Bez niterného prožitku a souznění s rolí to jednoduše nefunguje

O angažmá na oblastní scéně, o střídání opery s muzikálem a operetou, o pěveckých snech, ale i o obyčejných lidských radostech
Rozhovor se sopranistkou Terezou Kaveckou, sólistkou opery Slezského divadla v Opavě

 

Zdá se, že o hudební, ale ani o divadelní geny není ve vašem příbuzenstvu nouze, což se týká nejen vašich rodičů. Povězte, proč i přesto vaše cesta ke zpívání nebyla úplně přímočará?

Tím hlavním důvodem byl paradoxně můj táta, který je původně vystudovaný inženýr chemie. Sólistou opery se stal až ve svých pětatřiceti letech. Kromě toho, že mi šel vlastním příkladem, tvrdil, že pro zpěv se mohu rozhodnout kdykoliv. Stačí k tomu mít „jen“ talent, odhodlání a dobré vedení. A tak jsem místo konzervatoře volila Střední pedagogickou školu v Krnově. Jsem ráda, že mě tehdy rodiče nasměrovali. Stejně bych uvažovala i já z pozice mámy, která chce pro své dítě to nejlepší. Zvlášť dnes – znalá poměrů divadelního života – si uvědomuji, jak vrtkavé je to s profesí operní pěvkyně. Jak je do jisté míry frustrující pomyšlení, že veškerá vaše kariéra visí na párovém svalu v oblasti hrtanu. Nebojte, smýšlím pozitivně, ale na druhou stranu si uvědomuji, že produktivní věk zpěvačky není bez limitů, a třeba mně moje pedagogické vzdělání může být jednou k užitku.

A divadelní geny? Ty mnohdy bývají spíš na obtíž, aspoň já to takhle vnímám. Vaše okolí je pak ve stavu jakéhosi očekávání, což mě osobně víc svazuje než povzbuzuje. V šoubyznysu je mnoho případů, kdy příbuzenské geny pomohly k získání nepatřičné popularity, ale opera je v tomto ohledu žánr naprosto nekompromisní. Co si nevydobydete poctivou prací, to nemáte.

Co tedy nakonec rozhodlo, že jste se po střední pedagogické škole přece jen dala na zpěv?

Důvody mého rozhodnutí se zrodily v době středoškolských let. Působení ve sboru a kontakt s divadelním prostředím, který jsem díky tátovi měla, jen posilovaly mou lásku ke zpěvu. V té době jsem také sólově zpívala a hrála na housle v Základní umělecké škole v Opavě. Co mě ale nejvíce zasáhlo, byl můj první kontakt s jevištěm Moravskoslezského divadla Antonína Dvořáka v Ostravě. Později jsem zde působila externě ve sboru, a tak jsem měla možnost poznat jevištní i zákulisní svět. Chodila jsem do divadla jako divačka, zpěvačka, ale také jako pozorovatelka „zpoza šál“. Nemohu nevzpomenout jeden z mých nejsilnějších emocionálních prožitků té doby, kdy mě Eva Dřízgová v roli Mimi dojala až k slzám. Vlastně tehdy rozplakala půlku divadla. Vysnila jsem si, že chci stejně jako ona stát na jevišti a zpěvem předávat krásu operní hudby. Tedy nejen zpěvem, ale také srdcem. Bez niterného prožitku a souznění s rolí to jednoduše nefunguje. S tímto vnitřním přesvědčením chodím na jeviště dodnes. Všechny tyto okolnosti vedly k tomu, že když přišlo na rozhodování, kam na vysokou, měla jsem jasno – obor sólový zpěv na Ostravské univerzitě.

První okamžik, kdy jste stála na jevišti? S jakými pocity? S trémou?

Pokud si mám vzpomenout na ten opravdu první okamžik, kdy jsem stála, vlastně spíše ležela na jevišti, pak to bylo v mých osmi letech v Belliniho Normě. Společně se sestrou jsme se choulily na velké bílé kožešině a nad námi pobíhala Norma s nožem v ruce. Na pokyn nápovědy jsme měly vstát, přiběhnout k hlavní představitelce a láskyplně ji obejmout. Vzhledem k „náročnosti“ role se tehdy tréma nedostavila. Co se však dostavilo přesně po dvaceti letech, bylo takové malé déjà vu. Stejná inscenace, stejné jeviště, ale tentokrát nikoli jako dítě Normy, ale jako její služebná Clotilda.

Z dětských roliček musím ještě vzpomenout představení Jesličky (Jaroslav Křička), kde jsem zpívala roli malého chlapce bez ručiček. Můj opatrovník, dnes již kolega, dává s oblibou k dobru větu: „Kde mám toho kriplíka?“, kterou mě na jeviště vždy vyvolával. Ve stejné inscenaci jsem z „kriplíka“ po letech povýšila. Měla jsem čest zazpívat si samotnou Marii.

Ale vás zřejmě zajímá, s jakými pocity vzpomínám na svou první opravdovou roli – roli mořské víly v Oberónovi. Nevím, jestli mě víc svazovala tréma, nebo kostým, který od pasu dolů tvořila ploutev. Ta prakticky znemožňovala chůzi, takže jsem k portálu musela doskákat sounož a to vám před výkonem rozhodně nepřidá. Ale to pravé „drama“ začalo, když se mě ujali čtyři baleťáci a nesouce mě nad hlavami nakráčeli na jeviště. Režijní záměr jim přikazoval houpat se mnou jako na mořských vlnách a do toho jsem měla zpívat. Po celou dobu mé árie jsem levitovala dva metry nad zemí zpevněná, abych někudy nepropadla. Soustředěnost na zpěv byla až v druhém plánu. Každý operní zpěvák ví, jak je při zpěvu důležitá dechová opora vycházející z té fyzické. Jenže té se mi dostalo až po čísle, když mě ti čtyři baleťáci postavili pevně nohama na zem. V ten stejný okamžik mě opustila i tréma, která obvykle odchází ve chvíli prvního vstupu na jeviště.

V opavské opeře působíte už dvanáct let. Jak vypadá z vašeho pohledu dosavadní bilance tohoto angažmá? Ať už rolí, úspěchů, nebo i případných přešlapů?

Dvanáctileté angažmá v opavském divadle mi dopřálo řadu krásných rolí, za které jsem velmi ráda. Pravda, ne všechny přišly ve správný čas. Brzy po svém nástupu jsem dostala roli Terinky, následovala Rusalka a ve stejné inscenaci také první žínka. Mimo to jsem zpívala řadu druhooborových rolí napříč žánry. Bylo to velmi náročné a vyčerpávající období. Mít tehdy dnešní zkušenosti, určitě bych se proti takovému zápřahu ohradila. Záchrannou brzdou pro mě byl odchod na mateřskou dovolenou. Potřebovala jsem si od divadla na chvíli odpočinout a soustředit se na rodinu. V životě totiž není hezčí role, než je role matky… ta neodchází s derniérou.

Každá další role mi dávala příležitost na sobě pracovat, a to nejen pěvecky, ale také herecky. Zvláště na Lízu Doolitlovou mám krásné vzpomínky. Dlouho jsem přemýšlela, jak „uchopit“ roli Elízy, provázenou širokým spektrem výrazových poloh. Na tomto místě musím připomenout svou kolegyni z činohry Lídu Štědrou (paní Higginsovou), která pro mě byla ztělesněnou zkušeností a oporou. Na jejím příkladu chci zdůraznit, jak je pro mě důležité mít kolem sebe tým lidí, kteří vás motivují svou profesionalitou, na které se můžete spolehnout na jevišti i mimo něj. Lidí, jejichž „pokopání“ před premiérou je upřímné.

