Baletní panorama Pavla Juráše (18)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Youth America Grand Prix je největší baletní soutěž na světě pro studenty do devatenácti let. Koná se každý rok, již od roku 1999. Hlavním posláním soutěže je najít výrazné talenty mezi mladými tanečníky a těm dál pomoci jejich talent rozvíjet, zejména pomocí stipendií, které dostanou ti nejlepší a ti, kterým nejvíc pomůžou. Semifinální kola probíhají v Evropě (Paříž), Japonsku (Ósaka) a Brazílii (Santos) a USA (Tampa, Philadelphia, Chicago, San Diego, Dallas, Seattle, Denver, San Francisco, Atlanta, Indianapolis, Hartford a Los Angeles). Jsou tři kategorie: Pre-competitive (9 – 11 let), Junior (12 – 14 let) a Senior (15 – 19 let) a lze soutěžit s klasickou variací/variacemi, modernou, Pas de deux (jenom Adagio a Coda) anebo skupinovým tancem. V semifinále není omezený počet soutěžních čísel, takže soutěžící může tančit kolik variací či moderen a tak dále chce, za každé soutěžní číslo se však platí poplatek zvlášť. Porota v semifinále byla sedmi členná a zasedli v ní tanečníci jako José Manuel Carreño, Eldar Alijev a další solisté z předních světových souborů. Soutěžící po skončení soutěže obdrží list s hodnocením svého soutěžního čísla, napsaný v době, kdy tančil, přímo od porotců. Ti tam píší značky a poznámky do kolonek jako piruety, skoky, čistota, výraz, práce chodidel a podobně. Také soutěžícího zde ohodnotili celkovým skóre, které muselo přesáhnout 95 bodů ze 100, aby soutěžící postoupil do finále v New York City. Do finále je možné se dostat i bez účasti v semifinále a to zasláním video nahrávky variace. Přednost mají ale soutěžící, kteří se osobně zúčastnili.

V Los Angeles prebehlo semifinále. Z koľkých súťažiacich ste postúpili a koľko sa vás dostalo do finále?

Já jsem se zúčastnil semifinále v Los Angeles. Dostal jsem se do této soutěže shodou okolností, souhrou náhod. Semifinále v L. A. se konalo v době jarních prázdnin, kdy jsem tam jel na návštěvu na pozvání rodiny paní Christine Yiu. S Christine a její dcerou Kaitlyn jsem se poznal a spřátelil během soutěže v Helsinkách minulý rok. Se sólovou variací, za kterou jsem dostal 1. cenu, jsem postoupil do finále. Jedná se o soutěž se skutečně velkým počtem účastníků. Jen v semifinále v Los Angeles bylo celkově 840 pořadových čísel.

To je „krásne“ číslo. A teraz z L. A. do finále v New Yorku…

Finále v New Yorku probíhalo ve dvou kolech. Zde je již povinný počet čísel na rozdíl od semifinále. První kolo se skládá z klasické variace a moderní choreografie a konalo se ve Skirball Center (scéna New York University). Soutěžící, kteří postoupí do druhého kola (finalisti), předvedou znovu stejnou nebo jinou klasickou variaci. Ve finále bylo 350 soutěžících, v mé kategorii 54 mužů (15 – 19 let). Následovalo slavnostní vyhlášení vítězů. Připadal jsem si jak na Olympiádě. Každý účastník totiž musel se svoji vlajkou přejít jeviště. Já jsem vesele mával tou českou, co na tom, že jako jediný za Českou republiku úplně sám, na rozdíl od všech ostatních zúčastněných zemí.

To prirovnanie s olympiádou je vhodné, raz ste dokonca povedali, že tanečníci sú ako vrcholoví športovci, akurát nemajú takých sponzorov, čo bude určite pravda. A vrchol súťaže?

V každé kategorii vyhlásili nejlepších dvanáct soutěžících, mezi kterými jsem byl i já, z čehož jsem měl obrovskou radost a z těch následně první, druhou a třetí cenu, případně Grand Prix, kterou však letos v seniorech nikdo nezískal. Po slavnostním vyhlášení výsledků následovalo vyprodané gala s názvem „Stars of Today Meet the Stars of Tomorrow„, na kterém vystoupilo pět vybraných nejlepších soutěžících a světové baletní hvězdy jako Nina Ananiashvili, Dorothee Gilbert, Svetlana Lunkina, Maria Kochetkova, Viengsay Valdes, Marcelo Gomes, Herman Cornejo a mnoho dalších vynikajících tanečníků i hudebníků. Druhé kolo, slavnostní vyhlášení výsledků a gala se konalo v David H. Koch Theater, scéně New York City Ballet v Lincoln Center. Bylo mi nesmírnou poctou zde tancovat.

Od súťaženia a slávy; má súťaž i nejaký edukačný a pedagogický význam? Trebárs kvalitné tréningy, prácu s pedagógmi, a tak ďalej?

Určitě ano. Jde o to jen si během konání soutěže najít čas a nenechat se odradit návaly lidí. Během semifinále jsem se zúčastnil master classu s José Manuel Carreñem. Během konaní soutěže v New Yorku probíhal také Job Fair, což je v podstatě americká obdoba české Burzy mladých tanečníků.

Nebola to vaša prvá súťaž. Keď vidíte na YouTube alebo naživo rôzne videá zo súťaží, na čom ste postavil silu svojich čísel, s ktorými ste sa prezentovali? Proti napríklad rotačne geniálnym Japoncom, zázračným americkým teenagerom …?

Ve výběru soutěžních čísel vycházím z repertoáru, který mám převážně naučený z hodin Koncertní scénické praxe ze školy. Jedná se hlavně o klasické soutěžní variace postavené jak na technice, tak i tanečním a výrazovém projevu. V podstatě za něj vděčím mému hlavnímu pedagogovi – Petru Přibylovi a Haně Litterové, kteří mě věnují spoustu času, včetně jejich volného. V semifinále jsem tančil variaci z baletu Bajadéra. Ve finále v New Yorku variaci z Paquity a moderní choreografii Hany Litterové – Serenáda. Táto súťaž je známa svojimi ohromnými rozmermi. Po účasti v Istanbule alebo Helsinkách, čo vás zaujalo?

Co mě na této soutěži oproti jiným soutěžím zaujalo, byl hlavně velmi mladý věk a zápal soutěžích. Ve dvanácti letech někteří soutěžící zvládali techniku i výraz, tak jak málokdo v dospělém věku. Ale myslím, že odtančit perfektně a efektně dvě variace, se nevyrovná zatančení celovečerního baletu. Přesto jsem nikdy na vlastní oči neviděl takové neuvěřitelné výkony, které předčily mé očekávání. Myslím, že tohle je v Evropě na soutěžích hodně jiné. Nejmladší soutěžící zde mají patnáct let a v Americe nechají klidně patnáctiletý pár tancovat pas de deux z Korzára či černou labuť. Děti zde začínají s baletem ve velmi malém věku a nejčastěji berou soukromé hodiny. Baletem žijí, není pro ně jen zábavou nebo kroužkem volného času, je pro ně vším. Když náhodou mají volný čas tak se protahují a u toho sledují baletní videa. Zkouší kroky, prvky milionkrát. Když něco nejde tak dělají všechno pro to, aby to šlo, nikdy nic nevzdávají. Před vystoupením poslouchají hudbu svého čísla ve sluchátkách, procházejí si celou choreografii skrz naskrz. Tady se většinou začíná na konzervatořích až od jedenácti, dvanácti let. Nedá se to moc porovnávat. Vše je o talentu, píli ale také možnostech je rozvíjet.

Čo by ste odkázali ostatným poslucháčom baletných škôl… má taká súťaž zmysel? Alebo súťaženie v balete všeobecne?

Rád bych vzkázal, že hlavní je mít lásku k tanci. Bez zájmu a radosti, které toto umění přináší, ho vykonávat nelze. Musí se pro to hodně obětovat. Určitě balet není jenom o soutěžích, ale je to jedna z možností, jak přijít do těsného kontaktu se současnou úrovni světového baletního dění v praxi.

Tak to je pozitívny záver rozhovoru a veľká motivácia pre ostatných. Dúfam, že ponuky, ktoré ste tam získali, správne využijete a ocenenie vás posunie ďalej na ceste za vašim snom, aby ste sa nezastavili vo vývoji.
***

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments