Baletní panorama Pavla Juráše (127)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Čo sa týka mladých talentov tanečníkov, je ťažké vôbec bez závisti sledovať týchto mladých, anatomicky dokonalých jedincov s ich schopnosťami. Vrcholom večera sa nečakane stala ľudsky úprimná dvojica z Pas de deux z Márnej opatrnosti Nina Tonoli a James Stephens. Ako absolútna poézia veršov plynula náročná choreografia. Adagio s dokonale zvládnutými provokatívnymi piruetami zabalenými do rybičky. Tonoliovej ronda s emboîté, technicky isté fouettée, zmysel pre muzikálnosť a štýl? Fantázia. Stephens predviedol všetko, čo má pánsky tanečník vedieť: vysoké skoky, entrechat a batýrovania, vynikajúca rotácia, zmysel pre harmóniu s partnerkou a mnohé ďalšie. Objavom večera je rodáčka zo Štokholmu Nikisha Fogo. Tá predviedla v miniatúre Patricka de Banu veľký diapazón pre moderné tancovanie a silu interpretky, ktorá je balerínou športového výkonu a nie lyrickou chudinkou a žiadna technická nástraha nie je nemožná. Okrem toho ale zatancovala Balanchinovu Tarantellu tak dokonale, štýlovo, technicky a humorne, že som nemohol vyhnať z hlavy niektoré pražské pokusy o zatancovania. Partnerom v Tarantelle jej bol už spomenutý choreograf Trevor Hayden. Ten podal oslnivý výkon. S hudbou, nad vecou, bez limitov, šťastná dvojica v šťastnej symbióze techniky a výrazu. Nádherný zážitok. Medzi pánmi oslovil silou svojej výpovede Greig Matthews v ranom Neumeierovi na Dvořákovu hudbu, slávnom Spring and Fall. Istota tanečníka s akýmsi neokázalým ponorom do emócie hudby a cit byť na javisku ako doma prekonala typ Neumeierovej choreografie tanec pre tanec a posunula ho do emocionálnej roviny. Veľmi tomu dopomohla aj partnerka Anita Manolova. Výborne do budúcna sa profiluje aj tanečník z Maďarska Zsolt Török. Technická istota a zmysel pre uchopenie jednotlivých štýlov i herecká dynamika jeho výkonu upútala pozornosť v obťažnom Petitovom duete z baletu Proust, ktorý už vyžaduje výnimočne disponovaných charizmatických tanečníkov, aby tento emblematický kus precítili. Obrovským riskom od Legrisa, ktorý väčšinu čísel so svojimi tanečníkmi sám naskúšal, bolo zaradenie slávneho Brelovho šansónu, ktorý zdobí svetové gala. Francesco Costa s neskrývaným mladíckym šviháctvom rozohral nielen pantomimickú stránku čísla Bena van Cauwenbergha, ale keď prišlo na techniku predviedol ohňostroj.

Už skúsená mladá hviezda súboru, viedenská rodáčka Natascha Mair predviedla Balanchina aký má byť: pocta Mr. B baleríne, ktorá má žiariť, má byť muzikálna, sošná a športovo free, nesmie sa zľaknúť a vybočiť. Veľký potenciál už dnes majú najmä Jakob Feyferlik, nasledujú Leonardo Basilio, Jacopo Tissi a ďalší. Medzi dámami už v súbore exponovaná Prisca Zeisel či Maria Tolstunova. Je zaujímavé, že páni sa prezentujú viac ako vyprofilované osobnosti než dámy, ktoré idú po technike a dokonalej harmónii techniky a línií tela. Páni sú viac osobití, herecky rozvinutí, schopní diferencovať štýly, atmosféru, budovať napätie (napríklad Tristan Ridel).

O talenty vo Viedni nie je núdza. Škoda je, že by asi na nejakú zmluvu od divadiel v Česku nekývli a radšej zostanú krok za krokom budovať svoju kariéru pod krídlami Viedenského štátneho baletu. Aké osobnosti zo sveta choreografie by tu aj tak mohli tancovať? Hm. Program, ktorý sa hrá trikrát sprevádza živý orchester, čo je bonusový bod, ktorý samozrejme nie je samozrejmosť. To, ako je orchester kvalitne pripravený a mení štýl hry i muzicírovanie so zmenou autora, je dôkazom vyspelosti západného sveta. Tak ako brilantne pripravený program s profilmi jednotlivých účastníkov a pôsobivou fotodokumentáciou. Aj malé video medailóniky pred jednotlivými číslami sú na takej vysokej estetickej úrovni, že aj Eurovízna show by sa nemusela za ne hanbiť. Výborný večer, rozhodne názov Mladé talenty je zavádzajúci. Je to jedno veľké gala, ohňostroj krásy, mladosti talentu, pocta tanečnému umeniu a dôkaz, že veľké činy sa rodia iba z tvrdej práce a lásky. Bez protekcie bezproblémových 90%.

***

Seriál – Zdenek Konvalina (2. diel)
Dnes pokračuje nový seriál s tanečníkom English National Ballet Zdenkom Konvalinom. Po minulom úvodnom diele (tu) tohto profilového rozhovoru prechádzam dnes ku kapitole Balanchine a Zdenek, Nurejev a Zdenek. Za Apolla Georga Balanchina český tanečník dlhodobo pôsobiaci na prestížnych postoch v cudzine, obdržal prestížnu Národnú tanečnú cenu organizácie kritikov Critics‘ Circle za vynikajúci mužský tanečný výkon.
Tancovali ste hneď v niekoľkých baletoch Georga Balanchina, to sa nepodarí ani vo svete a bohatej dramaturgii každému; Theme and Variations, Apollo Musagates. Hodne sa hovorí o štýle Mr. B. V čom je pre pánskeho tanečníka choreografický štýl Balanchina ťažký?

