Baletní událost: jubileum Pavla Šmoka

Na představení Pražského komorního baletu Pavla Šmoka s názvem Fenomén Šmok se 20. října ve Stavovském divadle sešlo mimořádné obecenstvo. Osobnosti českého baletu a kulturní elity přišli pozdravit jubilanta u příležitosti jeho 85. narozenin. Komponovaný pořad baletních čísel ze Šmokovy choreografické tvorby doplněný videoprojekcí  s miniportrétem Pavla Šmoka komentovali Jitka Novotná a Ondřej Kepka, režisér pořadu. Večer otevřela vernisáž stejnojmenné výstavy ve foyeru Stavovského divadla.Pražský komorní balet připomenul již blednoucí vzpomínky na hluboké múzické a divadelní zážitky ze Šmokových choreografií sedmdesátých a osmdesátých let. Na scéně ožila 1. věta z Amerického kvarteta Antonína Dvořáka, duet ze Smyčcového kvarteta Bedřicha Smetany č.1 e moll Z mého života a duet na  II. smyčcový kvartet Leoše Janáčka Listy důvěrné, oba v provedení protagonisty skupiny Petra Koláře s Lenkou Kolářovou (Z mého života) a Kateřinou Benešovou-Rejmanovou (Listy důvěrné). Z rozmarného Šmokova Špásování s hudbou W.A.Mozarta zazněla 1. věta. Z původních koncepcí komorních skladeb, ztvárněných choreografem v jejich celku, pořad uvedl taneční duet Musica slovaca na hudbu Ilji Zelenky (Tereza Chábová a David Stránský) a Janáčkovu Sinfoniettu v provedení třinácti členů skupiny (sólový pár  Kateřina Benešová – Rejmanová a Petr Kolář).

Interakce mezi hledištěm a jevištěm byla spontánní. Závěr představení vyvrcholil dárkem ze Slovenska: Pavlu Šmokovi přijel zatančit taneční pár se čtyřmi muzikanty z folklórního souboru Levočan a šéf baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě Josef Dolinský předal Šmokovi oficiální ocenění za jeho spolupráci se slovenským baletem.

Osobnosti Pavla Šmoka věnovala pozornost také ČT 2 archivní televizní Šmokstory z roku 2004. Dokument končí rokem 2003, kdy byl Pražský komorní balet přiřazen ke Státní opeře a Pavel Šmok odešel do důchodu.

Oba pořady přinesly mimořádnou příležitost k setkání s  choreografem, který do českého baletu přinesl nové, do té doby neznámé  umělecké kvality. Termín „český komorní balet“ je spjat s jeho jménem.
Ze života Pavla Šmoka

Pavel Šmok přišel do Prahy  ze slovenské Levoče, kde se narodil 22. října 1927. Tam se setkal s tanečním folklórem, kterému se po příchodu do Prahy věnoval v souboru Josefa Vycpálka. Ještě  před vstupem na taneční oddělení Státní konzervatoře spolupracoval jako činoherec s E. F. Burianem.  „Do svých  jednadvaceti let jsem netušil, že bych nedokončil Vysokou školu strojního a elektrotechnického inženýrství“ přiznává Šmok. „ Náhoda v osobě Alji Gsöllhofra, který mně režíroval v amatérském divadle Na Slupi a řekl mi, ať jdu dělat zkoušky na dramatickou konzervatoř, způsobila, že jsem během krásného roku s paní Půlpánovou, Otomarem Krejčou a  Radovanem Lukařským  zaskočil se podívat do prvního patra, kde se ozývaly lidovky. Postával jsem u otevřených dveří, až se kdosi zeptal, proč mě to zajímá. Říkám: chodím k Vycpálkům. Tak nám pomož, máme málo kluků! Nakonec z toho byla zkouška na přijetí a já ve svých dvaadvaceti letech začal studovat balet“.

Byl žákem dnes již legendárních profesorů: Tymichové, Dubské, Hrdinové, Šemberové. „Zora Šemberová byla pro mě učitelkou stejně významnou jako E. F. Burian, u kterého jsem hrál tři roky jako herec. Oba mně dali nejvíc do života. Zora především obrovskou citlivost k hudbě, Burian celkové vnímání divadla. Ty věci se těžko definují, ale jsou“.

Po absolutoriu v roce 1953 odešel Pavel Šmok na vojnu do Armádní opery, kde vedl baletní skupinu Luboš Ogoun. Po zrušení opery ho cesta tanečníka vedla v roce 1955 do Divadla J. K. Tyla v Plzni za šéfem baletu Jiřím Němečkem. Čulakiho balet Mládí v Němečkově choreografii, v níž Šmok tančil hlavní roli Peťky, byla označena za nejlepší inscenaci roku 1956. Z Plzně odešel Šmok už jako šéf baletu a choreograf  do Divadla Zdenka Nejedlého v Ústí nad Labem (1958–61) a odtud na místo choreografa do Ostravy (1961–64). S každou uvedenou baletní inscenací stoupalo jeho renomé talentovaného choreografa, který jde za svou představou současného baletu. Tři a půl sezóny působil v Ostravě a hostoval v Brně.

Do roku 1964, kdy trojice Luboš Ogoun, Pavel Šmok a Vladimír Vašut ohlásila vznik skupiny Studio Balet Praha, pojem „komorní balet“ se u nás nevyskytoval. (Existoval pouze „český komorní  tanec“, reprezentovaný jmény tanečnic novodobého směru.) Pavel Šmok ho uvedl v život svou osobitou  uměleckou tvorbou na  komorní skladby  českých hudebních klasiků, za spolupráce tvořivého tanečního kolektivu.Členové Studia Balet Praha se rekrutovali převážně z  absolventů tanečního oddělení Státní konzervatoře, kteří šli za progresivním programem uměleckého triumvirátu Studia Balet Praha do nejistoty nové taneční skupiny. Měli tvůrčí invenci, pracovní elán, profesionální vzdělání a představu moderního baletu. Chtěli vytvořit experimentální dílnu, kde by se hledaly nové možnosti a odkrývaly nové perspektivy žánru, poutaného až dosud tak silně vlivy tradic (z programového prohlášení). Soustavně se jim v českých specifických podmínkách nedostávalo finančních prostředků a organizačního zajištění. Neměli natrvalo svůj zkušební sál, jejich zřizovatelé se střídali. Vystupovali na zájezdech, a to více v zahraničí než u nás doma. V době politicky rozděleného světa šířili povědomí o české kultuře a umělecké svébytnosti Československa. Skupina měnila svůj název podle toho, kdo byl právě jejím zřizovatelem a poskytl jí střechu nad hlavou: v prvním období Studio Balet Praha, Balet Praha.

Pod vlivem nových politických poměrů po roce 1968 část skupiny s Pavlem Šmokem přijala zahraniční angažmá v Divadle v Basileji, ostatní odešli s Lubošem Ogounem do baletního souboru Janáčkova divadla v Brně. Do zahraničních smluv zasáhl po třech letech příkaz Pragokoncertu. S nástupem normalizace musela být všechna zahraniční angažmá zrušena. Někteří baletní  umělci odešli do emigrace, ale Pavel Šmok se vrátil domů.

Od roku 1975 vedl opět svůj Pražský komorní balet a pokračoval v umělecké linii naznačené Baletem Praha v šedesátých letech. Do souboru přicházeli noví absolventi z tanečních konzervatoří (například Kateřina Franková a Petr Kolář, kteří přenášejí kontinuitu Šmokovy tvorby do současnosti).

Po sametové revoluci byl  Pražský komorní balet Pavla Šmoka  tzv. odstátněn, tj.  zbaven finančních prostředků. Pavel Šmok se od července 2002 stal šéfem baletu Státní opery v Praze a od ledna 2003 byl k Státní opeře přiřazen Pražský komorní balet. Jako „nedomyšleně odstátněný“ byl vrácen zpět do státního rozpočtu a  začleněn do divadla s největší pražskou  scénou – do Státní opery Praha. Repertoár komorního souboru, jehož umělecká koncepce stála vždy v opozici vůči baletnímu repertoáru kamenných divadel, přestal v nových podmínkách de facto existovat.

V roce  2007 vznikl znovuzrozený Pražský komorní balet Pavla Šmoka. Jeho uměleckého vedení se ujala tanečnice a choreografka Lucie Holánková, která za skromné finanční podpory grantové politiky MK  a pražského magistrátu navázala na  Šmokův umělecký odkaz komorní baletní tvorby. V současné době baletní skupinu vede: Kateřina Dedková – Franková ve spolupráci s uměleckou radou souboru Ivankou Kubicovou,  Markétou Plzákovou a Hanou Turečkovou.

V roce 2004 ministr kultury Pavel Dostál veřejně přiznal, že „v důsledku systémových změn při přechodu z centrálně řízené kultury na svobodnou kulturní politiku demokratického státu…se samozřejmě učinila chybná rozhodnutí, neboť, jak se o revolucích alibisticky říká, když se kácí les, tak také lítají třísky: A při transformaci kultury sem tam pár třísek lítalo“. Těmi třískami byl podle ministra kultury mimo jiné „špatně připravený převod divadel na města či zrušení některých reprezentačních státních uměleckých souborů, které šířily po světě dobrou pověst o české kultuře a které byly zlikvidovány jenom proto, že po listopadu 1989 zvítězil bohužel názor, že jde o komunistickou propagandu.“  To už byl ale Pavel Šmok v důchodu, kam odešel v roce 2003.

Šmokovy baletní opusy

Za Pavlem Šmokem stojí úctyhodný počet choreografií. Jsou to hlavně baletní kompozice krátkometrážní, vytvořené na komorní skladby českých i světových autorů. V nich Pavel Šmok vycházel ze znění partitury i mimo hudebních obsahů, jež jsou v ní skryty. Ke komorní tvorbě se řadí celovečerní balety, spolupráce v televizi, muzikálu, opeře, lední revui, v Laterně magice a podobně, u nás i v zahraničí.

Ale kvantita není hlavním měřítkem Šmokova přínosu českému baletu. Ve svých nejlepších choreografiích dokázal prezentovat taneční umění jako výraz hlubokého lidského zážitku, tryskajícího z obsahu hudby. Tanečními kompozicemi na vrcholná díla českých skladatelů Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů vstoupil do umělecké sféry, která u nás byla pro tanec tabu. Svou profesionální znalost tanečního řemesla spojil se svou citlivou muzikálností a okořenil rovnováhou citu a intelektu. V jevištních tanečních formách vyjadřoval velké lidské city i drobné denní radosti. Uměl dojmout i rozveselit.

V době deziluze po okupaci „spřátelených armád“ Pavel Šmok uvedl v roce 1969 svou osobní výpověď ve velkolepé inscenaci Janáčkovy Glagolské mše na scéně Janáčkova divadla v Brně. Spojil v ní v prokomponovaný celek Janáčkovu hudbu a biblické texty s tanečními obrazy. Divadelní účin inscenace byl mimořádně silný a přetrval v paměti mnoha diváků. Jeho koncepce tryskala z filozofického podtextu Janáčkovy partitury. Pavel Šmok si ke své choreografii Glagolské mše napsal:Herec, tanečník, choreograf, pedagog, režisér prof. Pavel Šmok má na svém kontě pěknou řádku titulů a ocenění: od zasloužilého umělce z roku 1987 a profesora choreografie na TK  HAMU v roce 1990 přes četné Ceny Českého literárního fondu za vynikající umělecké výsledky a další vyznamenání až k medaili od prezidenta Václava Havla.

My si jenom můžeme přát, aby k titulům a oceněním přibyla také živá Šmokova díla v českých baletních souborech, zatančená ve Šmokově stylu a muzikalitě (dnes je uvádí  pravidelně Bohemia Balet – soubor Taneční konzervatoře hl.m. Prahy). Aby se našly finanční prostředky na digitalizaci nespočtu filmových záznamů Šmokovy tvorby pro film a televizi. Aby Pražský komorní balet Pavla Šmoka nemusel živořit od grantu ke grantu a mohl si dovolit uvedení celých baletních děl, a to v kostýmech podle původních výtvarných návrhů a za doprovodu „live“ české komorní hudby, jako tomu bylo občas v dávné minulosti  a jak se to v zahraničí dělá v současnosti.