Berlínští filharmonikové? Po včerejšku zbyla jen hromada střepů

Z ohlasů v zahraničních médiích na krach volby nového šéfdirigenta Berlínských filharmoniků

Značka „Berlínští filharmonikové“ má šrámy

Při volbě nového šéfdirigenta se Berlínští filharmonikové neshodli. Co to pro orchestr znamená? Jaké směry se při volbě střetly? Výsledek komentuje Rick Fulker.

Má to být „sunny-boy“ z Venezuely, nebo světoznámý izraelský hudebník? Jaké má být kouzlo zvuku – lotyšského sedmdesátníka, nebo čtyřicetiletého francouzského Kanaďana? Předběžný výsledek zní: Dudamel ani Barenboim, Jansons ani Nézet-Séguin. A ani publikem velmi oblíbený Lotyš Nelsons nebo Ital Chailly. A ani Němec Thielemann. Pro mnohé je v jeho případě výsledek téměř osudový.

Téměř dvanáctihodinové jednání bez výsledku. V dějinách výjimečného orchestru je to ojedinělé. Jak víme, není demokracie pokaždé bez třenic. A co teprve čistá demokracie, na níž jsou založeni Berlínští filharmonikové: 124 pevně angažovaných hudebníků s hlasovacím právem; dosavadní šéfdirigent je z voleb vyloučen.

Co bude dál? K volbě nástupce Simona Rattla se sejdou za nějaký čas znovu, řekl předseda orchestru Peter Riegelbauer.
Mezi záští a hvězdnou hodinou
Simon Rattle často říkal, že tato pozice je nejobtížnější dirigentské místo na světě. Také se prý vyjádřil, že řídit Berlínské filharmoniky je jako mít sex s někým, koho vůbec nemáte rádi. Příčinou není jen berlínská remcavost a příslovečné sebevědomí – také se tomu říká arogance – těchto hudebníků. Šéfdirigent má zdvojenou funkci dirigenta a hudebního ředitele a nese zodpovědnost za veškeré umělecké zájmy organizace.

Zášť se šířila už předem, očekávání byla tlumena. Šestatřicetiletý Andris Nelsons, dosud u Bostonského symfonického orchestru, se prý vyjádřil, že se na takovou pozici cítí příliš mladý. Na jiném americkém pobřeží prodloužil ještě mladší Gustav Dudamel právě svou smlouvu s Losangeleskou filharmonií do roku 2022 a ze souboje takříkajíc odstoupil. Podobně Mariss Jansons, v současné době u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. A Daniel Barenboim – který byl ve své dlouhé kariéře už dvakrát opominut (místo něj zvolil orchestr Claudia Abbada a pak Simona Rattla) – stručně a jasně sdělil, že není k dispizici. Jen málokdo by se vrhal vstříc blamáži, že zvolen nebude. Například Christian Thielemann, který sice zdůraznil, že sedí spokojeně a pevně v sedle drážďanské Státní kapely, ale určitě také po Berlíně pokukoval. Jenže tento maestro má pro mnohé příliš úzký repertoár, a navíc pronáší poněkud ostré mimohudební výroky, například se o něm říká, že má porozumění pro hnutí Pegida.

Spor o směřování
Spor v řadách orchestru se projevil už na počátku éry Simona Rattla před třinácti lety. Tradicionalisté se obávali, že Rattle otevře pole příliš novému repertoáru a bude zanedbávat klasicko-romantickou tradici, čímž se značně promění tradiční zvuk. Jeho podporovatelé naopak zamíření na nové dráhy s nadšením vítali. S pomocí propagace v multimédiích a vzdělávacími projekty splnil svůj slib, že vybaví Berlínské filharmoniky na jednadvacáté století.

Co tedy zůstává z nejnapínavějšího dne roku v hudebním světě neboli z „slavnostního dne orchestrální demokracie“, jak ho nazval Peter Riegelbauer? Jen hromada střepů.
Značka Berlínští filharmonikové
„Music Made in Germany“ má ve světovém měřítku zvuk jako v jiném oboru Mercedes Benz, a to je berlínská špičková třída. Berlínští filharmonikové jsou dávno značka. Minulého roku založili vlastní label. Jejich „Digital Concert Hall“ pro přenosy koncertů internetem nasadila měřítka. „Umíme to líp“, zní z Berlína, a znamená to, nejen líp hrát, nýbrž také líp propagovat, prodávat a propojovat.

