Bendovy melodramy Pygmalion a Medea na scéně Velkého divadla v Plzni

J. A. Benda byl skutečným hudebním reformátorem a mimořádnou osobností historie hudby. Je autorem třiceti symfonií, cembalových koncertů, kantát, komorních skladeb, klavírních sonát i singspielů. Do dějin se zapsal ovšem především jako tvůrce nové dramatické formy – melodramu. Střídání mluveného slova a hudby poprvé použil J. J. Rousseau ve svém melodramatu Pygmalion, ale Benda na rozdíl od něj nechápal hudbu jako ´výplň´ pro ilustraci herecké pohybové akce, nýbrž jako přímou a kompaktní součást dění, která je důmyslně prokomponována s obsahovou stránkou. Vytvořil tak novou podobu dramatu – melodram.

Jeho hudba úzce souvisí s textem – vyjadřuje přesně jeho nuance, navozuje atmosféru před další replikou nebo po ní, určuje i její temporytmus. Benda tím, že hudbou umocnil dramatický účinek slova, posunul hudební vývoj kupředu. Právem jej můžeme považovat za hudebního a divadelního reformátora. Jeho melodramatická díla velmi obdivoval Wolfgang Amadeus Mozart, a proto použil formu melodramu ve svém nedokončeném singspielu Zaide (vznikl v letech 1779–1780). Mozart se k melodramům sice ve svých dalších operách nevrátil, ale Bendovy melodramy a v nich uplatněné novátorské hudební postupy, toto úzké sepětí slova s hudbou, ovlivnilo zásadním způsobem koncepci recitativů v dalších Mozartových operách.

Hudební režie plzeňského večera byla v rukou Věry Šustíkové, orchestr nastudoval Jiří Petrdlík. Režisérka před samotným provedením seznámila publikum se vznikem obou Bendových děl a historickými souvislostmi. Škoda, že se podrobněji nezmínila i o výše řečeném významu těchto melodramů pro Mozartovo dílo, tím spíše, že tyto důležité informace nejsou uvedeny ani v tištěném programu. Jistě by bylo také ku prospěchu věci v programu alespoň krátce připomenout souvislosti řeckého bájesloví a historii vztahu Medey a Iásona. Melodramy komponoval Benda na německé texty Friedricha Wilhelma Gottera, Divadlo J. K. Tyla Plzeň je uvádí v českých překladech B. Ostrčilové (Pygmalion) a Zdeňka Cupáka (Medea). Jména překladatelů v programu chybějí.

Premiéru měl večer melodramů ve Velkém divadle a netradiční koncepce jejich prostorového uspořádání byla velmi nápaditá. Diváci seděli na jevišti na sedadlech s elevací čelem do hlediště, před nimi byl orchestr a vedle něho prostor pro sólisty. Pygmaliona dlouhého pětačtyřicet minut a Medeu v délce téměř jedné hodiny oddělovala přestávka. Pygmalion byl uveden koncertně při spuštěné hlavní oponě. Medea scénicky, v kostýmech a opona se na jejím začátku zdvihla, čímž se otevřel atraktivní pohled do příšeří prázdného hlediště.

Bendovy melodramy kladou na tvůrce inscenace a interprety vysoké nároky. V operách je výraz zpívaného textu dán jeho zhudebněním, v melodramu však u mluveného slova podobný pokyn autora schází. Je tu jediné vodítko – hudba spojující text. Z ní je nutné způsob recitace odvodit. Nelze uplatňovat postup činoherní, kdy je v činohře možné přednést text několika různými způsoby. V melodramu je možné zvolit pouze ten způsob, který koresponduje s hudbou, jen tak je dosaženo žádoucího účinku díla. Týká se to všech složek recitace – tempa, dynamiky, pauz, plasticity, výsledné emoce. V Plzni se tento požadavek kladený na režii slova a na hudební provedení podařilo splnit jen z části.

Operní orchestr pod taktovkou Jiřího Petrdlíka hrál přesně a technicky velmi dobře, krásná byla houslová sóla koncertního mistra Martina Kose. Obsazení smyčců však bylo příliš komorní, takže v dramatičtějších pasážích se zvuk orchestru nevyrovnal znělosti hlasu herců. Klasicistní Bendovu hudbu reprodukoval dirigent romantizujícím způsobem, zeslaboval konce frází, čímž byly setřeny jasné kontury jednotlivých ploch pro klasicismus v hudbě typických, a hudba tak ztrácela svou plasticitu a napětí. V Medee rychlé navazování hudby na text působilo uspěchaně, nebylo dosaženo potřebné gradace. Scéna, v níž Medea zavraždí své děti, proběhla v hudbě bez výraznějšího zvratu, jen jako jedna z mnoha. U obou melodramů pak tempo řeči překvapivě často nekorespondovalo s tempem hudebním a totéž platí o jeho dynamice.