Balanchine je jeden z mých nejoblíbenějších klasických choreografů. I když jsem neměl žádný kontakt s jeho prací před svým prvním pokusem ve Four Temperaments, hned s prvními kroky jsem našel určitou totožnost.

No ale čo napríklad Apollon? Taká rola človeka dostane nie?…

Balanchine je fantastický a to, jak zvládl techniku a jak ji dal dohromady s klasickým baletem, a přitom udělal něco v třicátých, čtyřicátých letech a je to pořád moderní, to je prostě úžasné. A také je zajímavé pracovat s baletními mistry, se kterými on pracoval, kteří jsou vynikající a kteří sami říkají: Mr. B. to chtěl takhle a takhle. Já si myslím, že nejzajímavější je pracovat přímo s těmito lidmi, kteří působili v New York City Ballet a kteří měli kontakt s lidmi, kteří to tančili. Apollona sem se učil od Patricie Neary a ona je absolutně „crazy“. – Kolik jí teď musí být? A ona si dá špičky, a udělá si tyč, musí jí být tak sedmdesát let. A když neví přesně co a není si jistá nějakým krokem, podívá se do nebe a začne mít konverzaci s Balanchinem. Je vynikající a chce, aby ses hlavně pohyboval. To je jediná věc, se kterou jsem se potkal u Balanchina, že se člověk musí hýbat, musíš udělat krok a pak máš pocit, že ten krok je velký, a přitom ti řeknou, že je malý, že ještě musíš o dva metry a naplno. Připadalo mi, že mě to dalo do skvělé kondice, a že jsem musel tančit na dvě stě procent, abych ty role mohl udělat. Myslel jsem si, že to tělo roztrhám a pak se podívám na video a vidím, že to není ještě ono. V Torontu přišel Ib Andersen, je teď šéfem Colorado Ballet, a ten byl vyhlášený Apollon. Pár věcí Balanchine pro něho i změnil. Protože Balanchine nebyl takový choreograf, že to udělal a bylo to, ale vždy vycházel i z interpretace tanečníka. A Andersen dělal některé věci jinak, protože choreografie je ovlivněna tím, kdo ji tančí. A to se mně líbí. Protože někdy to nejde. Třeba když dnes tančíš Cranka, člověk nemůže změnit absolutně nic a choreografie je jako bible. Neříkám změnit něco technicky, ale člověk chce vyjádřit „něco“ jedním normálním krokem. Pořád bys dělal tu choreografii, ale nesmí se to. Apollona jsem se učil, když mi bylo jedna dvacet – později se interpretace samozřejmě změní. I to, co chceš vyjádřit sám rolí i přes choreografii. Před pár lety jsem dělal znovunastudování a mnoho pasáží jsem pocitově cítil jinak. Tady v Londýně jsem to také dělal, učila mě to Nanette Glushak, velice excentrická dáma. Lidi si od Balanchina vzali, co chtěli a pořád ale respektují ten základ. Apollon je interpretační a zajímavější než třeba Theme and Variations, kde musíš být ve fantastické formě a na jevišti jsi jako Konvalina nebo Baryshnikov. Ale za Apollem můžeš být někdo jiní. To se mně líbí.Nebolo vám smutno, že vás nepozvali do Prahy do Národního tancovať premiéru Theme and Variantions?

Tento balet je úžasný. Když se díváte na video s Baryshnikovem, tak si musíte říci, že to je vrchol tance a choreografie. Pokud by se dával v Praze Apollon, tak bych rád přijel.

Tancovali ste tiež Serenádu, Four Temperaments, trochu kacírska otázka: Nemáte pocit, že Balanchine je stále rovnaký? Veľmi akademický a tancom vyrozprávané len krásne figúry a výtvarne pôsobivé obrazy?

Já si myslím, že tanečník má možnost do každého baletu vdechnout jinou myšlenku, i když choreografie je na stejné bázi. Ale stále mně přijde, že jeho balety mají hlubší nápaditost a varietu kroků, než někteří soudobí choreografové. Je zajímavé, že na některé tyto balety se dívám jako na jeho celou kariéru. Four Temperaments, Agon, Apollon, Theme and Variations, Sonnambula – člověk se dívá na celou jeho kariéru. Proto si myslím, že když udělal některé věci a vypadají podobně, tak je zajímavé, že to udělal v jiné fázi života, takže člověk se musí podívat, co on sám do toho chtěl dát. A já si myslím, že to je stejné, jako když malíř maluje. Hodně lidí se dívá na Rothka nebo Mondriana, Pollocka a přitom si člověk říká, že pod tím, je to na stejné bázi, ale ten umělec, pod tím měl úplně jinou myšlenku. Ale ten jeho tvůrčí rukopis nebo jazyk je to, čím se může vyjádřit. Je důležité studovat to, co on tím chtěl říct, i když je to navenek podobné.Keď sa posuniem od Balanchina, tancovali ste množstvo zaujímavých rolí, o ktorých väčšina tanečníkov sníva. Aké to je tancovať napríklad Princa v Nurejevovej verzii Spiacej krásavice? Nurejevove balety sú plné variácií, doplnených variácií, ťažkých krokových väzieb, brio techniky, virtuóznych prvkov…

Já absolutně miluji jít na jeviště v nurejevovských věcech. Nevím přesně jak to vyjádřit, ale ten pocit, který máte, když doděláte balet a jste stále naživu, ten je velice existenční. Ve smyslu co vás nezabije, vás udělá silnějším….

To určite, ale obzvlášť Spiaca krásavica je pre interpreta Princa dosť náročná, hneď na úvod tri variácie a jedna z nich má skoro pätnásť minút…

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat