Baletní panorama Pavla Juráše (4)

Dnešná operná panoráma začne netradične rozhovorom s dvoma potenciálnymi baletnými umelcami, ktorí chcú pokračovať v tradícii českých tanečníkov, ktorí sa neuspokojili s tým, čo získali doma, ale rozhodli sa ďalej pracovať, aby boli lepšími, vzdelanejšími a dostali sa k zaujímavým tanečným príležitostiam. Michael Samuel Blaško (1993) absolvent TK Brno a Kateřina Plachá (1993) z TK Praha, nenastúpili po ukončení štúdia do angažmán, ale od septembra si vybojovali v tvrdej konkurencii miesto na prestížnej Palucca Hochschule für Tanz Dresden.Čo je to v kocke Palucca okrem slávnej histórie, pýtam sa?

„V Palucce je dohromady 12 sálů. Jsou skoro celé prosklené, tudíž jsou krásně prosvětlené a připadáte si, že jste jen krůček od toho pocitu, že tančíte venku. Mezi dvěma sály v přízemí je stěna, která se dá zasunout a vznikne tak jeden velký sál. Ve stěně jsou zabudovány výsuvné plošiny, na kterých jsou umístěna sklápěcí sedadla. Takže po úplném vysunutí plošin vznikne hlediště. Nad hledištěm je osvětlovací kabina a na stropě osvětlovací zařízení. Také z bočních stěn se dají vysunout šály, takže po kompletní úpravě vznikne divadlo. Je zde 7 korepetitorů, kteří doprovázejí hodiny klasického i moderního tance jak na klavír tak i na bubny, což je úžasná změna. Rozvrh je velice různorodý. Někdy máme taneční hodiny v Palucce a odpoledne zkoušku v divadle nebo naopak. Když máme méně tanečních hodin, vyplníme mezery vlastními aktivitami.“

Mnoho zaujímavých informácií a podnetných názorov po prvom polroku prináša rozhovor pravidelným čitateľom Opery Plus, študentom i českým baletným umelcom. Zaujímavá je pasáž o metodike, osobnom prístupe ku klasickému tancu, kde mladí tanečníci venujú mimoriadnu pozornosť najmenším detailom s inteligenciou, nie vlastnou každému tanečníkovi. Dúfam, že raz budú pokračovať v stopách Jiřího Bubeníčka či Darie Klimentovej.

Mohli by ste čitateľom vysvetliť, aké je teraz Vvaše postavenie? Ste študentmi prestížnej školy Palucca v Drážďanoch a zároveň ste na stáží v baletnom súbore?

Jsem zde vedeni jako učni divadla Semperoper a zároveň navštěvujeme Palucca Hochschule für Tanz, což znamená, že účinkujeme v představeních a chodíme na tréninky v divadle, ale v určitých úsecích roku chodíme i na taneční hodiny v Palucce. Tyto úseky jsou orientovány podle plánu divadla. Na začátku sezóny jsme měli 3 týdenní program a teď po Novém roce jsme opět ve škole na další 3 měsíce.

Koľko je v súbore takých učňov?

Je tady dohromady 11 učňů a jedna finalistka Prix de Laussane, která je zde na stipendiu. Jsme taková směska ze všech koutů světa: dvě Japonky, tři Američani, dvě Španělky, Rakušanka, Kanaďan, Francouzka a dva Češi (smích).

Ako sa líšia predmety a rozvrh v škole oproti Česku? Michael, vy poznáte TK Brno, Kateřino, vy zase TK Praha. Pre koho je toto štúdium určené? Je to akási nadstavba?

