Balet ND: Timeless – čas mistrovství i tápání

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Co je na tomto kusu zvláštní a tak trochu mu ubírá, nesouvisí vůbec s tanečníky a jejich výkony – a že se předvedli v mimořádně dobrém světle všichni – ale s poněkud odosobňujícím light designem. V této verzi není ani stopa po čarovné noci, v níž se tento jemně melancholický výjev má odehrávat. Chladné světlo dělá z náladového výjevu čistě koncertní číslo, takže se nedostaví niterné rozechvění, které hudba i tanec dokáží vyvolat. Ačkoli i v nabídce organizace spravující Balanchinův odkaz je inscenace popsaná jako choreografie pro osmadvacet tanečníků v modrých kostýmech a před modrým pozadím, je to instrukce, která se dá vyložit velmi volně. Můžeme se podívat například na video zachycující přímo tanečníky New York City Ballet v této choreografii, ale v docela jiné náladě.

Hle, tu jemnou práci se stíny, jde najednou o úplně jiný obraz, „úplně jiný balet“, jak se dá s nadsázkou říci. Takové světlo zjemní barvy a vytvoří hru stínů, která ještě znásobuje kresbu choreografie, i atmosféru soumraku, kdy dívky přibíhají ze tmy, a ne přiznaně z portálů. Jistěže, pokud George Balanchine Trust udílí licenci na kompletní provedení včetně předepsané výpravy, kupuje se na klíč vše. Ale je trochu záhadou, co vede Američany k uvádění a prodeji této verze, v níž vlastně ani stoprocentně nevyniká genialita tvůrce, který vytvořil jejich národní baletní školu.

Obětina
Snad každý choreograf, jemuž se poštěstilo pracovat s velkým souborem, někdy zatoužil vytvořit svou verzi Svěcení jara. Dnes už nikoho nepobuřují ani ty nejavantgardnější verze Stravinského baletu, který kdysi publikum Ruských baletů vypískalo. Každý divák si může sestavit svůj žebříček, od rekonstrukce původní Nižinského verze, o kterou se pokusil Joffrey Ballet, přes množství dalších variant dle svého vkusu – Pinu Bausch v duchu tanztheateru, provokativní Marii Chouinard nebo třeba Maurice Béjarta akcentujícího plodné spojení muže a ženy. Někde v této poloze se ideově i tvaroslovně pohybuje Glen Tetley.

S těmi průkopníky je to těžké – nelze jednoduše určit, kdo přišel první s fenoménem typu propojení klasické techniky a moderních tanečních směrů. Změny se často odehrávají spontánně v dílech umělců napříč soubory kontinenty, jako kdyby je navedl neviditelný instinkt na myšlenku, že právě teď je potřeba přijít s něčím novým. Řekněme raději, že je Glen Tetley jedním z nejprogresivnějších choreografů, kteří se vydali zkoumat tuto oblast. Patří tedy k těm, kteří se ještě nesnažili dědictví klasického tance negovat, ale vytvořit s pomocí nových technik jeho extenzi, vysoustruhované tělo klasického tanečníka donutili k pohybům na odlišném principu a vedli je k extrému, snad i proto, aby vysledovali hranice jeho osobnosti. I pro pražské tanečníky je choreografie z roku 1974 náročná, o to větší nadšení jejich nasazení vzbudilo v divácích.

Nejde ještě zdaleka o současný tanec, základní požadavky na vytrénované tělo klasického tanečníka trvá – stálé napětí v těle, rozsah a vytočení, ale i když se klasické pózy nebo skoky občas objeví, jsou to záblesky, tok energie už je v tanci jiný a nový. Oříškem jsou téměř akrobatické zvedačky, stejně jako celková dynamika pohybu, nutnost více zapojovat paže a dostat ze sebe divoká gesta i kontrakci (což není jen tak, protože napětí v těle klasického tanečníka představuje konstantní a neměnnou kontrolu, kdežto moderní tanec je vrhá do značné nejistoty). Na pohled však Svěcení jara Glena Tetleyho zůstává vysoce estetickou podívanou, nebojuje proti zažité představě krásy tančícího těla. V jeho verzi se Obětí rituálu stává mladý muž, v první premiéře tato role připadla Ondřeji Vinklátovi a ten se jí zhostil s nebývalou vervou. Ačkoli prostřední část inscenace zaujímá duet Matky a Otce, který byl svěřen osvědčené partnerské dvojici Nikola MárováMichal Štípa, strhne na sebe svým posledním tanečním výstupem veškerou pozornost. Ondřej Vinklát má kromě taneční techniky, upřímnosti hereckého projevu a absolutního nasazení vzácný dar komunikace s publikem, budí dojem napojení na každého diváka v hledišti a dokáže se do role ponořit do té míry, že publikum cítí vzrůstající napějí na scéně spolu s ním. Ve vrcholné scéně před smrtí utancováním se do jeho pohybů vkrádá jakoby náznak nekoordinovanosti nebo vymknutí se času a prostoru, který spolu s divokým pohledem vzbuzuje dojem, že se tanečník dostává do skutečného transu.

Pro tanečníky, kteří se v rámci repertoáru Národního divadla přeci jen s technikou Marty Graham a podobnými systémy dostávají do kontaktu jen zřídka, je tato choreografie výzvou. Je zde nutná sehranost, protože i tato choreografie je v některých částech postavena na naprosté souhře a symetrii. Jako téměř vždy, když se obsah dotýká rituálu, neobejde se například bez kruhové formace. Proměnlivost a nezastavitelný tok pohybu zvyšují nároky na fyzickou zdatnost, protože zde není příležitosti ustrnout v póze nebo zvedačce a vše se okamžitě mění. I pro pár Matky a Otce jde o nesmírně náročnou práci, na kterou perfektní souhra v klasickém tanci připraví jen z části. Výrazově si svou roli bezesporu užila Nikola Márová, které se podařilo položit do polohy divoké síly, s téměř zvířecími gesty, instinktivní prudkostí. Ovšem Glen Tetley neatakoval divákovo vnímání přes určitou hranici, i náznaky sexuálního spojení jsou v kontextu toho, co vídáme na jevišti dnes, velmi umírněné a i přes fyzický kontakt vlastně spíš symbolické. Svěcení jara upoutá také křehkou vizuální složkou, dekorace prospektu připomíná kresbu zachycující smělými tahy rozkvetlou louku, odlehčení těžkého tématu. Svěcení je nadčasové, ačkoli jeho působivost nesmírně závisí na interpretaci, především tedy na roli obětovaného.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Balanchine: Serenade (ND Praha 2017)

[Celkem: 28    Průměr: 4.8/5]

Vaše hodnocení - Tetley: Svěcení jara (ND Praha 2017)

[Celkem: 33    Průměr: 4.8/5]

Vaše hodnocení - Gat: Separate Knots (ND Praha 2017)

[Celkem: 36    Průměr: 3.1/5]

Související články


Napsat komentář