Bergův strhující Vojcek, teď znovu v Mnichově

  1. 1
  2. 2

Několik tisíc diváků přihlíželo v pátek 27. srpna 1824 před polednem na tržišti v Lipsku veřejné popravě čtyřiačtyřicetiletého německého vojáka, který ze žárlivosti zavraždil svoji milenku. Byl Johann Christian Woyzeck opravdu vinen? Těžko říct. Spory o jeho svéprávnost v době vraždy se mezi psychiatry, právníky a soudními znalci táhly celé tři roky. Byl vrah snad paranoidní schizofrenik? Trpěl depresemi, halucinacemi či stihomamem? Byl pod tlakem permanentního stresu? Soudy nakonec dospěly k názoru, že byl duševně zdravý, když tři roky tomu zpátky probodl na chodbě jednoho lipského domu o pět let starší Johannu Christiane Woostovou, vdovu po chirurgovi. Důvod k vraždě Woyzeck přitom měl: Johanna totiž začala během jejich tříleté známosti dávat čím dál častěji přednost lipským městským strážníkům. V životě neúspěšný smolař Woyzeck tak musel nejednou přihlížet, jak si jeho milá hledí jiných, a často pak ještě nakonec dostal od hostů napráskáno. Dýka tedy vše ukončila.Otazníky kolem Woyzeckova psychického zdraví, jež se během několikaletého procesu vyrojily a které neutichaly ještě dlouho po jeho popravě, byly hojně propírány nejen mezi odborníky, ale i na veřejnosti. Debata specialistů byla dokonce zveřejňována na pokračování v jednom z tehdejších odborných lékařských časopisů, kam přispíval i jistý lékařský rada jménem Ernst Büchner. A právě díky tomu se tyto časopisy dostaly do rukou i jeho synovi Georgovi a nemálo ho zaujaly.

Podobně jako jeho otec se i Georg Büchner časem dává na studium medicíny, brzy ale také na dráhu revolucionáře, vydavatele Posla hesenského venkova (v němž sedláky vyzývá k pomstě na vládnoucích majetných vrstvách). Začíná ale také překládat francouzské romantické básníky a také sám psát – povídky, novely, dramata. Jenže brzy přichází konec. Je mu pouhých čtyřiadvacet, když umírá na tyfus.Vedle své revoluční dramatické prvotiny Dantonova smrt a satirické burlesky Leonce a Lena však Georg Büchner ještě stihne popsat štos neočíslovaných stránek jen těžko čitelným a zkratkovitým rukopisem, nedokončeným fragmentem bez závěru a dokonce i bez názvu, do značné míry kopírujícího události ze soudního spisu onoho slavného a tolik propíraného vraha. Fragmentem skicovitým, plným rychlých střihů, expresionickým, nezadržitelně se řítícím ke svému tragickému vyústění, plným syrových naturalizmů. Fragmentem o tragédii malého člověka, vydaného všanc těm úspěšnějším, mocnějším a bohatějším. Člověka, potácejícího se a křiveného ve světě postupující civilizace, krutě ponižovaného depresivní morálkou buržoazní společnosti.

Fragment Büchnerova Vojcka naštěstí nezapadl a po autorově smrti se dostává do rukou hned několika literátů. První verzi vydává roku 1879 v hodně přepracovaném tvaru Karl Emil Franzos, další zpracování následují. Velkou pozornost vyvolalo scénické uvedení Vojcka 8. listopadu 1913 v Residenztheater vMnichově, hned následujícího roku pak premiéra Vojcka šokuje publikum vídeňského Komorního divadla. Právě tam drama zhlédne žák Arnolda Schönberga, devětadvacetiletý Alban Berg. Vojcek v něm zanechává naprosto ohromující dojem. Mnohé z jeho příběhu si navíc už za pár týdnů prožije na vlastní kůži, když je povolán do první světové války. Berg poznává ponížení, šikanu, ale i podobný typ v nelidských experimentech se vyžívajícího lékaře, takového jaký vystupuje v Büchnerově Vojckovi. Na pokoji vojáků je Berg pak účastníkem bitky se stejnou motivací, jako je Vojckovo setkání se sadistickým Tamborem. Úděsné zážitky z války tak Berga při kompozici opery Wozzeck velmi silně ovlivnily a ještě více mu pomohly ztotožnit se s příběhem Büchnerova vraha. Po pěti letech práce na libretu i samotné partituře tak Alban Berg vytvořil operu, která velký a silný příběh předvádí se vší naléhavostí, v expresionistickém stylu, ve kterém se realismus prolíná se symbolismem, kde nechybí romantické emoce ani burcující atonalita. V klasickém rámci expozice – peripetie –  katastrofa nechybějí často dráždivě seřazené modely suity, fugy, sonáty, ukolébavky, pochodu či symfonie, vedle tradičně pojatého zpívaného hlasu nechybí ani wagnerovský schrechgesang a schönbergovský sprechstimme.

Na první veřejné provedení Vojcka, o kterého se divadla ani nakladatelé příliš nezajímali, došlo v koncertní podobě a jen v úrývcích v létě 1924 ve Frankfurtu, vzápětí pak tehdy čtyřiatřicetiletý rakouský dirigent Erich Kleiber zaštítil nastudování Vojcka v berlínské Státní opeře, s premiérou o rok později, 14. prosince 1925. Zcela rozdílné reakce od naprostého zatracení až po bezmezné nadšení ovšem Vojcka provázely ještě řadu dalších let. Naprostým skandálem skončila hned rok po té mnichovské i pražská premiéra v Národním v nastudování Otakara Ostrčila, kdy ji měšťácká kritika označila za „židobolševickou operu“ a divadlo po pár představeních další provozování Vojcka zakázalo. Karta se však časem přece jen obrátila a po oldenburském nastudování na sklonku dvacátých let se Bergův Vojcek postupně začíná objevovat a slavit úspěchy na všech předních i méně významných scénách (newyorská Met Vojcka uvedla v březnu 1959), na jejichž repertoár pravidelně vrací a nejednou se stává doslova až magicky přitažlivým fenoménem.

Velmi často se Vojcek pochopitelně objevuje především v operních domech německy mluvících zemí. Mnichovská opera Bergova Vojcka uvádí již pátým rokem v nové inscenaci Andrease Kriegenburga, jejíž premiéra v hudebním nastudování Kenta Nagana a v hlavních rolích s Michaelem Vollem (Vojcek), Michaelou Schuster (Marie), Wolfgangem Schmidtem (Hauptmann), Clivem Bayleyem (Doktor) a Jürgenem Müllerem (Tambourmajor) měla bouřlivý úspěch a výtečné recenze.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Berg: Wozzeck (Mnichov Bayerische Staatsoper)

[Total: 3    Average: 5/5]

Související články


Reakcí (2) “Bergův strhující Vojcek, teď znovu v Mnichově

  1. Rád bych jen dodal, že inscenace, hudební nastudování i pěvecké obsazení patřily k abslutním skvostům a dovolil si popravit, či spíše připojit svůj názor na Bavorskou státní operu: Podle mého názoru je to TOP operní dům světa a až daleko, daleko za ní je zejména co se dramaturgie a inscenačního ztvárnění týče tolik opěvovaná a profanovaná Metropolitní. Prostě nejenom podle mne, ale i podle mnoha renomovaných hudebních publicistů patří Mnichovská opera k světové extratřídě a lze jen doporučit všem, kteří (ač za humny) ji ještě nenavštívili.

Napsat komentář