Shodli jsme se, že taneční předměty mezi TK Praha a TK Brno se téměř neliší. Oproti Palucce jsou naše školy více zaměřeny klasickým směrem, který upřednostňuje ruskou techniku. V Palucce se učí západní styl klasického tance, který podle našeho názoru dává pohybu více svobody. Dále nás zaujala vysoce rozvinutá škála moderních směrů, která dodává tanečníkovi obrovskou všestrannost do budoucnosti. Mimo stálých předmětů jako je contemporary, klasický tanec, repertoár, pas de deux a improvizace, zde také pravidelně školu navštěvují hosté ze zahraničí. Např. workshop taneční techniky Gaga nebo Forsythe workshop a jiné. Palucca Schule je zároveň základní školou, střední i vysokou školou. Co nás však překvapilo je to, že někteří studenti na bakalářský titul nemají doposud ukončenou střední školu, kterou si dálkově dodělávají během tohoto tříletého studia. Ve 2. ročníku odmaturují a ve 3. dělají zkoušky na bakalářský titul v pouhých 19ti letech. Nezjistili jsme však úplně přesně jak tento způsob studia funguje, uvedli jsme pouze příklad pár našich spolužáků.

Aké máte príležitosti v súbore?

Na úplném začátku jsme tančili v Bajadéře, v dětském představení Monsieur Petipa, v prosinci v Louskáčkovi, teď máme čerstvě po premiéře Junge Choreographen v V.W. manufaktuře a ted nás čeká Romeo a Julie, Copélie a Labutí jezero. Tančíme téměř ve všem. Dovolíme si citovat vizi šéfa baletu Semperoper Aarona Seana Watkina: „ Moje vize je prolomit hranice, které tradičně existují mezi klasickým a moderním tancem a předefinovat tanec jako kulminaci obojího.“

Môžete prezradiť, čo tancujú „učni“ v takých tituloch? Nie je to len nejaké „krovie“? Máte možnosť robiť valčík, Katka „tiene“ v Bajadére a podobne?

Příležitosti dostáváme, tančíme téměř jako lidé ze souboru.

Katka: V Bajadéře jsem tančila chrámové dívky Dévadásí, palácové dívky, stíny a květinový tanec. V Louskáčkovi sněhové vločky a tanec květin.A v představení Monsieur Petipa Pas de quatre.

Michael: V Bajadéře jsem tančil vojáky, v tomto baletu není moc rolí pro muže.V Louskáčkovi jsem dělal prodavače a vojáky,V inscenaci Monsieur Petipa jsem měl možnost zatančit si variaci z Pas de sept z Labutího jezera. A teď zkousím Romea a Julii, kde mám roli jednoho z Monteků.

Dostávate za svoje účinkovanie v predstaveniach plat? Ako zvládate pokryť náklady na štúdium a život v Drážďanoch?

Máme měsíční učňovský plat, který však nepokryje všechny naše náklady, a proto se už od začátku počítalo s podporou rodičů… Je zde ale také možnost stipendia ze strany Palucca Schule.

Máte za sebou študijný polrok. Aké najväčšie zmeny na sebe, na svojom tele, na technike pozorujete?

Katka: Jak už jsme zmínili, učíme se jinou technikou, která trochu popírá pravidla té ruské, je zde mnohem více svobody, nejsou tady dané polohy například paží při port de bras, člověk by to měl dělat tak, jak to cítí, a to je docela těžké potom, co jsem se ty dřívější pokyny osm let snažila přesně dodržovat. Tím pádem děláme z každé hodiny trochu vlastní choreografii, člověk se může více projevit, má více možností. A to také díky moderně, kde se seznamujeme s novými názory jak lze pohyb vnímat, jak pracovat s prostorem a tak.

Michael: Už po takhle krátké době cítím velkou změnu. Vnímám daleko větší stabilitu a jistotu těla zejména na volnosti. Na začátku mě přeučovali kompletní postavení těla, využívání správných svalů. Hodně mi pomohli soukromé hodiny baletu se zdejším baletním mistrem. Velice se mi věnoval a naučil mě být více uvolněný. Netančit v křeči, stresu a přepětí všech možných zbytečných svalů. K tomu také přispívá příjemná atmosféra souboru. Už se necítím tak nemotorně při rychlých skokových kombinacích. Nabyl jsem větší sebejistoty. Také veškeré hodiny v Palucce byly velkým přínosem.

Bez toho, aby sme sa dotkli niektorých pedagógov v Česku a ich výučby, máte osem rokov  tanečného vzdelania v Česku, každý na inej škole. Počul som, že sa učíte celkom inakšie  pracovať s koordináciou tela, využívaním svalov, zbavovania sa chýb…

Katka: Základy klasické techniky nás na naší škole naučili správně, jen se to učím dělat i jinak. Jedinou chybou, se kterou bojuju je, že se bojím ptát na to, čemu nerozumím, mám naučené, že je správné hodně pracovat a moc nemluvit, a tak se obávám, abych zbytečně nějakou blbou otázkou někoho neobtěžovala…

Jenže to se tady od nás přímo vyžaduje, často si při hodině moderny povídáme o tom, jak pohyb cítíme, jak by to mělo být správně. Na naše názory se nás ptají.

Michael: Téměř všechno je postaveno na správné koordinaci těla a využívání vnitřních svalů v jakékoliv svalové partii. Zajišťují totiž daleko větší stabilitu těla. Vlastně koordinace těla v baletu vychází z naprosté přirozenosti. Když člověk pochopí, jak na to, správná koordinace dodá tanečníkovým pohybům na ladnosti a lehkosti. Vše se také daleko snáze dělá. Nemůže se v tom hledat nějaká velká věda. Stačí přirozeně naslouchat svému tělu a pohybům, uvolnit se. Pak máte ze všeho i radost.

Samozřejmě zbavování se a odstraňování chyb je zapeklitá věc. Zabere to spoustu času. Zvlášť moje pozice a ovládání paží mi dává zabrat. Ale když vytrváte, výsledek stojí za to. Myslím, že u nás na škole chybějí hodiny improvizace. Člověk se daleko víc uvolní, mnohem víc pozná své tělo. Získá určitou důvěru v sám sebe a svůj taneční projev. Na začátku sezony jsme měli semináře se zdejší specialistkou a fyzioterapeutkou ze Semperoper. Probírali jsme pomocí videoprojekce podrobně lidské tělo, jak svaly pracují u jednotlivých cviků, a pak jsme si i vše zkoušeli. Hodně nám to pomohlo. Když názorně vidíte to, jak vše pracuje, začnete o tom hned jinak přemýšlet a neničíte si zbytečně tělo špatnými návyky.

Dostanete za polrok nejaké známky?

Hodnocení dostáváme slovní na společných schůzkách se šéfem souboru, ředitelem školy a ostatními profesory.

Čo by ste odporučili svojim bývalým spolužiakom z nižších ročníkov?

Nemyslíme si, že můžeme po půlroce tady rozdávat rady mladším spolužákům, ale oba jsme z českých tanečních škol a pokud člověk chce, je možné se do zahraničí dostat.

Urobili ste nejaké zmeny aj vo svojej životospráve? V posilňovaní, v relaxačných cvičeniach a podobne?

Katka: Naučila jsem se, jak bych se měla před tréninkem rozcvičovat a  připravit svoje tělo. Dvakrát týdně máme před klasikou Pilates a jednou týdně chodím na Gyrotonic. V Čechách se tomuto cvičení věnuje Barbora Kohoutková a už když jsem o tom slyšela poprvé, moc mě to zaujalo: “Toto cvičení bylo vytvořeno pro regeneraci unavených svalů tanečníků, jsou zde zapojeny prvky jogy, gymnastiky, tance a plavání, které rozvíjí flexibilitu, sílu a koordinaci.”

Michael: Zdravá výživa a jak relaxovat a starat se o své tělo, to bylo zahrnuto v semináři, o kterém jsme se již zmínili. Důležité je si svaly správně protahovat, chodit na masáže. Jím teď daleko více výživných a potřebných věcí pro mé tělo. Náhradní tělo si koupit bohužel nemůžeme, takže v tomto směru musí být tanečník obzvlášť pečlivý. Nic nezanedbávat. Posilovat tanečník musí, aby rozvíjel svalové dispozice, byl silnější, odolnější a ochránil své tělo před úrazy. Chodím zde docela pravidelně do posilovny a plavat. To vše však vyžaduje správně a pravidelně jíst.

Kateřino, vy ste boli na stáži na newyorské univerzite – Tisch School of the Arts. Je to pre vás teraz podobné alebo opäť úplne iné?

