Baryton Zdeňka Otavy

Velký projekt přibližuje legendární osobnost předního českého barytonisty 

Zdeněk Otava je představen v málokdy vídaném obrovském záběru firmy ArcoDiva. Dvě CD a rozsáhlé DVD s bonusovým přídavkem dalších mnoha snímků, to je mimořádný projekt věnovaný jedné pěvecké osobnosti. Prezentuje prakticky většinu dostupných nahrávek národního umělce Zdeňka Otavy od doby meziválečné přes protektorát Böhmen und Mähren po ukázky z televizních operních inscenací doby poválečné, s ukázkami z filmů, a dokonce i z pedagogické práce. Velkorysý projekt je pojat neobyčejně komplexně, jak toho nebýváme často svědky.

Zdeněk Otava (1902–1980) je nesporně jednou z největších uměleckých osobností české hudební kultury dvacátého století. Záměrně zdůrazňuji české hudební kultury, ne pouze operní historie. Vedle obrovské divadelní činnosti pracoval intenzivně koncertně, provedl nepřebernou spoustu písňových i kantátových děl soudobé české tvorby, v níž dominuje neobyčejně silná meziválečná generace, reprezentovaná především Josefem Bohuslavem Foersterem a Vítězslavem Novákem. Ostatně zřejmě i proto byl Zdeněk Otava mezi prvními, kdo roku 1958 obdržel tehdy prestižní titul národní umělec.

Zdeněk Otava disponoval hlasem mimořádného rozsahu a neselhávající technikou. Získal ji studiem u legendárního barytonisty Bohumila Benoniho, jehož se stal i přímým pokračovatelem, ba přímo dědicem jeho uměleckého projevu. Navázal jím jakoby na tradici bratrů Burianových. Je až poslední interpretační výspou jejich stylu, dikce, tvorby vokálů, dechové techniky, která nepohrdala ani Arminovou technikou Stauprinzipu, k čemuž se Zdeněk Otava hlásí ve svých skriptech, která vydal pro potřeby HAMU v Praze. Každé slovo má své pevné místo pro výraz, čemuž hodně prospívají též překlady světových děl do češtiny, v nichž se v jeho době tvořilo. V rozsáhlém projektu tudíž nikde neuslyšíme žádný z cizích jazyků. Legendární umělec účinkoval na jevišti ještě s Emou Destinnovou jako Scarpia, byl prvním baronem Prusem ve světové premiéře Janáčkovy Věci Makropulos v Brně (1926). Poznal v praxi ještě část éry Otakara Ostrčila v pražském Národním divadle, poté i celou Talichovu šéfovskou dekádu.

Zdeňka Otavu jsem měl štěstí poznat osobně v době studií v Praze. Viděl jsem ještě některá jeho vystoupení na scéně Národního divadla, byť již po jeho šedesátém roce věku. Byl jsem i svědkem jeho krále Vladislava v dubnu 1972 na scéně Národního divadla v Praze k poctě jeho sedmdesátých narozenin.

Otavův baryton má až tenorální odstín, světlejší, než jaký známe od poválečných barytonistů Národního divadla, u nás především legendárního Václava Bednáře i Teodora Šrubaře, ale i u jeho žáků, které technicky ovlivnil – barytonistů Reného Tučka a Václava Zítka. Mnohdy užije nezvykle otevřených tónů, na tónech E a F, které již barytonisté důsledněji kryjí (Luna v Trubadúrovi, árie Tausendmarka, Jagovo krédo, árie Vladislava). Ale Otavovy znělé hloubky, o kterých se rád s milou sebestředností vyjadřoval, že jsou údajně „černé jako fusekle“, svědčí pro zřetelný baryton. Vyznívají plnozvučně, s patřičně hrubozrnným zvukem prsní rezonance, vždy ale kontrolované v pocitu „shora“ rezonancí hlavovou. I velký dramatický tón musí v Otavově dikci projít hlavovou rezonancí jako nit „ouškem jehly“, jak říkával. Tento nepsaný pěvecký zákon dodržoval, kladl ho na srdce svým žákům. Proto jeho vokály jsou rezonančně dokonale jednolité. V tom spatřuji tajemství jeho hlasové odolnosti, kterou nelze odbýt jen poukazem na vysokou míru vitality hlasu od Boha, ani na tenorální dispozice, jak se domnívá Ladislav Šíp v publikaci Pěvci před mikrofonem. A v tom zároveň spatřuji jeho schopnost pedagogicky pomoci mnohdy hlasům v nesnázích, čehož jsem byl svědkem, neboť v tomto bodu rozšiřování rezonancí se hlasová pedagogika často dopouští fatálních chyb. Ostatně na DVD jsme svědky studia árie Tosky s jeho významnou žačkou Naděždou Kniplovou. Zdeněk Otava se zde prezentuje mimo jiné také jako velmi zručný klavírista.

