Blanc – nová kreace vídeňského baletu

Zápisky Martina Dvořáka z cest mezi žánry (7)

Pro každý repertoárový baletní soubor je nová kreace vždy velkou výzvou. Pod pojmem kreace myslím dílo, které je souboru ušito na míru, tedy není přejaté od jiného souboru a naučené z videa či asistentem. Nutno dodat, že po odchodu choreografujícího šéfa Renata Zanelly se z vídeňského repertoáru kreace začaly vytrácet. Jednou z posledních (a nutno dodat že originální a zdařilou) byla například inscenace Contra Clockwise Witness slovenské choreografky Natálie Horečné. Nyní do repertoáru souboru přibyla další – Blanc argentinského choreografa Daniela Proietta. Ale byla by škoda neobsáhnout celý tento trojdílný večer v celé jeho skladbě, proto začněme od začátku. První choreografií večera byla Symfonie in C George Balanchina.

Je pochopitelně úkolem takových souborů jako Wiener Staatsballett, aby udržovaly tradici takových choreografů jako byl Balanchine. Pro soubor to není pochopitelně první Balanchine, od roku 1958 se jedná dokonce již o osmnáctý kus tohoto amerického baletního inovátora. Nemohu se považovat za odborníka na Balanchina, nikdy jsem od něj ani nic netancoval, vždy mi nicméně konvenoval svou pohybovou a stylovou dynamikou, kterou však nutno vidět v podání “jeho” amerického souboru. Jakékoli uvedení v Evropě, které jsem viděl, bylo vždy poněkud mdlé a stylově nedotažené. Balanchine je balet a současně není balet. Je to inovace baletu o nové postupy moderního tance. Nemyslím tím jen krokové vazby, ale i jejich interpretaci. Pracoval jsem dva roky pod vedením pedagožky z jeho souboru a vím, že i samotný trénink je jiný. A od něj se odvíjí celý další stylový základ. Dynamické křížení nohou v pozicích croisé – effacé, épaulement, vedení paží a především postavení pánve a její využívání v pohybu do prostoru… Mělo by to být vše především velice sexy a mít drive. Ten mi však přes velký obdiv k tanečníkům, kteří zvládají veškerou technickou náročnost, v představení chyběl. Viděl jsem především velikou koncentraci na techniku. Ten posun, kdy tanečník zapomene na techniku a pouze interpretuje tanec a užívá si jej, se nedostavil. Snad u jedné výjimky, a tou je nový první sólista Davide Dato. Jeho part nebyl velký. Sólově vystoupil ve třetí větě této čtyřvěté Bizetovy Symfonie společně s partnerkou Ninou Tonoli. Jeho suverénní projev a stylová čistota však čněla nad ostatními. Davide má energii, esprit, šmrnc a pohybovou inteligenci. Mezi ostatními sólisty je třeba ocenit především výkon Niny Polákové (vedle adagiových variací zvládá bravurně i allegrové), Nataschi Mair, Alice Firenze, Romana Lazika, Masayu Kimoto a Greiga Matthewse.

Ve stručnosti, podtrženo, sečteno… Celá asi půlhodinová choreografie se tančí bez dekorace, dámy tančí v bílých balerínách, pánové v černých trikotech a decentně zdobných “topech”. Jde o abstraktní kus, kde jsou velice nápadité sborové sekvence. Každá hudební věta má hlavní pár a dva další páry tančí po jeho boku. Jako sbor jim slouží pouze dívky do maximálního počtu 8-10. Závěrečné a velice efektní finále pak obstará celý ensemble, tedy osm sólistů, šestnáct druhých sólistů a dvaadvacet dam sboru. Kdo miluje balet ve své podstatě, toto dílo ho nezanechá chladným, kdo již postoupil na žebříčku svých očekávání o pár kroků výše, může zůstat neuspokojen. Balanchine to je, ale originál ne. (Původní choreografie vznikla pro soubor Pařížské opery v roce 1947, teprve o rok později byla uvedena v New Yorku.) Technické dokonalosti se soubor může přiblížit (osobní otázkou zůstává, jak byl balet interpretován před oněmi téměř sedmdesáti lety), nicméně hlavním problémem je styl. Tady zůstává vídeňský soubor Balanchinovi zatím něco dlužen.

Druhou choreografií večera byla tři roky stará kreace taiwanského choreografa Edwaarda Lianga Murmuration, vytvořená pro soubor Houston Ballet. Ten na hudbu Ezia Bossa vytvořil nádherný vizuální a citlivý kus o sepětí přírody a člověka, resp. ptáků a jejich paralely k lidem. Choreografie je určena osmi párům a jednomu sólistovi. Edwaard Liang se jako bývalý sólista New York City Ballet a Nederlands Dans Theater inspiroval pohybem ptáků na obloze, jejich synchronicitou, dynamikou, ladností, svobodou. Pracuje výrazně s principem kánonu, stejně jako s ním pracuje i hudba. Choreografie se odehrává nejprve na bílém pozadí, kdy stíny tanečníků evokují letící ptáky, později se choreografie transformuje do černého prostoru plného bílého padajícího peří. Choreograf klade na tanečníky velké požadavky především v oblasti floorworku, práce se zemí. Je velmi oživující vidět tanečníky, kteří v Balanchinovi táhnou své těžiště nahoru, pracovat s opačným principem zakotvení těžiště do země, hlubokého plié a “objímání” prostoru.