Tisch school je vysoká škola a já jsem tam byla pouze čtrnáct dní v době letního semestru, který je vždy věnován workshopům různých tanečních skupin. Stylem jsou si tyto školy ale velmi podobné.

Michal, vy ste absolvovali školu za klasickú časť v Šeherezáde. Tancovali by ste dnes svoju rolu inak?

Myslím, že ano. Za ten půl rok jsem se tu naučil spoustu užitečných a nových věcí. Určitě bych ji zatančil jinak. Snad i lépe. (úsměv)

Michal, vy ste už na škole tancovali v predstavení Tanec od Ludvíka XIV. po break dance, ktoré malo byť pre školy akési poučné a hravé rozprávanie o dejinách tanca a baletu, a taktiež na mnohých výchovných koncertoch školy. Teraz ste účinkovali v predstavení pre deti v Drážďanoch Monsieur Petipa… Aký formát takýchto predstavení je podľa vás najlepší pre zaujatie mladých divákov?

Všechno se to odehrává velice zábavnou formou, která je pro zaujetí dětského diváka velmi důležitá. Představení Monsieur Petipa probíhá na malém sále v Semperoper, kdy na náš trénink nedorazí baletní mistr. Místo něj se na sále objeví z minulosti Marius Petipa v dobovém kostýmu a všemu se hrozně diví, jak je vše moderní a je dost zmatený. Požádáme ho, aby tedy vedl náš trénink on.

Představení provází spousta Petipových otázek na děti, z oblasti baletu, hudby a divadla vůbec. Děti hádají, jak může pracovat technika rotace nebo skoků. Jsou taktéž zapojeny do pár kombinací, aby si mohli vyzkoušet jaké to je.

Představení trvá zhruba hodinu a deset minut. Tudíž je poměrně krátké a děti se nemají šanci nudit. Vždy je plné smíchu a děti pokaždé odcházejí s nadšením a spoustou zážitků a novinek.

Čo bude s vami ďalej na konci školského roku? Budete teraz v dobe konkurzov skúšať už získať angažmán?

Katka: Během února nám šéf souboru řekne, koho chce přijmout do souboru, nicméně do té doby musíme zkoušet konkurzy.

Michael: Tento rok po konkurzech jezdit nebudu. Dostal jsem již smlouvu na další sezónu v Semperoper, opět jako učeň. Chtějí mi tu dát delší dobu na to se spoustu věcí přeučit, připravit mě na normální život tanečníka v divadle. S nadšením jsem tuto nabídku přijal, protože sám cítím, že ještě nejsem připraven.

Na zahraničných školách vládne veľká súťaživosť, ale i zdravá usilovnosť a sebavedomie. Cítite tento tlak?

Tento tlak vůbec nepociťujeme, na škole vládne velmi příjemná a přátelská atmosféra, a to jak mezi žáky, tak i ve vztahu učitelů k žákům, což navozuje velice klidnou atmosféru k práci. Všichni se snaží navzájem si pomáhat. Stejné je to v souboru, který na nás působí jako jedna velká rodina.

Mnoho študentov sa bojí, že pre balet stratia osobný život, vzťahy, priateľov, čas pre rodinu, voľný čas pre seba. Máte tiež podobný pocit, alebo je pre vás prvoradá kariéra a získanie dobrého angažmán, niečo v profesii dokázať a neskončiť v zbore v oblastnom českom divadle?

Už to, že jsme se odhodlali vyjet do zahraničí a opustit vše, co máme v Česku, směřuje k tomu, že je u nás teď na prvním místě vybudovat si kariéru, uplatnit se. V budoucnosti uvidíme, co nám život přichystá.

Otázka pre každého z Vás. Aký bol zatiaľ váš najsilnejší baletný zážitok?

Katka: Nejkrásnější zážitek byl, když jsem tančila v Louskáčkovi, jelikož už opadl prvotní stres a nervozita, kterou jsme všichni prožívali v Bajadéře a mohli jsme si tudíž nádhernou atmosféru divadla a Vánoc konečně užít. Je úžasné tančit v představení, které sklízí pokaždé obrovský úspěch, a jsem pyšná, že mohu být na jednom jevišti s takovými hvězdami, jako jsou členové baletu Semperoper.