Jak se bude orchestr prezentovat v budoucnosti? Je načase soustředit se opět na tradiční hodnoty? Nebo otevřít zvukové těleso ještě víc digitálnímu světu, společnosti a směrem k hudební moderně?

A co nyní znamená „neosudový den“ 11. května? Uvažovalo se o nejlepších světových dirigentech. Při nové volbě by museli hudebníci projevit odvahu nezvolit žádného z dosavadních kandidátů (o nichž se i v tisku spekulovalo nejednotně), nýbrž dirigenta (dirigentku) druhé ligy. Žádný z dosavadních vysoko vynášených kandidátů nevyšel z volebního maratonu 11. května bez škrábance. Každý z nich nyní ví, že před velkou částí hudebníků neobstál. Nejvytouženější džob světa klasiky by se pro něj stal čirým peklem.

Jen jedno je jisté: Značka Berlínští filharmonikové má šrámy.

(Deutsche Welle – 12. 5. 2015 – Rick Fulker)***

Žádný nový dirigent u Berlínských filharmoniků

Hodiny trvající jednání bez výsledku
Berlínští filharmonikové s volbou nového šéfdirigenta ztroskotali. Po více než jedenáctihodinovém jednání se nedokázalo 123 přítomných členů orchestru shodnout na nástupci Simona Rattla od roku 2018. Během roku se bude volit znovu, prohlásil večer předseda orchestru Peter Riegelbauer.

Světoznámý orchestr se k tajné volbě nového šéfdirigenta sešel dopoledne v jednom z berlínských chrámů. Demokratická volba šéfa orchestru samotnými hudebníky je ve světě klasiky ojedinělá.
„Zásadně rozdílné postoje“
Při debatách o novém šéfdirigentovi šlo především o budoucí směřování orchestru, řekl Riegelbauer. A zde se narazilo na „zásadně rozdílné postoje“. Orchestr se sešel k několika volebním kolům, volby však zůstaly bez výsledku. Předseda orchestru prohlásil, že debaty byly „konstruktivní“ a probíhaly v „kolegiální, přátelské atmosféře“. Během diskusí nebyl se žádným z kandidátů navázán kontakt. „Telefonování bylo absolutní tabu.“

Až do nové volby se počítá s dalšími interními diskusemi o kandidátech a o budoucnosti tělesa. Riegelbauer doufá, že všichni dirigenti, přicházející v úvahu, budou s orchestrem dál pracovat. Jména neuvedl. Místo v čele elitního orchestru je považováno za jedno z nejvytouženějších ve světě klasické hudby.

Mezi kandidáty na vedení Berlínských filharmoniků byli mimo jiné dirigenti Andris Nelsons (šéf Boston Symphony Orchestra), Christian Thielemann (šéf Staatskapelle Dresden) a Daniel Barenboim (generální hudební ředitel Státní opery v Berlíně).

Thielemann jedním z mnoha favoritů
Thielemann měl hodně podporovatelů mezi tradicionalisty v orchestru (56). Berlínský rodák je považován za konzervativního, se silným sklonem k romantickému a německému repertoáru, ke skladatelům Richardu Wagnerovi, Johannesu Brahmsovi a Antonu Brucknerovi. Další favorit, šestatřicetiletý Nelsons, je naopak pokládán za novátora a příznivce experimentu.

Rattle oznámil roku 2014, že o prodloužení smlouvy po roce 2018 nebude usilovat. Pozici zastává od roku 2002 a roku 2017 nastoupí jako šéfdirigent London Symphony Orchestra; rok se bude pohybovat mezi Londýnem a Berlínem.

Orchestr založený roku 1882 je subvencován spolkovou zemí Berlín, jeho rozhodování je velice nezávislé. Právo svobodné správy bylo stvrzeno roku 1952.

(APA – 11. 5. 2015)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto APA, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat