Barenboimovy paralelní vztahy s Argerich a Mahlerem

Daniel Barenboim i přes letošní jubileum (oslavil pětasedmdesát let) nijak zásadně nezpomaluje ze svého hektického tempa hudebního působení kdekoli na světě. Jedna záruka u něj platí. Je to hudební a osobní vztah s Marthou Argerich, díky němuž se jejich společné setkávání častokrát proměňuje v nedosažitelnou interpretační shodu. Vlastně jsem nalezl i další záruku, a to spojení Daniel Barenboim, Vídeňští filharmonikové a Gustav Mahler. Recenze tentokrát z vídeňského Zlatého sálu.
Daniel Barenboim, Martha Argerich (zdroj wikipedia.org / foto GCBA)

Dlouholeté spojenectví Daniela Barenboima a Marthy Argerich patří v rychle se měnícím hudebním světě mezi pevné základy. Vídeňský spolek přátel hudby jim po delší době dává prostor a v rámci Barenboim-Argerich-Zyklus je možné se s těmito interprety setkat po celou dobu sezony jak v linii orchestrální, tak komorní. Osobní vztah mezi oběma interprety se podepisuje na společné hře či interpretaci zásadním způsobem a v Lisztově Prvním klavírním koncertu Es dur tomu nebylo jinak. Martha Argerich si rozsáhlou virtuozitu koncertu nesmírně užívala, laškovala s Danielem Barenboimem i jednotlivými tempy vět. Vlastně z ní mám takový pocit vždycky. Jako by měla celou hru takříkajíc „na háku“. Nešlo si však nevšimnout jistých nepřesností v souhře mezi ní a orchestrem hned v první části koncertu a následně rychlejších témat druhé věty, kde si na okamžik filharmonici a sólistka tempově nerozuměli. Přiznávám, že jsem tyto momenty nečekal a mírně mně zkazily dosud nezničitelnou pozici vůči této dvojici. Ovšem je potřeba se přiznat, že moje vnímání je v tomto případě o mnoho senzitivnější než kdykoli jindy. Efektní závěrečná věta a důrazný závěr spolupráci pro tento večer uzavřel.

Vztah s hudbou Gustava Mahlera si Daniel Barenboim buduje celou svoji kariéru, a ne vždy byla ta cesta vedena dobrým směrem. Ostatně nad poslední nahrávkou Mahlerovy Sedmé s „jeho“ Staatskapelle Berlin lze vést dlouhé debaty a spory, protože Barenboimova interpretace se v tomto případě více soustřeďuje na celek a plete si Mahlera s Brucknerem (Daniel Barenboim často vyniká při práci s velkou hudební hmotou a objemem). Pro mne je správná interpretace Mahlerova díla především o detailech a rozličnostech, což platí u Sedmé několikanásobně. S Vídeňskými filharmoniky to bylo ale jinak. Dirigent jako oblíbenec orchestru vedl hráče jiným směrem, k očekávanému individuálnímu pochopení partitury. Během hry modeloval jednotlivé hlasy orchestru lehkým a zřetelným způsobem. Celá skladba tak působila jako jedna obsáhlá kompozice, která zároveň oslovuje mnoha přenádhernými momenty.

Sedmá symfonie e moll je v rámci Mahlerova díla důležitým místem. Sama o sobě, všemi svými složkami, kompozičním stylem počínaje a mimohudebním obsahem konče, předznamenává zvláštním způsobem pozdější osud Mahlera a jeho následující díla (hlavně Píseň o zemi, Devátou a Desátou symfonii), a tedy logicky i samotný vývoj symfonické hudby jako celku. Za zmínku jistě stojí, že ji Mahler poprvé uvedl (osobně) v Praze, která se na tento večer stala centrem nejen „mahlerovského“ hudebního světa.

Daniel Barenboim s Mahlerovou nástrojovou a obsahovou prozřetelností pracoval zcela přesně. A filharmonici tak vytvářeli jednotlivé momenty citlivě a nesmírně napjatě. Bez náznaku patosu, přesnými a pevnými tóny. Jako by podrobné Mahlerovy interpretační nároky znali nazpaměť a sami si s Barenboimem vyměňovali svoje jednotlivé zkušenosti. Už pomalá první věta je nezvykle velmi široce pojata, kdy orchestr moduluje jednotlivé měnící se nálady umírněným způsobem. Přesné smyčce přetvářejí hudbu v citovou řeku ihned v dalším tématu věty, kterému ale předchází jednoduchý, velmi krátký moment. Je to jakýsi Mahlerův mystický pra-souzvuk, který nakrátko odkrývá jeho nadějný pohled na lepší svět.

Stejným způsobem probíhala druhá věta. Hráčsky nesmírně oduševněle. Mahler se symfonií staví proti smíšenému romantickému zvuku a jedním z praktických rysů tohoto odporu je doplnění nástrojového aparátu například zvonci. Zde už (stejně jako ve čtvrté větě) byla nejcitelněji slyšet práce jednotlivých nástrojových sekcí a nástrojů, jak jsem již popisoval. Vždy si v tyto momenty vzpomenu, jak neopakovatelně dokáží filharmonici z Vídně ukázat svoje hudební mistrovství. Na finále orientovaná symfonie vrcholí v páté, poslední větě. Zde jsem už slyšel Barenboima symfonika, protože všechny momenty forte nabraly na síle o mnohem více než celý zbytek symfonie dohromady. Orchestr se však dokázal znovu ztišit a celou větu si tak nenápadně s dirigentem pohrával.

Hodnocení autora recenze: 90 %

 

Daniel Barenboim –  Liszt, Mahler
Martha Argerich (klavír)
Dirigent: Daniel Barenboim
Wiener Philharmoniker
26. listopadu 2017 Grosser Saal Musikverein Vídeň

program:
Franz Liszt: Konzert für Klavier und Orchester Nr. 1 Es dur
=přestávka=
Gustav Mahler: Symphonie Nr. 7 e moll

www.wienerphilharmoniker.at

 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na