během klimatických změn, které mohou mít svazující vliv na naši existenci v dnešní době. Pro umělecké ztvárnění tohoto námětu jsem se volně inspiroval myšlenkou, kdy biosféra planety Země představuje symbol věčného pohybu. Její vlivy, principy a neustálé proměny jsou opakujícím se koloběhem života v časoprostoru, ve kterém se rodí a zaniká vše živé…“
Před diváky nejprve předestírá vizi umělé krajiny, tvořené zlatavými pruhy tkaniny zakrývajícími baletizol a černobílým pohořím z umělých fólií prosvícených malými reflektory. Zemi, a pro sebe taneční plochu, odkrývají postupně tanečníci v černém, kteří se na scéně objevují se zvířecími pohyby, plíživě jako noční tvorové, ostražití. Tu je ženské tělo vláčeno tou zářivostí, jako kdyby trup plul napůl vnořen do vody… Mezi účinkujícími nehledejme pevné vazby, vztahy, jsou společenstvím, které se spojuje a znovu rozpadá. Sdružují se v duetech, triích i jako skupina, individuální svým výrazem, rovnocenní svým umem. Pružností a křehkou vznešeností poutá pozornost Linda Svidró, která ohebností svého těla popírá fyziologii, pak je tu velmi výrazná Iveta Krmelová, mladá absolventka TCP, která už v posledních ročnících působila na scéně jako vyspělá osobnost, je drobnějšího vzrůstu, ale energická, hbitá a rázná. I ostatní, Tereza Kučerová, která působila léta v Baletu ND a přinesla d PKB svou dlouholetou taneční zkušenost, Eliška Nováková (též TCP) nebo tanečníci Patrik Čermák, Dominik Vodička a Michal Vach (dosud TCP studující, ostatně drtivá většina současného PKB se rekrutuje právě z absolventů této školy) doplnili skupinu do jednoho propojeného organismu.
Z choreografie utkví především pasáže, kde se dvojice a trojice pouštějí do partneřiny, chvíle, kdy se civilní pohyb náhle mění ve zvířecí reflexy, některé skupinové pasáže, kde si například choreograf hrál se silou odstředivosti roztáčeje hrozny svých tanečníků na ose tanečníka ve středu. Gesta v sobě neskrývají žádný konkrétní význam, jsou vyjádřením napětí či uvolnění, které právě v tu chvíli panuje v tělech. Několik duetů začíná unisonem a tanečníci pak rozvíjejí nezávisle svůj part. Někdy se mezi nimi objeví náznak střetu, ale je to spíše tvořivá přeměna vedoucí k symbióze. Dotek smrti i puzení k životu. Choreografie uplyne a sama o sobě připomíná tok vody, jednotlivé složky slité a propojené, nezanechávající otisk konkrétních obrazů, ale spíše pocit. Klidu, kontinuity, jednoty.
Choreografie Intimate Spaces Samuela Delvauxe je standardně na repertoáru baletu Praha Junior (od roku 2014), ale tentokrát všechny ženské úlohy tančily členky PKB a jen úloha postavy muže připadla mladičkému tanečníkovi BPJ Michalu Vlachovi. Je volně inspirovaná osobou a hudbou Leoše Janáčka, nemá jít o životopisnou studii, ale o impresi, o jakési scénické ztvárnění inspirace ženským prvkem. Však kdyby někdo chtěl chápat choreografii doslova, musel by si myslet, že slavný skladatel žil v područí dominantních žen a byl jimi permanentně manipulován. Rozhodně to není kvůli mládí hlavního interpreta, ten naopak jemu navzdory působí velmi zralým a suverénním dojmem, nepostrádá charisma a tančí s lehkou samozřejmostí, jaká se většinou získává až léty zkušeností. Choreografická hříčka začíná jako příběh: mladý muž v křesle s knihou a tři ženské postavy v černém, které zhasínají lampy, aby nemohl číst. Postupně se z entré rozvinou duety s ženami, jež si vynucují jeho pozornost jako dotěrné myšlenky, vzpomínky nebo noční můry v hlavně neklidného spáče.
Balet Praha Junior představil choreografii pro studenty 6. a 7. ročníku s názvem A New Beginning. Jeho autorka Lidia Wos mladé tanečníky přivádí do čekárny plné židlí a kufrů, s nimiž a mezi nimiž interpreti musí vytancovat obavy i nadšení, hádky i nadbíhání, všechno to, co se mezi lidmi může dít právě na takovém místě konců a začátků. A tak tančí malé duety, pohybují se však i jako skupina, s předměty manipulují a kufry téměř nedají z ruky. Pokud jde o práci s rekvizitou, jde o náročnou práci, možná ale na úkor tanečnosti nebo variantnosti pohybového materiálu jako takového. Ale jde o práci pro studenty a ta má především vést interprety k vývoji a být pro ně výzvou, což jistě je. Variabilní je především hudba, od konkrétních zvuků elektronických relé přes ruchy po melodie inspirované country i jižanskými milostnými kantilénami.