Pokud bych měl v rozsáhlém kompletu snímků volit, co je pro mne nejvíc imponující z pozic světových trendů, pak bych bez váhání volil jeho skvělého Figara z Rossiniho Lazebníka sevillského. Nejen bravurně podaná Cavattina, jeho skvělé číslo i na řadě koncertů, ale také perfektní duet Figara s Rosinou tak nenapodobitelnou, jako byla sopranistka Maria Tauberová. Otava si zde přidává běhy, rulády, zcela nepovinné, až do suverénních tenorových poloh. Zde bych až věřil zmíněnému tvrzení hudebního režiséra Ladislava Šípa, že Otava je vlastně tenor, zpívající de facto o obor níž. S ohromnou brilancí, muzikalitou a neodolatelnou mírou nakažlivého humoru prezentuje scénu Malatesty s Pasqualem z Donizettiho slavné buffy.Právě tento duet, prezentovaný hned na prvním CD, musím označit za vynikající v parlandech, celkové virtuozitě a ve výrazu. To je doslova perla tohoto CD! Spolu s vynikajícím Pasqualem Karla Bermana zde oba představují vysoký standard mezinárodní úrovně. Tahle scéna může jít na operní trh kamkoliv na světě a jsem přesvědčen, že bude slavit úspěch. Připojil bych k tomuto hned první vybranou árii na CD – Almavivy z Mozartovy Figarovy svatby, která přesvědčuje od prvních taktů technickou brilancí, o závěrečném suverénním sextovém skoku árie na obávané vrcholové Fis ani nehovoře.Tvorba Giuseppe Verdiho je zastoupena na CD Rigolettem, Renatem, Germontem a Jagem, tedy opravdu reprezentativně. Otavův Rigoletto je jímavý, věříte plně jeho prosbám k dvořanům i následnému výbuchu pomstychtivosti. Je opětovně prezentován na DVD v herecké kreaci. V závěru árie předvede dokonalé decrescendo, doslova jak vystřižené z učebnice techniky zpěvu. Vím dobře z ozvěn hudebního světa, jak populární byl Zdeněk Otava v roli Rigoletta v době těsně před válkou a za protektorátu, kdy prožíval první veliký vrchol své kariéry. Dramaticky působivý je následující duet s Gildou Marie Tauberové, zní dramaticky opravdově. A samozřejmě s přidaným As v závěru spolu s partem Gildy, to by ostatně nebyl ani Zdeněk Otava, aby nevyužil každou možnost k předvedení své suverénní výšky.V dokonale vedeném legatu vyznívá jeho árie Renáta z Maškarního plesu, působivém tahu kantilény, s technickými finesami v mezza voce, která se mi u Otavy zvláště líbí. Germontova árie z La traviaty je ukázkou širokodechého italského neobelcanta, až dojímá svou naléhavostí. Jagovo krédo znám ještě ze starých černých vinylových gramodesek, podobně jako slavný Prolog z Leoncavallových Komediantů. Imponuje zde dramatičnost a charakteristická síla výrazu každé hudební fráze, ba každičkého slova ve zdařilých překladech do češtiny. Co platno, od mládí jsem nikdy nezměnil názor, že operní pěvec se musí v první řadě vyrovnat přesvědčivě s italským belcantem, na což poté navazuje vše další. Pěvcům, kteří neobstojí dobře v belcantu, jsem nikdy moc nevěřil. Zdeněk Otava mi jakoby ex post i z pohledu dnes tuto tezi potvrzuje.