Michael: Můj nejkrásnější zážitek byl vidět pana Jiřího Bubeníčka tančit roli Solora v Bajadéře. Po celé představení jsem byl naprosto uchvácen a pronásledován mrazením jak něco může být tak dokonalého. Jeho naprosté emocionální položení do role mě bez nejmenších pochyb přesvědčilo, že se jedná o pohádkovou bytost a ne o člověka. Po technické stránce výkonu jsem měl pocit, že si musím v zákulisí zakřičet hlasité BRAVO! Tuto úžasnou vzpomínku mám právem uloženou jako nejkrásnější zážitek a vděčím za něj tak skvělému světovému tanečníkovi, jako je pan Jiří Bubeníček…

Čo by ste odkázali študentom na českých tanečných školách?

Držte nám prosím palce!

 

***

Milovníci baletu a jeho rôznych podôb a výkladov by si nemali nechať ujsť 10. 2. 2013 hosťovanie baletu Juhočeského divadla z Českých Budějovíc v pražskom Stavovskom divadle pod hlavičkou Národného divadla s jedným z najpôsobivejších baletných titulov 20-teho storočia – Prokofievovým Romeom a Júliou. Libreto, réžiu a choreografiu pripravil šéf súboru Attila Egerházi. Ten o téme hovorí:

„Shakespearova tragédie Romeo a Julie vypovídá o člověku a o jeho duši, je to příběh tragických lidských osudů, v tom je jeho nezastupitelná hodnota. Láska je základní a zásadní lidský projev, hledání totožnosti vlastního nitra v druhém člověku. Opravdová láska překračuje hranice společenských konvencí, náboženské tradice, nerespektuje nic z toho, co společnost považuje téměř za zákon a co si osvojila.“ Choreograf v meditácii o láske, ktorú sa snaží vtesnať do svojho libreta podľa Shakespeara, ďalej pokračuje: „Každé dítě se rodí do společenství, které ho ovlivňuje tradicemi, zvyky a zkušenostmi kolektivní paměti. Pak nastane čas, kdy mladý a nezralý jedinec nabývá své vlastní zkušenosti, má své vlastní touhy a představy a je ovládnut citem, kterému podřídí i ony zavedené zvyklosti – hledá souznění s druhým člověkem. To, co je na počátku JÁ a TY, touží spojit – zamiluje se. Láska způsobuje neodolatelnou a bezpodmínečnou touhu být stále spolu. Jen láska má sílu ohně, který plane tím intenzivněji, čím větší je cit. I sebevětší vítr plamen lásky neuhasí. Ale láska v našem světském pozemském životě je obyčejně cit velmi pomíjivý. O to cennější a inspirativnější jsou lásky osudové, hluboké a – nekonečné!“

Inscenácia samozrejme nie je žiadnou neoklasickou freskou v duchu MacMillana, tanečne – divadelnou adaptáciou ako u Nurejeva, ale osobitou výpoveďou Egerháziho s jeho vlastným pohybovým slovníkom, stručnosťou, skoro postmoderným videním a uchopením témy tak, ako o nej premýšľa: „Láska Romea a Julie je věčná, protože jejich milostné vzplanutí přichází téměř ve stejný okamžik jako jejich smrt. Nastává poslední kolize příběhu – poslední obraz umocňuje nadčasovost příběhu, jako memento vášnivé lásky, lásky doslova „až za hrob“.

Či sa choreografovi a jeho mladému súboru podarí dostáť týmto vznešeným a filozofickým úvahám, sa musí presvedčiť sám divák. Jeho výklad i jeho básnický štýl rozprávania o diele môže samozrejme vzbudzovať rôznorodé reakcie. „Příběh Romea a Julie je na jevišti vždy jedním z nejmocnějších a nejpravdivějších zobrazení milostného citu. Je apoteózou lidské touhy a hledání opravdové lásky – v jejím naplnění a nesmrtelnosti!“ V tom je krása rôznych pohľadov na tú istú umeleckú tému. Pretože mnoho divadelných vedcov by už hneď vyvrátilo Egerháziho slová o Romeovi a Júlii.