Pygmalion je antické téma – monolog sochaře, který obdivuje svoji sochu krásné Galathey tak, až ji Venuše oživí. Hostující Jaromír Meduna text četl v komorním prostoru oponou uzavřeného jeviště. Je třeba ocenit umělcův celkově kultivovaný a příjemný projev s příkladnou srozumitelností deklamovaného textu. Civilní způsob jeho projevu v režii Věry Šustíkové nesouzněl však dostatečně s klasicistní hudbou. Zvyšování či tlumení hlasu není patřičným patosem. Po celou dobu výstupu jen zřídka zvedl oči od pultu, nemohl tedy navázat žádoucí kontakt s publikem, charismatický hlas dobře známý z řady filmových dabingů sám o sobě v tomto případě nestačí. Melodram se v důsledku výše řečeného jevil nezaslouženě jako poněkud zdlouhavý. Sepětí hudby a mluveného slova bylo minimální – jako by na jedné straně jeviště hrál orchestr a na druhé nezávisle na něm mluvil herec.

Medea je dramatický výstup, v němž se zrazená krásná kouzelnice mstí svému životnímu druhu Iásonovi, jenž ji opustil, a rozhoduje z pomsty k vraždě jejich dvou dětí. Při Medee se opona zdvihá, hlavní hrdinka přichází z otevřeného prostoru hlediště. Herci jsou oblečeni v dobově laděné kostýmy a na jevišti se v bezprostřední blízkosti před diváky odehrává vlastní drama. Na jeho konci Medea odchází zpět do hlediště, aby hovořila z 1. balkonu (nazvučena podobně jako v úvodu) k Iásonovi. Herci své party pronášeli suverénně včetně talentovaných představitelů dětských rolí, kontakt s publikem navázat dokázali. Apolena Veldová má pro ztvárnění Bendovy Medey výborné předpoklady, bylo zřejmé, že hnutí mysli a trýznivé rozhodování dokáže vyjádřit plasticky. Režijní koncept této inscenace však potřebný patos nahradil někdy nepříjemným křikem bez hlubšího výrazu hnaným až na samou mez krajnosti, a ne vždy s dostatečným zřetelem k charakteru hudby. Apolena Veldová v důsledku toho při pianu v orchestru přepínala hlas, jindy jej naopak tišila při forte. Nejlépe vyzněla v klidu zahraná scéna Medey s Chůvou (Jana Kubátová) a dětmi (Šimon Vopat, Daniel Šaliga), v níž bylo zcela zřejmé, že obě umělkyně mají výborné předpoklady pro kvalitní ztvárnění svých rolí. Malá plastičnost se nevyhnula ani interpretaci textu Iásóna a jeho hereckému vyjádření (Jan Maléř). Provedení se neobešlo bez scénického nedopracování – Medea přímo hovoří o tom, jak před Iásonem leží dýka zborcená dětskou krví, na kterou se on má dívat. Dýka na jevišti však není. Podobně nezřetelně byl proveden i vlastní konec Iásonův.

Bendovy melodramy z 2. poloviny 18. století jsou skutečným uměleckým skvostem a dokladem geniality svého tvůrce. A při zdařilém nastudování jsou působivé i ve století 21. Jejich uvedení v Plzni je v každém případě záslužným počinem, scénické ztvárnění Medey především. O to větší škoda je, že při premiéře uvízl tento počin na půli cesty. Divadlu J. K. Tyla patří ale v každém případě dík za to, že se na tento tenký led pustilo, a připomnělo tak význam a krásu díla Jiřího Antonína Bendy. Do nadcházejících květnových repríz lze na užším sepětí mluveného slova a hudby ještě mnohé dopracovat tak, aby se výsledné provedení Bendovu záměru přiblížilo co nejvíce.

BENDA 300.2.2.
6. května 2022, od 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla Plzeň

Progam:
Jiří Antonín Benda: Medea
Jiří Antonín Benda: Pygmalion

Účinkující:
Pygmalion: Jaromír Meduna
Medea: Apolena Veldová
Iásón: Jan Maléř¨
Chůva: Jana Kubátová
Synové: Šimon Vopat, Daniel Šaliga
Orchestr opery DJKT