Uznávaný interpret Smetany, Dvořáka, Fibicha, Nováka, Janáčka, Axmana, Foerstera, Vycpálka plus celé široké plejády české meziválečné moderny, ale technický základ jeho hlasu tkví právě v jeho jedinečném Rossinim, Donizettim,Verdim. Je zde ovšem skryto specifické úskalí, které charakterizuje již zmíněný Ladislav Šíp. Totiž v širokém cantabile se trochu až moc originálně projevuje sklon k dlouhému rozvíjení tónu jakoby od úzkých vokálů k širokým. Profesorka Běla Chalabalová v tomto směru citovala ráda svého manžela, významného dirigenta: „Otava je nejlepší tam, kde nemá čas na dlouhé rozvíjení tónu, což manžel neměl rád a do těchto typů nahrávek kompletů ho nechtěl. Proto mu sedí tolik právě Figaro či Malatesta.“ S odstupem času se mi tato slova hodnocení exaktně vybavila a cituji je pro jejich výstižnost. Za vskutku zcela jedinečný lze označit opravdu Otavův projev právě v Rossinim, Donizettim a Mozartovi, kde bravura projevu, hlasová perlivost v pasážích, virtuozita hlasu, neošizené trioly, stupnicové běhy, jsou plně srovnatelné s mezinárodní konkurencí.

Ve Smetanově tvorbě patrně nejvíc zaujme v imponující deklamaci a frázování Kalina v Tajemství. Tausendmark s jeho tenorálně posazenou árií je pro Otavu etudou ukázky legata a uměním zeslabit dynamiku tónů i na výškách decrescendem do pian. Je to Smetanova role, kterou v poválečné éře natočil, krom Míchy v Prodané nevěstě. Nejen pro Supraphon, ale zvěčnil ji zároveň i herecky v televizní inscenaci, kde je ukázka na DVD adekvátně využita.

Dílo Zdeňka Fibicha bylo zvláštní Otavovou doménou, u žádného českého barytonisty nestojí v takové míře v popředí. Vysoce obtížný Prospero v Bouři či nenapodobitelný, dramaticky pojatý Lambro v Hedy, to jsou svrchovaně tlumočené party. Pěvec je zvládá s pocitem nadstavby, kterou v poloze a rozsahu cítím, ve velkém monologu Lambra s úžasnou sílou strhující sugesce výrazu. Výborným dramaturgickým tahem je jistě zařazení monologu Karla IV. z Novákova Karlštejna. Jde o mimořádně působivou vokální kompozici autora, jehož operní dílo nemilosrdný čas ponechává stranou zájmu. O to víc je právě tato vybraná působivá ukázka cenná.

Zdeněk Otava byl herecky mimořádně působivý baron Scarpia v Pucciniho Tosce. Proto je tak zajímavá vybraná ukázka ze závěru prvního dějství opery s typic kou sugestivitou výrazu. V záporných postavách byla vůbec Otavova parketa, takže nepřekvapuje, že vedle Scarpii je výrazná i jeho postava Lomikara z Kovařovicových Psohlavců, jenž dokáže zaimponovat mírou přesvědčivosti ve vzorově pevné deklamaci.

Na DVD zaujme především scéna z televizního ztvárnění Janáčkova vrcholného díla Věc Makropulos, natočeného v roce 1966 pod taktovkou dirigenta Václava Neumanna. Zdeněk Otava zde měl příležitost ve zralém věku čtyřiašedesáti let prezentovat roli Jaroslava Pruse, kterou zpíval při světové premiéře v Brně roku 1926. Tedy přesně po čtyřiceti letech, v roli titulní se svou prominentní žačkou – Naděždou Kniplovou. Dramaturgicky zcela jedinečný je vzácný snímek závěru kantáty Máj Josefa Bohuslava Foerstera z roku 1939, za dirigentského vedení slavného pražského sbormistra a tvůrce důležité učebnice intonace – profesora Metoda Doležila. Byl natočen týden po vpádu Německa v březnu 1939, kdy Máchova slova kantáty dostala zvláštní sílu emotivního účinku. DVD nabídne také ukázky filmové, kreaci postavy Rigoletta, slavnou Otavovu interpretaci Rossiniho Figara, ale také třeba již zmíněnou pěveckou lekci s Naděždou Kniplovou při modlitbě Toscy. V projektu je připojena i kapitola textů zpívaných árií v češtině s anglickým překladem. Výborný nápad pro zahraniční prezentaci.

Rozsáhlou část projektu DVD tvoří přidané audio bonusy, představující nahrávky operních scén z doby protektorátu, kde se Zdeněk Otava prezentuje především v dílech českých klasiků.

