Baletní gala přivedlo do Plzně světové taneční hvězdy

Výjimečný umělecký zážitek připravil na velikonoční neděli 17. dubna v historické budově Velkého divadla soubor baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Na letošním baletním galavečeru Balet Gala 2022 vystoupili s domácími tanečníky i sólisté z našich dalších scén a zahraničních divadel. Inspirativní večer přivedl na scénu vynikající tanečníky, v jejich provedení se v programu nápaditě a ve vyvážené dramaturgii střídala klasika i moderna. Baletní galavečery mají v Plzni tradici a že lákají publikum, o tom svědčil i nedělní večer.

I když na velikonoční neděli panovalo krásné počasí, hlediště bylo zaplněno do posledního místečka. Publikum potleskem nešetřilo, odměňovalo jím tanečníky štědře i během vlastních výstupů, aby je nakonec zahrnulo upřímnými ovacemi. A bylo vskutku proč. Precizní taneční výkony, nápadité moderní choreografie, působivá klasika – a tanečníci, jejichž nasazení a zaujetí se při prvním pohybu přenášelo na diváky, kteří jako by dýchali s nimi. Tančilo se na nahrávky na volné scéně, jejíž charakter určovalo jen citlivé nasvícení.

Večer zahájila elegantní suita z baletu Anastázie – poslední dcera cara Youriho Vámose (chor. Y. Vámos s inspirací Maria Petipy), v níž v sólových rolích vystoupili sólisté baletu DJKT Mami Hagihara a Gaëtan Pires. Výpravné kostýmy, Čajkovského hudba a působivé výkony všech tanečníků – souhra sboru, jednota sólistů – to vše bylo tím správné „entrée“ pro celý večer. Navíc má tato úspěšná inscenace nadcházející neděli 24. 4. již svoji derniéru, takže lze zařazení suity chápat jako první malé rozloučení s ní. Po jeho provedení diváky přivítal a pozdravil šéf baletu Jiří Pokorný, který krátce přiblížil celý program a představil všechny účinkující.

Prvními hosty večera byli sólisté baletu Theater Chemnitz Anna-Maria Maas a Kirill Kornilov. Tančili působivý duet ze zcela nového baletu chemnitzského divadla Wieso ist die Nase blau? (Jak to, že je nos modrý?; prem. 25. 3. 2022), jehož autorkou je choreografka Katarzyna Kozielska. Tento balet je věnován životu a dílu chemnitzského rodáka, expresionistického malíře Karla Schmidta Rottlufa (1884-1976). Oba sólisté v bílém tančili na melodickou křehkou, ale velmi kompaktní hudbu Henryka Góreckiho tančili s ladností a elegancí. Každý pohyb byl velmi intenzivní, jako nesmazatelný otisk šlépěje. Nebo lépe – silný tah malířova štětce na neposkvrněném plátně. Malířova múza, malířův sen, malířova radost ze zdařilého díla – to vše bylo možné číst v tomto výstupu.

Následné pas de deux z Čajkovského Louskáčka (chor. Marius Petipa a Vasilij Vajnonen) tančili na výborné úrovni plzeňští sólisté – Viktoria Svetlana Roemer a Karel Audy. Tanečník potvrdil své vynikající technické dispozice vysokými bravurními skoky a elegancí pohybu, své vysoké sólistické kvality potvrdila i jeho partnerka.

Na radostný výstup plný optimismu skvěle navázalo sugestivní Adagio dalších hostů – sólistů Moravského divadla Olomouc. Choreografii Jana Fouska na barokní Adagio in G minor připisované Tomaso Albinonimu (1671-1751) tančili Sawa Shiratsuki a Sergio Méndez Romero. Oba v černém, tanečnice v elegantních jednoduchých šatech, strhujícím způsobem ztvárnili tragický osud dvou mladých lidí. Velká láska, velká bolest, touha, pokora, víra, naděje a smrt. Ve výstupu bylo napětí, také lehkost, především křehká krása, v níž tkvěla jeho síla. Choreografie jdoucí až na dřeň, hluboký prožitek obou tanečníků a samozřejmě preciznost provedení – to vše přineslo silný emocionální účinek. Je neuvěřitelné, jak osobní bylo ve vztahu k publiku její provedení, jak se atmosféra a obsah tance přenášel přes forbínu.

Atraktivní odlehčení připravili domácí tanečníci Kristina Kodedová a Gaëtan Pires choreografií Valse Vasilije Vajnonena na hudbu Mauritze Moszkowskiho. Rozverná, a přitom elegantní, a ne právě snadná taneční etuda vnesla v jejich zdařilém provedení na scénu uvolněnou bezprostřednost, nelíčenou radost z kouzla okamžiku.

A jakousi nápaditou satirickou učebnicí baletu byl výstup uzavírající první polovinu večera Ballet 102 (chor. Eric Gauthier). Do Plzně s ním přijeli členové bavorského Junior Ballett v Mnichově Zofia Wara-Wasowska a Jacopo Iadimarco. Anglicky byli nejprve diváci seznámeni, samozřejmě humorně, s tím, co je a může být pas de deux. A pak jen odpočítáváním baletních pozic a dalších prvků, které dosáhlo až čísla 102 a jež pár na jevišti prováděl, vznikala originální, atraktivní a komediálně laděná choreografie bez hudby, za niž oba mladí tanečníci sklidili bouřlivé ovace.

Druhou polovinu večera otevřela působivá Cesta ven Jiřího Pokorného na 3. větu ze 4. symfonie Gustava Mahlera (1860–1911), která měla premiéru na plzeňském Gala 2021. Jestliže v loňském roce Cesta ven souzněla s hledáním cest z covidového uzavření, dnes dostávala další rozměr v souvislosti s agresivní ruskou okupací Ukrajiny. Tanečníci i tanečnice jsou oděni pouze v tělových trikotech, část dívek navíc i v jednoduchých černých šifonových sukních. Na ostře nasvíceném pozadí tančí v působivých formacích vyjadřujících hledání, tápání, zdánlivou rezignaci, ale současně i naději s jasným poselstvím – každý potřebuje někdy pomoci. Cesta ven není o útěku, ale o odvaze a o hledání nových cest. Osudové setkání se smrtí ztvárnil působivě ve své choreografii sólista plzeňského baletu a choreograf Richard Ševčík. Své úspěšné číslo Death Is Just One Moment (Smrt je jen jeden okamžik; rovněž uvedeno na Gala 2021) je sugestivním duetem dvou tanečníků – originální taneční i výrazové prvky vyjadřují obraz setkání se smrtí, zápolení s ní a snahy o únik z jejího sevření. Richard Ševčík tančil ve výborné souhře s Michalem Lennerem. Šedavá scéna, pruh bílého světla, dva muži v tmavých kalhotách a bundách. Výrazné tváře v indiferentní abstraktní neurčitosti – sugestivní vyjádření našeho strachu z neznáma a osudového zlomu.

Třetí část klavírní Suite bergamasque Clauda Debussyho Clair de Lune (Svit luny) a Etuda č. 2 Philipa Glasse byla inspirací pro choreografku Kristinu Paulin. Snovou tajemnou choreografii o touhách, snad o mezilidských vztazích, jejich vytváření, ale často i o jejich problematickém trvání působivě tančili sólisté Hamburského baletu Silvia Azzoni a Alexandre Riabko. Spojení éterické nereálné roviny s realitou symbolizovala převržená thonetka u portálu, kterou v závěru tanečnice narovná. Ano – naše snění, úvahy a volné myšlenky v běžící noci jsou pro reálný život nezbytné.

A ve vesmírné atmosféře díky projekci hvězdného nebe pokračovali sólisté pražského Národního divadla Nikola Márová a Adam Zvonař, kteří provedli působivě atraktivní duet z Bajadéry Ludwiga Minkuse (chor. Javier Torres dle Maria Petipy).

Po něm následoval pas de deux z Esmeraldy Riccarda Driga (chor. Jules Perrot) v provedení vynikajících sólistů baletu Semperoper v Drážďanech. Tančili Jia Sun a Václav Lamparter. Technická jistota, taneční bravura a elegance provedení obou tanečníků byly samozřejmostí.

Jejich tanec nebyl okázalým vystoupením pro ´pouhý´ efekt, ale výborným provedením klasické baletní estetiky. Tančili s obdivuhodnou lehkostí a bezprostředností, která se přenášela na publikum.

Celý večer uzavřela světová baletní hvězda španělského původu Lucia Lacarra a rovněž mezinárodně známý kanadský tanečník Matthew Golding v choreografii Juri Possochova Snow Storm (Sněhová bouře). Possochov tento mysteriózní minibalet na hudbu Georgy Sviridova založil na Puškinově povídce o sněhové vánici, která zničí plán ženy uprchnout se svým milým (hudba ke Snow Storm pochází ze suity, kterou skladatel vytvořil ze své partitury pro film o Puškinově příběhu). Milenci se vzájemně ztrácejí v zasněženém lese. Duet začíná projekcí filmu zimního lesa, který slouží jako kulisa pro strastiplné, až zoufalé hledání milenců. Lacarra má na sobě úzkou černou průsvitnou řízu, a je tak svou éteričností kontrastem k mužnému Goldingovi v tmavé košili, kalhotách a vysokých botách. Reálný příběh se tak posouvá až do snové roviny – štíhlé bílé nohy a paže na strohém pozadí – je to sen, nebo realita? Po všech stránkách úchvatný taneční projev Laccary a vášnivý, procítěný a precizní tanec Goldingův spojil tyto dva prvky v jeden působivý, mistrovský celek.

Celý večer se tančilo na nahrávky, v první části v kvalitním nazvučení, ve druhé však přezvučené, takže např. klavírní číslo na Deussyho hudbu znělo neúměrně hřmotně; další nahrávky pak ztratily dynamickou plastičnost.

Balet Gala 2022 byl ovšem pojat ve velkém stylu a přinesl mnoho krásného a působivého. Nebyl pompézní a okázalý, nebyl postaven na pouhém povrchním efektu. Ale v dramaturgické vyváženosti šel do hloubky, přinesl skvělé taneční výkony, výtečnou klasiku a působivé moderní choreografie. A nezapomenutelná umělecká setkání.