Měl bych asi zmínit výkon hlavního sólisty Romana Lazíka, ten však ve svém oborovém typu danseur noble plně neodpovídá stylovým a technickým požadavkům na tento part. Jeho souhra s partnerkou Ninou Polákovou je již ve vídeňských baletních kruzích legendární a ani zde jí nezůstávají oba nic dlužni. Přesto jeho výkonu na spirituální rovině choreografie cosi schází. Zde musím vyzdvihnout především pánskou složku souboru, která se nebojí pohybové dynamiky a nečekaných úskalí techniky na zemi a plně se vrhá do vířivého toku a proudu neseného hudbou. Pro taneční znalce lze tento kus přirovnat k tanečnímu odkazu Nederlands Dans Theater, jde tedy o moderní choreografii s jasnou, čistou estetikou, založenou na klasicky školených tanečnících, kteří posouvají své možnosti díky znalostem moderních a současných tanečních technik. Choreograf sám sebe vnímá jako vypravěče příběhů a i v tomto kusu je možné si svou vlastní dějovou linku nalézt. Setkání člověka s přírodou, inspiraci, vnímání a přijímání otevřeného prostoru masou či jednotlivcem. Rovina fyzická se tu však velmi intenzivně proměňuje do roviny metafyzické a je nasnadě filozofovat snad i o setkání s Bohem. To už je ale cesta každého člověka jako jednotlivce a jako pisatel tu nechci nikomu tuto rovinu podsouvat. Podotýkám, že velkou zásluhu na vyznění tohoto díla má především hudba italského skladatele Ezia Bossa a sólové houslistky Albeny Danailové, která byla právem uměleckým vrcholem tohoto kusu.

Obloukem se nyní vracím k oné kreaci argentinského choreografa Daniela Proietta, která pro mne osobně byla vrcholem celého večera. Nicméně řada diváků ji může označit za problematickou či divnou. Z mého pohledu ale posouvá hranice tvorby klasických baletních souborů. Nestaví pouze na technické a vizuální stránce formy a baletní estetiky, ale sděluje a nese v sobě myšlenku. Je esenciální, něčím zásadní, staví otázky a přitom na ně nehledá odpovědi. Je to poezie, která vybízí k zamyšlení…

Výchozím bodem autorů byl odkaz bílých romantických baletů Sylfidy (rozuměj jedné) a Les Sylphides alias Chopiniany. Jak autor sám již v programu předestírá, Chopinovy Sylfidy byly poctou Sylfidě a Proietto dnes vzdává hold oněm Sylfidám, které u nás známe i pod názvem Chopiniana. Choreograf si však nevybírá původní Chopinovu baletní hudbu, ale s odstupem na ni rezignuje a volí raději Chopinův Prelude a Larghetto z 1. klavírního koncertu, doplněné o vynikající původní kompozici Mikaela Karlssona.

Co je na tomto díle nejzajímavější, je celý koncept propojující kromě tance i slovo (autor textu Alan Lucyen Øyen, v působivé jevištní interpretaci Laurence Ruppa), video, scénografii, kostýmy. Jako by chtěl choreograf inspirovat všechny doprovodné složky k vytvoření nového uměleckého díla.

Pohybový slovník je klasický, ale přesto jako by nasál všechny přednosti současného tance, principy uvolnění, dechu, pádu, zastavení, staví na liniích, ale dokáže je zbortit, deformovat, znovu postavit do nových tvarů. Tento balet je celý ženský. Na jevišti se kromě Básníka – Vypravěče objevuje pouze jeho Stín v podání vynikajícího, empatického, plastického, křehkého a současně přesného Ena Peciho, a další dva mužští tanečníci. Hlavní Sylfidu a básníkovu ztracenou múzu představuje první sólistka souboru Ketevan Papava. Tato tanečnice patří mezi těch málo umělkyň, které můžeme nazvat jevištní osobností. Nestaví pouze na fyzickém zjevu a fyziognomii těla, ale posouvá hranice fyzičnosti dále, dokáže tělem promlouvat a sdělovat. V jejím podání to nejsou baletní prvky, ale slova. Stejně jako Peci jako by se i ona proměnila v éterickou postavu devatenáctého století, která ale žije a dýchá dnes. Výkony obou jsou absolutně současné, zbavené baletních klišé, krystalické až průsvitné. Za tento efekt mohou z velké části i autoři kostýmů (Stine Sjøgren), videoprojekcí (Martin Flack) a scény (Leiko Fuseya). Dámský sbor působí opravdu jak z jiného světa, nestojí na souhře v podobě “hýbeme se stejně”, ale dříve “dýcháme jako jedna”.

Pokud mohu nějak ve zkratce popsat to, co se odehrává na jevišti, je třeba říci, že děj je rozdělen do šesti obrazů, které nesou názvy: Byt básníka, Les, Múza, Svět negace, Svět stínů, Během slavnosti. Ty již samy o sobě napovídají, jaká linie se příběhem vine. V podstatě není nutné vnímat dění na jevišti reálně, je to přece oslava romantismu v celé jeho podstatě. Důležité je si připustit pocity a myšlenky, které tvůrci divákům předkládají. Co je to inspirace, odkud pramení, jsme schopni tvořit bez inspirace, můžeme ji ovlivnit, co si počít ve světě bez inspirace, v temnotě, o samotě? A desítky dalších pocitů, které každého tvůrčího člověka musí v životě provázet.

Přítomnost živého mluveného slova a vlastně i herce na jevišti může být pro mnoho diváků iritující. Hlas herce není dobře ozvučen a ne všemu je dobře akusticky rozumět, protože po celou dobu se mluví přes hudbu. To je pro mne však jediné mínus. Na scéně se tu prolíná několik světů: realita v podání herce, sen či noční můra v podání tanečníků, nad tím se vznáší nadpozemská hudba a celé toto dění obklopuje vnější výtvarný vizuál, který je natolik propojený s děním na jevišti a současně bych se na něj mohl dívat i bez tanečníků, jak je působivý.

Nemám rád články, které pouze popisují dění na jevišti, proto se snažím této praxi vyhnout. I když můžeme namítat, že kus není dramaturgicky jednoznačný a v dějové linii není srozumitelný, já tyto námitky odsouvám stranou, protože pro mne nejsou podstatné. Jsem divák s fantazií, stejně jako si myslím, že jsem tvůrce s fantazií. Daniel Proietto si mne získal svou cestou do hloubky námětu, oslavou minulosti, která je dnes tak často passé. Jak on sám říká, dnešní doba odvrhuje často odkazy minulosti či osobnosti, které v ní žily. Dnešní generace (míněno především ty taneční) mají pocit, že co vzniklo dříve, je staré a vyčpělé. On naopak hluboce věří v odkaz minulosti, který respektuje a ctí natolik, že hledá klíč k tomu, aby se i dnešní generace dokázaly zapsat do “své minulosti” něčím, co přežije. Můj subjektivní pocit říká, že je nutné jít do hloubky, aby tu z nás něco zbylo, povrch zavane čas.

Pro Wiener Staatsballett je Proietto výhrou, možná všichni neřvou bravo a někdo i kroutí hlavou, ale na jevišti stojí po dlouhé době kus, který nezůstal na povrchu, rezonuje ještě několik dnů poté a je opravdovým uměleckým dílem, nejen barevnou show, která plní kasu.

 

Balanchine/Liang/Proietto
Wiener Staatsballet
Premiéra 1. listopadu 2016 Wiener Staatsoper Vídeň
(psáno z reprízy 5. 11. 2016)

Symphonie in C
Hudba: Georges Bizet
Choreografie: George Balanchine
Dirigent: Fayçal Karoui

I. Satz – Natascha Mair, Masayu Kimoto
II. Satz – Nina Poláková, Roman Lazik
III. Satz – Nina Tonoli, Davide Dato
IV. Satz – Alice Firenze, Greig Matthews
***

Murmuration
Hudba: Ezio Bosso
Choreografie: Edwaard Liang
Dirigent: Fayçal Karoui
Kostýmy: Edwaard Liang, Laura Lynch
Světla: Lisa J. Pinkham

Albena Danailova (housle)
Tančí – Nina Poláková, Roman Lazík, Eszter Ledán, James Stephens, Ioanna Avraam, Jakob Feyferlik, Alice Firenze, Leonardo Basílio
***

Blanc
Hudba: Mikael Karlsson, Frédéric Chopin
Choreografie: Daniel Proietto
Dirigent: Fayçal Karoui
Text: Alan Lucien Øyen
Scéna: Leiko Fuseya
Kostýmy: Stine Sjøgren
Světla: Martin Flack

Marie Radutu (klavír)
Der Poet (Sprecher) – Laurence Rupp
Die Frau/Sylphide – Ketevan Papava
Der Schatten des Poeten – Eno Peci
Eine negative Sylphide – Natascha Mair
Zwei negative Poeten – Davide Dato, Masayu Kimoto
Drei führende Sylphiden/Schatten – Ioanna Avraam, Nina Tonoli, Eszter Ledán

www.wiener-staatsoper.at