Z rolí, které se mě výrazně dotkly, musím jmenovat ještě Mariken z Nimegue (Hry o Marii), Madelaine (Postilion), Musettu (Bohéma) a Marfu (Carská nevěsta). A samozřejmě za tu největší srdcovku považuji Jenůfu (Její pastorkyňa).

Nelehká otázka, ale prosím zkuste to: Jak byste sama popsala svůj hlas? Jaký typ rolí se vám zpívá nejlépe? A jaké pěvecké sny máte?

Svůj hlas vnímám jako lyrický soprán s možností koloratury. V lyrickém oboru se cítím nejvíc doma, a to nejen z pohledu hlasového zařazení, ale celou svou podstatou. Tomu odpovídá i typ rolí, který se mi zpívá nejlépe – Terinka, Adina, Marfa, Musetta, Mařenka (Perníková chaloupka). Ale jedna věc je, jaké role se mi nejlépe zpívají, a druhá, v jakých rolích se nejlépe cítím. Zde mám jednoznačného favorita – Jenůfu. Paradoxně mladodramatická role, která víc než všechny ostatní vyžaduje citlivé propojení pěvecké a herecké roviny. V mém případě musím dramatickou polohu více uhrát. Zkrátka, Jenůfu nezpívám, Jenůfou se snažím být. Jestli se mi to daří, musí posoudit divák. V internetové diskusi, reagující na uvedení Její pastorkyně ve Stavovském divadle, se jeden nadšený divák vyjádřil: „To nebyla hra na život, to byl život sám.“ Taková slova jsou pro mě obrovskou satisfakcí, a věřím, že nejen pro mě, ale i pro celý opavský ansámbl.

A mé pěvecké sny? Některé jsem si splnila, aniž bych si je vůbec kdy vysnila. Přišly tak nějak přirozeně. Mým snem byla Mimi, ale přišla Musetta, za kterou jsem byla oceněna Opavskou Thálií. Jako ve snu jsem si připadala po představení Její pastorkyně ve Stavovském divadle, kde nás publikum odměnilo dlouhotrvajícím potleskem ve stoje a následně cenou diváků za nejlepší inscenaci – Libuškou. A na co bych nepomyslela ani v těch nejtajnějších snech, je to, že bych se mohla objevit v nominaci třinácti operních pěvkyň na nejlepší výkon uplynulé divadelní sezony. Touto cestou bych ráda poděkovala všem, kdo mě svým hlasem podpořili.

U oblastního souboru toho zpěvák musí zastat hodně – role mimo svůj obor, zpívání nejen opery, ale i operety a muzikálů, zájezdy… Co všechno děláte pro to, aby se ta „všehochuť“ nepodepsala na vaší hlasové kondici?

Najít cestu, jak současně zpívat muzikál, operetu a operu, je velmi náročné. Muzikálové zpívání na mikroport je z hlediska pěvecké techniky a dynamiky naprosto odlišné od toho operního. Mám to tak, že po delším tahu operetních a muzikálových rolí přichází období dřiny a potu, kdy hlasovou kondici potřebnou pro operu v sobě znovu probouzím. S dnešními zkušenostmi jsem schopna čelit těmto „nástrahám“ v podobě náhlých změn žánrů. Ostatně, co mi taky zbývá. Ideálem je, když se těžká operní role takzvaně usadí, přechod do muzikálu a zpět je pak snazší. Ale perné chvíle zažívám v čase zkoušení nové inscenace. Například když se mi v jeden den potká zkouška na Adinu, večerní představení Jenůfy a druhý den dopolední představení Mrazíka pro školy, nezbývá mi než strategicky rozvrhnout síly. Naučila jsem se na zkouškách markýrovat, abych náročné večerní představení zvládla s plným nasazením. Diváka totiž vůbec nezajímá, že se zrovna nacházím v čase intenzivního zkoušení Adiny a mám jí plnou hlavu. Představení má pro mě vždy nejvyšší prioritu, ať už jde o pěvecky lehčí muzikál, nebo náročnou operu.