***

Pre milovníkov alternatívnej scény je na začiatku februára hneď niekoľko tipov. Ak vás omrzeli už Luskáčikovia a Labutie jazerá, zájdite si do Alfreda ve dvoře, Ponca, Studia ALTA  – s februárom pod heslom „ALIVE AND WELL“ Tri nezávislé divadelné scény, ktoré spája ambícia otvárať svoj priestor autorskej umeleckej tvorbe na poli nového divadla. Pohyb, tanec, pantomíma, experiment, cirkus, to sú len niektoré príklady z toho, čo sa dá vidieť v programe divadla Ponec, Alfreda ve dvoře a Studia ALTA. Ako hovoria ich prevádzkovatelia: „I přes složité podmínky, ve kterých tyto scény působí, však v novém roce hlásí – jsme tu, stále naživu a máme pražskému publiku co nabídnout!“. PR manážérka Michaela Kernová z divadla „ Ponec – divadlo pro tanec“ predstavuje program, ktorý môžete vidieť ešte 4. 2. a 5. 2:

„Z aktuálního repertoáru bych doporučila zejména první reprízy tanečních inscenací premiérovaných koncem loňského roku. Jedná se o choreografii Jezdci z dílny nově ustavené skupiny Lenka Vagnerová & Company, která čerpá inspiraci ze vztahu člověka k okolí, zvířatům i sobě samému. Překvapivý byl pro mne zejména herecký a taneční výkon performerek Terezy Voříškové a Markéty Frösslové (vzájemně se alternují). I přes to, že ani jedna z nich není profesionální tanečnice, na pódiu působí v pohybových sekvencích velmi sebejistě.“ Uznávaná choreografka zhrnula motto predstavenia takto: Jsme zde; mezi vámi. Jsme rychlí, respektujeme vítr. Jsme silní i zranitelní. Rádi vás pozorujeme, vy nás často nevnímáte. Vaše osudy neměníme, vy naše mnohdy ano. Sdílíme stejný svět, ale díváme se na něj z jiné perspektivy. Znamená to, že dokážeme také sdílet stejné hodnoty? Jezdci jsou inspirováni tématem ptáků a jejich úlohou v lidské kultuře a tradici. Ptáci jsou výjimečnými tichými pozorovateli příběhů v dějinách lidstva, vždy byli součástí naší mytologie, víry i duchovního bohatství.“

 V podobných termínoch im konkuruje Karolína Hejnová zo Studia ALTA – Náhradní divadlo naposledy 4. februára. „Na únorový splín jednoznačně doporučuji inscenaci Much More Than Nothing, která přivádí na jeviště sedm umělců, kteří patří ke špičce české a slovenské taneční scény, mimo jiné Luciu Kašiarovou, „Tanečnici roku 2012“ či Terezu Ondrovou, která získala tentýž titul v roce 2010. Zdravě šílené a spontánní představení si pohrává s myšlenkou manipulace a bere si na mušku symboly popkultury stejně jako symboly státnosti – to vše ve formě svižného tanečního sitcomu v úborech á la Cvičme v rytmu! Projekt byl v říjnu roku 2012 vybrán sítí Aerowaves ze 428 přihlášených děl mezi prestižních 20 „Priority Companies 2013“, což ho řadí mezi hlavní události evropské taneční sezony, které by žádný zvídavý divák bažící po originalitě, nápadu či zábavě neměl minout.“ V Afrédovi ve dvoře môžete vidieť hosťa z Japonska: Sumako Koseki s programom Gold and Powder 19. 2. o 20.00 hod.

„Tanečnice je rozdělena mezi zlato a prach. Zlato je zde obrazem silné touhy, která se mísí s cynickým zpodobením aristokracie, moci a bohatství. Tanečnice ale mytickou postavu předstírá. Vidíme její touhu po kráse mytické postavy, symbolizovanou zlatou matérií. Tanec zlaté ženy naruší jemňoučký prach snášející se jako sníh, jako okvětní lístky. Její tělo se pomalu rozpadá. Zlatý a skvostný vesmír se kousek po kousku ztrácí v mlze a mění se v tisíce zrnek prachu. Ztrácí něco důležitého? Nebo je snad obdařena jiným světlem? Sumako dál tančí v tomto světě z prachu a ztvárňuje tak nejvlastnější povahu tance butó. Představení je volně inspirováno tvorbou japonského budhistického básníka Kenji Miyazawy. Jeho premiérovému uvedení v České republice bude předcházet čtyřdenní intenzivní workshop pod vedením Sumako Koseki pořádaný 14.–17. února v Slavoji Holešovice.“

***

Po dosť filozofických úvahách o tanci, späť ku klasike. O novej premiére MacMillanovej Manon vo Viedenskej štátnej opere, som už písal (recenzia tu). Lenže po dvoch úvodných predstaveniach titulnú dvojicu v interpretácii Marie Yakovlevy a Friedemanna Vogla vystriedal slovenský pár prvých sólistov súboru – Nina Poláková a Roman Lazík a tí si zaslúžia aspoň krátku zmienku. Poláková už na škole ohromovala svojimi mimoriadnymi dispozíciami, technikou a javiskovou odvahou. V ôsmom ročníku už tancovala v celovečernej Bajadére Nikiu so svojim ročníkovým spolužiakom Romanom Novitzkym ako Solorom. Po čase vymenila isté miesto v SND za neisté miesto vo Viedenskej štátnej opere, kde sa vypracovala na prvú sólistku. Dnes je to prinajmenšom európska balerína, jej technika nejaví už známky slovenskej baletnej školy, jej nárty sú dokonalé, ako nohy iných oslavovaných baletiek. Jej ruky a port de bras sú čistá harmónia. Čo je však mimoriadne, je jej vnútorný psychologický posun v interpretácii dejových baletov. Vedľa Yakovlevy je Polákovej Manon viac dievčenská. Nie je to žiadna nevinná dievčina, je to však zvláštna sofistikovaná bytosť, ktorá veľmi dobre vie, čo na koho platí. Zároveň však v mnohých situáciách hrá dojemné, skoro bezbranné zvieratko, ktoré chce vidieť trblietavé šperky, pohladiť hodváb, tešiť sa z brokátu, pohodlia a jediné čo nechce, je byť sama a trpieť. Práve dojemné nuansy hereckých zastavení dopĺňajú jej tanečnú interpretáciu tejto náročnej postavy a zostanú v divákovom podvedomí viac, než dokonalé arabesky. Roman Lazík je skutočný danseur noble. Nie je to žiadny falošný baletný hráč, je to poctivý a pokorný umelec. Ak Poláková je na ceste k dokonalosti, je otázka kde je Lazík. Obstáť ako Des Grieux s ohňostrojom piruet, brio techniky, arabesiek po Vogelovi, ktorý nastavil latku vysoko, je ťažká úloha. Lazík nesklamal. Postavu má hlboko prepracovanú, dokonale dejovo a psychologicky vystavanú. Žiadna sekunda nie je nudná, či vyprázdnená a i v najťažších tanečných pasážach si zachováva charakter roly. Neupadá do nejakého úškľabku či kŕča, ktorý často pozorujeme u domácich tanečníkov. Jeho scény ako číta knihu, píše list, zápasí s Lescautom, hrá karty, zabíja pre svoju lásku, až po stratu Manon, sú zastaveniami osobnostnej interpretácie vyzretého javiskového umelca. Ak Yakovleva a Vogel boli viac európski, rafinovaní, provokatívni a erotickí, Poláková a Lazík sú slovanskí, úprimní a bezprostrední. Veľkí tanečníci sa nedajú porovnávať, môžeme si s nimi len užívať predstavenie a učiť sa od nich, ako by mal balet vyzerať. 

Foto Roman Lazík a Nina Poláková – Gabriele Schacherl, portrét Romana  Lazíka – Michael Pöhn