Mimořádně obsáhlá je pokladnice Otavovy písňové interpretace. Nikdo vedle Zdeňka Otavy nevěnoval takové úsilí interpretaci rozsáhlé písňové tvorby českých soudobých autorů, v tom je Otava dosud nedoceněný fenomén. Nejsou to zdaleka jen obligátní cykly Dvořákovy, které právě i jeho zásluhou byly popularizovány, jako Biblické písně či Tři novořecké básně, zde s výborným klavíristou Ferdinandem Pohlreichem z let 1954 a 1968. Zařazen je zajímavý cyklus Ladislava Vycpálka Moravské balady s předním klavíristou doby Alfrédem Holečkem. Pět písní ve slohu národním Josefa Bohuslava Foerstera a Čtvero písní Václava Judy Novotného připomene ukázkami tvorbu těchto pozapomenutých skladatelů. Za tyto ukázky z děl silné a početné meziválečné skladatelské generace jsem tvůrcům projektu obzvláště vděčen, je totiž doslova zapomenuta, ač je neobyčejně výrazná. Možná se pro někoho z mladých pěvců stane naopak inspirativní. Otavův přístup k písním je diferencovaný, zajímavě oproštěný od patosu. Oceňuji Otavovu práci s dynamikou, jeho mezza voce jsou působivá a ve výrazu vnitřně procítěná. Oprošťuje se až pozoruhodně od stylu operních árií a půvabný cyklus takřka zapomenutého Ladislava Vycpálka, věnovaného autorem Emilu Burianovi, přednáší s porozuměním a ponorem do hloubky obsahu.

Zdeněk Otava byl pěvcem všestranným a muzikálním, jeho úspěch byl zaklet v síle výrazu a strhujícím jevištním projevu. Patří zároveň mezi nejpilnější propagátory nové, moderní české písňové tvorby, party mu věnovali velikáni, jakými byli sám Foerster, Novák, Vycpálek, Axman, Hanuš a podobně. Pro známou firmu His Master’s Voice pracoval Zdeněk Otava již před válkou, tedy v době, kdy československé gramofonové firmy ještě preferovaly víc lidovky a zábavnou hudbu. Jakmile začaly natáčet také snímky z oblastí vážné hudby, byl Zdeněk Otava zván ke spolupráci s Estou i Ultraphonem, kde natočil mnoho operních árií – Kalinu, Voka, Rigoletta, Germonta, Tonia, Figara. Díky tomu mohly být právě tyto snímky použity pro velkorysý projekt firmy ArcoDiva a vytvořit komplexní pohled na jednoho z významných interpretů meziválečné i poválečné české hudební éry. Při tak obrovské historické šíři převzatých snímků je třeba být občas tolerantní k technických možnostem dané doby vzniku. Nahrávací technika se u nás mílovými kroky rozvinula kvalitativně v letech poválečných, kdy se objevili i výteční hudební režiséři typu Ladislava Šípa nebo Františka Burdy. V programu projektu je ale velmi pečlivě zaznamenáno, kdy a kde který snímek vznikl. Osobně bych například nezařadil árii Vladislava z Dalibora z roku 1944 pod taktovkou Františka Škvora, technicky nedokonalou v záznamu hry orchestru a dirigentsky v tempech spornou. Dle rčení, že méně bývá někdy více. Tuto nahrávku jsem ostatně u sebe objevil na staré černé vinylové gramodesce. V sále Domoviny roku 1944 se tehdy natáčelo prakticky live stylem, tady je to ale více znát.

Program projektu je velmi obsáhlý a obsahuje dostatečné množství informací ve všech potřebných pohledech. Za charakteristickou fotografii na obalu programu i kompletu pokládám roli Rossiniho Figara z Lazebníka sevillského, který je v obrovské šíři rolí světové literatury pro Zdeňka Otavu maximálně příznačný.

Hudební vydavatelství ArcoDiva předkládá obsáhlý projekt, jakých nebýváme často svědky, věnovaný jedné z výrazných pěveckých osobností dvacátého století, s kořeny pevně zapuštěnými ještě v éře předválečné. Velkoryse volený obsah by si měl najít zájemce o historii české hudební kultury u nás, ale jistě i v zahraničí, byť pamětníků originální osobnosti Zdeňka Otavy ubývá. Ale právě proto, aby se nezapomnělo.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Zdeněk Otava: Baritone
Nahráno 1940–1968
Vydala ArcoDiva 2013
Délka 2 CD 147:45 + DVD

 

Foto archiv ND / Jaromír Svoboda, Josef Heinrich