V této době se nemohu nezeptat na váš názor na momentální situaci v opavském divadle, rozbouřeném po odchodu ředitele, už druhém v krátké době… Jaké pocity z toho všeho máte?

Ze současného dění v opavském divadle je mi smutno. Dvojí změna vedení v tak krátké době nepřináší nic příznivého. Nerada bych tímto rozhovorem přispívala k další medializaci nastalé situace. Domnívám se, že v době sociálních sítí už jí bylo více než dost. Možná spíš než abych hodnotila sled událostí posledních týdnů, raději bych subjektivně pohlédla na situaci v Opavě z hlediska dlouhodobého. Operní soubor dnes čítá šest sólistů a v takovém počtu se opera, opereta a muzikál v potřebné kvalitě dělat nedají. Jsme doslova závislí na hostujících umělcích. Delší dobu vnímám absenci mladých zpěváků, kterým je třeba dát příležitost a takříkajíc si je vychovat. Práce na jevišti je velmi náročná, nelze si ji osvojit jinak než praxí. Opavské divadlo bylo v minulosti vnímáno jako oblastní divadlo, které dávalo příležitost mladým zpěvákům i hercům. Ti pak podle možností a nabídek odcházeli do větších divadel, někteří zůstali. Možná by se tato tradice mohla vzkřísit.

Nikdy jste nezatoužila po změně angažmá? Pokud by přišla nabídka, jaká by musela být, abyste na ni kývla?

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem po změně angažmá nikdy nezatoužila. Zatoužila, ale mé zaječí úmysly vždy převýšilo uvědomění, že mám dvě malé děti, které mě potřebují. Navíc představa každodenního dojíždění je pro mě zatím nepřípustná. Cestování jsem se doslova „přejedla“ v období před nástupem do trvalého angažmá.

Svou občasnou touhu po jiném jevišti si kompenzuji hostováním. V minulosti jsem měla možnost zahrát si na obou scénách Národního divadla moravskoslezského, došlo i na záskok v Olomouci a s opavským divadlem pravidelně hostujeme ve městech, která nemají trvalou operní scénu. Přidanou hodnotou těchto zájezdů je, že publikum je vždy velice přívětivé. Ráda se vracím do Nového Jičína, Zlína, Krnova, Prostějova, Bruntálu a Šumperku.

A zda bych kývla na případnou nabídku? Pokud by se jednalo o nabídku na hostování, té bych se určitě nebránila. Samozřejmě by záleželo na mnoha dalších okolnostech, ale v zásadě to mám tak, že každá nová zkušenost je přínosná. I ta, která je zároveň první i poslední. Pokud by šlo o trvalou změnu angažmá, použiji ono otřelé „nikdy neříkej nikdy“… Jsem věrná Opavě. „Investici“, kterou do mě opavské divadlo vložilo, jsem ještě dostatečně nesplatila.

Vypadá to, že rodina je u vás na prvním místě, že teprve až po ní následuje vaše profesní kariéra. Je to tak? Pokud ano, nikdy jste toho nezalitovala? Vždyť nejedna z operních pěvkyň dala před soukromým životem kariéře přednost…

Máte naprostou pravdu. Má profese mi přinesla spoustu krásných chvil, ale nikdy bych jí nedala přednost před rodinou. Život bez svých dětí a manžela si zkrátka nedokážu představit. Za dobu u divadla mám vypozorováno, že šťastná a úspěšná na jevišti mohu být jen tehdy, pokud jsem šťastná doma. Znám mnoho operních pěvkyň, které vsadily vše na jednu kartu – kariéru. Neřadím se mezi ně. Těším se z více věcí. Kromě rodiny a divadla vedu dětské operní studio fungující při Slezském divadle. Práce s dětmi mě baví. Snažím se jim předávat své zkušenosti a inspirovat je vlastním příkladem. Divadlo mi k tomu přirozeně dopomáhá. Je to svět fantazie, po kterém touží. Jejich nadšení je pro mě tou největší hnací silou. Nekladu si za cíl z nich vychovávat operní pěvce, ale „vystačím“ si s pocitem, že jsem v nich lásku k divadlu, byť nepatrnou měrou, zasela.

A jaká je Tereza Kavecká v soukromí? Ve kterých okamžicích se cítí nejspokojenější? Při čem si nejlépe odpočine, co ji nejvíc nabíjí energií a jaké jsou její sny?

Jaká jsem v soukromí, by měli hodnotit mí nejbližší. Vždy, když slyším píseň Je, jaká je, vybavím si manželův památný bonmot. Cituji: „Text této písně ti pan Borovec ušil na míru.“ Možná na tom něco bude, protože se cítím být hodně svá, žiju okamžikem, nepředvídám, večer mohu být Musettou, ráno Popelkou… Jsem optimistka toužící po obyčejných lidských radostech. A taky ráda sním, tedy i ráda spím. Ke kvalitnímu spánku si občas pomáhám sklenkou dobrého vína a bez šálku ranní kávy si další den neumím představit.

Nejspokojenější jsem s rodinou v našem malém domečku poblíž lesa, kde lišky dávají dobrou noc, na poli se prohánějí srnky a nad hlavou krouží volavky. Příroda je pro mě úžasným zdrojem energie. Když mě obklopuje, jsem nejšťastnější, zvlášť když mohu být se svými nejbližšími. A mé sny? Nechám si je raději pro sebe. Jsem přesvědčená, že ty nevyslovené jsou v životě těmi nejkrásnějšími, podobně jako ty divadelní, které jsem si nikdy nevysnila.

Ať se vám vaše sny splní. Díky za rozhovor!

Vizitka:
Tereza Kavecká se narodila 27. dubna 1979 v Holešově. Po maturitě na Střední pedagogické škole v Krnově se rozhodla pro studium zpěvu na Institutu pro umělecká studia Ostravské univerzity, které absolvovala pod vedením Mgr. Janky Drahovzalové v roce 2002.

V období studia na Ostravské univerzitě působila na scéně Národního divadla moravskoslezského, kde jako host ztvárnila tyto role: Lidka (Bedřich Smetana – Dvě vdovy), První žínka (Antonín Dvořák – Rusalka), Svatá Klára (Pavel Helebrand – Jesličky svatého Františka), Mořská víla (Carl Maria von Weber – Oberon).

Od roku 2000 spolupracovala s Pražským komorním sborem. S tímto tělesem zpívala na operních festivalech v Itálii (Rossiniho operní festival v Pesaru), Irsku (Wexfordský operní festival) a na mnoha významných koncertech ve Španělsku, Francii, Německu, Izraeli, Libanonu a tak dále.

Účastnila se mezinárodního hudebního festivalu Karla Ditterse. Spolupracovala s Janáčkovou filharmonií, Jihočeskou filharmonií, filharmonií v Gdaňsku a dalšími tělesy.

Od roku 2003 je sólistkou Slezského divadla v Opavě, kde nastudovala celou řadu operních, operetních i muzikálových rolí.
Hostovala v Národním divadle moravskoslezském. Věnuje se také koncertní činnosti, výuce zpěvu a vede dětské operní studio při Slezském divadle v Opavě.

Absolvovala pěvecký kurz u profesorky Vídeňské hudební univerzity, sopranistky Claudie Visca.
Je držitelkou ceny Opavské Thálie 2010 za roli Musetty v Pucciniho Bohémě a Výroční ceny Opery Plus 2015 za roli Adiny v Donizettiho Nápoji lásky.
***

Civilní fota – archiv pěvkyně