Baletní panorama Pavla Juráše (27)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Ste veľmi činný v divadlách v Rakúsku. Od projektov rôzneho charakteru až po angažmán kedysi v Innsbrucku či Linzi. Stíhate toho stále hodne. Je to kvôli „prežitiu“, alebo vás to tak baví a ste taký workoholik?

Nemyslím si, že jsem workoholik, protože jsem před kariéru postavil rodinu. Ale dělám toho opravdu hodně. Cíleně se nutím občas zastavit a porozhlédnout. Víte, já si myslím, že tu energii, co tomu dávám, jsem odněkud dostal. Až nebude, tak to nebudu moci dělat. Nedělal jsem věci čistě jen pro peníze, to bych v Čechách nedělal vůbec nic. Já si nechám rád zaplatit od lidí a institucí, které ty peníze mají, abych mohl dělat i věci zadarmo, které mají ale pro mne třeba hlubší význam.

V Tiroler Landestheater Innsbruck ste sa stretli s intendantkou a veľkou speváckou hviezdou Brigitte Fassbaender. Aké to bolo stretnutie?

Brigitte Fassbaender byla moje intendantka v Innsbrucku. Vybrala si mě jako hlavní postavu Oskara Wilda do své inscenace opery Salome Richarda Strausse. Ten kus byl jedním z mých vrcholů, navíc jsem si ho mohl sám choreografovat. Ten koncept byl v podstatě geniální, protože jsme se si vyhnuli trapnému tanci sedmi závojů v podání operní pěvkyně a umělé plastikové hlavy Jochanana. Celé dění jsem vytvářel já jako autor díla Wilde. Paní Fassbaender je silná osobnost, umělkyně, ale taky nekompromisní vůdkyně. Já jí vděčím za jeden highlight mé kariéry a uměleckou výzvu. Ona nežije jen ze své slávy, jde jí o kumšt a podporu mladých.Tak, na to som sa schválne spýtal, pretože si pamätám veľký článok o inscenácii v medzinárodnom časopise Opernwelt. A možno povedať, že dôvera, ktorú vo vás vložila legendárna speváčka v roli riaditeľky, sa jej určite vrátila. Spolupracovali ste s mnohými choreografmi, ktorí v Česku nie sú moc známi. Ono je vždy ťažké hodnotiť tvorbu kolegov. Ale kto bol pre vás tým naj top?

Ano, tvorbu kolegů je těžké hodnotit a je vůbec nutné ji hodnotit? Není možné jen vnímat a respektovat? Každý má jiná estetická měřítka. Je taky důležité rozlišovat žánry. U nás je to tak, že co není moje estetika, je automaticky špatně. Já pracoval přibližně se čtyřiceti choreografy, jistě byli mezi nimi i ti z těch, když ne Top 10, tak z Top 20. Pohyboval jsem se ale především v tak odlišných sférách, že je nesnadné něco škatulkovat a preferovat. Benoit Lachambre, Michael Keegan Dolan, Liz King, Chris Haring jsou prostě něco jiného než Stijn Celis, Jo Stroemgren, Jochen Ulrich či Jiří Kylián. Mě baví a bavila ta různorodost, ta možnost se stylově převtělovat, tančit jeden večer na jevišti “Oper” ve Vídni, Innsbrucku, Linzi, Londýně či vídeňského ImPulsTanz a druhý večer na Sklepní scéně Husy na Provázku. To je docela široký žánrový rozptyl, nemyslíte. A ty zkušenosti a rozpětí jsou moje výhra.

V Landestheater Linz ste účinkovali v produkciách Luskáčik a Myší kráľ, Lorenzaccio, Lorca a Dalí, Fidelio, Spiaca krásavica, Dom Bernardy Alby, Anna Karenina, Rumi, Michelangelo či Sedem smrteľných hriechov. Aké to boli predstavenia, čo sa týka javiskovej a choreografickej poetiky?

Ta představení, co jste zmínil, jsou jen jedním tanečním směrem, kterým jsem prošel. Jde o moderní taneční divadlo nebo i moderní balety s dějovou linií, takové ty balety na Cenu Thálie. Jde o výpravné inscenace, které staví na osobnosti tanečníka a jeho uměleckých kvalitách i technice. Tam se setkávají klasikáři, modernisti a osobnosti bez techniky, ale s jevištním charizma. Stavěly se “pod moje nohy”. Tyhle inscenace by se hodily na velká jeviště u nás doma, ale často by byly díky estetice a sdělnosti kontroverzní. Myší král jako pedofilní strýček, Carabosse jako víla erotiky a chtíče. To by asi v Národním divadle Brno neprošlo (smiech).

To som chcel počuť. Aby čitatelia mali lepšiu predstavu o rakúskom tanečnom divadle.

Ale já tančím právě i v těch “poncových a archových” kusech současného abstraktního tance a pohybového divadla bez potřeby něco sdělovat. Vytváří se koncept a estetika, tvůrci hledají spíš sami pro sebe než pro diváka. Nicméně mou doménou je sdělování dějů, pocitů a myšlenek skrz tělo, v tom výrazovém smyslu slova a myslím, že i choreograficky mi to je bližší.

Keď sme boli u toho tanečného divadla, máte pocit, že je to ešte aktuálne? Podobné šokujúce interpretácie? Nie je to už trochu vyšumené a nevracia sa tanečné divadlo viac k forme a kvalite tanca a pohybu?

Víte, já si nemyslím, že to byly aktualizace za každou cenu, ani to nebylo z mého pohledu tak šokující, bylo to totiž vkusné. Ono totiž, když se blíže a do hloubky podíváte na ty literární předlohy, tak zjistíte, že zas až tak o pohádky nešlo, tam byly skryté psychologické roviny. Především u Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna. Takže jde spíš o úhel pohledu. Někdo se spíš vrací ke kořenům, aniž má potřebu cíleně šokovat. Já si ostatně myslím, že pokud chceme dnešního většinového českého diváka kamenných divadel někam posunout, tak musíme udělat nějaký krok k němu, trošku podráždit, ale dát mu šanci porozumět. Ne ho konzervovat v těch vyjetých dramaturgických kolejích. A tím nemyslím, pryč s klasikou. Vůbec ne. A co se týče formy. Ano, směřujeme opět k tělu, jeho možnostem a pohybové abstrakci, je tu opět vlna formy a techniky. Ale já si myslím, že to je slepá ulička, že se pak zase odrazíme k tomu divadlu, protože lidi emoce budou potřebovat. Facebook jim je nedá.

Má tanečný svet, v ktorom sa pohybujete v zahraničí, nejaké podobné porovnanie v Česku? Kde sú podľa vás v kontexte svetových, či európskych trendov produkcie v Ponci, Arche a podobne?

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na