Barenboimovy paralelní vztahy s Argerich a Mahlerem

Daniel Barenboim i přes letošní jubileum (oslavil pětasedmdesát let) nijak zásadně nezpomaluje ze svého hektického tempa hudebního působení kdekoli na světě. Jedna záruka u něj platí. Je to hudební a osobní vztah s Marthou Argerich, díky němuž se jejich společné setkávání častokrát proměňuje v nedosažitelnou interpretační shodu. Vlastně jsem nalezl i další záruku, a to spojení Daniel Barenboim, Vídeňští filharmonikové a Gustav Mahler. Recenze tentokrát z vídeňského Zlatého sálu.
Daniel Barenboim, Martha Argerich (zdroj wikipedia.org / foto GCBA)

Dlouholeté spojenectví Daniela Barenboima a Marthy Argerich patří v rychle se měnícím hudebním světě mezi pevné základy. Vídeňský spolek přátel hudby jim po delší době dává prostor a v rámci Barenboim-Argerich-Zyklus je možné se s těmito interprety setkat po celou dobu sezony jak v linii orchestrální, tak komorní. Osobní vztah mezi oběma interprety se podepisuje na společné hře či interpretaci zásadním způsobem a v Lisztově Prvním klavírním koncertu Es dur tomu nebylo jinak. Martha Argerich si rozsáhlou virtuozitu koncertu nesmírně užívala, laškovala s Danielem Barenboimem i jednotlivými tempy vět. Vlastně z ní mám takový pocit vždycky. Jako by měla celou hru takříkajíc „na háku“. Nešlo si však nevšimnout jistých nepřesností v souhře mezi ní a orchestrem hned v první části koncertu a následně rychlejších témat druhé věty, kde si na okamžik filharmonici a sólistka tempově nerozuměli. Přiznávám, že jsem tyto momenty nečekal a mírně mně zkazily dosud nezničitelnou pozici vůči této dvojici. Ovšem je potřeba se přiznat, že moje vnímání je v tomto případě o mnoho senzitivnější než kdykoli jindy. Efektní závěrečná věta a důrazný závěr spolupráci pro tento večer uzavřel.

Vztah s hudbou Gustava Mahlera si Daniel Barenboim buduje celou svoji kariéru, a ne vždy byla ta cesta vedena dobrým směrem. Ostatně nad poslední nahrávkou Mahlerovy Sedmé s „jeho“ Staatskapelle Berlin lze vést dlouhé debaty a spory, protože Barenboimova interpretace se v tomto případě více soustřeďuje na celek a plete si Mahlera s Brucknerem (Daniel Barenboim často vyniká při práci s velkou hudební hmotou a objemem). Pro mne je správná interpretace Mahlerova díla především o detailech a rozličnostech, což platí u Sedmé několikanásobně. S Vídeňskými filharmoniky to bylo ale jinak. Dirigent jako oblíbenec orchestru vedl hráče jiným směrem, k očekávanému individuálnímu pochopení partitury. Během hry modeloval jednotlivé hlasy orchestru lehkým a zřetelným způsobem. Celá skladba tak působila jako jedna obsáhlá kompozice, která zároveň oslovuje mnoha přenádhernými momenty.

Sedmá symfonie e moll je v rámci Mahlerova díla důležitým místem. Sama o sobě, všemi svými složkami, kompozičním stylem počínaje a mimohudebním obsahem konče, předznamenává zvláštním způsobem pozdější osud Mahlera a jeho následující díla (hlavně Píseň o zemi, Devátou a Desátou symfonii), a tedy logicky i samotný vývoj symfonické hudby jako celku. Za zmínku jistě stojí, že ji Mahler poprvé uvedl (osobně) v Praze, která se na tento večer stala centrem nejen „mahlerovského“ hudebního světa.

Daniel Barenboim s Mahlerovou nástrojovou a obsahovou prozřetelností pracoval zcela přesně. A filharmonici tak vytvářeli jednotlivé momenty citlivě a nesmírně napjatě. Bez náznaku patosu, přesnými a pevnými tóny. Jako by podrobné Mahlerovy interpretační nároky znali nazpaměť a sami si s Barenboimem vyměňovali svoje jednotlivé zkušenosti. Už pomalá první věta je nezvykle velmi široce pojata, kdy orchestr moduluje jednotlivé měnící se nálady umírněným způsobem. Přesné smyčce přetvářejí hudbu v citovou řeku ihned v dalším tématu věty, kterému ale předchází jednoduchý, velmi krátký moment. Je to jakýsi Mahlerův mystický pra-souzvuk, který nakrátko odkrývá jeho nadějný pohled na lepší svět.

Stejným způsobem probíhala druhá věta. Hráčsky nesmírně oduševněle. Mahler se symfonií staví proti smíšenému romantickému zvuku a jedním z praktických rysů tohoto odporu je doplnění nástrojového aparátu například zvonci. Zde už (stejně jako ve čtvrté větě) byla nejcitelněji slyšet práce jednotlivých nástrojových sekcí a nástrojů, jak jsem již popisoval. Vždy si v tyto momenty vzpomenu, jak neopakovatelně dokáží filharmonici z Vídně ukázat svoje hudební mistrovství. Na finále orientovaná symfonie vrcholí v páté, poslední větě. Zde jsem už slyšel Barenboima symfonika, protože všechny momenty forte nabraly na síle o mnohem více než celý zbytek symfonie dohromady. Orchestr se však dokázal znovu ztišit a celou větu si tak nenápadně s dirigentem pohrával.

Hodnocení autora recenze: 90 %

 

Daniel Barenboim –  Liszt, Mahler
Martha Argerich (klavír)
Dirigent: Daniel Barenboim
Wiener Philharmoniker
26. listopadu 2017 Grosser Saal Musikverein Vídeň

program:
Franz Liszt: Konzert für Klavier und Orchester Nr. 1 Es dur
=přestávka=
Gustav Mahler: Symphonie Nr. 7 e moll

www.wienerphilharmoniker.at

 

Související články


Napsat komentář