A na konec je tu Chvilka POEzie (2016) Marka Svobodníka, taneční groteska a horor v jednom. Už o ní bylo napsáno mnoho reflexí, ale tuto středu působila podivuhodně novým a svěžím dojmem. Zábavná i chvílemi napínavá taneční povídka o jedné probdělé noci, Igor Vejsada jako Edgar Allan Poe s perfektně vytřeštěným výrazem v objetí a zajetí tří nočních můr, havranů s velkými klobouky a pařátem místo rukavice. Příchod nezvaných hostů, jejich poněkud kruté šprýmy, stínoherní operace i příchod nemrtvé nevěsty, druhdy krásné Lenory z Poeovy básně, groteskní milostný duet a pragmatický odchod příšer s raním svítáním, vše se opravdu pojí do oblouku vyprávění. I při pohledu z větší blízkosti zůstávají působivými kostýmy, ve kterých postavy budí dojem animovaných figurek naskicovaných bez detailu, vydělují se tak do světa neskutečna, přízraků. Marek Svobodník také ve své choreografii připomněl dědictví Jaroslava Ježka, nejen jako autora populárních písňových skladeb, jak ho vnímají dnešní mladí milovníci swingu, ale jako tvůrce soudobé koncertní hudby, na které byl hlavně v počátcích kromě lásky k jazzu a moderním tancům patrný vliv moderních skladatelů typu Igora Stravinského.
Chvilka POEzie vyvolává s každou reprízou jiné pocity. Jen když oživím vlastní subjektivní vzpomínky, jsou bezmála protichůdné: na premiéře se i díky prostoru velkého divadla zdála méně výraznou a zdlouhavou (a především hrátky s Poeovým jménem svou délkou „k nepřežití“); při jedné z dalších repríz na podzim 2017 mi připomněla reálný zážitek v rodině, jehož jádrem byly noční můry a bludy ovládající představivost člověka u konce životní pouti, a to náhle místo pobavení tato choreografie svým tématem spíše děsila a působila jako výsměch lidem, kteří psychicky skutečně trpí. A dnes, po více než roce plném zvratů a událostí už opět vyvolává příjemný úsměv a obdiv k zapálenému výkonu interpretů, kteří podávají taneční, ale i výborný herecký výkon. Přestože máme po ruce vždy analytický nástroj, kterým můžeme choreografii takřka dekonstruovat a přiřadit jí mnohé souvislosti historické, sociální či estetické, neubráníme se v hodnocení nikdy vlivu vlastních pocitů podmíněných místem a časem. Proměnlivost našeho života s uměním a našeho vnímání jakéhokoli díla je něco, co bychom stále měli vést v patrnosti, pomůže nám to vyvarovat se pocitu, že jsme v pohledu na něčí dílo objevili absolutní pravdu, což je nebezpečí, ve kterém se ocitá každý publicista. Měl by si to uvědomovat také tanečník a choreograf, že zde vždy stojí člověk proti člověku a že jako neexistuje absolutní pravda, neexistuje ani něco jako neměnný názor (to byl nebyl názor, ale dogma). Přeji nám do nového roku více otevřenosti a porozumění nejen při rozvažování nad choreografiemi a tanečními výkony, ale také víc prostoru k setkávání, i kdyby to byly jen probdělé noci po představení v divadelních kavárnách.
Pražský komorní balet má v současnosti stabilní taneční základnu i repertoár. Doufejme, že se mu v letošním roce podaří uskutečnit i plánovanou premiéru a získá pro svoji další činnost odpovídající podporu.
Re-start 2019
9. ledna 2019, Nová scéna Národního divadla
Svět sedmikrásek
Choreografie: Jiří Pokorný
Hudba: Nils Frahm, Davidson Jaconello (nová kompozice)
Asistenti choreografie: Igor Vejsada, Linda Svidró
Kostýmy: Joke Visser, Jiří Pokorný
Scénografie: Jiří Pokorný, Pavla Beranová
Světelný design: Pavla Beranová
Světová premiéra: 29. 4. 2018
Tančí: Iveta Krmelová, Tereza Kučerová, Eliška Nováková, Linda Svidró, Patrik Čermák, Dominik Vodička, Michal Vach
Intimate Spaces
Choreografie: Samuel Delvaux
Hudba: Leoš Janáček
Asistent choreografie: Antonín Schneider
Kostýmy: Evelyna Martirosyan Buglak, Mireia Agustí Ferrando, Markéta Kubíčková
Scénografie: Samuel Delvaux
Světová premiéra: 23. 4. 2014
Tančí: Iveta Krmelová, Eliška Nováková, Linda Svidró, Michal Vach
A New Beginning
Choreografie: Lidia Wos
Hudba: Orkestra Del Sol
Asistent choreografie: Jan Schneider
Kostýmy a výprava: Lidia Wos
Světová premiéra: 9. 1. 2019
Tančí: Balet Praha Junior, 6. a 7. ročník
Chvilka POEzie
Choreografie: Marek Svobodník
Hudba: Jaroslav Ježek, Bedřich Nikodém
Hudební koláž: Marek Svobodník
Asistenti choreografie: Linda Svidró, Igor Vejsada
Kostýmy: Pavel Knolle, Marek Svobodník
Scéna: Petr Siedlaczek
Světová premiéra: 18. 12. 2016
Tančí: Igor Vejsada, Patrik Čermák, Aleš Krátký, Dominik Vodička, Tereza Kučerová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]